Návštěvnost
Triangle
Triangle
Anotace: Jedním z jejich společných míst byla škola. Ta hnusná, velká, okřápaná budova, plná lidí, prachu, map,učebnic a zničených snů.-Pro B.B.Black, jako předběžný/ale opožděný dárek a pro V.K.:)
Jedním z jejich společných míst byla škola.
Ta hnusná, velká, okřápaná budova, plná lidí, prachu, map,učebnic a zničených snů.
On sám v sobě jeden takový nosil, usmířený daleko v žaludku, a nebyl k ničemu, k ničemu, jen k příležitostným slzám.
Kdykoliv se podíval z okna, viděl onu pošmournou atmosféru která obklopovala celý pozemek- a někdy, když se díval dost pozorně, zpozoroval tu stejnou mlhu v jejich očích.
Ignorance, lhostejnost, pouta a nitky malých zátiší prázdných těl a zakrslých duší, krčících se v koutku.
A jeho-jejich- přání? Pohřbená vrstvami látky, kůže,krve, masa, schránek-těch zamknutých deníčků na klíček, který jim hned při nástupu vytrhli z dlaní.
Moc dobře věděl, co se stane až tohle někdo uvidí, někdo z mlhy, někdo, kdo ho bude chtít pohřbít a políbit se šlehačkou zalepenými ústy.
Praskne, pukne jako dešťová kapka, když se jí dotkneš prstem.
Roztříští se a postříká jejich zdi tmavou tekutinou jeho žil a tepen.
Nemohl se dočkat.
---
Vídali se každý den, míjeli se, dívali se na sebe, ale doopravdy spolu nemluvili.
(Počítají se vzdechy rozkoše?)
Nebyli přátelé- přátelé, ty které nikdy nedokázal pořádně uchytit ve své blízkosti- neznali se, nevěděli nic, doopravdy znali jen své jména a tváře, to pod kůží – nitro – bylo skryto vrstvou rtů, zubů, jazyka a očí.
Nikdy se nepustili dál – nikdy ho nepustil dál. Chtěl se probourat do jeho zdi, navrtat se do jeho těla a dlouze se do něj ponořit –dlouze a kompletně- zakousnout se a splynout s jeho duší, srdcem, plícemi.
Chtěl vědět co všechno jeho tělo obnáší, co všechno má skryté uvnitř krve, nervů, svalů. Co všechno před ním – před nimi – schovává?
Přinejmenším sebe- přinejmenším u toho chtěl poznat sebe. Co vlastně skrývá on sám?
---
Druhým společným místem byl jeho dům – chodba, pokoj, postel…
Pokaždé, když se jej chystal pozvat, tajně, diskrétně, buď před dveřmi toalety nebo o hlavní přestávce, když jsou skoro všichni venku a nikdo je spolu nevidí, pokaždé si jemně načechral vlasy - černé, husté pramínky- stiskl rty –ale ne křečovitě, či tuze, ne, lehce, aby tvořily tenkou, ale plnou linii – urovnal si nejistě tričko – ale byl to jen trik, oba to věděli- a opatrně jej chytl za loket.
Přísahal by, že se ho pokaždé dotkne na tom samém místě.
Pak mu tiše sdělí čas, zeptá se, jestli je to tak v pořádku, ale ví, že ty ho nikdy neodmítneš. Proč taky?
---
Znají se – je to určitě to správné slovo? – už tři a půl měsíce.
Všechno to začalo dost klišé cestou – zeměpis, předposlední lavice – jedna uprostřed, druhá u okna, která je o kousek posunutá dopředu – a špatně maskovaným pohledem.
Díval ses mu do boku tváře, cestoval po jeho obrysech a snažil ses pojmenovat každou zvláštnost jeho profilu.
Seděl ležérně, mírně rozkročené nohy pod deskou lavice, dlaně položené nedbale na sešitě.
Na sobě měl jen světle zelené tričko s rudým nápisem, a bílou lebkou v rohu levého rukávu, a světle pomněnkově modré džíny, upnuté, ale stále dost pohodlné.
Chvíli ses soustředil na jeho dlaně, prsty, zápěstí, jeho tenká ramena a bílý krk, na jeho – polkl’s- oči, které se ti vrývaly přímo do hlavy, do mozku, do kostí.
On to ví!blesklo ti zoufale hlavou, a panicky jsi měl pocit zvednout se, jít pryč, umřít – přihlásil ses s omluvou toalety.
Rychlým krokem jsi vyletěl ze třídy, malé růžové skvrny hustě a všude po lících.
Zastavil ses až těsně u dveří pánských záchodů, dech ještě stále v běhu. Stoupl sis k oknu hned vedle nich a třaslavě ses nadechl.
Podle kulatých hodin na stěně bude hodina končit za deset minut – nemůžu se tam vrátit – a tak jen s povzdechem stál, otočen zády k chodbě.
Když mu něčí ruka stiskla loket, málem vyskočil z kůže.
Byl to on, a ptal se – teď nebo potom? – a tys jen mrkl.
Teprve před dveřmi jeho domu jsi šeptl, „potom“.
---
Tři a půl měsíce a v životě neviděl’s jeho rodiče.
Zato jeho matraci znal‘s asi líp než bys měl – jeho polštář v tvém obličeji, jeho prsty ve tvých vlasech, fialovo-modrém zmatku nejistot a rebelity, tvoje ústa rozevřená, sten na patru, tělo přitisklé k peřině. A nezapomínejme – jeho klín v tom tvém.
---
Sedíš v jeho posteli, okolo jen pokrývky, knížka, pokrývky a trocha zaschlých kapek krve po prostěradle – ale o tom víš jen ty- ještě si jich nevšiml.
