V náručí

V náručí

Anotace: Život a osud jsou spjati tak, že ani člověk je nezmůže....

Byl krásný srpnový den, pro mě i významný, složila jsem státní zkoušky na právnické fakultě a zbývá mi za 14 dní ještě obhájit diplomovou práci. Zkoušky dopadly na dvojku a já byla dosti spokojená, přeci jen, studium při zaměstnání není zcela jednoduché. Mám ještě čas, tak jdu pomalu letní Prahou, sleduji výlohy s nabídkou obchodů a mířím k nádraží. Pojedu osobákem z Masaryčky. Vlak je přistaven, nic méně už i dosti obsazen. Je zde volno, ptám se muže ve věku asi tak 45 let sedícího u okna. Jistě, můžete si přisednout. Usedám proti němu k oknu a hledím ven.
Cestou k vlaku jsem si ještě koupila kávu, na kterou jsem měla chuť celý den, ale nějak nebyl čas. Z to ve vlaku jsem si ji v klidu vychutnala.Všechno ze mě spadlo a hlavně, jedu domů. Ale copak mne tam asi zase čeká? Mé manželství není poslední dobou nic moc. Manžel je inženýr, vedoucí vývoje ve Strojtexu, kde pracuji i já v právním oddělení. Jsme spolu již pět let, ale bez dětí, manžel je zatím tvrdě odmítá, že je na ně ještě čas, ale já po nich moc toužím. Manžel měl byt po rodičích, jeho matka žije v malé garsonce. Byt máme moderně zařízený. Každý rok ale musíme jezdit do zahraničí na luxusní, občas i divoké a dobrodružné a často i dost riskantní dovolené. Zdenek se potom v práci s oblibou dovolenými chlubí, což mně připadá scestné. Mne to moc neláká, a poslední dva roky jsem s manželem Zdenkem už nejela. Odjel do Kostariky a další rok do Keni. Já jsem jeden rok byla s maminkou v Krkonoších a další rok na Vranovské přehradě. Obě dovolené byly kouzelné. Poslední dobou si i manžel zvykl chodit s kamarády dva až tři dny v týdnu na pivo a vždy přijde trochu v podroušeném stavu. Nelíbí se mi to. Táhne z něj pivo a doslova hospodský smrad, což mi neskutečně vadí. Ale stojí si za svým, že probírají pracovní věci. Občas jsem se ho ptala, co teda dělají v práci, když ještě musí věci probírat v hospodě. Odvětil mi, že tomu nerozumím a ať se do toho nepletu. Tak se nepletu. Chtěla jsem to s ním v klidu probrat, ale byla jsem bez šance. V poslední době hodně uvažuji o rozvodu. Proč mám s ním být? Děti pro mě nesmyslně odsouvá, mně utíkají roky a nejen v sexu jsme úplně někde jinde než na začátku vztahu. Nějak jsme si přestali úplně rozumět, žijeme si každý svůj život. Tak jsem si manželství vůbec nepředstavovala.
Když jsem začala studovat práva, pořád do mě vandroval, na co že mi to studium je, proč to dělám, proč si přidělávám nervy a tak. Tvrdil, že ženské patří vařečka, žehlička a koště. Hele Zdenku, jsme v 21. století, kde ženská má již jiné postavení, to při tvém vzdělání ti nějak ušlo, navíc, chtěla jsem práva studovat, ale rodiče by mne nemohli financovat a tak to chci vystudovat dálkově. Podezírala jsem ho z toho, že nechce, abych měla stejné vzdělání jako on. Ani neví, že jsem dnes dělala státní zkoušky, o studiu doma nemluvím a Zdenek se neptá.
Beru mobil a volám šéfovi. Dobrý den pane doktore, zdravím Hanko, tak jak? Hotovo, udělala jsem za dvě. No to je výborné. Zítra dorazím a probereme to. Tak se mějte, i vy, říkám. Chvilku bylo v kupé ticho a v tom spolucestující promluvil: nechtěl jsem poslouchat, ale nedalo se. Mohu také gratulovat? Ano, mám to za sebou. Ještě obhajobu diplomky a to doufám, taky zvládnu a pět let studia bude za mnou. Jste jistě ráda, že jste to dokázala? To ano, občas to byla dřina chodit do práce, starat se o domácnost a studovat. Jste vdaná? Ano, a máte děti? Nemám, pravila jsem smutným hlasem, což muž vycítil. Nesmutněte, jste mladá, ty ještě přijdou. Možná, řekla jsem téměř potichu. Vlak se rozjel. Během cesty jsme si už jen nezávazně povídali. Když jsme mlčeli, a já pozorovala míhající se krajinu, cítila jsem, jak mne očima neustále sleduje. Až najednou jsme byli v Kolíně. Vlak vjížděl do nádraží, tak jsme oba vstali, abychom se připravili k výstupu a najednou vlak asi rychleji najel na výhybky a my jsme oba padali přímo na sebe. On jen stačil nastavit náruč a já do ní spadla. V tu chvíli, bylo to opravdu jen na malou chvilinku, jsme se drželi v náručí a vzájemně se omlouvali. Prosím vás, neublížila jsem vám povídám, protože jsem si nemohla nevšimnout toho, že měl u sebe hůlku. Ne, vše je v pořádku a co vy, neuhodil jsem vás? Ne, vše je také v pořádku. Trochu jsme si ještě zanadávali na naše dráhy a postupovali jsme směrem k výstupu. Spolu jsme vyšli z nádraží. Mohu vás někam svézt? Jste hodný, ale mám tu auto. Tak se mějte, znělo jeho rozloučení, i vy, a snad se někdy potkáme, dodal. Já myslím, že určitě, Kolín je totiž hodně malej. Ani jsem si neuvědomila, jak rychle se moje slova naplní.
Přijela jsem domů. Jako tradičně doma nikdo nebyl. Dnes je středa a tak Zdenek šel na pivo. Dala jsem sprchu a volám mamince, jak jsem dopadla. Byla ráda, že to mám za sebou. Kolem jedenácté zarachotily v zámku klíče. Zase je nějak hlučný, to zas bude, potáhne z něj pivo a smrad z hospody, který nesmyje ani sprcha. Dělala jsem, že spím nejtvrdším spánkem. Bohužel, manžel měl vždy po hospodě chuť se se mnou milovat a byl neodbytný. Bylo to utrpení, ne milování, naštěstí díky alkoholu velmi krátké. Ráno se mne zeptal, kde jsem byla, dělala jsem státnice. Kouknul na mne a pravil: a jak jsi dopadla? Na dvojku. To je dobré. Ještě obhajoba a bude to za mnou. Stejně nevím, k čemu ti to bude, ale to je tvoje věc. No to je, studuju já, nebo ty? Bouchnul dveřmi a odešel do práce. Já měla ještě čas a tak jsem nespěchala. Bohužel, stejný názor na má studia měla i jeho matka. Ženská má být pro domácnost a ne pro kariéru, říkávala. Já mám ale opačný názor, odvětila jsem a ona měla k této problematice dalekosáhlý proslov o tom, co platilo minulé nebo spíš předminulé století. Později jsem ji již neodporovala a raději mlčela a myslela si své. Myslím si, že byla naočkovaná od Zdenka, aby se ho zastávala. Ubohé. Ale byla jeho matkou a měla jen jeho, byl to její miláček...
Dorazila jsem do práce. Dali jsme si po ránu všichni kávu a já vyprávěla. Dostali mne, pane doktore, na dějinách práva, to mi nějak nešlo, jinak bych měla jedničku. Nic si z toho nedělejte, Hanko, na to se nikdo nebude ptát. Rozhodující je, co umíte z vlastního práva a to doufám umíte dobře. No snad ano a trochu jsem se usmála. V 10 hodin přijdou zástupci Metallixu na poslední jednání ohledně té špatné zakázky. Pokud se nedohodneme, půjde to k soudu a to bude běh na dlouhou trať a pro firmu i velké peníze. Hanko, ujměte se toho. Já?, řekla jsem překvapeně. Nebojte, budu tam i já a David. Musíte někdy a nějak začít. Tak jo, připravila jsem si podklady a byla jsem dosti nervózní. Bude to má premiéra. Okolo desáté hodiny přijelo pět zástupců firmy a koho nevidím, neznámého z vlaku. Muž střední postavy, vlnitých vlasů česaných na pěšinku, elegantně oblečen s hůlkou, lehce kulhal na pravou nohu. Přivítali jsme se v konferenční místnosti. Bylo na něm vidět, jak je hodně rád, že mne zase vidí, podali jsme si ruce a drželi je o hodně déle, než bylo nutné. Vyzvala jsem hosty, aby se posadili a sdělila jim, že právní jednání ohledně zkažené dodávky povedu já. Měla jsem hroznou trému, ne snad kvůli jednání, ale kvůli náměstkovi, chtěla jsem, aby to bylo vše na úrovni. Snažila jsem se smírčí cestou napravit chyby na obou stranách tak, aby každá strana udělala ústupky a došli jsme ke kýženému cíli bez soudního procesu. Povedlo se. Můj šéf měl od vedení povolení k tomu, že pokud se dohodneme bez soudu, abychom protistranu vzali na oběd. Tak vážení, musím vám sdělit, že pro moji kolegyni to dneska byla premiéra v jednání neboť včera dokončila první kolo studí na právech. Je vidět, že právničky mezi muži budou mít v naší firmě silné postavení. Jen jsem se zarděla a viděla jsem, jak náměstek ředitele inženýr Miroslav Morávek na mne obdivně hleděl nejen nyní, ale během celého jednání. Seděl po mé levé ruce, naše nohy se pod stolem občas dotkly a někdy se dotýkaly dosti dlouho. Jako kdyby skrze ně proudila ke mně nějaká příznivá energie. Bylo to úsměvné, jako puberťáci. Mně se docela líbil, přesto, že nebyl krasavec, ale měl nějaké vnitřní kouzlo, které na mne fungovalo, krásný pohled, jeho hlas byl tišší a zněl jako kdyby hladil, galantní vystupování. Proto si vás všechny dovoluji pozvat na firemní oběd, pravil můj šéf. Protistrana souhlasila, jak by ne, když to náměstek ze zištných důvodu rozhodl. Jistě se nemohl dočkat, až bude se mnou trávit delší čas než při právním jednání. Odjeli jsme na oběd. Chtěl si sednout vedle mě, což se mu podařilo. Podržel mi galantně židli. Co budete pít?, opáčila obsluha. Já si dám dvojku bílého, i já, pravil náměstek. Bavili jsme se během jídla o všem možném. Oběd se protáhl na čtyři hodiny. Bylo to sice nezvyklé, ale ušetřili jsme firmě značnou část peněz. Tak jsme si to obědem vybrali. Když jsme odjížděli, špitnul mi náměstek, zda bychom si nemohli vyměnit vizitky. Jistě, proč ne. A mohu vám někdy zavolat? Můžete, kdykoliv. Zase jsme si podali ruce a opět se naše ruce držely déle, než bylo nutno. Jeho stisk ruky byl pro mě, ale hlavně pro něj, jak jsem se později dozvěděla, velmi příjemný, jako kdyby měl snad něco ohlašovat.
Dny utíkaly. Obhájila jsem diplomku zase za dvě a přišla promoce. Zdenku, za týden mám promoci, říkám mu doma u večeře. Pojedeš doufám se mnou? A co bych tam dělal? Mám dost svojí práce. I to jsem čekala. Nepřekvapil. Nenaléhala jsem na něj, stejně by to bylo zbytečné. Bylo mi to však líto. Jela jsem s maminkou, bráchou a švagrovou. Užili jsme si to, byli jsme na obědě a já byla pani magistra, absolventka právnické fakulty. Dokázala jsem to a přede mnou se otevřel právnický život v oboru podnikové právo. Teď jen, abych to vše zvládla v praxi, ale to už bude jen a jen na mně...

Podzim byl v plném proudu, začaly mlhy, déšť a počasí, že by ani psa nevyhnal. Do firmy přišlo pozvání na školení ohledně pracovního práva, pravil šéf. Hanko, zúčastníte se. Souhlasila jsem, bude to třídenní školení v Kolíně. První den jsem přišla jen tak, tak těsně před zahájením, nestíhala jsem, protože jsem nutně musela dodělat ještě jednu věc, která nesnesla odkladu. Na chodbě před šatnou bylo hodně lidí. Postávali a pili pivo nebo kávu. Dala jsem si do šatny kabát a v tom slyším: dobrý den pani magistro. Otočím se, a koho nevidím, pan náměstek. Dobrý, a co vy tu děláte, pane náměstku? No náš právník nemůže, je u soudu, tak musím já. Později mi řekl, že se rozhodl absolvovat školení sám, protože si nějak zjistil, že tam budu i já a tak si nenechal ujít setkání se mnou. Myslil jsem si, že vás tu uvidím a taky jo, pokud vám to bude vhod, držím vám místo. No to je paráda. Dřív jsem dorazit nemohla. Koupím vám kávu, to budete hodný, počkejte chvilku na mne a do sálu půjdeme spolu, neboť nevíte kam. Za chvíli jsme se odebrali na naše místa. Seděl vedle mě, oba jsme byli otočeni k přednášejícímu a poslouchali. Já bedlivě, náměstek, to nevím. Seděl za mnou a myslím, že v hlavě se mu honily zcela jiné myšlenky, což později vyšlo najevo. Občas mi něco špitnul a to tak, že se jeho ústa lehce dotkla mého ucha nebo tváře, cítila jsem jeho dech a příjemnou vůni dosti drahé kolínské. Musím přiznat, že mi to bylo velmi příjemné a ani jsem se nijak nezdráhala. Tři dny školení jsme si užili. Hned první den mi náměstek řekl, zda bych přijala po školení pozvání na večeři. Děkuji za pozvání, ráda přijmu. Odjeli jsme za Kolín do malého hotelu, kde jsme povečeřeli. Pane náměstku, nemyslíte, řekla jsem, že bychom si mohli tykat? Já souhlasím. Já jsem Hana a já Mirek. Cinkli jsme skleničkami a políbili jsme se lehce na obě tváře. Najednou nastala úplně jiná atmosféra, jako mávnutím proutku. Smáli jsme se, občas mi pohladil i ruku, bylo to romantické. Hani, co ty na to, kdybychom to zítra zopakovali? No bylo by to hezké, ale necháme to až na poslední den. Tak jo, Mirek souhlasil. Domů jsem přijela asi okolo jedenácté. Zdenek něco dělal na PC a tak ani se mnou moc nekomunikoval. Byla jsem ráda, nebudu si kazit dobrou náladu. Šla jsem spát a dost dobře se mi usínalo. Ráno pokračovalo školení až do pátku. V pátek jsme opět jeli na to samé místo na večeři. Užívali jsme si ten čas. Nemusela jsem spěchat, Zdenek byl opět na pivu, a protože byl pátek, tak chodil až po půlnoci. Najednou se Mirek na mně zahleděl a řekl: Věříš v lásku na první pohled? Já ano, i já, pravila jsem. Jak jsi vstoupila do kupé, celým tělem mi projela zvláštní energie, neumím to popsat a já si jen v duchu řekl, ta kdyby byla mojí ženou, to bych byl nejšťastnější na celém světě. V tu chvíli jsem se do tebe zamiloval. Je to úsměvné v mém věku, jsi neustále v mých nejtajnějších snech, každou chvíli během dne na tebe myslím, takovou jsem neměl ani pubertu a ani mládí. Sedím v kanceláři, koukám často z okna a myslím na tebe, co asi děláš, až beru mobil a volám ti, nedá se to vydržet. Volal bych ti snad každou hodinu, máš příjemný hlas a moc rád tě slyším. Stýská se mi tobě. Pořád se ale ještě držím tak často tě obtěžovat. Mirku, pokud ti to bude příjemné volej, i mně se někdy po tobě stýská a tak ti zavolám, chci alespoň slyšet tvůj hlas. Vyprávěli jsme si o našich životech a to zcela otevřeně. Byl ženatý, bezdětný, žena děti nechtěla, on vydělával hodně peněz, tak se jí ani nechtělo pracovat, jen vysedávala v kavárnách, prozkoumávala a nakupovala v buticích, jezdila na drahé dovolené, většinou sama nebo s kamarádkami. Pokud trávili spolu dovolenou a to nebylo moc často, tak ona jen po barech nebo shopech, on sám na pláži, v pokoji, nebo sám na baru. Když šli spolu, tak Mirek jen jako nosič jejích nákupů a hlavně, disponoval zlatou kreditkou. Nežiju, jen přežívám, ukončil svůj životní příběh Mirek a měl velmi smutné oči. Věděl, že i já to taky nemám jednoduché. Přesto, že jsme byli oba zadaní a měli téměř stejný osud, začali jsme spolu randit. Volali jsme si, mailovali, jezdili mimo Kolín na večeře. Na zpátečních cestách jsme vždy někde mimo dění zaparkovali auto a věnovali se naší platonické lásce. Líbali se, hladili, říkali si sladká slovíčka a skrz oblečení naše toužící ruce navzájem prozkoumávaly moje a Mirkova intimní zákoutí. Bylo to romantické, sladké, pomáhalo nám to lépe snášet naše osudy a těšit se, že jednou snad budeme spolu. Musím přiznat, že jsme se ale fyzicky nemilovali, jako kdyby přeci jen nás brzdily naše dosavadní závazky, i když v podstatě byly už jen na papíře. Byla to zatím taková vroucí platonická láska. A tak to zůstalo ještě hodně dlouho.Ale takto se moc dlouho nedá žít, protože jsme oba po sobě hodně toužili. Nebylo vhodné se vídat každý den, tak jsme si mailovali a dlouze telefonovali. Měla jsem tyto chvíle ráda, když mi cinkla nastavená melodie přiřazená k Mirkovu číslu, bylo mi moc dobře. Lásku jsme si vyznávali i přes telefon, ale kdo nezažil, nedokáže si představit, jak to náramně může fungovat, jen těch milostných slovíček co telefon musel pojmout, byly to statisíce, těch polibků posílaných na dálku. Nedalo se nic dělat, viděli jsme se tak jednou až dvakrát do týdne. Tyto chvilky jsme si užívali naplno, i když stále zdůrazňuji, že jsme se fyzicky nemilovali, ač někdy to bylo tak, tak na hraně, protože ani jeden z nás už nemohl vydržet tu touhu po druhém a s tím druhým se nemilovat.

