Rodinný vandr

Rodinný vandr

Rodinný vandr 

 

         Pondělní ráno s časným svítáním nad Zahradním městem začínalo běžným provozem. Z parkoviště začaly odjíždět dodávky a náklaďáky, naopak na parkoviště přijížděla osobní auta. U domku staršího hlídače Fotra, jak ho všichni nazývali, postávalo několik řidičů, kteří si zde pravidelně vykouřili cigaretu a sdělili si své zkušenosti s problémy uzávěrek ulic a objížděk. Kamil Gruber, pětapadesátiletý, zkušený kamioňák si připravil vůz k odjezdu a také se ke skupince přidal na kus řeči. Čekala ho dlouhá cesta s nákladem elektromotorů a instalačního materiálu do loděnice v Pule v Chorvatsku.

         Po chvíli si všichni plácli dlaněmi a rozešli se ke svým autům. Kamil zamířil ke svému modrému Volvu, vysoukal se do kabiny a zůstal překvapený. Na místě spolujezdce seděla štíhlá, skoro hubená dívka v černých kalhotách a tmavě zelené halence. Krátké tmavé vlasy jí padaly do čela, a když se obrátila na Kamila, měla ve tváři příjemný, ale smutný výraz.

          První reakce Kamila byla:

         „Co tu sakra děláš?“

         „Chtěla bych jet s váma,“ odpověděla nejistým hlasem. „Tedy, jestli jedete     do Brna,“ dodala.

         „Jak si se sem dostala?“ pokračoval rozzlobeně zvýšeným hlasem.

         „No, dveře byly otevřené, tak jsem to zkusila. Nic jsem vám nevzala, jen        jsem čekala, až přijdete.“

         „Nezdá se ti, že je to od tebe trochu drzé?“ „Proč sis vybrala zrovna moje       auto, vždyť jich tu stojí víc!“

         „Asi je to náhoda, ale já se jmenuju taky Gruberová, Marta. Četla jsem jméno na dveřích. A mám ráda    modrou barvu.“

         „To tedy náhoda je, ale neznám tě, nevím co si zač a z jakého důvodu chceš    jet stopem. Vypadáš jako pobledlá feťačka. Proč jedeš do Brna?“

         „Jedu k tetě, musím jet k tetě, je to pro mě důležitý a nemám na vlak.“

         „Jak tak na tebe koukám, radši bych ti dal na vlak, než jet s tebou,“ řekl          poněkud smířlivěji, ale ne ochotně k její žádosti.

         „Já budu hodná,“ řekla posmutněle, „když se menujeme stejně, tak byste        mě moh‘ do Brna vzít. Opravdu potřebuju jet za tetou.“

         „No, dobrá, dobrá, ale seš stejně drzá jako vopice,“ nasadil rozhovoru veselejší tón.

         „Děkujúú pane Gruber, moc děkuju! Ani nevíte, jak jsem ráda.“

         „Připoutej se a hlavně mlč. Za jízdy je zakázáno mluvit s řidičem. Dobrý?“

         „Jó, dobrý. Už budu jako myška.“

         Po tomto úvodním seznámení bylo v kabině opravdu ticho, jen monotónní zvuk motoru a pohupování v sedadlech provázelo první kilometry rušným provozem směrem k dálnici. Zatímco Marta z Grubera nespustila oči, on ji žádnou pozornost nevěnoval. Mezi soustředěným pohledem na situaci před sebou jen mžikem občas na ni mrknul, aby se ubezpečil, že klidně sedí a mlčí.

         Po pomalém projetí jižní spojkou se podařilo najet na dálnici a zařadit se mezi kolonu dalších kamiónů. Jízda se stala klidnou rutinou a Gruber se mohl více věnovat pohledu na Martu. Přemýšlel a odhadoval, kdo je to štíhle. Proč tak usilovně prosila, aby ji vzal do Brna. Za tetou. Kecy. Mohla tak zrovna jet za strejdou. Nějaký důvod jistě měla. Tetu si asi na mě vymyslela, řekl si, ale stále dumal. Nakonec začal v duchu holku obdivovat, už jen za její odvahu. Vleze do cizího auta a neví ke komu. Na prostitutku nevypadala, s tím již měl určitou zkušenost. Ty jsou voprsklejší a nejezdí za tetou. Ty na to jdou rovnou. Pokoušel se odhadnout kolik je jí let. Její pohublá postava a špičatá kolena, úzká ramínka a protáhlý krk, dlouhé štíhlé prsty jí podle jeho představy řadily do věku patnáct až osmnáct. Možná i méně. Ohnutá záda zapadlá do sedačky, jí ještě zmenšovala. Sám sobě se divil, proč přemýšlí o jejím věku. Snad nejde nakonec o únos. Trochu zalitoval, že ji neodmítl ještě v Michli na parkovišti.

         „Máš nějaké doklady?“ zeptal se ve chvíli, kdy dojeli stojící kolonu ve   stoupání u Průhonic.

         „Jó, mám občanku a zdravku,“ odpověděla bez váhání. Jako by na tuto          otázku byla připravena.

         „Tak ty seš Gruberová, zajímavý,“ řekl, když si vzpomněl, že mu to      řekla hned na začátku.

         „Bydlíte v Praze?“

         „Jo!“

         „Čím je táta?“

         Nastala delší chvíle ticha. Marta sklopila hlavu, otočila se na druhou stranu, aby jí nebylo vidět do obličeje. Nevěděla ani, jak má odpovědět, aby si Grubera neodradila.

         „Nevím,“ řekla ledabyle.

         „Jak, nevím? Ty nevíš, co dělá táta?“

         „Nevím. Já ho vůbec neznám. Máma kdysi říkala, že je pro ni mrtvej.“

         „Co dělá máma?“

         „Chlastá!“

         Po této odpovědi složila hlavu mezi dlaně a celá se sesula do skrčené polohy v sedadle. Kolona se pomalu rozjela a Gruber s užaslým pohledem, upřeně sledoval zadek kamionu před ním. Popojížděl krokem a myšlenky se mu střádaly k dalším dotazům. Nechtělo se mu otočit hlavu a podívat se na ni. Zmocnil se ho tísnivý pocit. Sám byl rozvedený, děti neměli. Nikdy nepřemýšlel nad něčím podobným. Jak to, že vůbec nezná tátu. Třeba ho zapírá, aby nemusela o něm mluvit. Myšlenky se mu honily neodbytně hlavou, i když se snažil přesvědčit sám sebe, že se ho to vlastně vůbec netýká. Co je mu do toho, že holka nezná tátu a máma chlastá. Mlčel.

Za Jesenickou odbočkou se kolona začala pohybovat plynuleji a jízda zrychlila. Gruber se z tísnivého ticha přece jen odvážil na Martu podívat, usmál se a dal průchod svým otázkám.

         „Máš to asi těžký. Kde bydlíte?“, začal rozhovor přerušený její tvrdou odpovědí.

         „V Libni,“ odpověděla chraptivým hlasem.

         „V Libni?“

         „Jo!“

         „V Libni to trochu znám,“ řekl zamyšleně.

         Při této vzpomínce, svraštěl čelo, semknul rty a ulekaně pohlédl na Martu. V Libni přece bydlel. Tam se po návratu z vojny do civilního života oženil. Blbě. Pracoval jako taxikář a noční ryta rodinnému životu moc neprospívala. Také se ani ne po roce rozvedli. To nebylo manželství, říkal, to byl cirkus. Ještě že z toho vyšel bez alimentů, na rozdíl od jeho několika kamarádů. Nerad na tu dobu vzpomínal. Bylo to již dávno.

         „Prosím tě, to si s mámou žila pořád sama?“ pokračoval zvědavě.

         „ To né,“ odpověděla již jistěji.

         „Měla jsem otčíma. Vlastně jsem měla hodně otčímů. U nás se to střídá          jak na hokeji.“

           Usmál se. „Máš sourozence?“

         „Mám bratra, mladšího, ale ten je v diagnosťáku, už dva roky.“

         „Co proved‘?“

         „Nevím, ale často utíkal z domova a toulal se. Byl bit a máma se ho      nezastala, tý to bylo fuk. Taky je furt opilá. Já se jí často bojím.“

         „Proč jedeš za tetou? Doma to bylo těžký?“

         „Já o tom nechci mluvit,“ ztišila hlas a potřásla hlavou, jako když chce tu          odpověď zasunout, zahodit.

         „Kvůli otčímovi?“

         „No!“ Otočila hlavu a dívala se z okna na ubíhající krajinu.

         Gruber pochopil, že se dotkl velmi citlivého místa a dále se nevyptával. Snažil se pochopit, co děvče prožívá. Domov pro ni nebyl oporou. Bez táty, s cizími chlapy a opilou mámou, ve věku, kdy má získávat životní zkušenosti a formovat si svůj způsob života, vztahy k opačnému pohlaví.

         Máma jí určitě žádný vzor chování nemohla dát. Její střídání partnerů jí muselo vnášet zmatek do představ jak vytvářet partnerský a rodinný život. Začal mít pocit jakési povinnosti, nebo závazku, děvčeti pomoci. Měl vedle sebe človíčka, který trpí, kterému chybí to základní, pocit sounáležitosti, opory, lásky. Ten pocit netrval dlouho. Podíval se na její odvrácenou hlavu a řekl si, že je blbec. Stará se o věci, které nemůže změnit, v hlavě mu jen naskakovala slova, nemotej se do toho, nic ti do toho není. Věnoval se řízení trochu pečlivěji, protože začínal pociťovat menší únavu z monotónní, pomalé jízdy v opravovaných úsecích dálnice.

         „Nemáš hlad, nebo žízeň,“ přerušil dlouhé mlčení Gruber.

         „Nemám,“ otočila na něho tvář, na které byly znát stopy slziček.

             „No, něco malýho si dáme, ne?“

         Přiblížil se motorest U devíti křížů, kde Gruber zastavoval pokaždé. Byl to již za uplynulá léta určitý rituál. Odbýval se tu nejen odpočinek, ale i setkání se známými a přáteli. Vždy bylo o čem pohovořit, vyměnit si informace o cestě, jak otravovali zábukáři a brejci, jestli fungovalo síbíčko, vyřídit vzkazy a potřást si rukou. Zastavil za kamionem,          stojícím před výjezdem z parkoviště, vybídl Martu, ať vystoupí. Zamkl kabinu a šli společně do restaurace.

         Marta se zpočátku zdráhala a byla překvapená pozváním, když byl ráno na ni tak rozzlobený. V restauraci se pozdravil s několika známými, posadil Martu

do boxu a šel objednat jeho oblíbený kuřecí sendvič. Dvojitá porce čerstvého kuřecího masa se sýrem, rajčaty, okurkou a křupavým salátem velmi zachutnala i Martě. Pocítila k tomu člověku Gruberovi náhle jakýsi neznámý pocit. Nebyla to obyčejná vděčnost, jakási vnitřní jistota ochrany a bezpečí. Po vypití šálku horké čokolády již její stísněnost a obavy byly ty tam. Sám Gruber ucucával espresso a bránil se jejímu stálému děkování. On vlastně také pocítil něco, co dosud neznal. Pocit převahy se změnil na pocit užitečnosti. Ano, byl to pocit, že je někomu užitečný, někomu kdo potřebuje oporu.  

         Cestou zpět ještě v kiosku koupil dvě lahve ledového čaje, usadil Martu v kabině a šel si ke známým zakouřit a popovídat. Tehdy poprvé a naposled nevědomě zalhal, když řekl, na dotazy, kdo je to děvče, že je to jeho dcera. Když mu jí pochválili, byl dokonce na svoji lež hrdý. V duchu se ale častoval za pitomce. Příliš dlouho žil sám, na to, aby si zvykl, že má dceru.

         Po dobrém jídle a odpočinku vyjeli z parkoviště a Gruberovi se podařilo plynule vjet do proudu vozidel na dálnici. Do Brna již nebylo daleko.

         „Prosím tě, jak si vlastně žila v takovém domácím chaosu,“ navázal Gruber    svou          otázkou na přechozí rozhovor.

         „Bylo to těžký,“ polohlasem odpověděla, „často hlad, bití, facky. To ještě      šlo, ale poslední otčím mě chtěl znásilnit. Byl tak opilý, že jsem se mu  stačila ubránit. Dál jsem to nechtěla snášet, rozhodla jsem se ujet do Brna      k tetě. Moc ji neznám, a ona se kvůli mámě s námi ani nestýkala. Ani se jí       nedivím. Věřím, že u ní budu moci alespoň načas zůstat, než si něco najdu.“

         Celou dobu měla hlavu sklopenou a slova se jí jen těžko říkala. Gruber ani všechno neslyšel, ale bylo mu jasné v jaké situaci holka je. Viděl, že udělal dobře, když jí vzal stopem do Brna.

         „Kolik je ti let Marto,“ poprvé ji oslovil jménem.

         „Před měsícem mi bylo osmnáct.“

         Tady se Gruber zarazil. Začal počítat, ale nedařilo se mu. Došel k období, kdy bydlel krátce v Libni, Na Žertvách, a kde zkrachovalo i jeho manželství. Jednu chvíli se dopočítal, že by Marta mohla být jeho dcerou. Nasvědčovalo tomu i její příjmení. Cítil tlak ve spáncích a raději přemýšlení o otcovství zanechal. Začal být rozrušený a musel si dávat značný pozor na řízení. Provoz zesílil a blížili se ke koloně, za kterou zastavil. Byl docela rád, protože potřeboval získat klid.

         Snažil se usilovně rozpomenout na ten rok, kdy taxikařil a zamiloval se do servírky z restaurace ve Vacínce. Jejich manželství bylo od samého začátku zoufalé nedorozumění. Tchýně ho nesnášela, dělala zle a stále ho vyháněla z bytu.  Ještě v tom roce v září se rozvedli. O tom, že by byla tehdy těhotná, nepadlo ani slovo. Odešel z bytu ještě před tím, než dostal rozsudek. Více se o ni nestaral. Byl rád, že vyvázl ze zdravou kůži.

         „Prosím tě, jak se jmenuje tvoje matka křestním jménem,“ snažil se srovnat    své vzpomínky, které za ta léta vyprchaly.

         „Máma je Věra,“ odpověděla Marta s určitou nelibostí až odporem.

         „Věra?“ opakoval Gruber po chviličce přemýšlení.

         „A jak se prosím tě jmenovala babička,“ pokračoval Gruber neodbytně.          Začínal se dostávat k jádru problému, který se mu vtiskl do hlavy,        představě, že Marta může být jeho dcerou.

           „To byla Aloisie, ale já ji znám jen z fotografie. Umřela dřív, než jsem   se narodila. Byla prý dost nemocná.“

         Začalo to vše do sebe zapadat. Ještě štěstí, že se kolona rozjela a musel svoji veškerou pozornost věnovat řízení. Do toho se ozvalo síbíčko, což zejména vylekalo Martu. Kamila Michle mobil volal Mančal Michle portejbl se vzkazem, že v Břeclavi bude čekat zástupce Gumotexu, inženýr Stiglitz, který zabezpečí

doplnění zboží pro Pulu. Gruber vzkaz potvrdil a navolil si novou trasu na GPS. Byl docela spokojen, protože se mu malá změna s doplněním nákladu hodila. Bude moci zastavit u Olympie a poradit Martě, jak se dostat k její tetě.  

         Na parkovišti u Olympie dotankoval naftu a u pokladny požádal obsluhu o zavolání taxíka. Měl štěstí, prodavač mu ukázal, že jeden stojí zrovna u stojanu a čerpá benzin. Dohodl s ním odvoz Marty na adresu tety a vrátil se k vozu. Marta

vystoupila a hned opět děkovala za všechno. Byla překvapená, když jí Gruber dával dva tisíce korun, mobil a řekl jí, že ji taxík zaveze k tetě, aby mu řekla adresu. Její reakci ovšem nečekal. Ani Marta se s takovým jednáním dosud nesetkala a otevřeně se ho zeptala:

         „Proč to všechno,“ ptala se s ustrašeným pohledem, „vy se chcete se mnou          pomilovat?“

         „Proboha, jak tě tohle mohlo napadnout. Ty ses snad zbláznila. Nemám čas   ti teď všechno vyprávět, ale ber, a buď klidná. Mobil máš na to, aby si mně    mohla zavolat, až se budu v pátek vracet. Číslo máš napsané vzadu.“

         Podával jí ruku, kterou jen opatrně stiskla. Dívali se na sebe zkoumavě, hledali oba odpověď na svoji nejistotu. Gruber s myšlenkou, jestli je to jeho dcera nebo není. Marta s nedůvěrou, proč se k ní tak starostlivě chová. Trvalo to jen chvíli a v jejich myšlenkách zůstal neklid. Marta nastoupila do taxíka a odjela. Gruber nastartoval Volvo a vyjel směrem na Břeclav. Teprve teď z něho spadla předchozí nerozhodnost a měl, pokud jde o Martu, jasno. Je to jeho dcera. Byl již natolik rozhodnutý, že by ji jako dceru přijal v každém případě.

        Přišel pátek, pozdní odpoledne, čas jeho návratu z Chorvatska. Zavolal na mobil, který dal Martě a dozvěděl se, že již na něho čeká na konečné autobusu u parkoviště před Askem. Nedočkavě se zeptal, jak dopadlo setkání s tetou, ale odpověď byl váhavá, že vše vysvětlí, až přijede. Přemýšlel, co se asi přihodilo, že byla její odpověď tak skromná.

         Uviděl ji již z dálky, stála na chodníku u čekárny a zamávala mu. Zatroubil na pozdrav, aby věděla, že o ní ví. Když zastavil a sestoupil na chodník, přišla k němu a trochu rozpačitě pozdravila.

         „Ahoj Marto, těšil jsem se na tebe, jak to dopadlo s tetou,“ zvědavě ze sebe    sypal jednu otázku za druhou.

         „Dobrý den,“ sotva slyšitelně odpověděla na pozdrav, „teta nebyla doma.          Zůstala jsem u hodné paní sousedky. Teta teď žije v Rakousku a nemohla      jsem          se s ní hned spojit. Dnes mi vzkázala, že na ni mám u sousedky    počkat, že během měsíce přijede.“

         „To je tedy nadělení,“ řekl zklamaně Gruber.

         „Přinesla jsem vám ten mobil, ale z peněz jsem už něco utratila.“

         „To ne,“ řekl zamítavě Gruber, „mobil si nech, je tvůj, o peníze nejde.“

         „Jak vám je ale vrátím,“ nejistě reagovala na jeho slova.

         „Mám jiný nápad,“ rozhodně prohlásil, „ jestli chceš, pojeď se mnou.    Sousedce a tetě to vysvětlím. Záleží na tobě.“

         „To přece nejde,“ zavrtěla hlavou a s překvapenýma očima se na něho dívala, až se zdálo, že se jí chce plakat.

         „Ale jde Marto, pojď a nasedni.“

         Šla k němu, nechala se vést až ke dveřím auta, kde ji pomohl nasednout. Obešel Volvo, nasedl a nastartoval.

             „Usaď se, připoutej se a mlč. Teď budu vyprávět o sobě zase já,“ řekl   takovým vlídným, ale pevným tónem v hlasu, který nepřipouštěl jinou       možnost. Jen jistotu.

         Pozorně se dlouze zadíval a lehce pokýval hlavou. Marta ho sledovala s porozuměním a vší silou stiskla nabízenou ruku Grubera. Přidal na otáčkách motoru a kamión se rozjel k dálnici s rozsvícenými světly. 

Autor premek, 04.01.2019
Přečteno 295x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter