7) Juto vs. Minuka - Menší Nostalgie

Anotace: Tak zase je tu krátké porkačování.

Juto se probudil do dalšího slunečného dne. Podle pohledu z okna zjistil, že už bude něco krátce po poledni a jeho žaludek mu toto tvrzení odsouhlasil hlasitým zakručením. Rozhlédl se po pokoji a spatřil mladou zdravotní sestru stát u druhého nemocničního lůžka. Sestřička si po chvíli všimla, že je mladík vzhůru a s úsměvem na tváři k němu přišla.
„Tak jak se cítíš?“ zeptala se.
„Docela hladově.“ Odpověděl Juto a pokusil se o úsměv. Sestřička se zasmála.
„Počkej, něco ti donesu.“ Řekla a zmizela za dveřmi. Juto se zahleděl z okna ven a nechal myšlenky ubírat se vlastní cestou. Když otočil hlavu na druhou stranu, aby si prohlédl zbytek pokoje, všiml si překrásné květiny v malé váze na nočním stolku. Chvilku ji pozoroval a vychutnával si pohled na tak překrásnou věc, až ho vyrušil příchod zdravotní sestry s chutně vypadajícím jídlem na bílém podnose. Juto si sedl a sestřička mu položila bílí podnos na klín.
„Sestři?“ oslovil Juto dívku v bílém. Sestřička na chlapce tázavě pohlédla.
„Kdo přinesl ty květiny?“ zeptal se.
„Takový mladý pán. Seděl tu celý den, a před necelou hodinou odešel na oběd. Říkal, že ještě přijde.“ Usmála se sestřička. Jutem začala cloumat zvědavost. Chtěl vědět, kdo tu byl a nemohl se dočkat, až dotyčný přijde. Snědl tedy svůj nemocniční oběd a čekal. Po chvíli ho ale čekání bavit přestalo. Nikdy by nevěřil, že je v nemocnici taková nuda. Chtěl si pustit televizi, ale nemohl kvůli postaršímu spícímu spolubydlícímu. Chtěl se jí projít, ale obrovská bolest mu nedovolovala opustit lůžko. Tak jen tak ležel, a hleděl na bílí strop nad ním. Po chvilce začaly jeho víčka těžknout, až se zavřely úplně.
Ve tmě chlapec zaslechl něčí kroky, které se zastavili těsně u něj. Uslyšel jak si někdo sedá na rozvrzanou židli vedle jeho postele. Rozhodl se, že nebude předstírat spánek a otevřel oči. Spatřil mladého muže, s delšími černými vlasy a skleslým úsměvem na tváři. Ovšem jeho výraz se okamžitě změnil, když si všiml, že je chlapec při vědomí. Svedl se ze židle a chytl chlapce za ruku.
„Konečně jsi vzhůru.“ Usmál se. Juto jen nechápavě koukal na cizího muže.
„Promiňte, možná už jste slyšel…“
„Ano, slyšel jsem o tvé ztrátě paměti, Juto.“ Řekl muž a v jeho temně černých se zaleskla slza. Juto měl silný pocit, že ty oči odněkud znal a moc dobře. Díval se do nich a hledal v nich odpovědi na nezodpovězené otázky.
„Tak to bych se měl asi znova představit, že?“ zeptal se muž a setřel si slzy stékající po tváři. Juto přikývl na znamení souhlasu. Cítil, že mu tento člověk byl dříve velice blízký. Mrzelo ho, že na něj zapomněl kupodivu více, než že zapomněl na své rodiče.
„Jmenuji se Naoki, těší mě.“ Usmál se muž a stiskl Jutovi ruku. Jeho dlaň byla teplá a jako by dodávala Jutovi sílu. Chlapec najednou cítil, že si může na vše vzpomenout, i když byli všechny obrazy příliš daleko a netušil proč zrovna teď.
„Vy jste nějaký můj příbuzný?“ zeptal se Juto potichu. Bylo vidět, že Naokiho ta slova bodali jako ostré meče. Chlapec zpozoroval ještě několik malých slz stéci po mužově tváři, než dostal odpověď.
„Ne, jen jsme byli,“ muž se odmlčel, „Blízcí přátelé.“ usmál se nakonec. Jako by mu odpověď činila obrovské problémy.
„A ani vy nevíte, proč jsem ztratil paměť?“ zeptal se chlapec nadějně. Muž jen zakroutil hlavou.
„Bohužel, doslechl jsem se o tom, až od tvých rodičů.“ Odpověděl. Chlapec měl pocit, jako by mu Naoki lhal. Nechtěl, ale na muže naléhat a tak se jen usmál.
„Řekněte mi o vás něco, pane.“ Poprosil chlapec. Muž se zasmál.
„A co bys chtěl vědět?“
"Třeba, odkud se známe." navrhl Juto a posadil se, aby viděl Naokimu zpříma do očí.
"No není to zas tak dlouho, zhruba před měsícem, možná méně. Potkali jsme se v parku, tenkrát si měl špatný den." vzpomínal nostalgicky Naoki.
"Taky ti tenkrát ujel poslední autobus domů a tak jsem tě odvezl." Juto se usmál a naléhal na Naokiho, aby pokračoval.
Bylo už pět hodin, když musel Naoki odejít. Skvěle si za těch pár hodin s Jutem popovídali, ale Naoki mu neřekl celou pravdu. Neřekl mu co se stalo s Minukou, neřekl mu, že spolu spali, ani že kvůli němu chodil Juto za školu. Chlapec ale věřil každému Naokiho slovu a neptal se na takové věci. Naoki se rozhodl, že nebude přidělávat chlapci starosti a tak se s ním bavil o veselých věcech a minulost nechal být.

Po pár dnech byl Juto z nemocnice propuštěn. Sice se mu paměť nevrátila, ale rozhodl se, že se bude snažit na vše si vzpomenout. Otec ho vyzvedl před nemocnicí a odvezl ho domů. Poté ovšem musel odjed znovu do práce a tak chlapec v domě zůstal sám. Pomalu si prohlížel nejdříve přízemí a poté první patro. Běhal mu mráz po zádech z toho, jak mu všechno přišlo cizí. Nakonec otevřel druhé dveře za schodištěm. Byl to jeho pokoj. Poznal ho díky modrým stěnám, školním učebnicím na psacím stole a školní uniformě ležící na posteli. Všiml si také nádherného klavíru v rohu místnosti.
„Takže já hrál na klavír?“ usmál se sám pro sebe a vykročil k nástroji. Usedl na malou stoličku a otevřel klavír. Zkusil zahrát pár tónů, ale dohromady vyzněli tak prapodivně, že vzpomínání tohoto rázu raději rovnou vzdal. V hlavě se mu vybavila jakási melodie, ale neuměl ji zahrát a tak šel opět od klavíru pryč.
Když si prohlédl celý dům, nalezl kuchyni a protože měl strašný hlad, hledal něco, čím by se posilnil. Lednička byla plná všech možných jídel a ingrediencí, ale chlapec si nepamatoval, jak z těchto věcí udělat výtečnou večeři. Vydal se tedy do knihovny, kterou si prohlédl již dříve a pokusil se najít kuchařku. Po nekonečně dlouhé pátrání ji našel a tak si mohl v klidu uvařit alespoň nějaké jídlo. Když v klidu jedl svou tak těžce vydřenou večeři, zazvonil telefon. Juto chvilku váhal, jestli ho má vzít, ale nakonec se zvedl a doběhl do obývacího pokoje, kde na malém stolku telefon ležel.
„Ano?“zeptal se. Podle hlasu Juto poznal, že volá jeho otec.
„Juto zapomněl jsem ti říct, že dnes domů nepřijdeme a chtěl jsem se zeptat, jestli hodláš jít zítra do školy, když tak bych tě tam zavezl.“
„Rád bych šel.“ Odpověděl Juto i když se trochu obával svého “prvního“ školního dne.
„Dobrá tedy, buď připravený v sedm hodin před domem.“ Dořekl Jutův otec a položil sluchátko. Chlapec si nebyl jistý, jestli je schopný se rovnou učit. Přece jenom to co se učil celý rok se bude muset učit znova. Ale rozhodl se, že to alespoň zkusí. I když měl velký pocit nejistoty tu noc usnul celkem dobře.