Nastal čas plesů. Naše firma pořádala také svůj ples a zvala na ně i obchodní partnery. Kdopak si myslíte, že byl i pozván? Firma Metallix. Dorazil generální ředitel s doprovodem, Mirek s manželkou a jejich právník s manželkou. Mirkova manželka nebyla ošklivá, měla i hezkou postavu na svůj věk, jen na můj vkus ze sebe chtěla dělat osmnáctku, což v jejím věku působilo směšně. Měla značkové krásné šaty, mnoho zlata, takže vypadala jako pochodující zlatnictví. Snažila se být středem pozornosti což zrovna ostatním nebylo po chuti. Mirek vedle ní vypadal spíš jako její sluha, ač byl elegantně oblečen, tmavě modrý oblek, světle modrá košile a motýlek. Byl pověstný svým galantním vystupováním a dbal i na svůj vzhled, i když to nepřeháněl. Řada lidí o něm velmi dobře mluvila a někdy se podivovala, že s ní může žít. No, když se zamyslím, nosil domů dosti peněz, měla s ním bezstarostný život. Ona si užívala a on se užíral, o životě měl každý z nich jinou představu. Nic je nespojovalo. Seděli nedaleko nás. Zajisté si Mirek sedl tak, aby na mě bez problémů celý večer viděl. Já seděla s právním oddělením. Seděla jsem tak, že jsem i já mohla Mirka bez problémů sledovat. Naše oči se setkávaly velmi často, bohužel byly oboje moc smutné. Milovali jsme se, ale zatím jsme nemohli být veřejně spolu. Tancovali jsme všichni hodně, Mirek přišel i pro mě asi dvakrát a hodně jsme si tanec užili, tančili jsme uprostřed sálu a pořád mi špital krásná slovíčka, hladil mi ruku, kterou po všechny tance držel na svém srdci. Cítím, jak ti Mirku bije srdce a je to velmi příjemné. Bije, Hani, jen a jen pro tebe. Chtěl bych s tebou odejít někam pryč a navždy, i já Mirku, ale nechme věcem volný průběh, já myslím, že se brzy vše vyřeší. Zdenek se opil, něco mi pořád vyčítal, včetně toho, že pořád pro mě někdo chodí tancovat. Zdenku, jsme na plese, tak tancuji a ne jako ty, že sedíš a chlastáš. To jsem asi neměla říkat, začal mi nadávat ještě víc, až ho jeho nadřízený nechal odvézt domů. Jeho chování bylo neúnosné. Styděla jsem se za něj. Byla jsem z toho smutná, oči plné slz, naštvaná, zkažený večer, za který jsem se druhý den celému našemu oddělení omluvila. Věděli ale, že se omlouvat nemusím, že já se ničím neprovinila. Ples jsem opustila před půlnoci. Mirek poznal, že se u stolu loučím a půjdu domů. Aby nikdo nepostřehl, nějak se nepozorovaně vzdálil, neboť mne chtěl kousek doprovodit, spíš jen počkat na rohu ulice, kde jsme se vášnivě líbali a slíbili jsme si, že se nikdy neopustíme,protože je nám spolu dobře a že naše budoucí životy nasměrujeme tak, abychom mohli být spolu. Rozloučili jsme se a já už byla už asi dvacet metrů od Mirka, který stále za mnou upřeně hleděl. Najednou zvolal: Hani, neodcházej, nenechávej mne tu tak opuštěného. Otočila jsem se a utíkala k němu, i on mi šel rychleji naproti. Rozpřáhl ruce, objal mne a vášnivě mě líbal a tekly mu slzy jako hrachy. Neplač Mirku, neopustím tě, jsem tu jen pro tebe, miluji tě. Nikdy nebudeš sám. Otírala jsem mu slzy. Slib mi, Hani, že uděláš vše, abychom mohli být spolu, jinak pro mě nemá život už žádnou cenu. Hladila jsem jeho tvář, líbala jsem ho na ústa a slíbila, že jednou určitě spolu budeme. Potom jsme se už opravdu rozloučili, ještě několikrát jsme si zamávali a poslali letmé polibky. Bylo to romantické loučení. Celou cestu jsem plakala, co to mám za život a slíbila si, že hned po neděli začnu řešit rozvod. Milovala jsem Mirka a on mne, život mi utíká, tak na co čekat. Chtěla bych s ním i miminko, jen nevím, zda on tomu bude nakloněn. Než jsem došla domů, poslal mi Mirek jednu moc krásnou SMS hodně zamilovanou, kterou jsem celý život ukrývala v mobilu. Když jsem dorazila domů, Zdenek doma nebyl. Druhý den dorazil až kolem jedné odpoledne. Prý neví, kde byl. Ale určitě věděl, a to byla poslední kapka v mém rozhodování o rozvodu. To jsem ani v nejhorším snu netušila, jak rychle dojde k rozvodu a co mi osud nachystá...

V práci jsme řešili nějaké právní problémy s oddělením mého manžela. Byly to každodenní hádky. Zdenek si myslel, že je to z mé hlavy, že se mu snad mstím. Proto jsem požádala šéfa, aby to dal dělat někomu jinému. Vyhověl mi. Jednoho dne jsme měli velkou poradu ohledně těchto problémů. Bylo to divadlo. Žádný konstruktivní postup, hádky, osočování, vytahování starých věcí ze strany Zdenka a jeho podřízených, kteří věrně stáli po jeho boku. Asi si to divadlo secvičili v hospodě, kam tak rádi všichni docházeli. Přímo na poradě řval jak nepříčetný nejen na mne, ale i na ostatní. Nakonec se nic nevyřešilo. Porada se musela ukončit. Já jsem pak asi za hodinu šla průchodem přes jeho oddělení do oddělení ekonomického. Asi jsem to neměla dělat, ale pršelo a mně se nechtělo jít venkem. Potkala jsem Zdenka, začal na mně znova řvát, natlačil mně k oknu na zeď, profackoval mne, hlavou mi bušil do zdi. Nebij mne, prosím, volala jsem, nic jsem ti neudělala, to jsou jen pracovní věci. Já ti to z té tvé právnické palice vytluču, řval. Myslíš, že když jsi právník, tak si všichni sedneme na prdel? Pak už jsem jen ječela z plných plic: pomoc, pomoc, on mne zabije. Byl z něho cítit alkohol. Přiběhli mi na pomoc dělníci z vedlejší dílny. Jeho drželi v šachu, zavolali ostrahu, mého šéfa a jeho nadřízeného, kteří na místo dorazili velmi rychle. Takový incident jsme tu ještě nezažili. Na mne byl opravdu úžasný pohled, crčela ze mě krev, měla jsem něco s nosem, roztržené obočí a myslela jsem, že omdlím. Kdo mohl, tak mne ošetřoval. Přinesli mi žídli, dali napít, zastavovali krvácení. Dejte mu dýchnout, říkám šéfovi. Nadřízení i ostatní nechápali, v jeho postavení zmlátí v práci manželku a ještě nadýchal. Můj šéf zavolal záchranku a policii. Záchranka mne odvezla do nemocnice a policie Zdenka na služebnu. Můj šéf přijel hned za mnou do nemocnice, chtěl vědět co mi je, přivezl mi kabelku, mobil a věci. Zjistili otřes mozku, sešili mi rány a nechali na pozorování. Odpoledne dorazila policie, řekla jsem, že chci na něj podat trestní oznámení za ublížení na zdraví. Doba hospitalizace asi 14 dní. K večeru mi volal asi po třicáté Mirek. Hani, proč mi nebereš mobil, už mne nechceš slyšet? Jeho hlas zněl velmi smutně a vyděšeně.Ale Míro to ne, jen jsem v nemocnici. Bože, co se stalo? Bylo slyšet, jak se mu chvěje hlas.Já mu začala vyprávět celou dopolední story. Na kterém oddělení ležíš? Na interně, jo tam mám známého primáře, hned mu volám. Můžu přijít? Ano Míro, prosím příjeď, uděláš mi velkou radost, říkala jsem v slzách. Jsem tu sama jako kůl v plotě. Měla jsem pokoj sama pro sebe. Mirek dorazil asi okolo osmé hodiny, hodně chumelilo. Přinesl mi krásnou kytici růží, bonboniéru, ovoce. To jsi neměl nosit říkám, mně stačí, že tu se mnou jsi a rozplakala jsem se. Vypadala jsem jak mimozemšťan, jak jsem byla