Pyžamo máš přilepené na zpoceném těle,pne se na tebe jako nebe přes kůži země, srdce ti tluče mimo rytmus, jako by ses snažil chytit motýla, můru, berušku, a polapit se do jejich křídel , tepny v divné symbióze nektaru a létavého poprašku.
Máš z motýlů strach.
Necítíš nic ze svých vnitřností, jen to srdce – buch, křup, buch – plíce – nádech, bolest, výdech, úleva, nádech- , a žaludek – nepříjemné stahy – a divíš se, jestli to je jako rodit dítě? – kručení, křeče, křeče, chci tě milovat, stah.
Ruce by se ti třásly, třásly jako nekonečné třepotání jarních kvítků, ale máš je pevně semknuté do polštáře.
Tak pevně, že to bolí.
Ale bolí to míň, než tvé zjizvené záda – pět rýh nalevo, pět napravo, otisky prstů na kříži - , než páteř, žebra a kůže – kůže pokrytá modřinami na bocích, zápěstích, na stehnech.
Rozrýval tě pomocí nehtů, a zubů, jazyka, svými kostmi- tetoval do tebe svoji bezmeznou lásku.
Znovu tě k tobě přitiskl, žaludek přilepený k tvým ledvinám, cítíš každý jeho vzrušený záchvěv, každý sten a měkké prosby, doprovázené bubláním hrdla a rozkoše.
Dlaní ti obléval koleno, obrys, malý postranní ďolíček, maso, maso, měkké stehno, klín …
Přerývaně vydechl’s, jeho prsty ve tvých bocích, ve tvých kostech, ve tvé krvi.
Chtěl’s křičet, ale zalepí ti rty svojí volnou dlaní, prsty chlácholivě líbající tvoje tváře.
Kolíbal tě do zakázaného rytmu a ty sténáš, vzdycháš, umíráš, dokud se do tebe nezaryje víc, hloub, tvrději, rychleji, hloub …
---
Když s někým spíš v posteli, cítíš každý jeho pohyb.
Ale nemusí ti říct, že má narozeniny.
Vlastně se to dozvěděl náhodou, když si ve skříňce zapomněl učebnici.
Bavil se o tom s kamarády. Party. Tento pátek. Dojdete?
Zatím jsi to přešel – bylo pondělí.
Když jste se potom sešli po škole, tiše jsi ho pozoroval – řekne něco?
Ale nevypadlo z něj ani slůvko- jen - „Nezkusíme dneska koupelnu? Naši nejsou doma.“
O hodinu později ležíš mezi jeho stehny, myšlenky v podbřišku, teplo rozlité po všech částech těla.
Možná by ses měl zeptat –ale čekáš.
Zeptá se, „Máš hlad?“
Zavrtíš hlavou.
„Žízeň?“
Znovu naznačíš hlavou ne.
„Um –tvoje oblíbená barva?“
A když se konečně vzpamatuješ, vykoktáš jen „Zelená,“ a v tvé hlavě ti vyrábí zelenou pozvánku, text Green Day na obálce, a zítra, zítra ti ji předá, a celá jeho oslava – bude do zelena.
Ale on jen šeptne, „Fajn.“ a dál nemluvíte.
V uší ti zvoní zvědavost a šplouchání vody a tak se k němu jemně přitočíš, tvář ke tváři.
„Děláš něco tento pátek?“
A zdá se, žes ho taky překvapil, ale nenechá se v té iluzi chytit a jen pokývne hlavou – „Jo. Jedem s našima na celý víkend pryč.“
A ještě se zeptá- „Proč?“
Ale ty jen zavrtíš hlavou, a pak kývneš. „Okay.“ A dál jen dýcháte vlhký vzduch koupelny.
---
Čtvrtek ráno, a dávno jsi ztratil naději, že tě pozve.
Neklidně přesedíš tři hodiny, a hned jak zazvoní, vyletíš na dvůr.
Sedneš si na jednu z laviček a hluboce se zadíváš do nebe, do světla, do té výšky, která stejně nikdy nebude tvoje.
Čekáš, že se stane něco velkolepého, a nervózně se ohlížíš za sebe zda nejde někdo důležitý, někdo z jeho přátel, nebo on sám.
Ale nakonec zazvoní, a dvůr se vylidní úplně, dokud nejsi jediný student, co se potuluje venku mimo přestávku.
Dvacet promarněných minut. S povzdechem se zvedneš a rozhodneš se na celou školu vykašlat, jdeš se ke své skříňce sbalit a chceš jít domů.
Když se blížíš ke svému číslu, v duchu doufáš, že na tebe čeká zpráva, dopis, cokoliv – jen, jakákoliv známka, že mu na tobě aspoň malinko záleží- ale nenacházíš nic.
Tolik k zelenému překvapení, které sis vymyslel, ale on ho nikdy nerealizoval.
---
Víkend je pryč a ty žárlíš, žárlíš, protože jsi viděl fotky z jeho party na netu.
Tu, jak se drží za ruku s tou holkou, jak ji líbá na tvář, jak se s ní směje, pije s ní vodku, tančí s ní, vyslíká se…
Pochopil bys, kdyby potřeboval nahradit všechny ty věci, které spolu neděláte – které tě nenechá dělat.
Držet se za ruku ve škole by dopadlo dost ohavně, protože ne všichni tolerují vaše malé čtyřprocentní ani-už-ne-tajemství, líbat ho na tvář –nikdy tě nelíbal na jiné místo těla než na rty – a tebe, tebe odstrčil, když jsi to dělal.
Málokdy jste spolu doopravdy mluvili, jen – nikdy, nikdy nebyla příležitost – nikdy jste ani neměli rande. Ne, všechno to prostě byl jen – jen sex. Šukání. Anal. Nazvi to, jak jen chceš, všechno to znamená to samé - dvě těla, dva orgasmy, nic mezitím. Jen pot a vzdechy a ta hustá bílá látka.
A tančit s tebou? Cha! Jo, někdy, někdy sis představoval, že tě pomalu svádí, napíná své tělo proti tomu tvému, klín na klíně, boky v jeho dlaních, jeho rty na tvých bradavkách…
Ale – ale vyslíkání a sex a orgasmus – to přece všechno patřilo jim. Jen jim dvěma, jen pro jejich oči, srdce, žaludek. Pro nikoho jiného, kurva. Ne pro žádnou blonďatou hlavičku z jejich třídy.
A možná by ses měl zvednout, křiknout mu něco hnusnýho do tváře a odejít, odejít pryč a už se do té jeho špíny nevracet.
Ale to ti říkal rozum, ne zbytek těla. Můžete hádat co má větší podíl na jeho chování.
Takže neudělal nic. Ani ho neignoroval, ani mu nevynadal, ani mu neřekl, že to ví. Jen se s ním znovu vyspal.
A později, později se vybrečel do svých ramen, protože se neměl o koho jiného opřít.
---
„Jsi naštvaný?“ zeptal se tě jednou, když ses křečovitě opíral o jeho zeď, oči rozmlžené a nehnuté.
„Ne.“ řekls, a pochopils o co mu jde.
„Nemluvíš.“ namítl tiše, a ty ses jen suše pousmál.
„Nikdy nemluvíme.“
„Ale mohli bysme.“
„Tak začni. Teď když je ti už 18, určitě ti to půjde skvěle.“
„Tak o tohle jde? Že jsem tě nepozval na moje narozeniny?“ zatřásl nevěřícně hlavou, jako by nechápal, proč se kvůli takové maličkosti vůbec rozčiluješ.
„Kdyby šlo jenom o tohle!“ založils ruce před svoji tenkou hruď, a snažil ses aby ti to dodalo odvahu, jaks původně zamýšlel. „Co třeba to, že je ti úplně jedno co chci! Je ti jedno jak se při tom všem cítím, je ti jedno jestli se mi to líbí nebo ne!A někdy – „ vydechls – „někdy to bolí tak, že chci jen křičet, ale i když křičím, tobě je to jedno!“ znovu ses nadechl. „A proč se mě nikdy pořádně nedotkneš, hm? Proč se – bože!“ frustrovaně sis zabořil dlaně do vlasů. „Myslíš si, že nevím o co ti jde? Ty hnusnej hajzle, tohle ti dělá dobře že? Ne využívat někoho – to je málo. Proč ho rovnou nezničit!Proč mu rovnou nezlomit i srdce, když už je všechno ostatní nakřáplé!Ty hajzle!“ a teď brečíš, brečíš, slzy ti hystericky tečou po tvářích, rty a líce máš zrudlé a dělá se ti špatně.
A on – jen se dívá.
---
Pošle ti psaní, a není to milostný dopis ani v nejmenším. Je to cosi divně malýho, pomačkanýho a pošle ti to v hodině angličtiny.
Ani se v tom neomlouvá, ani tě neosloví, takže ani nevíš jestli je to doopravdy pro tebe.
Je tam jenom – „Dneska v pět, před mým domem.“, - a jeho kraťučký skoro nečitelný podpis.
A ty na něj doopravdy chceš skočit, vyletět z týhle směšně malý lavice a nejlépe ho začít škrtit, křičet na něj, že je horší buzna než ty, zmačkat ten stupidní papír a nakopat mu s tím zadek, protože tohle je jediné na co se zmůže?
„Proč si myslíš, že přijdu?“ naškrábeš mu odpověď, a vztekle to po něm hodíš.
Ale už ti neodepsal. A víš co? Věděl, že přijde. Věděli to oba.
---
Zbytek dne prostě jenom pateticky přežíváš, protože jediné na co myslíš je ten papírek a ta kraťučká věta, kterou už umíš nazpaměť. A taky ta druhá, na kterou ti neodpověděl.
Když odzvonila poslední hodina, a ty ses automaticky vydal sednou si na lavičku dvoru a hodinku, dvě si tam číst – chytl tě někdo za loket - on – a chytl tě za to stejný zatracený místo.
Zatáhl tě do chodby k tělocvičnám a sykl. „Dojdi, je to důležitý.“ Pak tě rychle políbil,jen rty a zuby – a zmizel ve dveřích k šatnám.
Asi to nemohlo být zmatené než teď, že?
---
Čtvrt na pět a nevíš co s nohama. Vzpomeneš si na tu stupidní reklamu s tou měkkou, třepotající se krychlí a přesně tak si připadáš. Jseš želé. Tak na sebe zkusíš aplikovat jejich hlavní slogan – Nebuď rosol! – ale máš tušení, že to ani v nejmenším nefunguje.
Půl páté a svět dělá přemety – svět znamená tvůj žaludek. Taky v něm máš nebe a déšť a zrovna teď zkurvenou bouřku.
Třičtvrtě na pět a omdlíváš. Třepeš se, málem zvracíš – a proč jsi kurva tak nervózní? Nechce ti přece říct, že je těhotný - ale není to tvoje, nýbrž sousedovic – a nebo, že má HIV.
Těhotný být fakt nemůže(tvoje spermie se s jeho zadkem nikdy nesetkaly, děkuju mockrát), a HIV – ukázal ti čistý test a donutil tě udělat si stejný.
Navíc hrozně rád používá plastikově malinový kondomy – nikdy jsi ho doopravdy necítil. Snažíš se namluvit si, že ti to nevadí.
Pět a ještě jsi tři ulice od jeho domu. Snažíš se běhat, ale přijde ti to maximálně těžký. Minuty ti ubíhají pod tělem navzdory tvým spěšným krokům, a když se ručička dotkne pěti minut, panikaříš. Už v plném běhu zabočíš na jeho ulici a blížíš se k jeho domu.
Pět hodin a sedm minut. Ještě tam není. Ale ty už jo.
---
Chvíli jsi rozpačitě postával na jeho chodníku, a pak jsi jen začal pochodovat sem a tam. Nakonec se posadíš na okraj cesty a nervózně (možná to bylo na hranici zoufalství) ses rozhlížel.
Dokud jsi ho nezahlídl v autě, jak přijíždí, stojí přímo před tebou a hlavou odkazuje na vedlejší sedadlo.
Spěšně jsi vyskočil na nohy a nastoupil.
„Ahoj,“ pozdravil’s ho, ale neodpověděl ti. Jen se s alarmující rychlostí rozjel ulicí nahoru.
„Kam jedem?“ zeptal ses tiše.
„Z města.“ odpověděl,jakoby to vysvětlovalo všechny ty dny mlčení, minuty ignorance, a hodiny těžkého spánku. To poslední na obou stranách.
„Nechci panikařit, ale chováš se divně.“
„Tak nepanikař a sklapni.“ odvětil, ale podivuhodně měkce – a v klidu řídil dál.
Navzdory jeho tónu jsi ho poslechl – a možná tě přiměl právě ten tón. Ta péče, kterou od něj nikdy nepoznal.
Jako by ho chránil sám před sebou.
Dalších 10 minut a vládne mezi vámi ticho.
Natáhl se aby zapnul rádio, ale místo toho ti položil dlaň na stehno. „Mám něco zapnout?“ zeptal se a tys jen mělce přikývl.
„Fajn.“ broukl a spustil CD-čko uvnitř.
„My Chemical Romance.“ konstatoval.
„Mám je rád.“
„Já taky.“
„Frank totálně chodí s Bobem.“
„Co?“
„Ty sis toho nevšiml?“
„No nevím, vždycky jsem si myslel, že- proč se o tom vůbec bavíme?“
„Nevím. Promiň.“
---
Dojede k jakémusi poli, a přijde ti, že zastavil úplně nesmyslně. Ale máš pocit, že otázka „Kde to kurva jsme?“ by našla odpověď.
Místo toho dál sedíš v tom teplém, měkkém sedadle a čekáš až něco udělá.
Rádio pořád hraje a melodie ti říká, bude to v pořádku, ale srdce ti znovu praská nervozitou.
A vsadíš se, že hlas taky.
Ještě chvíli takhle sedíš, dokud ti znovu nepoloží dlaň na stehno, nestiskne jej a znovu nepustí.
„Tak jo.“ řekne, a ty nic nechápeš.
Odepne si pás, vystoupí z auta a vytáhne něco ze zadního sedadla. Sedne si zpět, a podívá se na tebe, stále připoutaného, přimrzlého v tichu a myšlenkách.
V ruce drží něco jako…fotoalbum.
Nahne se k tobě a odpásá tě a dotkne se tě čelem.
„Možná ti z toho bude špatně.“ šeptne ti do tváře a ty polkneš.
Co ti chce ukázat?Nahé fotky z dětství?
„Co je to za fotky?“
„Otevři to. A hlavně – chvíli se na nic neptej, okay?“
A ty jen přikývneš.
---
První stránka, jediná fotka – jeho malý obličej, vypadající asi tak na –
„Tady mi bylo 12.“
Bingo.
Druhá stránka, tři fotky.
První - Znovu on, ale teď celé tělo-totiž jen obrys. Tmavý obrys proti kameře, v pozadí sněhově bílá postel.
Druhá – Nějaký bledý muž, se světlými vlasy a obočím, obličej v rozevlátém úsměvu.
Třetí – On, muž a postel s pokrývkami. Detaily nebyly vidět, ale vypadal vystrašeně.
„Naše první noc.“
Třetí stránka, jedna fotka.
On, celé jeho tělo – polkl’s – úplně nahé.
Čtvrtá, pátá, a šestá stránka jsou jen jeho nahé záběry. Zblízka, na posteli, detaily částí jeho těla.
Sedmá stránka a muž ho hladí po tváři.
Osmá stránka a muž ho objímá.
Devátá stránka a muž ho líbá.
Slzy v kroužcích očí.
Desátá stránka – spolu – on a muž, v posteli, pod pokrývkami, vyčerpaný úsměv na mužově tváři. On se jen díval před sebe.
„Myslel, jsem,“ polkne a třepe se mu hlas, „že využít někoho znamená být k němu něžný. Dotýkat se ho,objímat ho, starat se. Myslel jsem, že to je zneužití. Myslel jsem, že mě budeš nenávidět, jako já nenáviděl jeho.“
A teď brečí, brečí, on, který má být ten silnější z vás.
Obejmeš ho, a nakonec, nakonec mu jen šeptneš – „Miluju tě.“
Nenapadá co jiného bys mu měl říct.
On jen vzlykne, zajíkne se, a pomalu se ti vplazí do klína.
Je šest hodin.
---
Probudíš se v deset, na zadním sedadle, on vedle tebe, pot ještě stále na koutcích tvých spánků.
Pořád máš pocit, že je něco špatně, ale málem se udusíš, když se snažíš překonat nutkání se chichotat. Konečně víš, že jediné co je špatně je, že už nehraje to zatracený cd-čko.
Ta hnusná, velká, okřápaná budova, plná lidí, prachu, map,učebnic a zničených snů.
On sám v sobě jeden takový nosil, usmířený daleko v žaludku, a nebyl k ničemu, k ničemu, jen k příležitostným slzám.
Kdykoliv se podíval z okna, viděl onu pošmournou atmosféru která obklopovala celý pozemek- a někdy, když se díval dost pozorně, zpozoroval tu stejnou mlhu v jejich očích.
Ignorance, lhostejnost, pouta a nitky malých zátiší prázdných těl a zakrslých duší, krčících se v koutku.
A jeho-jejich- přání? Pohřbená vrstvami látky, kůže,krve, masa, schránek-těch zamknutých deníčků na klíček, který jim hned při nástupu vytrhli z dlaní.
Moc dobře věděl, co se stane až tohle někdo uvidí, někdo z mlhy, někdo, kdo ho bude chtít pohřbít a políbit se šlehačkou zalepenými ústy.
Praskne, pukne jako dešťová kapka, když se jí dotkneš prstem.
Roztříští se a postříká jejich zdi tmavou tekutinou jeho žil a tepen.
Nemohl se dočkat.
---
Vídali se každý den, míjeli se, dívali se na sebe, ale doopravdy spolu nemluvili.
(Počítají se vzdechy rozkoše?)
Nebyli přátelé- přátelé, ty které nikdy nedokázal pořádně uchytit ve své blízkosti- neznali se, nevěděli nic, doopravdy znali jen své jména a tváře, to pod kůží – nitro – bylo skryto vrstvou rtů, zubů, jazyka a očí.
Nikdy se nepustili dál – nikdy ho nepustil dál. Chtěl se probourat do jeho zdi, navrtat se do jeho těla a dlouze se do něj ponořit –dlouze a kompletně- zakousnout se a splynout s jeho duší, srdcem, plícemi.
Chtěl vědět co všechno jeho tělo obnáší, co všechno má skryté uvnitř krve, nervů, svalů. Co všechno před ním – před nimi – schovává?
Přinejmenším sebe- přinejmenším u toho chtěl poznat sebe. Co vlastně skrývá on sám?
---
Druhým společným místem byl jeho dům – chodba, pokoj, postel…
Pokaždé, když se jej chystal pozvat, tajně, diskrétně, buď před dveřmi toalety nebo o hlavní přestávce, když jsou skoro všichni venku a nikdo je spolu nevidí, pokaždé si jemně načechral vlasy - černé, husté pramínky- stiskl rty –ale ne křečovitě, či tuze, ne, lehce, aby tvořily tenkou, ale plnou linii – urovnal si nejistě tričko – ale byl to jen trik, oba to věděli- a opatrně jej chytl za loket.
Přísahal by, že se ho pokaždé dotkne na tom samém místě.
Pak mu tiše sdělí čas, zeptá se, jestli je to tak v pořádku, ale ví, že ty ho nikdy neodmítneš. Proč taky?
---
Znají se – je to určitě to správné slovo? – už tři a půl měsíce.
Všechno to začalo dost klišé cestou – zeměpis, předposlední lavice – jedna uprostřed, druhá u okna, která je o kousek posunutá dopředu – a špatně maskovaným pohledem.
Díval ses mu do boku tváře, cestoval po jeho obrysech a snažil ses pojmenovat každou zvláštnost jeho profilu.
Seděl ležérně, mírně rozkročené nohy pod deskou lavice, dlaně položené nedbale na sešitě.
Na sobě měl jen světle zelené tričko s rudým nápisem, a bílou lebkou v rohu levého rukávu, a světle pomněnkově modré džíny, upnuté, ale stále dost pohodlné.
Chvíli ses soustředil na jeho dlaně, prsty, zápěstí, jeho tenká ramena a bílý krk, na jeho – polkl’s- oči, které se ti vrývaly přímo do hlavy, do mozku, do kostí.
On to ví!blesklo ti zoufale hlavou, a panicky jsi měl pocit zvednout se, jít pryč, umřít – přihlásil ses s omluvou toalety.
Rychlým krokem jsi vyletěl ze třídy, malé růžové skvrny hustě a všude po lících.
Zastavil ses až těsně u dveří pánských záchodů, dech ještě stále v běhu. Stoupl sis k oknu hned vedle nich a třaslavě ses nadechl.
Podle kulatých hodin na stěně bude hodina končit za deset minut – nemůžu se tam vrátit – a tak jen s povzdechem stál, otočen zády k chodbě.
Když mu něčí ruka stiskla loket, málem vyskočil z kůže.
Byl to on, a ptal se – teď nebo potom? – a tys jen mrkl.
Teprve před dveřmi jeho domu jsi šeptl, „potom“.
---
Tři a půl měsíce a v životě neviděl’s jeho rodiče.
Zato jeho matraci znal‘s asi líp než bys měl – jeho polštář v tvém obličeji, jeho prsty ve tvých vlasech, fialovo-modrém zmatku nejistot a rebelity, tvoje ústa rozevřená, sten na patru, tělo přitisklé k peřině. A nezapomínejme – jeho klín v tom tvém.
---
Sedíš v jeho posteli, okolo jen pokrývky, knížka, pokrývky a trocha zaschlých kapek krve po prostěradle – ale o tom víš jen ty- ještě si jich nevšiml.
Pyžamo máš přilepené na zpoceném těle,pne se na tebe jako nebe přes kůži země, srdce ti tluče mimo rytmus, jako by ses snažil chytit motýla, můru, berušku, a polapit se do jejich křídel , tepny v divné symbióze nektaru a létavého poprašku.
Máš z motýlů strach.
Necítíš nic ze svých vnitřností, jen to srdce – buch, křup, buch – plíce – nádech, bolest, výdech, úleva, nádech- , a žaludek – nepříjemné stahy – a divíš se, jestli to je jako rodit dítě? – kručení, křeče, křeče, chci tě milovat, stah.
Ruce by se ti třásly, třásly jako nekonečné třepotání jarních kvítků, ale máš je pevně semknuté do polštáře.
Tak pevně, že to bolí.
Ale bolí to míň, než tvé zjizvené záda – pět rýh nalevo, pět napravo, otisky prstů na kříži - , než páteř, žebra a kůže – kůže pokrytá modřinami na bocích, zápěstích, na stehnech.
Rozrýval tě pomocí nehtů, a zubů, jazyka, svými kostmi- tetoval do tebe svoji bezmeznou lásku.
Znovu tě k tobě přitiskl, žaludek přilepený k tvým ledvinám, cítíš každý jeho vzrušený záchvěv, každý sten a měkké prosby, doprovázené bubláním hrdla a rozkoše.
Dlaní ti obléval koleno, obrys, malý postranní ďolíček, maso, maso, měkké stehno, klín …
Přerývaně vydechl’s, jeho prsty ve tvých bocích, ve tvých kostech, ve tvé krvi.
Chtěl’s křičet, ale zalepí ti rty svojí volnou dlaní, prsty chlácholivě líbající tvoje tváře.
Kolíbal tě do zakázaného rytmu a ty sténáš, vzdycháš, umíráš, dokud se do tebe nezaryje víc, hloub, tvrději, rychleji, hloub …
---
Když s někým spíš v posteli, cítíš každý jeho pohyb.
Ale nemusí ti říct, že má narozeniny.
Vlastně se to dozvěděl náhodou, když si ve skříňce zapomněl učebnici.
Bavil se o tom s kamarády. Party. Tento pátek. Dojdete?
Zatím jsi to přešel – bylo pondělí.
Když jste se potom sešli po škole, tiše jsi ho pozoroval – řekne něco?
Ale nevypadlo z něj ani slůvko- jen - „Nezkusíme dneska koupelnu? Naši nejsou doma.“
O hodinu později ležíš mezi jeho stehny, myšlenky v podbřišku, teplo rozlité po všech částech těla.
Možná by ses měl zeptat –ale čekáš.
Zeptá se, „Máš hlad?“
Zavrtíš hlavou.
„Žízeň?“
Znovu naznačíš hlavou ne.
„Um –tvoje oblíbená barva?“
A když se konečně vzpamatuješ, vykoktáš jen „Zelená,“ a v tvé hlavě ti vyrábí zelenou pozvánku, text Green Day na obálce, a zítra, zítra ti ji předá, a celá jeho oslava – bude do zelena.
Ale on jen šeptne, „Fajn.“ a dál nemluvíte.
V uší ti zvoní zvědavost a šplouchání vody a tak se k němu jemně přitočíš, tvář ke tváři.
„Děláš něco tento pátek?“
A zdá se, žes ho taky překvapil, ale nenechá se v té iluzi chytit a jen pokývne hlavou – „Jo. Jedem s našima na celý víkend pryč.“
A ještě se zeptá- „Proč?“
Ale ty jen zavrtíš hlavou, a pak kývneš. „Okay.“ A dál jen dýcháte vlhký vzduch koupelny.
---
Čtvrtek ráno, a dávno jsi ztratil naději, že tě pozve.
Neklidně přesedíš tři hodiny, a hned jak zazvoní, vyletíš na dvůr.
Sedneš si na jednu z laviček a hluboce se zadíváš do nebe, do světla, do té výšky, která stejně nikdy nebude tvoje.
Čekáš, že se stane něco velkolepého, a nervózně se ohlížíš za sebe zda nejde někdo důležitý, někdo z jeho přátel, nebo on sám.
Ale nakonec zazvoní, a dvůr se vylidní úplně, dokud nejsi jediný student, co se potuluje venku mimo přestávku.
Dvacet promarněných minut. S povzdechem se zvedneš a rozhodneš se na celou školu vykašlat, jdeš se ke své skříňce sbalit a chceš jít domů.
Když se blížíš ke svému číslu, v duchu doufáš, že na tebe čeká zpráva, dopis, cokoliv – jen, jakákoliv známka, že mu na tobě aspoň malinko záleží- ale nenacházíš nic.
Tolik k zelenému překvapení, které sis vymyslel, ale on ho nikdy nerealizoval.
---
Víkend je pryč a ty žárlíš, žárlíš, protože jsi viděl fotky z jeho party na netu.
Tu, jak se drží za ruku s tou holkou, jak ji líbá na tvář, jak se s ní směje, pije s ní vodku, tančí s ní, vyslíká se…
Pochopil bys, kdyby potřeboval nahradit všechny ty věci, které spolu neděláte – které tě nenechá dělat.
Držet se za ruku ve škole by dopadlo dost ohavně, protože ne všichni tolerují vaše malé čtyřprocentní ani-už-ne-tajemství, líbat ho na tvář –nikdy tě nelíbal na jiné místo těla než na rty – a tebe, tebe odstrčil, když jsi to dělal.
Málokdy jste spolu doopravdy mluvili, jen – nikdy, nikdy nebyla příležitost – nikdy jste ani neměli rande. Ne, všechno to prostě byl jen – jen sex. Šukání. Anal. Nazvi to, jak jen chceš, všechno to znamená to samé - dvě těla, dva orgasmy, nic mezitím. Jen pot a vzdechy a ta hustá bílá látka.
A tančit s tebou? Cha! Jo, někdy, někdy sis představoval, že tě pomalu svádí, napíná své tělo proti tomu tvému, klín na klíně, boky v jeho dlaních, jeho rty na tvých bradavkách…
Ale – ale vyslíkání a sex a orgasmus – to přece všechno patřilo jim. Jen jim dvěma, jen pro jejich oči, srdce, žaludek. Pro nikoho jiného, kurva. Ne pro žádnou blonďatou hlavičku z jejich třídy.
A možná by ses měl zvednout, křiknout mu něco hnusnýho do tváře a odejít, odejít pryč a už se do té jeho špíny nevracet.
Ale to ti říkal rozum, ne zbytek těla. Můžete hádat co má větší podíl na jeho chování.
Takže neudělal nic. Ani ho neignoroval, ani mu nevynadal, ani mu neřekl, že to ví. Jen se s ním znovu vyspal.
A později, později se vybrečel do svých ramen, protože se neměl o koho jiného opřít.
---
„Jsi naštvaný?“ zeptal se tě jednou, když ses křečovitě opíral o jeho zeď, oči rozmlžené a nehnuté.
„Ne.“ řekls, a pochopils o co mu jde.
„Nemluvíš.“ namítl tiše, a ty ses jen suše pousmál.
„Nikdy nemluvíme.“
„Ale mohli bysme.“
„Tak začni. Teď když je ti už 18, určitě ti to půjde skvěle.“
„Tak o tohle jde? Že jsem tě nepozval na moje narozeniny?“ zatřásl nevěřícně hlavou, jako by nechápal, proč se kvůli takové maličkosti vůbec rozčiluješ.
„Kdyby šlo jenom o tohle!“ založils ruce před svoji tenkou hruď, a snažil ses aby ti to dodalo odvahu, jaks původně zamýšlel. „Co třeba to, že je ti úplně jedno co chci! Je ti jedno jak se při tom všem cítím, je ti jedno jestli se mi to líbí nebo ne!A někdy – „ vydechls – „někdy to bolí tak, že chci jen křičet, ale i když křičím, tobě je to jedno!“ znovu ses nadechl. „A proč se mě nikdy pořádně nedotkneš, hm? Proč se – bože!“ frustrovaně sis zabořil dlaně do vlasů. „Myslíš si, že nevím o co ti jde? Ty hnusnej hajzle, tohle ti dělá dobře že? Ne využívat někoho – to je málo. Proč ho rovnou nezničit!Proč mu rovnou nezlomit i srdce, když už je všechno ostatní nakřáplé!Ty hajzle!“ a teď brečíš, brečíš, slzy ti hystericky tečou po tvářích, rty a líce máš zrudlé a dělá se ti špatně.
A on – jen se dívá.
---
Pošle ti psaní, a není to milostný dopis ani v nejmenším. Je to cosi divně malýho, pomačkanýho a pošle ti to v hodině angličtiny.
Ani se v tom neomlouvá, ani tě neosloví, takže ani nevíš jestli je to doopravdy pro tebe.
Je tam jenom – „Dneska v pět, před mým domem.“, - a jeho kraťučký skoro nečitelný podpis.
A ty na něj doopravdy chceš skočit, vyletět z týhle směšně malý lavice a nejlépe ho začít škrtit, křičet na něj, že je horší buzna než ty, zmačkat ten stupidní papír a nakopat mu s tím zadek, protože tohle je jediné na co se zmůže?
„Proč si myslíš, že přijdu?“ naškrábeš mu odpověď, a vztekle to po něm hodíš.
Ale už ti neodepsal. A víš co? Věděl, že přijde. Věděli to oba.
---
Zbytek dne prostě jenom pateticky přežíváš, protože jediné na co myslíš je ten papírek a ta kraťučká věta, kterou už umíš nazpaměť. A taky ta druhá, na kterou ti neodpověděl.
Když odzvonila poslední hodina, a ty ses automaticky vydal sednou si na lavičku dvoru a hodinku, dvě si tam číst – chytl tě někdo za loket - on – a chytl tě za to stejný zatracený místo.
Zatáhl tě do chodby k tělocvičnám a sykl. „Dojdi, je to důležitý.“ Pak tě rychle políbil,jen rty a zuby – a zmizel ve dveřích k šatnám.
Asi to nemohlo být zmatené než teď, že?
---
Čtvrt na pět a nevíš co s nohama. Vzpomeneš si na tu stupidní reklamu s tou měkkou, třepotající se krychlí a přesně tak si připadáš. Jseš želé. Tak na sebe zkusíš aplikovat jejich hlavní slogan – Nebuď rosol! – ale máš tušení, že to ani v nejmenším nefunguje.
Půl páté a svět dělá přemety – svět znamená tvůj žaludek. Taky v něm máš nebe a déšť a zrovna teď zkurvenou bouřku.
Třičtvrtě na pět a omdlíváš. Třepeš se, málem zvracíš – a proč jsi kurva tak nervózní? Nechce ti přece říct, že je těhotný - ale není to tvoje, nýbrž sousedovic – a nebo, že má HIV.
Těhotný být fakt nemůže(tvoje spermie se s jeho zadkem nikdy nesetkaly, děkuju mockrát), a HIV – ukázal ti čistý test a donutil tě udělat si stejný.
Navíc hrozně rád používá plastikově malinový kondomy – nikdy jsi ho doopravdy necítil. Snažíš se namluvit si, že ti to nevadí.
Pět a ještě jsi tři ulice od jeho domu. Snažíš se běhat, ale přijde ti to maximálně těžký. Minuty ti ubíhají pod tělem navzdory tvým spěšným krokům, a když se ručička dotkne pěti minut, panikaříš. Už v plném běhu zabočíš na jeho ulici a blížíš se k jeho domu.
Pět hodin a sedm minut. Ještě tam není. Ale ty už jo.
---
Chvíli jsi rozpačitě postával na jeho chodníku, a pak jsi jen začal pochodovat sem a tam. Nakonec se posadíš na okraj cesty a nervózně (možná to bylo na hranici zoufalství) ses rozhlížel.
Dokud jsi ho nezahlídl v autě, jak přijíždí, stojí přímo před tebou a hlavou odkazuje na vedlejší sedadlo.
Spěšně jsi vyskočil na nohy a nastoupil.
„Ahoj,“ pozdravil’s ho, ale neodpověděl ti. Jen se s alarmující rychlostí rozjel ulicí nahoru.
„Kam jedem?“ zeptal ses tiše.
„Z města.“ odpověděl,jakoby to vysvětlovalo všechny ty dny mlčení, minuty ignorance, a hodiny těžkého spánku. To poslední na obou stranách.
„Nechci panikařit, ale chováš se divně.“
„Tak nepanikař a sklapni.“ odvětil, ale podivuhodně měkce – a v klidu řídil dál.
Navzdory jeho tónu jsi ho poslechl – a možná tě přiměl právě ten tón. Ta péče, kterou od něj nikdy nepoznal.
Jako by ho chránil sám před sebou.
Dalších 10 minut a vládne mezi vámi ticho.
Natáhl se aby zapnul rádio, ale místo toho ti položil dlaň na stehno. „Mám něco zapnout?“ zeptal se a tys jen mělce přikývl.
„Fajn.“ broukl a spustil CD-čko uvnitř.
„My Chemical Romance.“ konstatoval.
„Mám je rád.“
„Já taky.“
„Frank totálně chodí s Bobem.“
„Co?“
„Ty sis toho nevšiml?“
„No nevím, vždycky jsem si myslel, že- proč se o tom vůbec bavíme?“
„Nevím. Promiň.“
---
Dojede k jakémusi poli, a přijde ti, že zastavil úplně nesmyslně. Ale máš pocit, že otázka „Kde to kurva jsme?“ by našla odpověď.
Místo toho dál sedíš v tom teplém, měkkém sedadle a čekáš až něco udělá.
Rádio pořád hraje a melodie ti říká, bude to v pořádku, ale srdce ti znovu praská nervozitou.
A vsadíš se, že hlas taky.
Ještě chvíli takhle sedíš, dokud ti znovu nepoloží dlaň na stehno, nestiskne jej a znovu nepustí.
„Tak jo.“ řekne, a ty nic nechápeš.
Odepne si pás, vystoupí z auta a vytáhne něco ze zadního sedadla. Sedne si zpět, a podívá se na tebe, stále připoutaného, přimrzlého v tichu a myšlenkách.
V ruce drží něco jako…fotoalbum.
Nahne se k tobě a odpásá tě a dotkne se tě čelem.
„Možná ti z toho bude špatně.“ šeptne ti do tváře a ty polkneš.
Co ti chce ukázat?Nahé fotky z dětství?
„Co je to za fotky?“
„Otevři to. A hlavně – chvíli se na nic neptej, okay?“
A ty jen přikývneš.
---
První stránka, jediná fotka – jeho malý obličej, vypadající asi tak na –
„Tady mi bylo 12.“
Bingo.
Druhá stránka, tři fotky.
První - Znovu on, ale teď celé tělo-totiž jen obrys. Tmavý obrys proti kameře, v pozadí sněhově bílá postel.
Druhá – Nějaký bledý muž, se světlými vlasy a obočím, obličej v rozevlátém úsměvu.
Třetí – On, muž a postel s pokrývkami. Detaily nebyly vidět, ale vypadal vystrašeně.
„Naše první noc.“
Třetí stránka, jedna fotka.
On, celé jeho tělo – polkl’s – úplně nahé.
Čtvrtá, pátá, a šestá stránka jsou jen jeho nahé záběry. Zblízka, na posteli, detaily částí jeho těla.
Sedmá stránka a muž ho hladí po tváři.
Osmá stránka a muž ho objímá.
Devátá stránka a muž ho líbá.
Slzy v kroužcích očí.
Desátá stránka – spolu – on a muž, v posteli, pod pokrývkami, vyčerpaný úsměv na mužově tváři. On se jen díval před sebe.
„Myslel, jsem,“ polkne a třepe se mu hlas, „že využít někoho znamená být k němu něžný. Dotýkat se ho,objímat ho, starat se. Myslel jsem, že to je zneužití. Myslel jsem, že mě budeš nenávidět, jako já nenáviděl jeho.“
A teď brečí, brečí, on, který má být ten silnější z vás.
Obejmeš ho, a nakonec, nakonec mu jen šeptneš – „Miluju tě.“
Nenapadá co jiného bys mu měl říct.
On jen vzlykne, zajíkne se, a pomalu se ti vplazí do klína.
Je šest hodin.
---
Probudíš se v deset, na zadním sedadle, on vedle tebe, pot ještě stále na koutcích tvých spánků.
Pořád máš pocit, že je něco špatně, ale málem se udusíš, když se snažíš překonat nutkání se chichotat. Konečně víš, že jediné co je špatně je, že už nehraje to zatracený cd-čko.
Komentáře (6)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskKomentáře
To Nias: Děkuju mockrát!Úplně se červenám<333
27.09.2007 16:44:00 | somnium
Teda...nejdriv mi kamoska dala precist Teacher's pet-nadchlo me to, zamilovala jsem se do tveho psani. Ale potom jsem si precetla tuhle povidku...smetla me k zemi. Hluboce se klanim, je to nadhera.
14.09.2007 17:26:00 | Nias
V tom případě tě musím zklamat, fialko--je to s tím otcem!ale snad se ti to bude líbit:)
25.04.2007 20:13:00 | somnium
Jo?!? Tak jak minule? Ne, nebudu vrtat! To byl joke...blbej - přiznávám!
Jen doufám, že to nebude to s tím otcem!
16.04.2007 15:32:00 | B.B.Black
Děkujuuuu...*červená se*
S těma osobama se omlouvám, ale znáš mě.Jak mi to vypadne z pera tak to napíšu a pak to nedává smysl.
No, teď se vrhám na nový projekt, tak snad tu brzo bude:)
16.04.2007 14:30:00 | somnium
Aaaaaaaaaaa! Šupa, bomba, raketa!!! To mi ani nevadí, že jsem tak dlouho čekala, když to je tak dobrýýýý! Jo - a ještě se mi někdy snaž tvrdit, že ty neumíš psáát!
P.S.: Jen jedna menší výtka - měla sem bordel v těch osobách jaks to psala - chvilku si psala on něm, pak si zas psala k němu...jako výrazně to nevadilo, možná to bylo i o to zajímavější, jen sem byla mírně zmatená...:)
13.04.2007 14:24:00 | B.B.Black