Od první vteřiny

Emily držela v ruce kelímek s kávou tak pevně, až jí prsty zbledly. Přesně pět minut do devíti. Pondělí. Nový projekt, nová strategie, nový kolega. Ticho v zasedací místnosti přerušoval jen tlumený bzukot projektoru.

Pak se otevřely dveře.

Tichý krok. Nenápadný pohyb. A přesto se vzduch v místnosti proměnil. Emily to cítila dřív, než ho uviděla – nádech v týlu, slabé napětí pod kůží. Zvedla hlavu.

Vešel muž. Vysoký. Ostře řezané rysy. Tmavé vlasy, mírně rozcuchané, sako rozepnuté, košile tmavá, bez kravaty. Nepůsobil jako marketingový stratég. Spíš jako někdo, kdo se nedá oslovit jinak než příjmením.

Jejich pohledy se střetly. Neusmál se. Jen si ji tiše prohlížel – hluboce a dlouze, jako by si ji už dávno přečetl.

„To je Jonathan Black,“ zašeptala Lucy, kolegyně z vedlejšího oddělení. „Přesun z Londýna. Génius prý. Ale taky komplikovaný.“

Emily přikývla. Ale oči z něj nespustila.

Jonathan přešel ke stolu. Usadil se naproti ní, bez jediné nervózní grimasy. Působil, jako by místnost patřila jemu.

„Emily, že?“ zeptal se.

„Ano.“

„To není důležité,“ pronesl tiše, téměř nepřítomně, jako by víc sledoval její reakci než samotná slova.

Během porady několikrát pohlédl jejím směrem – nevyzývavě, ale cíleně. Jako by mezi čísly, prezentacemi a komentáři hledal něco jen v ní.

A Emily, i když měla ve zvyku být racionální a přesná, si najednou připadala nejistá. V hlubině jeho pohledu bylo něco, co ji rozladilo a zároveň rozehrálo žíly jako struny.

Po poradě zůstala v místnosti. Jonathan se vrátil.

„Byla jste výborná.“

„Díky. Mám ráda přípravu.“

„To je vidět. Ale taky jste dobrá pod tlakem.“

Zvedla k němu oči. „Sledujete mě?“

„Od první vteřiny.“

Emily zatajila dech. „Takhle nemluvíte se všemi kolegyněmi, že ne?“

„Ne. Nikdy.“

Ve výtahu stáli vedle sebe. Ticho mezi nimi bylo hutné. Emily to znala. Tohle napětí, které se naučila potlačit. Ale tohle bylo jiné.

Něco uvnitř ní se bránilo.

Protože naposledy, když se spoléhala na intuici, ztratila všechno. Práci. Důstojnost. A důvěru. Teď byla disciplinovaná. Racionální. Nezpochybnitelná.

Musela být.

Pátek večer.

Emily zůstala v kanceláři déle. Pracovala. Čekala. Nepřiznala by to.

„Neměla byste být doma?“ ozval se hlas za ní. Hluboký, jistý, známý.

„A vy?“

„Já pracuju. Vždycky pracuju.“

Stál ve stínu. Sako odložené, rukávy košile vyhrnuté. Měl v sobě něco syrového. Působil, jako by stál v místech, kde jiní končí.

„Z Londýna jste přijel dělat marketing, nebo nepořádek?“ usmála se.

„To se uvidí.“

Stál blízko. Ruka jí zastrčila pramínek vlasů za ucho. Těsně. Tak těsně, že mohla cítit teplo jeho dlaně, i když se jí nedotkla.

„Neměl byste to dělat.“

„Vím.“

Ale zůstal.

Jonathan zůstal v prázdné kanceláři. Hleděl na sklo výtahu, za nímž zmizela.

Nejdřív tě zničí oheň. Pak si uvědomíš, že jsi ho sám rozfoukal.

Zavřel oči. Emily nebyla jako ty, co znal. Nebyla slabá, ani příliš silná. Byla přesná. A to byla zbraň.

Stejně přesná jako ta, která mu kdysi před lety zlomila život – a kterou nedokázal zastavit, když o to šlo.

Pondělí ráno.

Jonathan přišel jako první. Formální. Chladný. Lucy seděla vedle něj, dotýkala se jeho ruky, když mluvila.

Emily to sledovala koutkem oka.

Lucy. Vždy krok vpřed. Vždy připravená urvat si, co se dalo. Emily si nevšímala, že ji dřív tolik obdivovala. Než zjistila, že Lucy umí usmívat se do očí a zároveň krájet záda ostrými poznámkami.

„Vždycky měl rád klidné typy,“ pronesla Lucy u kávy. „Ale to mu nevydrželo.“

Emily nic neřekla. Ale to slovo jí zůstalo v hlavě. Vždycky. Minulost. Společná?

Odpoledne za ní Jonathan přišel.

„Musím se držet dál.“

„Proč?“

„Protože všechno, co cítím, začíná být skutečné. A když se já zblížím, věci končí.“

Ve středu dorazila zakázka. Prestižní klient. Emily měla vést návrh. Lucy se přihlásila taky.

„Změna plánu. Soutěž,“ rozhodla šéfka. „Každý připraví návrh. Vítěz povede projekt.“

Emily sevřela čelist. Lucy se usmívala.

Večer. Emily kreslila storyboard. Jonathan jí podal kávu.

„Tohle není proti tobě.“

„Ale je to se mnou.“

„Ona tě chce porazit. Ale ne kvůli práci.“

Emily se zarazila. „Máte s Lucy minulost?“

„Krátkou. Nepodstatnou. Ale ona si ji nese dál.“

Emily přikývla. Věděla, jaké to je, když minulost bolí víc než přítomnost.

Den soutěže.

Emily otevřela soubor. A zůstala stát. Grafy byly smazané. Někdo se v noci přihlásil. Záloha nebyla.

Lucy.

Zpanikařila. Hrudník sevřený, oči se jí zamlžily. Už se to dělo znovu. Ztrácí kontrolu.

Pak jí zazvonil telefon. Jonathan.

„Jsi připravená.“

„Někdo mi vymazal prezentaci.“

Chvíle ticha.

„To zvládneš. Máš to v sobě. Ne v souboru.“

Zavěsila. Zavřela oči. A vstala.

Prezentace.

Lucy mluvila v číslech. V procentech. V cílových skupinách. Perfektní.

Emily přišla bez ničeho. Jen s jedním obrázkem. Děvče na zastávce. Starší žena v parku. Muž s dítětem.

„Kampaň má být o spojení. O tom, co v nás zůstane, když reklama skončí.“

Když skončila, podívala se na Jonathana. A on… jemně přikývl.

Výsledek.

„Vítěz je Emily Spencerová.“

Potlesk. Lucy tleskala napjatě. Jonathan mlčel.

Na ulici.

„Proč jsi rozhodl pro mě?“

„Protože jsi mě přinutila cítit.“

„Potřebuju hranice.“

„Vezmi si den volna. A zjisti, co ti chybí víc – práce, nebo já.“

Další den zůstala doma. Ticho. Telefon mlčel.

Zazvonil interkom.

Krabice.

Diář, otevřený na dnešním datu.