Od první vteřiny 3

Restaurace byla tichá, utopená ve světle starých lamp s patinou měděných stínítek. Kapky deště stékaly po oknech a venku se dlažba leskla jako zrcadlo. Voněl rozmarýn a čerstvě upečený chléb.

Emily držela sklenici s vínem oběma rukama, jako by potřebovala ukotvit. Jonathan naproti ní mlčel, ale jeho pohled byl soustředěný. Ne dotěrný. Jen pozorný tak, až to bolelo.

„Napadlo vás někdy, že některé večery jsou jako milníky?“ zeptala se tiše. „Že si je budeme pamatovat, i když se vlastně nic zásadního nestane?“

„Většinou je poznám, až zpětně.“ Jeho hlas byl hluboký, téměř sametový.

Usmála se. „A přesto tu jsme.“

Jonathan se trochu naklonil dopředu. „A přesto.“

Cinknutí příborů o porcelán. Tlumený smích od vedlejšího stolu. Emily si povzdechla a odložila sklenici.

„Nevěřím ve včerejšky. Ale ani nesázím na zítřky.“

„Takže co zbývá?“ zeptal se.

„Dnes.“ Sklopila oči. „A i to jen někdy.“

Večeře probíhala pomalu, bez spěchu. Jonathan se nesnažil zapůsobit. Nesnažil se ani zalíbit. A právě to jí bylo nejnebezpečnější. V jeho klidu byl prostor pro ni. A to si už dlouho nikdo nedovolil.

A přesto, uprostřed toho klidu, ji něco bodlo pod hrudní kost. Ne hned. Jen ten letmý pocit, že ticho je až příliš dokonalé. A že minulost neřekla poslední slovo.

Nedělní ráno.

Když ji doprovázel domů, mlčeli. Déšť zesílil. Jonathan jí podržel deštník, ale víc ji sledoval než chránil. A ona to cítila.

„Neumíte být neutrální, že ne?“ podotkla s náznakem úsměvu.

„Ne. Ale s tebou se to učím.“

Zastavili se před jejími dveřmi. Jonathan se opřel o rám.

„Tak… sobota je u konce.“

„Ale pamatuju si ji.“

„To je začátek.“

Kývla. Nechtěla ho políbit. Nechtěla… a právě proto to neudělala. Vešla dovnitř. Zavřela za sebou. A opřela se o dveře. V tichu, které bylo najednou až příliš skutečné.

Emily si právě zalila kávu, když zazvonil interkom.

„Zásilka.“

Seběhla dolů. Kurýr odešel, než otevřela. Krabice byla malá, nenápadná. Lehká.

V bytě ji položila na stůl. Nejprve si všimla papírové obálky přilepené shora.

Emily sáhla po obálce dřív, než si uvědomila, že se jí chvěje ruka. Vytáhla lístek. A zůstala stát.

„Nezapomínej, kdo tě četl jako první.“

Zbytek papíru voněl – vzdáleně, jemně, ale neomylně – jako dřív. Levandule. Káva. A něco, co nechtěla pojmenovat.

Pak si všimla.

Uvnitř leželo cosi složeného. Staré tričko. Její. Nebo jeho. To, které kdysi půjčila – a už nikdy nechtěla zpět. Tričko, které si schovával on.

To nebyl Jonathan.

Vzduch v místnosti zhoustl. Emily pomalu ustoupila o krok. Srdce jí bušilo až v krku.

Vzala mobil. Ale nedokázala se rozhodnout, komu volat. Komu vlastně ještě věřila.

Pondělí.

Jonathan čekal u kavárny naproti firmě. Když ji zahlédl, vstal.

„Nespala jsi.“

„Nešlo to.“

„Co se stalo?“

Podala mu obálku. Na vteřinu ji držela, jako by potřebovala, aby ji ještě někdo nesl s ní.

Jonathan si ji vzal. Opatrně ji otevřel. Četl. Mlčel. Ale jeho výraz ztvrdl.

„Znáš toho člověka?“

„Znala jsem. Myslela jsem, že je pryč.“

„Tak zůstanu, dokud neodejde úplně.“

Podívala se mu do očí. Nebyla to žádost o ochranu. Byl to fakt. Spojenectví. I když ho ještě nevyslovila nahlas.

Emily stála na schodech a dívala se na budovu, kterou denně míjela. Teď se ale všechno zdálo jinak. Jakoby se sklo kanceláří stalo průhlednou clonou, za kterou si celý ten svět hrál na stabilitu.

Všechno působilo průhledně – a přitom tolik věcí zůstávalo neviditelných.

Z kapsy kabátu vytáhla obálku. Vnímala její strukturu pod prsty, papír byl tuhý a chladný. Někde hluboko v sobě doufala, že to bude něco jiného. Vzkaz. Poznámka. Vysvětlení. Ale byl to dokument. Článek. A jí jím někdo připomněl, že věci nejsou zdaleka zapomenuté.

„Projekt Kronos: Manipulace s emocemi nebo jen nevinná strategie?“

Titul byl jasný. A fotografie... z minulé kampaně. Její kampaně.

Emily si sedla na nejbližší lavičku. Dlažba kolem byla ještě mokrá od deště. V kapse si svírala mobil, ale nevolala nikomu. Ne ještě.

Vzpomínky se vracely v pulsujících obrazech. Kronos byl jejich největší úspěch. A zároveň... největší trhlina. Právě u něho začala věřit, že reklama nemusí jen prodávat. Že může posunout lidi. A pak přišla Lucy. A smlouva, kterou podepsala bez jejího vědomí.

Emily vstala. V kapse si pevněji sevřela obálku a vešla do budovy. Kolem ní prošly dvě asistentky, jejich hlasy se nesly jako průhledný šum. Ve výtahu se setkala se svou vlastní tváří v zrcadle. Vypadala klidně. Ale v očích měla oheň.

Ve dveřích zasedačky stála Lucy. S úsměvem, který se netázal, ale potvrzoval.

„Něco ti přišlo?“ zeptala se.

Emily jen přikývla. „Obálka. Bez podpisu. Ale významná.“

„A?“

„A tohle už nenechám běžet. Ne tentokrát.“

Když za Emily zapadly dveře, Lucy zůstala chvíli stát. Prsty zavadila o tenký náramek na zápěstí – starý, trochu ošoupaný. Nehodil se k jejímu stylu. A přesto ho nikdy nesundala. Pak si uhladila rukáv, zvedla bradu a vykročila chodbou, jako by ten okamžik nikdy neexistoval.

Kanceláře byly plné lidí. Ale Emily se otočila a odešla. Tentokrát ne na večeři. Tentokrát do archivu. Hledat smlouvu. Hledat pravdu.

Na konci chodby, kde se vůně toneru mísila s kovem regálů, vířil prach.

Stála u regálu. Cítila, jak jí buší srdce.
„Možná bych měla prostě odejít,“ napadlo ji. Ale věděla, že už jednou utekla. A že tentokrát by to bylo horší. Pro ni. Pro všechno.

Emily se zastavila. Její prsty sklouzly po okraji staré složky, než ji otevřela. Papír uvnitř byl zažloutlý, ale jméno bylo čitelné. A podpis taky.

Emily se usmála. Ale jinak, ne tak, jak byla zvyklá. Tenhle úsměv bolel. Ale byl skutečný.

Pak vytáhla mobil. A zavolala Jonathanovi.

„Potřebuji spojence. A víc než jen to.“

Ve vzduchu visela únava pondělního rána, ale Emily ji necítila. Její kroky na kamenné dlažbě zněly jistěji než obvykle. Možná to bylo tím, že měla v kapse důkaz. Nebo tím, že přestala hledat záchranu venku — a začala ji hledat v sobě.

Jonathan už seděl u stolu v zasedačce, když vešla. Nepotřeboval mluvit, aby poznal, že dnes je něco jinak. Pohlédl na ni přes hrnek s kávou a jen přikývl. Tichý souhlas. Spojenectví bez zbytečných vět.

Emily položila složku na stůl mezi ně.

„Lucy to podepsala. Byl to její tah. Ne můj.“

Jonathan rozepnul přezku na složce, vytáhl listy. Prohlížel si dokumenty se stejným klidem, jakým předtím držel její deštník. A přesto — oči mu potemněly.

„Tohle musíme říct výš,“ řekl. „Ale chci, abys to udělala ty. Protože jen tak zůstaneš viditelná. A silná.“

Zavládlo ticho. Ne to nepříjemné. Spíš jako by oba čekali, co se v místnosti vynoří, když ustane šum.

„Myslíš, že si tím něco zachráním?“ zeptala se tiše.

„Ne. Myslím, že tím něco získáš. Sebe.“

Odpoledne.

Emily seděla na lavičce před budovou. Vítr jí cuchal vlasy, ale ona nevnímala chlad. V ruce držela poznámkový blok, ale nepsala. Jen se dívala na lidi procházející kolem, na skleněné stěny kanceláří, v nichž se život tvářil, že je pod kontrolou.

„Všechno působilo průhledně – a přitom tolik věcí zůstávalo neviditelných.“

Vzpomněla si na Lucy. Na její pohled, když ji tehdy pozdravila v zasedačce. Na tu vteřinu, kdy se její prsty dotkly náramku. Jakoby se něčeho držela. Něčeho, co už dávno ztratila.

Emily se nadechla a vstala. Před ní stály dveře. Symboly konců i začátků. A tentokrát se rozhodla vstoupit.

Večer.

Jonathan jí poslal zprávu:

„Mám plán. Zítra. V deset. A přinesu kávu.“

Usmála se. Ale jinak, než kdykoliv předtím. Ne jako někdo, kdo se zamilovává. Spíš jako někdo, kdo ví, že právě přestal utíkat.

A v ten okamžik — hluboko v budově, kde se svět tvářil důvěryhodně — Lucy seděla sama ve své kanceláři. Prsty znovu přejela po náramku. Na stole před ní ležela fotografie. Ne podepsaná. Ale osobní.

„Někdy ti lidé odpustí. Jindy si to musíš odpustit sama,“ zašeptala.

Zavřela desky a zvedla se. Ještě to nekončí.