modrá a nateklá. Neplač, lásko moje, tohle mu nesmí projít. Taky že neprojde. Je konec. Tenhle incident dá hodně rychle věci do pohybu, pravím. Zítra můj šéf napíše návrh na rozvod, podá na soud a věci dám do pohybu, on by byl snad schopný mne zabít. Viděla jsem, jak Mirek je strachy bez sebe, že mi někdo ublížil. Byl úplně bílej, slzy na krajíčku. Lásko, pokud budeš chtít, mám malou garsonku, kterou ti mohu poskytnout. Není třeba, firma má své byty, je tam jeden malý, tak ho už mám k dispozici. Hned jak mně pustí z nemocnice, tak mne firma přestěhuje. Už to můj šéf vymyslel. Zdenka zbavili okamžitě funkce a na hodinu propustili. I přes to, že byl dobrý odborník, už to dál nešlo, řešený alkohol a nakonec napadení manželky v práci, to už bylo hodně přes čáru. Mirek mne jemně hladil, líbal, říkal, jak moc mne miluje, jak by už chtěl se mnou být napořád. Byla jsem moc šťastná, že je tu se mnou, i se mi ulevilo. Ležela jsem na posteli, vzala jsem jeho prokřehlou ruku, abych ji lehce vsunula pod noční košilku a ohřála ji na svých ňadrech. Zadíval se láskyplně na mne, přivřel lehce oči, druhou rukou lehce pohladil moji tvář a řekl: Hani, ty víš, co mi dělá moc dobře a i v této chvíli mi to neodepřeš. I pro mne je to, Míro, rozkoš, a pro tuto chvíli láskyplné potěšení. Nesmírně tě miluji, jsi láska mého života řekl Mirek. Pořád se ale strachy klepal, že mě Zdenek mohl zabít. Hladila jsem ho po vlasech, po tvářích a neustále líbala, jak jen to s tím mým nateklým obličejem šlo. Viděla jsem, jak je mu to příjemné, jak nesmírně touží se mnou dělat daleko příjemnější věci, ale bohužel...Nemohu se z toho vzpamatovat říkal, co kdyby tě nikdo neuslyšel? No to nevím já bych se mu neubránila, víš jak je velký a silný. Prosila jsem ho, při tom jsem i plakala, aby mne nebil, že jsou to jen pracovní věci, ale nic naplat. Mlátil mi hlavou o zeď jako zběsilý. Snad, kdyby nepřišla pomoc, by mne i zmrzačil nebo zabil. Nevím, kde se v něm vzalo tolik zloby. Nic mu nechybělo. Doma měl veškerý servis, s ničím mi nepomáhal. Moc se mnou doma nemluvil, náš intimní život nebyl co býval, měla jsem za to, že možná má nějakou jinou. Tato hádka byla jen skrze věci pracovní a ty nemají s rodinným životem co dělat. I mně se ten incident vracel a docela jsem z toho i dodatečně měla hrůzu. Věděl, že mne rány dosti bolí. Hani, už jsem se definitivně rozhodl, že se také rozvedu. Ještě nejsem tak starý, a zbytek života si chci užít, tak jak žiju to není život, ale přežívání. Chtěla bys být se mnou? Ale Mirku,, vždyť víš, že ano, jsem do tebe moc zamilovaná a je mi s tebou dobře. Rozmyslím si, co a jak udělám s majetkem, budeš mne zastupovat při rozvodu? To Mirku nemohu, nejsem advokát, nemám advokátské zkoušky, ale právník, nic méně zavolám svému dobrému známému do Prahy, ten je vynikající rozvodový advokát, aby se tě ujal. To ti budu vděčný. Zavolej mu zítra, přistoupím na každý jeho termín. Budu jednat. Byl začátek března. Pavel stanovil pro Mirka termín a věci nabraly rychlý spád.
Nás rozvedl soud na první státní a já se během dne odstěhovala do podnikového bytu. Zdenek ani nepípnul. Věděl, co ho čeká a co by ještě mohlo, kdyby mi zase něco udělal. Navíc jsem se dozvěděla, u soudu, že on děti mít nemůže, což mi před svatbou zatajil. Dost velkej podraz. Jak dlouho mi to chtěl tajit, to už jsem se nikdy nedozvěděla a ani mne to už nezajímalo.Vzala jsem si jen nejnutnější věci a byla jsem ráda, že už z toho jeho bytu navždy vypadnu.

Mirek to měl složitější. Velký 200 metrový byt byl ale podnikový, tam zůstane bydlet Mirek, manželka dostane jeho garsonku. Nepracovala, ani invalidní důchod neměla, jen se jí prostě nechtělo dělat. Advokát mu doporučil, aby navrhl, že jí rok bude vyplácet 15 tisíc korun a navíc rok zaplatí nájem z bytu, než si najde práci. Celou garsonku přepsal na ni. Ona chtěla daleko vyšší peníze, ale to soud neuznal. Odsouhlasil Mirkovu nabídku. Navíc si mohla vzít z bytu vše, co chtěla, krom velmi cenného nábytku po Mirkových rodičích. Stěhování byla komedie pro okolí, ale vzhledem k tomu, že všichni Mirka znali jako dobrého člověka a jí jako zbohatlici, tak ji to všichni snad i přáli. Když se odstěhovala a Mirek nechal vyměnit zámky, zavolal mi. Hani, jsem volný jen pro tebe, ještě mne budeš chtít? Ale Mirku, to je nejlepší zpráva za poslední rok. Přijeď si pro mě a už mne neopouštěj, chci být pořád jen s tebou. Vzal auto, přijel pro mě a já s radostí odjela do jeho bytu. Nezbyla mu ale ani postel, krom nábytku po rodičích, nechápal a ani já, kam ten nábytek mohla dát, garsonka měla 30 metrů, kuchyňka 10 metrů. Je dobře, že si vše odvezla, alespoň mi ji nic nebude připomínat. Vezmi si Mirku pár osobních věcí a pojď bydlet ke mně. Vezmeme si volno a byt dozařídíme. Mirek sbalil pár kousků oblečení a odjeli jsme ke mně. Já měla krásně zařízenou malou bílou ložnici, povlečení růžové s bílými puntíky, romantika. Tehdy jsem se milovali poprvé a až do rána. Byli jsme definitivně volní i na papíře. Po večeři jsme se oba přesunuli do malé ložnice, já svlékla župan a stála jsem proti Mirkovi jen v Evině rouše. Toužebně na mne hleděl, nemohl se dočkat té očekávané chvíle, kdy se se mnou bude po tak dlouhé době milovat. Mirek povolil pásek u županu, ten se sesul z jeho ramen a i on tu stál tak, jak ho pán Bůh stvořil. Rozevřel svoji náruč, chvíli jsme na sebe upřeně hleděli a jistě oběma prolétlo myslí naše dosavadní milostné toužení, pak mne objal a láskyplně líbal. Míro, dočkali jsme se, jsme spolu, jak jsme si to slíbili. Pak už jsme jen ulehli na postel do toho romantického povlečení. Bylo to neuvěřitelně krásné milování, hlazení, líbání, touha a láska byla znát z každého našeho dotyku, z každého polibku. Protože jsme se dlouho zdrželi milování, skoro rok, tak naše milostné toužení bylo nekonečné a hodně vášnivé. Hani, bylo to moc krásné, nic krásnějšího jsem za svůj život nezažil. Dočkal jsem se a stálo to za to. Jsi moje láska na celý život, v tobě je tolik lásky, touhy a něhy, kterou mne obdarováváš, že jsem z toho úplně mimo. Budeš jen mojí, že ano? Proč se Mirku tak ptáš? Nedovedu se představit, že bys odešla a byla s někým jiným. Jak tě to, po tom krásném milování mohlo napadnout to nechápu. Pochop a nezlob se, ale už mám nějaký věk, kulhám, taky nejsem žádný krasavec, ale mám tak krásnou lásku, do ní, a do jejího těla, jsem se doslova bezhlavě zamiloval. Nesmíš mne opustit, chci s tebou strávit celý zbytek života, milovat tě a hýčkat tě. I já Mirku a nevím, proč bych měla odcházet, miluji tě, je mi s tebou dobře, miluji tě takového, jaký jsi, jaký máš charakter, jak ty mne miluješ a víc mne nezajímá. Zbytek života chci s tebou žít a s tebou se denně tak krásně milovat jako dnes. Hleděl na mne a oči měl plné slz. Začal náš nový život …...

Další dny jsme se věnovali spolu s pomocníky malování bytu, úklidu, došli jsme si vybrat nábytek a doplňky, krásnou velkou postel, sedačku, květiny, záclony a tak jsme si zabydleli staronový Mirkův byt. Trvalo nám to skoro deset dní. Každý večer jsme se vraceli ke mně domů, unaveni, ale po sprše a večeři jako kdyby všechna únava z nás spadla a těšili jsme se na naše mazlení a milování. Mirek byl něžný, šeptával mi do ouška krásná slůvka lásky a já jen tiše poslouchala a hladila jeho vlnité vlasy a tváře. Milovala jsem ho, byl něžný, láskyplný, toužil po každém mém dotyku jako já po jeho. Nic lepšího jsem v životě nezažil, Hani, milování s tebou je krásné, procítěné, vím, že je opravdové. To jsem ti i já chtěla říci. V tvé náruči jsem teprve poznala, co je opravdová láska, co je něžné, toužebné a láskyplné milování. Ani jsem si nemyslela, že to někdy v životě ještě poznám. No se Zdenkem jsem to nepoznala nikdy.
Den za dnem ubíhaly i já byla přestěhovaná k Mirkovi a žili jsme si v pohodě, lásce. Čekala nás dovolená, vybrali jsme týden Krkonoše a týden Vranovská přehrada. Procestovali jsme, co se dalo, vykoupali jsme se do sytosti, chodili jsme se koupat časně z rána, bylo ještě šero a to jak nás Bůh stvořil i pozdě večer a bylo to neskutečně krásné. Naše nahá těla se ve vodě hodně dotýkala, hladili jsme se, cákali na sebe, zase se líbali, potom plavali, no prostě jako dva hodně moc zamilovaní.
Když jsme byli na Vranovském zámku, řekl Mirek: Hani, přemýšlela jsi někdy o tom, že bychom se vzali? Proč ne, minulost máme vyřešenou, tak pokud bychom se dohodli, můžeme se vzít. Ale netoužím po veliké svatbě, jen něco komorního, řekl Mirek, i já to tak mám, povídám. Už jsme se ale k tomuto tématu nevraceli. Dovolenou jsme si užili a museli jsme zpět. Hani, říká Mirek u jedné z večeří doma, za týden v sobotu jsem objednal v Meriotu stůl, pojedeme na luxusní večeři. A musí to být? To už ti nechutná moje vaření?, pronesla jsem, a usmívala se. Ale kdepak, vaříš moc dobře, ale ty si oddechneš a užijeme si to v klidu spolu. Připravil to dokonale, květiny, hudba, dobré jídlo i pití. Po večeři vstal, i přes svůj handicap si přede mnou klekl a řekl: Miluji tě, a když to tak máš i ty, tak tě prosím, abys svůj život spojila s mým a šli jsme cestou společnou. Staneš se mojí ženou? Tváře mi skrápěly slzy štěstí. Ano Mirku, vezmu si tě, je mi s tebou dobře, miluji tě a v dobrém i zlém půjdeme nadále spolu. To ani jeden z nás netušil, kolik zla v našem společném životě ještě zažijeme. Aní nevím, jak dlouho jsme se při pomalé hudbě líbali, hladili a užívali si tu nádhernou pohodu. Dostala jsem neuvěřitelně krásný zásnubní prstýnek s diamantem, který byl asi i neskutečně drahý. Večer po zásnubách jsme se už milovali v klidu domova, hladili se, povídali si a zase znovu až do rána. Potom jsme vyspávali až do oběda. Toho večera jsem se zeptala: Míro, toužím už dlouho po dítěti, ty také dítě nemáš, co bys říkal tomu, abychom spolu měli dítě? Já bych ho moc chtěl a s tebou, přeci jen děti jsou náš život. Tak jsme se dohodli, že budeme pracovat na miminku. Chvilku to trvalo, ale na sklonku léta příštího roku se nám narodila Haninka. Byla neskutečně krásná, vlnité vlásky po Mirkovi, krásná očka po mně. Mirek byl nevýslovně šťasten, byl se mnou u porodu a byl mi doslova oporou. Nevěřila jsem, jak milující přítel dokáže při porodu ženu podržet. Když držel Haninku v poprvé v náručí hodně plakal. Nic na světě se nevyrovná tomuto pocitu, držet své první čerstvě narozené dítě poprvé v náručí. Děkuji ti moc Hani, že jsi mne v mém věku udělala tak moc šťastného. Z tvé velké bolesti se narodila naše krásná holčička, náš andílek. Mirek si miminko užíval, jezdil s kočárkem, pomáhal mi koupat, choval ji, později si s ní hrál. Ona byla jeho miláčkem. Ráda jsem je pozorovala, jak se jí Mirek věnuje, jak je na ni opatrný, hladil její vlásky, když ji choval, pořád ji pusinkoval. Často jsem k nim přišla a říkám: Zbyla by i pro mě nějaká pusinka, Mirku? To víš, že ano, lásko moje a už mne krásně líbal. Musím vás obě nějak podělit svými polibky a šibalsky se usmíval. Někdy jsem měla i slzy na krajíčku jak to bylo krásné a romantické. Zkrátka bylo na něm vidět, jak moc si dítě přál a jak mu chybělo. Byli jsme šťastná rodina.

Haninko, řekl mi po jednom milování Mirek, a co svatba? Tak ji naplánujeme. Byla mimo Kolín v jednom vesnickém kostelíku, který jsme si vyhlédli při našich toulkách. Hostina v nedalekém penzionu a jen pro nejbližší. Mé krásné šaty, které jsem si koupila, aby je Mirek neviděl, patřičně zvýraznily moji štíhlou postavu a hlavně mé přednosti. Mirek ze šatů byl unesen. Ale jistě nejen ze šatů. K šatům mi dodal krásné náušnice s brilianty, jako jeho svatební dar. Jsi Haninko krásná žena, žasnu nad tvojí krásou, jsem moc šťasten, jen nevím, zda si tě zasloužím. Ale Mirku, já nejsem tvá odměna, ty mne miluješ, jsem tvoje láska, milenka a dneska budu i tvá žena. Pohladil mne a řekl: Tolik štěstí najednou, dvě má krásná zlatíčka, které miluji nade vše, to je pohádka. K oltáři mně doprovodila naše malá Haninka. Bylo to úchvatné i Mirek slzel. Slíbili jsme si věrnost a celý církevní obřad byl ukončen krásnou písní Ave Maria. To jsme slzeli už všichni. Hostinu jsme si užili do sytosti a večer jsme spolu s Haninkou ulehli k naší první manželské noci. Haninka krásně spinkala v postýlce a my se milovali, jako kdybychom na tomto světě byli jen my dva. Nemohli jsme se od sebe ani na chvilinku odloučit, toužili jsme po sobě každou minutou, až ta svatební noc nějak moc rychle pominula. Nikdy na ni nezapomeneme. Avšak žádné štěstí netrvá věčně. Zanedlouho nám totiž osud hodně drsně zkříží životní cesty.
Za nějaký čas jsem jela s Haninkou na kontrolu k lékaři a na očkování. Byl krásný den. Na zpáteční cestě do mě na křižovatce naboural opilý řidič náklaďáku. Jasně jeho vina, nedal mi přednost. Jel rychle a tak náraz do vozu byl doslova devastující. Odvezla nás rychlá na urgent. Do nemocnici za mnou přišel hodně smutný a vyděšený Mirek. Já ještě nic netušila. Jak ti je lásko, ale jde to, jsem dost potlučená, žebra naražená to hodně bolí, otřes mozku, ale jinak nic. Míro nevím co je s Haninkou, říkají mi, že zatím spí. Míro, půjdeme se podívat za ní, jak to s ní je. Mirkovi se zalily oči slzami, pevně mne objal a tiše pravil: Haninko, náš andílek tu nehodu nepřežil, už není mezi námi, už je někde mezi andílkama. Hleděla jsem na něj, celá se třásla a nevěřila, co mi říká. Co si naposled pamatuji, tak než dorazila rychlá, moc plakala. Já se ptala co s ní je, říkali, že to bude dobré. Potom si už moc nic nepamatuji. Řekni, že to není pravda, Míro, doslova jsem koktala, to nemůže být přeci pravda, lkala jsem v potoku slz, vždyť před dvěma hodinami tu byla ještě s námi a teď....
S Haninkou jsme se rozloučili v rodinném kruhu, na poslední cestu dostala od tatínka nádherné bílé šatičky od Diora a krásný věneček z růžiček, aby byla mezi andílky ta nejkrásnější, říkal Míra. Tím pro nás dva skončil krásný život. Chodili jsme jako tělo bez duše, já jsem přestala mluvit, nemilovali jsme se, jen jsme se drželi za ruce, hladili a líbali se, ale hlavně vzpomínali nad spoustou fotek a videí. Připomínali jsme si, jak ten život byl krásný, plný naší lásky k Hanince. Trvalo to skoro celý rok, každý den ať svítilo slunce, pršelo, chumelilo, nebo byl mráz, jsme chodili spolu na hřbitov za Haninkou, v našem bytě byl nesnesitelný, zlověstný klid a ticho. Zbyla jen postýlka, oblečení a její hračky. Celým naším životem si poneseme toto těžké břímě až do konce našich dní. Vybrala jsem jednu panenku, která byla její nejoblíbenější, se kterou chodila spinkat. Ještě pořád jsem z ní cítila její vůni. Tu jsem si dala na komodu do ložnice a nad ní Haninky velkou fotku. Alespoň tak byla pořád s námi. Byla a zůstane moje první vytoužené dítě, zrozené z naší veliké lásky. Každé ráno, když se probouzím, spočinou mé oči na její fotce. Pohladím na fotce její tvář, a pak teprve začne pro mne všední den. Do konce svého života jsem nemohla pochopit, proč zrovna mne muselo potkat něco tak hrozného a zemřít mi malé milované dítě. Celý život jsem tak měla pocit, že Haninka je pořád se mnou. Psychiatr doporučil, abychom měli další dítě. Jistě že nemohlo být náhradou za Haninku, ale zase by tu byl nějaký človíček, kterému bychom mohli věnovat naši lásku a touhu po dítěti. Pomalu jsme se začali milovat a já jsem záhy byla těhotná. Byla jsem zase hodně šťastná rovněž i jako Mirek. Nechodila jsem do práce skrze mé psychické problémy a Mirek se snažil být se mnou co nejvíce. Do toho ale přišel soud. Všechno se mi z té nehody vracelo. Začalo mi být špatně, a jednoho dne jsem začala dost krvácet. Byla jsem v šoku. Doma nikdo. Zavolala jsem rychlou, která mně transportovala do nemocnice, kde jsem zůstala až do porodu, neboť komplikace byly tak velké, že bych mohla dítě, respektive naše dvojčata, potratit. Mirek za mnou chodil každý den, trávil v nemocnici se mnou celé víkendy až do porodu. Císařským řezem se nám narodili dva chlapci, Mirek a Jan. Znovu se na nás usmálo štěstí. Byli jsme opravdu nevýslovně šťastni a já jsem se už moc těšila domů, kde jsem nebyla pět měsíců. Dočkala jsem se a s sebou jsem si přivezla i naše dva největší poklady. I doma mne čekal poklad v podobě rodinného šperku z 18. století, tedy hodně starého a vzácného. Soud skončil, řidič dostal dva roky natvrdo, pět let zákaz řízení. Bohužel, to nám ale Haninku už nikdy nevrátí. První cesta s našimi kluky, když jsme šli s nimi na procházku, byla na hřbitov, chtěli jsme s Mirkem ukázat Hanince, jaká máme dvojčátka. Neudrželi jsme se a hodně jsme plakali, drželi jsme se v objetí, utírali si navzájem slzy a prosili Boha, ať už nás z toho zla vymaní. Věřili jsme, že Haninka je tam někde nahoře, že i ona je ráda, že máme naše kluky a že jsme šťastni, ale že ona nám pořád schází a do smrti scházet bude. Začal nám nový život ve čtyřech....

Po nějaké době Mirka kontaktovala jeho exmanželka, že nemá práci, že ji z práce propustili, nemá peníze a ať jí Mirek nějaké dá. Mirek ji vyhodil. Řvala, že ještě uvidí, jak ho zničí, pokud jí nedá nějaké peníze. Budeš ještě škrábat po mně prstíkem a cpát mi peníze, abys nemusel do vězení, ječela. Zkrátka, začala ho dost tvrdě vydírat. Moc si tuhle couru neužiješ a ukazovala na mne. Půjdeš sedět. Přestaň se o mé ženě takto vyjadřovat. Je láskou mého života, mám s ní dva chlapce. To bych se divila, že jsou tvoji, starouši. Ta si je uhnala kdoví kde. Kde by ses na ně zmohl, starouši? A tebe má jen na peníze. Tak dost, zařval Mirek, až jsem se lekla, vypadni, nebo zavolám policii. Zažalovala Mirka, že jí znásilnil. Přesně udala datum a místo a popsala skutek tak věrohodně, že zprvu nikdo nevěřil, že se to nestalo. Mělo to být nějaký čtvrtek, kdy k ní přišel domů a tam ji drsným způsobem znásilnil. Byl zadržen,odvezen na policii jako nějaký zločinec. Zhroutil se z toho. Vůbec nevěděl, co bude dělat. Volala jsem toho známého renomovaného advokáta, ten přijel a Mirka pustili z cely předběžného zadržení. Hani, víš, že poslední roky před rozvodem jsem s ní moc nespal, o tom jsme spolu mluvili. Od té doby, co jsem se do tebe zamiloval, jsem s ní nespal vůbec, jí to nevadilo, měla jiné zájmy a teď jí znásilním? Nemohl tu konstrukci pochopit. Věříš mi, Hani, ptal se mne jednoho odpoledne. Jistě, stojím za tebou. Nevěřím, že bys byl něčeho takového schopen. Sehnali jsme všechny možné argumenty, navíc v té době, kdy ji měl znásilnit, jsme oba byli s klukama v Praze na speciálním vyšetření a to i přes noc. To potvrdila řada svědků. Protože ex dost po rozvodu začala pít, měla to nějak vše popletené a hlavně, vše si vymyslela, což se u soudu prokázalo a ona pod tíhou důkazů to nakonec přiznala sama. Za to její lhaní ji soud uložil tučnou pokutu za pohrdání soudem. Soud Mirek vyhrál a jí mohl zažalovat za křivé obvinění, neudělal to. Nechtěl další soudy a ji už nechtěl vidět. Mirek chtěl, aby soud rozhodl ve věci nákladů řízení, což mu soud vyhověl. Musela mu vyplatit značnou sumu za advokáta. Celé dva roky měla exekuci a musela to zaplatit. Ex se brzy po tomto soudu odstěhovala, protože po městě měla velkou ostudu. Nikdo nevěděl kam se odstěhovala a snad to tak bylo i lepší. Prostě, slehla se po ní zem. Mirkovi ještě dlouho trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval. Nechápal, po tolika letech manželství, co všechno dokáže touha po penězích, kam až to jeho ex dovedla. Nikdy jsem nepochybovala o jeho nevině, jakož i ostatní známí, neboť věděli, že je to slušný člověk a jeho ex, to raději nemluvit. Znovu jsme začali žít poklidný život a mysleli jsme si, že už se nemůže nic zlého stát. Ale jak říkám, osudu nikam neutečeš, pořád ti bude křížit tvé životní cesty...

Jednoho dne si Mirek začal stěžovat na tu nemocnou nohu. Bolesti se začaly stupňovat až tak, že jsem ho jedné noci musela odvézt do nemocnice, neboť se svíjel bolestí, ani prášky nepomáhaly. Hned si ho tam nechali a ráno ho narychlo operovali. Udělal se mu tam velký nádor, který byl zhoubný. Znovu jsem byla na dně svých psychických sil. Bože, jak jen tohle dopadne. Zůstala jsem na to vše sama, se dvěma malými chlapci. Po operaci mě pustili k lůžku alespoň na chvilku. Mirek byl vzhůru. Míro, lásko moje, musíš žít, bojuj, přeci bys nás neopustil? Kluci i já tě moc potřebujeme, jsi náš ochránce, neskutečně tě milujeme, kluci se na tebe neustále ptají, co tatínek, zda ho bolí ještě nožička, kdy už přijde domů, stýská se jim, šeptala jsem mu zlomeným hlasem. Měl jako já plné oči slz. Budu určitě bojovat. Prosím tě, nevzdávej to, všechno se dá snést, jen když tu budeš. My ti budeme, lásko, ze všech sil pomáhat. Ale teď už zase spinkej, dala jsem mu snad tu nejsladší pusu na jeho suché rty, pohladila po tváři a musela jsem odejít. Každý den mně k němu na chvilku pustili. Alespoň tak, protože se mi už tolik nestýskalo a byla jsem i trochu klidnější. Byla však před námi dlouhá cesta, hlavně před Mirkem. Jeho stav se za několik dní zase zhoršil a lékaři se rozhodovali, zda mu nebudou muset amputovat nohu. Zmobilizovala jsem všechny známé, nechala ho převézt na speciální kliniku, kde mu po dlouhé léčbě nohu zachránili. Nemohla jsem však denně jezdit za ním do Prahy, jezdila jsem jen ve středu a o víkendu. Každý den jsem však Mírovi volala, byly to dlouhé hovory plné lásky, podpory, něžných slovíček. I naši kluci mu museli sdělit své denní zážitky ze školky. Maminka mi moc pomáhala, hlídala kluky, kteří byli neskutečně hodní. Několikrát jsem je i o víkendu vzala s sebou, aby se Mirek s nimi potěšil. Dost mu to pomohlo. Kluci ho rozveselili. Potom musel Míra ještě podstoupil chemoterapii, ale to už byl doma a na chemo ho vozili. Bylo mu neskutečně zle. Vodila jsem ho na toaletu, zpět do postele a za chvíli znova, protože tu operovanou nohu měl dost oslabenou, chyběla mu velká část svalu. Byla jsem hrozně utahaná. Po každé, když jsem ho ukládala do postele, se jeho oči na mne smutně dívaly. Nezapomněl mne pohladit a já jeho políbit na tváře. Viděla jsem, jak se na mé polibky těší, jako kdyby mu zůstalo toto jediné pouto mezi námi. Přijela mi zase pomoci maminka, kluci chodili do školky a byli neskutečně hodní. Když jsem řekla, že tatínkovi je zle, byli potichu, hodní, s maminkou chodili ven na procházky. Na každý víkend si je bral brácha a tak byli s bráchovými kluky u nich na zahradě a mohli se vyřádit. Byla jsem jim za tu pomoc vděčná. Po chemoterapii měl Mirek trochu klid a dával se dohromady. V jeho věku to byl hrozný nápor. Ještě však musel na deset ozáření. To mu v tom místě nádoru tak spálilo kůži, že jsem denně mu na místo přikládala mast, aby se mu to zhojilo. Sedávali jsme na sedačce, já mu přikládala studené obklady a potom mast a hladila nemocnou nohu. Haninko, máš se mnou hrozný život. Představovala jsi si svůj život asi jinak co?Ale Mirku, jak hrozný, snad krásný, jen kdyby nebylo tolik toho utrpení. Už jsme toho spolu tolik prožili, Haninka nám umřela, málem se nám ani kluci nenarodili, mohli tě i odsoudit a zavřít, teď ještě tvoje nemoc, řekla jsem. Po celou dobu jeho nemoci jsem skoro každý večer nebo ráno sedávala před fotkou Haninky a v duchu jsem si s ní vyprávěla, abych ulevila svému srdci, které bylo plno bolesti, smutku a strachu, abych nepřišla o svého milovaného Míru. Snad to už bude jen dobré. Mirkovy výsledky byly uspokojivé a tak jsme si oba oddechli a navraceli se pomalu k normálnímu životu. Každý večer jsme se zprvu jen mazlili. Na milování nebyla vhodná doba. Mirka noha neskutečně bolela. Často v noci sténal a já jsem byla hned vzhůru, nemocnou nohu jsem mu hladila, přikládala různá mazání. Haninko, říkal Mirek, nemilujeme se spolu tak jako dřív a nevím, jak to s naším milováním bude nadále. Ať je to jak chce, vždy se to dá nějak řešit, šeptala jsem mu. Hrozně ho to duševně deptalo. Věděl, že jsem o dost mladší a že se s ním ráda miluji, ale v této době to moc, lépe řečeno, vůbec nešlo. Bůh mne Míro zkouší, ale já to dám, ustojím to, miluji jen tebe, přijde den a milování bude jako na začátku našeho vztahu. A tak to taky bylo, jen za dlouhou dobu. Já jsem vše ustála, jen toto Mirkovo trápení jsem nemohla nějak rozehnat. Jednoho dne jsem si s ním sedla a otevřeně jsme si vše vyjasnili. Skončili jsme a oba jsme plakali, až nám kapesníky nestačily. Milovala jsem ho jako on mne a tak jsme byli odhodlaní jeden pro druhého udělat snad i nemožné. Jen Mirek si stále ještě trochu ve skrytu duše myslel, že ho opustím, protože se se mnou nemůže zatím milovat a já, že milování mám hodně ráda a že to třeba nevydržím. Po tom našem rozhovoru se situace ale dost uklidnila, i když ještě dlouho trvalo, než jsme se trochu mohli milovat a Mirek si mohl začít dokazovat, že to bude zase tak, jak to bývalo dříve.
Jednoho dne mne moc příjemně překvapil. Dohodl s mojí maminkou, abych já nevěděla, že vyzvedne kluky ze školky a půjdou mi naproti do práce. Já jsem měla v práci auto, tak zpáteční cestu je všechny mohu odvézt. Blížil se konec pracovní doby. Recepční mi telefonoval, že mám na recepci návštěvu. Kdo to asi může být, teď před koncem pracovní doby. Já už se těším domů a zase budu něco řešit, kdo ví jak dlouho. Sjela jsem výtahem do recepce. Otevřu dveře výtahu a v tom mi letí naproti moje zlatíčka. Oči jim jen zářily, takovou návštěvu jsem teda nečekala. Hned mne obdarovali pusinkami, vzala jsem je za ruce a šla jsem s nimi k Mirkovi, který na mne čekal v křesle. Zůstaň, Míro sedět, líbala jsem ho na rty a to dost náruživě, protože jsem byla moc šťastná, že mně přišli naproti a příjemně mne tak překvapili. Jsi jistě dost unavený, takový kus cesty, No trochu jsem, ale není to tak hrozný. Vyzvedl jsem kluky ze školky a vyrazili jsme. Moc ti to sluší, děkuji, řekla jsem. Měla jsem krátké šatičky s výstřihem, který přijatelným způsobem odhaloval, čím mne příroda obdarovala, tenisky a bílé ponožky. No jako holčička, pravil Mirek a láskyplně se na mne usmál a v jeho očích jsem mu četla myšlenky - chci se s tebou milovat, jsi jen moje, mám tě moc rád. Pohladila jsem ho po vlasech a po tváři a v tom pohlazení byl dík za to, že jsem si zase uvědomila, jak vypadá prosté rodinné štěstí. Jste moc hodní, že jste pro mě přišli, to by chtělo nějakou odměnu. Já se vrátím do kanceláře, zamknu své věci a při tom něco vymyslím. Za chvíli jsem byla zpět. Co byste říkali tomu, že bychom šli na zmrzku? Jó to je prima, že jo taťko? No to ano, tak jedeme. Dojeli jsme do cukrárny a vychutnávali jsme si nejen zmrzlinové poháry, ale i tu krásnou, láskyplnou rodinnou pohodu. Míro, šeptám mu do ouška, neměla tato návštěva být přepadovka? Zahleděl se na mne. Zase jsem to odhalila co? No jenom trošku. Už zase máš ty nesmyslné myšlenky? Nějak mne od dnešního rána přepadávají. Tak už je zažeň, víš, že patřím jen tobě, tebe miluji a večer ti to zase budu dokazovat. Pohladil mne a to už jsem viděla, že je zase spokojený a alespoň pro tuto chvíli ví, že je to tak, jak říkám. Jsem moc šťastná, že mám takovou rodinu, snad si ji po těch všech strašných ranách osudu zasloužím.

Zotavoval se a měl jet do lázní. Moc se mu nechtělo. Nechtěl, abych doma zůstala sama s dětmi. Pořád se bál, abych si snad někoho, zvláště nyní, nenašla a s ním se nemilovala. Blázínek, věděl přeci, jak moc ho miluji, ale žárlil, a to se mu nedařilo dostat pod kontrolu. Do lázní pojedeš, o tom vůbec neuvažuj, říkám. Týden tam budeš sám, pak přijedu na týden s dětmi a poslední týden jsem se domluvila s maminkou a ve čtvrtek přijedu sama a budu s tebou do odjezdu. Rozzářily se mu oči. To by šlo. Jen aby ty ses nezapomněl s nějakou lázeňačkou, lásko, pravila jsem a lehce jsem se usmívala. Hani, jak tě to mohlo napadnout? A jak tebe napadá, že bych si tu mohla užívat, když tu nebudeš? Tak to už neříkej nikdy nahlas, nebo se budu moc a moc zlobit a víš, že já to umím. Usmál se, dobře to věděl, nebylo to mnohokrát, ale když bylo, tak to stálo za to, ale už jsem to od něj nikdy neslyšela. Pořád před lidmi se mi snažil dokazovat, ale jen tak romanticky, jak mne miluje. Často se mne dotýkal, někdy mne pohladil a lehce políbil, na tvář či do vlasů, já se jen usmívala, protože jsem si byla jistá, že v jeho srdci jsem jen a jen já a naši kluci, jako i on je jen a jen v srdci mém. Nastal den odjezdu. Kufry sbalené, Mirek mi děkoval, že se o něj tak starám a že jsem mu vše připravila a on si to jen sbalil. Odvezla jsem ho na nádraží a rychlíkem odjel do lázní. Když se ubytoval, měl jednolůžkový pokoj, hned volal, že je to tu hezké a že se těší, až přijedu s kluky. Každý večer jsme si volali alespoň hodinu. Já mu řekla co je doma a pak už jen vzduchem létala slova něhy, lásky, touhy po tom druhém, zkrátka nitky lásky byly nataženy od mé postele až do lázní. Kvůli klukům jsme i skypovali a to si kluci moc užívali, že vidí tatínka jako v televizi. Týden, když jsme byli všichni spolu, jsme si dosyta užili. Chodili na procházky, jezdili na výlety a večer, když kluci usnuli, jsme se moc hladili, líbali, ale jinak to ještě nešlo. A než jsme se nadáli, byla tu neděle a my za pláče Mirka a kluků jsme odjížděli domů. I já měla slzy na krajíčku, ale musela jsem řídit a tak to nebylo zrovna vhodné. Byla přede mnou daleká cesta a na tu cestu jsem musela být v klidu. Hned jak jsme dojeli domů, jsem volala Mirkovi, že jsme v pořádku. Nedivím se, že měl strach, už jednou jsem jela já podle pravidel a co se stalo. Do smrti to budu vidět...
Maminka přijela k nám hned v pondělí. Mami říkám, vadilo by ti, kdybych odjela místo čtvrtka už ve středu večer? To víš, že ne. Jen jeď, ať se trochu bez kluků užijete. Po těch špatných časech to oba potřebujete. Chci Mirka překvapit. Ty mu chceš udělat přepadovku? To snad ne, Hani. Myslíš, že by tam někoho měl? Ale na to jsem ani nepomyslela, mami. A tak jsem ve středu odpoledne vyrazila do lázní. Ubytovala jsem se a vypravila se do lázeňského hotelu, kde byl Míra ubytován. Napsala jsem krátký vzkaz: Milostně po tobě toužím, co pro to uděláš? Milující Haninka..Vzkaz jsem zalepila do obálky a došla jsem do hotelu. Na recepci byl příjemný starší pán. Dobrý večer, mohu mít prosbu? Jistě, co potřebujete. Potřebuji doručit urychleně tento vzkaz inženýru Morávkovi. Řekněte mu, že ho doručila mladá žena, která čeká na odpověď. Budu sedět vzadu v křesle. Ke vzkazu jsem přiložila menší obnos a začaly se dít věci. Rozhlasem zní: Inženýr Morávek má v recepci důležitý vzkaz. Prosíme, aby se na recepci dostavil. Za chvíli přišel Míra, neviděl mně v té tmě. Recepční mu podal obálku. Kdo to doručil?, zeptal se recepčního. Jedna mladá žena. Mirek obálku otevřel a četl. Když dočetl, řekl mu recepční: ta dáma čeká na odpověď. Kde? Vyhrkl Mirek.Támhle a ukázal do rohu místnosti, v tom jsem se otočila v křesle. Haninko, lásko moje, Míro, já už jsem to nemohla vydržet a přijela jsem o den dřív. Dojdi se obléknout a půjdeme ke mně do penzionu, chci se s tebou hodně láskovat, šeptala jsem mu do ouška. I já. Odběhl si pro kabát a odešli jsme. Recepční se při našem odchodu potutelně usmíval a přál nám hezký večer. A skutečně byl. Penzion byl nedaleko. Milostné toužení bylo opět velmi krásné, vzrušující, nebralo konce, ale milovat jsme se ještě pořádně nemohli. Mirek navíc musel být do 22 hodin v hotelu. Proto jsme se museli v tom nejlepším rozloučit. Autem jsem ho dovezla k hotelu. Když jsem se vrátila, tak jsem ještě asi dvě hodiny s ním telefonovala. Moc se nám oběma stýskalo, tak jsme si ten stesk museli zmírnit alespoň sladkými slůvky po telefonu. Když neměl Mirek procedury, chodili jsme na procházky, na kávu a odpoledne až do večeře jsme se láskovali, jak říkával Míra. Byl to krásný čas, neměli jsme v tu dobu žádné povinnosti k dětem a tak jsme se po dlouhém čase, který nebyl pro nás zrovna příznivý, užívali. Než jsme se nadáli, byla sobota a odjeli jsme domů za našimi milovanými.
Zajisté jsme s Mírou nakoupili dětem hračky a Míra nešetřil, mamince jsem koupila nějaké oblečení. Bylo to krásné shledání. Slzeli jsme, hlavně kluci, kteří pořád seděli u tatínka a nechtěli ho samotného nikam pustit. Po bytě s ním chodili za ruku, když šel na toaletu, stáli oba u dveří než vyjde, bylo to úsměvné. Už nám nikam neodjížděj tati, bylo nám tu bez tebe moc smutno. Steskem jsme i plakali a s námi i maminka. Mirek zvedl ke mně oči a měl je plné slz. I já je měla na krajíčku. Máme tě moc rádi. Maminka denně s námi seděla, než jsme usnuli, vyprávěla o tobě, vyprávěla i o naší Hanince, máme její fotku v pokojíčku. Ale tati, ta už je v nebíčku že jo?, zeptali se. Ano, je mezi andílky a my všichni tu na ni budeme vzpomínat. To určitě tati. A půjdeme tam někdy za ní a budeme si s ní hrát? Až budeme staří, tak se teprve s ní shledáme. Kluci se na sebe koukli a už se neptali. Mirek je oba objal, políbil a byl dost dojat, měl rodinu, jakou vždy chtěl mít, jen navždy v ní bude chybět Haninka, Ale jen Bůh ví, že nikdy na ni nezapomeneme, že ji spolu s našimi kluky budeme mít stále v našich srdcích.
Ač Mirek měl už do smrti problém s nohou, byla velmi oslabená, chodil s námi na výlety a my vždy procházky přizpůsobili jeho možnostem. S kluky, když mu to zdraví dovolilo, hrával fotbal.
Mně krásně miloval, i když jsme museli ještě dlouho být opatrní, ale bylo to i tak krásné. Nebýt výhybek na Kolínském nádraží, díky kterým jsme se svérázně a důrazně seznámili, kdo ví, kam by směřovaly naše životy. Tak jsme si to vždy připomínali. Naše životy se obrátily vzhůru nohama, než jsme ale mohli spolu žít. Bohužel, museli jsme zaplatit i velmi vysokou daň, když nám zemřela Haninka, i když si myslíme, že to snad nebyl žádný trest. Bůh nám pak seslal naše dva kluky Mirka a Jana, které jsme spolu dobře vychovali a dočkali jsme se i našich vnoučat. Ještě když kluci chodili do školy, pořád jsem jednu dobu v duchu zvažovala, zda bychom si neměli pořídit ještě jedno dítko, třeba by to byla holčička. Ale nakonec převážilo rozhodnutí, že osud již nebudu vzhledem ke zdravotnímu stavu Mirka, pokoušet. Do konce našich dní jsme často chodili Hanince na hrob a já ji vyprávěla, co je nového u nás doma. Ona to jistě moc dobře věděla, byla tam někde nahoře, kde se s ní jednou spolu s Mirkem setkáme …..
Osud se nad námi smiloval a už nám do konce našich dní ukazoval jen svoji laskavou tvář. S Mirkem jsme žili krásný život, navzdory zlým časům, kdy jsme oba byli na dně svých duševních i fyzických sil. Každou nepřízní osudu se naše vzájemná touha a láska jen a jen prohlubovaly. Jen proto, že jsme se ctili, respektovali, milovali se bez podmínek, toužili jsme jeden po druhém a žili jeden pro druhého a naše děti, jen tak jsme mohli náš společný život ustát a prožít tak, jak jsme o něm ze začátku našeho milostného vztahu snili...
Autor hanka novajda, 25.08.2019
Přečteno 309x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter