Kostelík

Kostelík

Anotace: Přes pastel na postel

Kostelík

 

          Navštěvoval jsem kdysi kurs figurální kresby u profesora Pokorného.  Do jeho ateliéru se mnou chodilo několik amatérů a sličných amatérek.  Začátek byl docela prostý. Profesor měl zažité určité postupy, na kterých trval a nehodlal z nich slevit. Jedna z neúprosných zásad spočívala v tom, že dokud učedník nezvládne uhlem na papíru sádrové poprsí římského vojevůdce, na živý model se nedostane. Figuru sádrového poprsí římského vojevůdce jsem po půl roce již kreslil zpaměti a téměř se zavřenýma očima. Abych si vtíravou rutinní představu trochu rozptýlil, maloval jsem pro změnu malostranské motivy podle předloh různých malířů, nebo podle fotografií. Cítil jsem, že potřebuji změnu.                   

       Vyjít ven do ulice, nebo do parku jsem si naprosto netroufal. Nebyl jsem si jistý svým uměním a nejistota se mísila s ostychem před kolemjdoucími a jejich zvědavými pohledy. Ne každý nápad a obrázek se podařil, doma nebyl problém ho zmačkat, zahodit a začít znovu. Byl jsem vlastně sám svým kritikem. Na veřejnosti však to bylo něco jiného. Obdivoval jsem klid a jistotu malířů na Karlově mostě. Kolem každého malíře byla vždy skupinka přihlížejících. Malíř, jakoby okolí nevnímal. Jeho ruce se pohybovaly s jistotou a zručností, okolím neovlivněnou. Dosti dlouho jsem si dodával odvahy, zkusit něco namalovat podle skutečnosti a potlačit ty představy sádrového poprsí římského vojáka.                                                                                                                                                                                            

        Jednoho červnového, jasného, sluncem prozářeného dne jsem se rozhodl.  Měl jsem zrovna volno. Našel jsem si tiché, opuštěné místo v Kinského sadech. V části, kde stojí starobylý, dřevěný pravoslavný kostelík, dovezený sem z Podkarpatské Rusi. Byl klid a odlehlé místo mi mělo zaručovat, že nebudu nikým rušen. Ke skicáku jsem si vzal soupravu pastelových kříd, což nezabralo mnoho místa a začal malovat. Stránka se rychle začala plnit. Kostelík rostl.

         Byl jsem natolik zaujat svým výtvorem, že jsem se příliš nevěnoval blížícímu se štěbetání a dětskému smíchu. Na pěšince vedoucí ke vchodu kostelíka se objevil houf malých dětí s učitelkou. Školka na vycházce, něco, co bych na opuštěném místě v odpoledním čase nečekal.

          Prchnout se nedalo a než jsem se nadál, byl jsem ze všech stran obklopen dětmi. Prohlíželi si mě zvídavýma očima, ale nejvíce je zajímal skicák s obrázkem kostelíka. Paní učitelka byla pohotová. Sama pozdravila a poučila děti, že mají také mistra malíře pozdravit.

          "Dobrý den pane mistře," zaznělo sborové pozdravení na pokyn paní učitelky. Pozdrav mě dostal. Byl jsem osloven. Byl jsem osloven - pane mistře! Skrytá ješitnost umělce se probudila. Najednou byl ostych a strach z nevítaných diváků pryč. Nejraději bych je vzal do náruče i s paní učitelkou. Pan mistr.

           Klid a soustředění ovšem byly ty tam. Netrvalo dlouho a děti se osmělily až příliš. Některé chtěly také zkusit namalovat kostelíček jako pan mistr a začaly si půjčovat křídy z kazety ležící přede mnou na zemi. Kapituloval jsem a s pocitem určité radosti a uvolnění jsem vytrhal ze skicáku všechny zbylé listy, rozdal je mezi děti a nechal mladé umělce malovat.

        Paní učitelka děti sice napomínala, aby se nevzdalovaly, ale stejně se rozptýlily kolem kostelíka a vyhlížely si nejlepší pohled. Já chtěl ještě některé detaily domalovat, ale co počít, křídy byly rozebrány a děti rozeběhlé kolem. Moje malování dále pokračovalo ve svolávání dětí paní učitelkou podle barev, které jsem potřeboval.

            „Potřeboval bych berlínskou modř,“ ozval jsem se nesměle.

        „Děti, kdo má modrou,“ zavolala paní učitelka, „Jarko, máš modrou?“

         „Pojď sem, rychle, pan mistr potřebuje modrou,“ domlouvala čipernému klučinovi, který ochotně se zdviženou rukou přinesl modrou křídu.

            „To není berlínská,“ namítl jsem rozvážně, „to je azurová.“

          Bylo jasné, že nalézt berlínskou modř v houfu dětí je nemožné. Podobně to dopadlo se žlutou limetkovou místo žlutozelené, béžovou a krémovou, zelenou lesní se zelenou khaki.

        „Já mám taky modlou,“ ozvala se tenkým hláskem Ivanka a podávala mi křídu s úsměvem andílka. Nebyla to sice berlínská, ale námořní. Nechtěl jsem to růžové stvoření zklamat a vzal jsem si od ní křídu a poděkoval.

            Z malování již nebylo nic. Stejně byl obrázek kostelíka skoro hotový a nebylo nutné ho dál vylepšovat. Děti s radostí malovaly kostelík a vzájemně si pastelové křídy půjčovaly. Paní učitelka pohotově využila zaměstnané děti a vyhlásila, ať si dají záležet, že jejich obrázky budou vystaveny na chodbě ve školce, a když budou hodné, pan mistr jim je přijde pochválit.

           Usmála se na mě a do dětského souhlasného volání se zeptala.

        „Přišel byste se podívat do školky na obrázky? Děti by měly radost, jak vidíte, získal jste si je.“ Tázavě se na mě dívala a pokračovala:

        „Ani jsem se nepředstavila. Já jsem Zdena Pátková,“ řekla a s mírně nakloněnou hlavou čekala na mou odpověď.

        Její bezprostřednost mě překvapila. Jsou to momenty, kdy člověk musí reagovat ihned. Byl jsem dost rozptýlen dětmi a nečekaným zájmem, jehož středem jsem se stal. Svoje jméno jsem doslova vystřelil, rychle uchopil podávanou ruku a neobratně stiskl. Ucítil jsem, že se stalo něco mimořádného, zvláštního, vřelého, dojímavého. Přijímal jsem vlastně obrovský závazek, který nesměl být porušen. Bylo při tom více jak dvacet nevinných, čistých, bezelstných svědků.

           Když děti domalovaly, napsala mi Zdena své číslo telefonu na druhou stranu obrázku kostelíka, vyzvala děti, aby mi vrátily všechny křídy. Děti byly roztomilé a poslušné. Všechny křídy a zbytky se podařilo srovnat zpátky do kazety. Paní učitelka děti pochválila a pozvala mistra do školky na výstavku všech kreseb. S překvapením jsem pozvání přijal a děti zatleskaly.

         „Jestli budete mít zájem o výstavku, budeme se na vás těšit. Zavolejte, kdy přijdete.“

           „Děti pozdravte pana mistra a poděkujte,“ obrátila se k dětem.

            Ozvalo se sborové: „Děkujeme pane mistr a na shledanou!“

         Dětský pozdrav se rozlehl parkem a ozvěnou se nesl kolem šindelové střechy kostelíka k hejnu holubů, které se vyplašeně vzneslo vzhůru k Petřínu. Děti se poslušně seřadily a při odchodu ještě mávaly, než zašly po cestě mezi keře. I Zdena zvedla ruku na pozdrav a zamávala. Zůstal mi v očích její úsměv. V uších mi zůstal dětský pozdrav – pane Mistře!

         Je zajímavé, jak člověk vnímá skromné nic, chvilku zaujetí, zážitek krátkého času. Uvědomoval jsem si, že jsem zažil z toho mála velmi mnoho, něco velikého. Chtěl jsem utéci se svým malováním od lidí, protože jsem měl trému a zatím jsem byl mezi tolika lidičkami. Dokonce oslovován vlastně nepatřičným titulem, ale přijatým s uspokojením. Přece jen jsem ještě několika tahy barvami a stěrkou obrázek dokončil a zvedl se k odchodu. Pozdní odpolední slunce ještě pálilo a lístečky na javorech a jasanech se ani nepohnuly. Zahrada Kinských se pomalu vyprazdňovala, jen pod památným platanem u východu se ještě bavilo několik maminek u kočárků s poskakujícím dětmi.

           Uplynul týden. Nechtěl jsem vypadat příliš dotěrně a volání jsem stále odkládal. Mezitím jsem opět nakreslil další sádrové poprsí římského vojevůdce, a protože profesor Pokorný byl vcelku s kvalitou spokojen, slíbil, že příště bude živý model. Všichni jsme zajásali. Římana jsme již měli dost a na živou muskulaturu jsme se těšili.

        Konečně jsem si dodal odvahy a zavolal paní učitelku. S nadšením mě pozdravila a hned pozvala na výstavku, spojenou s akcí „Tvoření s rodiči“. Byla ve mně malá dušička. Mám se prezentovat mezi tolika lidmi. Skoro jsem litoval, že jsem účast přislíbil. Akce pořádaná školou měla úžasný úspěch a já jsem všechny ty Milenky, Jarmilky, Marušky, Boženky, Jiřinky, Lenky a Mirečky, Radky, Jiříčky, Pavlíky, Vlastíky s jejich obrázky musel pochválit a ocenit. Překvapivě vyhrály obrázky kostelíka, kterých byla plná chodba. Jen s rozpaky jsem přijímal poděkování maminek za to, že jsem se věnoval jejich ratolestem a zhodnotil i jejich kresby. Hezká akce skončila ještě lépe. Domluvili jsme se se Zdenou, že půjdeme do kina. Rozloučili jsme se dlouhým pohledem do očí a měkkým, něžným stiskem ruky.

            Já jsem na Arbesáku bydlel v garsonce po babičce, proto jsem pro naši schůzku vybral kino Arbes. Zdena to měla trochu z ruky, bydlela v podnájmu v Mošnovce, kousek od její školky. Přemýšlel jsem, jestli ji k sobě nepozvu, ale nakonec jsem si to rozmyslel, nechtěl jsem vypadat příliš nedočkavě. Sešli jsme se před vchodem do kina a pobavili se na Formanově filmu Lásky jedné plavovlásky. Neodpustil jsem si poznámku, že Zdena byla vlastně také plavovláska. A velmi hezká plavovláska. Roztomile se mé narážce zasmála. Po skončení filmu jsem Zdenu doprovodil k Andělu na tramvaj. Drželi jsme se za ruce, jako zamilovaný pár. Bylo nám spolu dobře a nechali jsme několik tramvají odjet, než jsme se rozloučili. Domluvili jsme si na příští neděli další schůzku a návštěvu kina.

         Do Národního domu na hodinu figurální kresby jsem šel dychtivě, protože jsem si v duchu již představoval oblé linie Afrodity, nebo Venuše ze všech stran. Bylo to vzrušené očekávání. Cestou jsem potkal Oldu, který se také potutelně usmíval a naznačoval, že to dnes bude žrádlo. Olda se proslavil doporučením z Kubánského velvyslanectví, protože namaloval několik portrétů prezidenta Fidela Castra a poslal mu je. Byl dobrý, Fidel si byl nejen podobný, ale měl bojovný výraz vůdce revoluce. Profesor Pokorný již v ateliéru připravoval praktikábl, na kterém měl stát, nebo sedět živý model. Štafle byly rozmístěny, a jak se o trousili statní, ateliér se zaplňoval. Profesor odešel přivítat model. My se dohadovali, z kterého pohledu se bude nejlépe kreslit. Největší tlačenice byla pochopitelně ve směru an face. Chvíle čekání byla protkána poznámkami, jak starý bude živý model. Padla i pochybnost, aby to nebyla stará bába.

            Profesor Pokorný přišel s živým modelem. Nebyla to stará bába, ale dědek. Stařeček do půl těla svlečený, s malým knírem a ostře tvarovanými bicepsy.  Podívali jsme se na sebe s úsměvem a hlasitě pozdravili našeho hrdinu. Profesor nelenil, vysvětlil několik anatomických zásad kresby a vyzval nás, abychom kreslili. Dědeček se usadil na praktikáblu a se zasněným obličejem v polostínu ztuhnul. Poprvé jsem začal pochybovat, že jsem na správném kursu figurální kresby. Gumoval jsem a těrkou šmejdil jako divý, ale dědek na mém papíru vypadal jako karikatura bezdomovce. Zklamal jsem profesora a nebyl jsem sám.

          V neděli jsme šli se Zdenou do kina na komedii Zdeňka Podskalského Bílá paní. Irena Kačírková vystupující z obrazu v bohatě řasených šatech a jejich proměnách při pohybu mi vyvolala nápad, pozvat Zdenu po představení ke mně domů. Udělat ze Zdeny model. To by byl nápad. Jak jenom jí to říci, aby se neurazila. Ve srovnání s modelem profesora a výsledkem kresby bezdomovce byla Zdena ideální představou ladné krásy lidského těla. Překvapila mě sama otázkou, jak dopadla moje hodina kreslení s živým modelem. Chtěla vědět, jakou madonu jsme kreslili. Řekl jsem jí, jak jsme dopadli s vetchým dědečkem a to ji rozverně rozesmálo. Chvíli se zamyslela a navrhla, jestli bych dokázal namalovat ji. Tak, jak je, oblečená. Příležitost jsem uchopil. Pozval jsem ji k sobě do garsonky. Bylo to vlastně kousek od kina.

              Když jsem odemkl dům a stoupali pomalu po schodech, jsem si uvědomil dost pozdě, že Zdena uvidí obydlí vlka samotáře. Chlapa, který má jiné představy o uklizeném bytě než jakákoliv spořádaná žena. Na ústup bylo pozdě. Samozřejmě po opatrném vstoupení do bytu jsem rozsvítil a uviděl zaváhání Zdeny, která dala najevo nahlas svoje překvapení.

             „Mirku, tady v tom žiješ?“

           Zakoktal jsem něco jako, že se omlouvám a nepočítal jsem s návštěvou.

            „To nevadí, já se o to postarám, když dovolíš,“ řekla smířlivě. 

         A bylo rozhodnuto. Moje vlčí nora bude vypadat podle představy řádné hospodyňky. Žádné pohozené trenýrky, ponožky, košile, trička, žádné neumyté a neuklizené nádobí a příbory.  Čistá okna, vyprané záclony, na stole ubrus. Začal jsem protestovat, že bych se v tom nevyznal, ale v zájmu malování a ochoty Zdeny stát jako model jsem byl ochoten podlehnout novému pořádku. Z kuchyně jsme přešli do obýváčku, sloužícího současně jako ateliér i ložnice. Zde byl pro Zdenu naprosto nepochopitelný chaos, který vyjádřila jen stručným:

            „To snad ne!“

        „Zdeno, pro dnešek zavři oči, posaď se bokem do křesla a vydrž,“ snažil jsem se odvrátit její pokusy uklízet papíry a knížky, krabice barev a sklenice se štětci. Křeslo bylo po odhození saka a kalhot prázdné, jen bylo třeba přisvítit. Zdena kapitulovala a poslušně si sedla do křesla. Rychle jsem na stojan připnul nový papír a začal kreslit. Nelíbila se mi příliš rovná béžová sukně. Přišel jsem k ní blíže a začal sukni řasit a prohýbat aby lépe vynikly boky a tvar stehen. Zdena se jen čtverácky usmívala, ale lehké dotyky jí nevadily. Základní kontury a obrys poloprofilu jsem rychle doplnil několika typickými detaily a bylo hotovo. Poprvé jsem kreslil živý model. Zdena vstala, lehce se protáhla a podívala se na kresbu. Byla více překvapena než já, jak se obrázek povedl.

        „Mirku, to je krásný,“ řekla a dívala se dlouze na svůj stylizovaný poloprofil, se zajímavě prokládaným řasením sukně.

           „Já jsem také spokojen a moc ti děkuji. Jsi první žena, živá, kterou jsem kreslil.“

           „Můžeš mi ten obrázek věnovat?“ otázala se nesměle.

          „Je tvůj Zdeno, patří ti. Nevěřil jsem, že bych tě mohl někdy malovat.“

          Obrázek jsem skropil fixírkou, doplnil podpisem a datem, po chvíli sroloval a předal Zdeně. Odměnou mi byl nečekaný polibek. Lehký, jako když odcházíš a rychle se loučíš.

           Doprovodil jsem Zdenu opět na tramvaj k Andělu a tam jsme se již líbali dlouze a vášnivě. Nechali jsme odjet jen dvě tramvaje.

           Dvě lekce v kurzu jsem s dědečkem vynechal a při další hodině jsme kreslili pohybovky.  V prvním patře ve velkém sále Národního domu probíhala baletní příprava a my jsme měli za úkol zachytiti nejen postavu baletek, ale vyjádřit v kresbě pohyb, to byl hlavní smysl této lekce. V několika tazích uhlem nakreslit tanečnici při batmánu a otočce bylo velmi náročné. Jak bylo zvykem, vždy jsme na začátku hodiny ukazovali své obrázky kreslené doma, nebo v exteriéru. Udivoval jsem profesora kresbami ženských portrétů a modelů s draperiemi, řasením, splýváním ve světle i polostínu. Posiloval moje sebevědomí poukazem na Gaugina, který také začal malovat až ve svých třiceti letech. To srovnání mě, ale příliš nepotěšilo. Bylo to až úsměvné srovnání. Ještě abych si tak uřízl ucho jako van Gogh.     

          Zdena mi pomohla z vlčího doupěte vytvořit útulný, čistý a upravený domov a já maloval, kreslil. Ve volných chvílích uklízela, čistila, rovnala a já spoustu věcí nemohl najít. Hlavní bylo, že jsem nemusel čekat na hodnocení kresby poprsí římského vojevůdce a souhlas pana profesora k přechodu na živý model. Měl jsem ten nejkrásnější živý model, jaký mně mohla příroda nabídnout. Zobrazování záhybů, řasení, splývání látky na lidské postavě mě celého zaujalo. Zdena byla ideální model i z jiného hlediska. Vyznala se v látkách. Každá látka se jinak řasila a ohýbala a zdůrazňovala anatomii těla. Řasení se projevovalo pokaždé jinak a vystihnout světlo a stín bylo velmi náročné. Faldům a skladům jsem někdy pomáhal a Zdena trpělivě v polohách, někdy nepohodlných, vydržela dlouho. 

           Přes různě řasené sukně a volánky halenek, košilek, došlo postupně na více odhalená místa, až posléze se na skicách začaly, objevovat akty. Zdena byla trpělivá a vydržela stát, nebo ležet modelem déle, než já u stojanu s plátnem. V určitých chvílích jsem odkládal uhel, nebo štětce a zkoumal jsem valéry barev pleti velmi zblízka. Ujišťoval jsem se o správném poměru odstínů tak dlouho, až k malování ten večer již nedošlo. 

            Profesor Pokorný si mě oblíbil, upřednostňoval mě při žírování, dával za příklad moji svědomitost, anatomickou přesnost a vyváženost v odstínech a světle. Jen jeho model stařečka jsem nebyl schopen zvládnout, i když kresba anatomie starých lidí je snadnější než dětský portrét, bez charakteristických znaků vrásek a pigmentu. Přes moje úspěšné pokroky v portrétování a kreslení figur, jsem se do dalšího pokračování kurzu nepřihlásil.

              Věnoval jsem všechen čas Zdeně a naše výtvarné seznámení přerostlo v lásku, kterou jsme zpečetili sňatkem a přestěhováním do nového domova. Vzpomínáme na kostelík stále. Jsme spolu již deset let, bydlíme ve větším bytě Na Petřinách a do školky vodíme dva naše kluky, Zdeňka a Mirečka.  V obýváku u okna visí v hezkém rámečku obrázek dřevěného, pravoslavného kostelíka svatého Michala ze zahrady Kinských, dovezeného z Medvedovců u Mukačeva na Podkarpatské Ukrajině v roce 1929.

Autor premek, 20.01.2019
Přečteno 274x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter