Tohle nebyla láska, to byl trest!

Anotace: Bylo, nebylo. Nikoho nenutím k přečtení, nevím, jestli to totiž stojí za něčí pozornost. Ale zkusit to můžete. Za kritiku budu jen ráda, za ostatní samozřejmě děkuju!

/21.3.2003-2005-téměř denně/
Už zase tu sedím s pohledem upřeným na zelenou kytičku icq a zkouším svoji trpělivost a výdrž. Snad stokrát napíšu do kolonky pro zprávu tu strašnou otázku: Jak se máš?, abych ji stejně tak po stoprvé smazala.
To tak vnucovat se mu, když by odepsal stejně jen z povinnosti, anebo třeba vůbec. A já bych pak byla z bůhví jakého důvodu zklamaná. A snad ještě smutnější, než když jsem se nemohla rozhoupat, zda napsat či nikoliv. A tak sedím u monitoru počítače a vidím ho odcházet a znova se vracet, aby nakonec v půl desáté icq vypnul a já s pocitem promarněného odpoledne ukončila trapnou konverzaci o ničem s lidmi, které vůbec neznám.
Jednou mi kdosi řekl, že je nejhorší znát jeho tvář, číslo a bydliště a přitom nejvíce chtít poznat jeho duši. Smála jsem se, měla jsem pocit, že se mi to nikdy nemůže stát. To už je dávno. A přitom....
Jeho tvář si umím vybavit za zavřenýma očima a to vážně snadno, číslo mám v mobilu uložené do skupiny VIP a to naprosto z neopodstatněného důvodu a bydliště?Před jeho domem občas stojím, zahalena do tmy. Možná strach z prozrazení, anebo spíše strach z jeho reakce mě nutí být pouze tou dívkou, kterou potkává denně a to náhodou na ulici.
Vždycky před usnutím si však představuji, jaké by to bylo, kdybych ho poznala blíž a konečně udělala krok vpřed, vystoupila bych z davu a ukázala mu, že o něj už strašně dlouho někdo stojí. Že to já ho mám ráda. Jen velké oči, ráno se probudím a jsem to zase já. Malá a hloupá, co si musí dávat velký pozor, aby jí to tiché "ahoj" se sklopenýma očima na zastávce , neprozradilo. I když on by si nevšiml, ani kdy bych měla na čele napsané jeho jméno a velké srdce vedle něj. Zkrátka nemá zájem.
Tak jako každý den i dnes sedím u počítače mírně zamyšlena, spíš duchem mimo. Když v tom mi zabliká oranžové světýlko na liště a já mám rázem tep několikrát rychlejší, než kdy jindy. V hlavě mi tlučou bubeníci na poplach. Opravdu? Vidím dobře? Píše mi on, co mi asi chce? Tisíce otázek a odpověď lze zjistit jediným kliknutím, ale jak? Když se mi nestesitelně třese ruka- možná jsem šílená, anebo ho miluju víc, než si dokážu připustit.
"Ahoj, jak se máš?" Tak teď vážně skvěle, snad nebude pátrat po důvodu- proč se právě nyní cítím šťastná jako blecha, i když možná by to bylo nejlepší, psát umím líp než mluvit. Takže bych se třeba i odhodlala na něco se zeptat, domluvit se s ním na schůzce, třeba. Ne nepátrá. "Co děláš?" Nemůžu mu přeci napsat, že celou tu dobu hypnotizuji jeho kytku s nápisem dočasně pryč a přemýšlím nad tím, kde a s kým teď asi je. To dá rozum. Zvolím univerzální odpověď- čtu. Očividně jsem se trefila do jeho noty, začne mi psát, co právě dočetl a co se chystá číst. Hltám písmenka, jako nikdy předtím a jsem vděčná za první třídu, kde jsem se číst naučila. Nakonec z něj vypadně, že "Potřeboval bych půjčit Babičku, protože jí budeme číst, jako povinnou četbu". Samozřejmě, že mu jí půjčím, jak jinak. Trochu mě ale překvapí, že řekne díky a je pryč.
Druhý den se do školy těším, v batohu Babičku od Boženy Němcové a na tváři úsměv od ucha k uchu. Jenže on se nakonec vůbec neobejví, pošle kamaráda. Najednou mě přepadne smutek, fakt asi už blázním. Nic se přeci neděje, neměl čas a stejně o nic nešlo-jen jsem mu půjčovala knížku. Napsal jednou, ozve se zase, doufám. Z úvah pro mě velmi důležitých mě náhle vytrhne holka z jeho třídy, odvede mě za roh a jen tak mezi řečí prohodí, že jsem průhledná, že se na to nemůže dívat a že má Filip holku. Bum a je to. Ani to nebolelo, teda né tolik. Slzy mi začnou stékat až když jsem na školním záchodě, sama a jakž takž bez svědků. Vybrečím si oči a můj jindy šedý odstín se promnění v zářivou modř.
Zákon schválnosti funguje, jak jinak. Po cestě do své třídy mě zastaví spolužáci na kus řeči, zdám se jim prý poslední dobou jiná. Smutná? A koho nevidím. Za proslaveným školním fíkusem stojí Filip s tou nejhezčí holkou ze školy/naší miss-kapka hořkosti a kalich smutku/, baví se a smějí./Iluze drtit/ Stojím, jako přibitá a dala bych všechno za to, že se právě v tom okamžiku taky ohlédl. Na setinu jsme se jeden druhému dívali do očí a potom už se jen rychle otočil a políbil tu svou.....................
Tak přesně v tenhle moment jsem si uvědomila, že to nemá cenu. Ani trochu. Trápím jen sama sebe, ostatní o tom sice vědí, ale pomoci mi nemůžou. Vždyť on jí má rád.
Začala jsem svoji závisláckou odvykací kúru, nesměla jsem na něj myslet a zakazovala jsem si snít sen o někom, kdo právě tomuhle Filipovi není podobný ani v nejmenším. Šlo to těžko, dalo by se říci, že skoro další půlrok jsem ho vyhledávala ať už úmyslně, anebo nějak podvědomě . Kamarádky se mě snažily tahat z toho nejhoršího, pomlouvaly ho, ale copak můžu někoho přestat milovat ze dne na den. To není, jako si přehodit ikonku na icq z I love you na I hate you. Takhle to bohužel nechodí.
/21.3.2006/
Až teprve nyní mohu říci, že mě to snad přešlo. Zhruba po dvou letech "platonické" a tak trochu "šílené" lásky a roku odvykání. Hrozná doba. Strašná spousta času, o který jsem se připravila, a přesto ho nelituji. /zešílet láskou? Nejhorší to úděl/Tu proklatou zelenou kytku jsem si však z kontaktu přeci jenom vymazala. Přetrhala jsem všechny pouta, které jsem měla. Nemám na něj už žádný kontakt./jsem volná/ Nesedím celé hodiny u počítače, vážně ne! A můj názor na něj? Asi trošku zaujatý, momentálně je to ten "nejhorší".
/21.3.2007/
Zahalena do tmy stojím tu opět a dívám se do prvního patra, svítí v něm obrazovka počítače a jeho majitel něco velmi zručně datluje na klávesnici. Potom vstane a vykloní se z okna, jsem schovaná za velkým stromem, takže nemá šanci mě vidět. Rozhlédne se kolem a okno zavře. V oblasti hrudního koše mě cosi zabolí- vytáhnu z kapsy mobil a odkliknu obrázek s nápisem I hate you, but I Love you a podívám se na čas. Půl desáté. Jde spát, zhasne a já můžu odejít./ adresu tak tu nikdy nezapomenu/.