Spřízněná Duše

Jmenovala se Violénka a odjakživa žila v jedné obci ve Východních čechách. Obec to byla moc krásná, skýtala lesy, cesty, přehradu a také největší počet srnek a srnců na obyvatele, co kdy jen lidské oko za život spatřilo. Obec se jmenovala Bojanov.
Violénka Měla trochu zvláštní, bohémsky založené rodiče a proto prvních pět let života strávila se svou maminkou a tatínkem v dřevěné, malé chalupě na kraji řeky chrudimky. Violéna trávila dětství běháním po lesích, hraním si s malými žabkami, objevováním nových potůčků, stavěním si malých obydlí ze stébel a klacků, a byla poměrně spokojená. Její bohémští rodiče navíc chovali u chatky slepice a po pozemku se jim toulaly různá koťata, která se postupem času měnila v kočky a kocoury, a štěňata, která se postupem času měnila v pejsky. Pejsci a kočky spolu vycházeli v harmonii a Violénka s rodiči zrovna tak.

Violénka byla jedináček, ale velmi brzy se spřátelila s dívkou, která byla se starší sestrou o pár chat vedle. K seznámení došlo takto:
Violéna si jednoho dne hrála u potůčku s jednou žabkou. Tato žabka jí poslouchala na slovo, když Violéna chtěla, žabka stála, a když do ní postrčila klacíkem, žabka dokázala přeskočit i nějakou překážku, co jí Violénka vytvořila. Nejčastěji to byly šišky, anebo několik klacíků na sobě. Žabka jí nikdy neutíkala a každý den ji našla pod jedním mechem u zvláštně zbarveného stromu, který měl kořený jako by se zmítal anebo tancoval.
"Ahoj," řekl jí jednoho dne hlásek patřící druhé dívce. "Nechceš do ní strkat tady tím, než klackem?" Zeptala se jí a podala jí jakousi větvičku, na které byly přidělané kusy mechu.
Violéna zkusila vynález použít, a světe div se, po pohlazení větvičkou měla dojem, že se na ní žabka usmála!
"To je moc dobrý!" Zahiňala se Violena, přičemž měla přivřené oči, buclaté tváře a celkově onen nevinný dětský výraz, který bohužel postupem času dokáže u každého kdo dospívá, tak strašně rychle vymizet.

A tak se začaly s Janou, (tak se druhá holčička jmenovala) kamarádit. Přesto, přese všechno, přes žabku i kamarádku a nádhernou Matku Pšírodu měla Violéna pocit, že jí v životě něco chybí. S rodiči byla sice moc spokojená, ale stále v sobě cítila jakousi díru a prázdnotu, kterou se jí nedařilo ničím zaplnit.
"Jednou potkám prince mami. A bude hrozně hezkeeeej, a bude mít hnědý vlasyyyy, a bude mít modrý očiiiii, a bude mě mít moc rád!" Říkávala mamince. A maminka jí chápavě držela v náručí, zatímco z okna sledovala svého muže, kterak okopává jejich krásnou zahrádku.
"To víš, že ano Violénko, jednou ho určitě potkáš." Přitakávala jí za zurčení potůčku a dusotu myších tlapek v dřevěných rámech nad jejich hlavami.

"A co by si ty chtěla za mužeee?" Ptávala se Violénka Jany, a Jana jí vždy trpělivě odpovídala.
"No hezkýýhooo...blonďatýhoooo...vysokýhooo.....slavnýhoooo...."
"Aha, tak to já ne, mně by stačilo aby mě měl rád." Říkávala Violénka.
"No rád by mě taky musel mít trochu rád, to jo, to jo," souhlasila vždy Jana.
Toto téma probíraly nesčetněkrát a dokázaly mu věnovat dlouhé hodiny.

Často ale trávila Violénka dny uplně sama a pak pro ni bylo nesmírně těžké nepropadat melancholickým představám o svém vysněném princi. Toulala se vždy lesem, jedna její nožka míjela druhou, dívala se po srnkách a zajících, a během toho si vysnívala obraz ideální, dokonalé bytosti, která při ní bude vždy stát, vždy ji ochraňovat. Vždy ji obejme když bude třeba, vždy se budou vodit za ruce, a někdy se budou i líbat, tak jak to občas zahlídla u starších kluků a holek v obci Bojanov a někdy i v Hrbokově.
Tyto myšlenky někdy byly tak intenzivní, že si s nimi něvěděla rady a někdy jí i budily ze spánku.
"MAMI, MAMI, MAMI" Probudila se občas ve své dřevěné posteli a volala na maminku.
"Copak Violénko, copak?" Přispěchala vždy maminka na pomoc.
"Mami mami, mně se strašně stýská."
"Po kom zlatíčko...?"
"No po tom klukovi." Říkávala Violénka aniž by v těch chvílích věděla, že jí zatim žádný muž neopustil, ani žádného nepotkala, jen se právě příliš poddala svým snům.

Jednou si Violénka kreslila u stolu, kdežto zaslechla konverzaci svých rodičů.
"Chudák holka, pořád jí v životě něco chybí."
"Ale no tak, neudělali jsme přece nic špatně."
"Ale jo, co když jí chybí sourozenec?"
"Nojo, ale víš, že jsme se o tom bavili."
"Já vím, že to nejde, ale jak jí teda dopřát co jí chybí?"
"Vždyť má tu kamarádku. Tu Janu."
"To jo, ale stejně jí asi chybí.... nějaká spřízněná duše."

"Spžízněná duše." Napadlo v tu ránu Violénku a toto spojení se jí nesmazatelně vtisklo do paměti.

Situace se trochu zlepšila, když začala Violénka chodit do školy. Zpočátku to moc zábava nebyla, protože je s Janou doprovázel vždy minimálně jeden dospělý, ale když byly starší, mohly už do bojanovské základní školy chodit z chatové oblasti samy.
Tam narazila na spolužáky, převážně klučičí spolužáky, a začala si v duchu vybírat svého budoucího ženicha. Byl tu Ríša, ale ten často slintal, byl tu Tomáš, ale ten se často dloubal v nose, byl tu Dan, ale ten jí přišel příliš hloupý.
Při první hodině 1. září jim všem nová učitelka řekla:
"Dobrý den, vítám vás v Bojanovské základní škole, teď se mi představte, a povězte mi, co byste chtěli v životě dělat."
A každý nový žák odpovídal:
"Já bych chtěl být zedníkem jako tatínek."
"Já bych chtěl být ševcem jako táta."
"Já bych chtěla být prodavačkou jako maminka."
Až došla řada na Violénku, a ta bez zaváhání řekla:

"Já bych chtěla mít spžízněnou duši."

Situace se začínala zhoršovat. Violénku čím dál častěji budily ze spánku sny o jejím vysněném princi.
"Mami, mami, mami! Kde je, kde je?!" Křičela.
Maminka za ní vždy přiběhla, konejšila jí, hladila po jejích jemných vláskách a šeptala:
"Přijde, jednou přijde holčičko moje, ale musíš vydržet."
"A jak dlouho mami, jak dlouho?" Ptala se vždycky Violénka.
Pak šla do školy s Janou, ale nedokázala už mluvit o ničem jiném než o její spžízněné duši. Holčičky trochu vyrostly, a tím se Violénky stav jenom zhoršoval. Cítila tak strašnou nepředstavitelnou samotu, a takovou prázdnotu, nevěděla čím to, věděla jenom, že jí strašně chybí. Onen krásný neznámý.

Jednoho dne seděly všechny děti poslušně ve třídě, když tu se objevila jakási přísně vypadající paní v brýlích, beze slova přišla k paní učitelce, a něco jí šeptala.
"Violénko, můžeš sem na okamžik?" Pravila paní učitelka a v holčičce se v tu chvíli něco pohnulo. Sevřel se jí krk, začalo se jí špatně dýchat, cítila, jak se jí stáhl celý žaludek.
"Co jsem provedla, co jsem provedla, co jsem provedla." Počalo jí rázně a nekompromisně šrotovat hlavičkou.
"Pojď se mnou." Řekla jí přísně vypadající paní, a odvedla si jí do kabinetu ředitele. Tam jí dlouze a tvrdě zpovídala. Ptala se jí na spoustu, spoustu otázek, na které Violénka neznala odpověď, a nerozuměla jim, třeba jestli by chtěla být květinářkou, jestli jí někdy někdo uhodil nebo jestli se její rodiče hádají. Poté bylo rozhodnuto.

"Vaše dcera má endogenní depresi." Řekla přísně vypadající paní Violénčiným rodičům. Jak se totiž ukázalo, byla to psycholožka, a škola ji povolala k problémové žačce.
"Panebože, ale vždyť je jí teprv devět let!" Zvolala její maminka.
"Tušil jsem to." Řekl temným tónem tatínek.

Violénčiny stavy se zhoršovaly a zhoršovaly. Rodiče si nevěděli rady, škola si nevěděla rady. Dostala od doktorky léky, které užívala dvakrát denně, ale moc jí to nepomáhalo.
Violénka se cítila jako by byla na dně obří a obří propasti a ta se počínala zvětšovat. Když jí děti před školou nabídli cigaretu, neodmítla, když jí ošklivý kluk nabídl doprovod domů, odmítla vždy. Stále čekala na svého vyvoleného, který měl přijít, ale nikdy nepřišel. Chodil za ní jen v jejich snech. A tam si povídali o všem možném i nemožném, o svých budoucnostech, nadějích a krásách světa, o tom jak opustí Bojanov a prozkoumají svět.... A pak sen skončil a na Violénku znovu dopadl ten příšerný balvan, ta tíha a ona ještě víc tesknila po krásném neznámém a marně se snažila znovu usnout a znovu jej potkat. Nikdy, když usnula znovu, už jej nepotkala. Vždy to trvalo aspoň pár dnů.

Snažila se to vysvětlit Janě, snažila se vysvětlit rodičům jak strašně se jí stýská, ale ti vždy jen zahlásili: "Už je čas na Tvůj prášek." A ona si vzala piluli, s malými kuličkami uvnitř, kuličkami rudými jako krev a nikdo nikdy jí neřekl na co ten prášek je. Jenom tušila, že by jí třeba mohl zbavit stesku po onom krásném neznámém.

I přes své psychické potíže chodila Violénka i nadále do školy, kde byl jen přes kopec hřbitov Bojanov, kam jí upřímně často přišlo, že patří mnohem víc.
Proto si občas na hřbitov dělala procházky ať už s Janou anebo sama a tehdy se cítila zdaleka nejlépe a tak nějak mezi svými. Někdy tam navíc mohla počkat na svého tatínka, který býval v hostinci přímo vedle hřbitova, a ten ji pak doprovodil domů. Zvláštní ale bylo, že někdy ji i doprovodil do školy a pokračoval dál do hostince, a ještě zvláštnější bylo, že když jej vyzvedla z hostince po svém vyučování, býval rudý v obličeji, veselejší než předtím a mluvil občas nesouvisle. Vždy byl ale na Violénku hodný, nikdy nedrmolil, a Violénka věděla, že se na něj může spolehnout.

Jako vždy nedávala při výkladu látky pozor a kreslila si svého krásného neznámého. Tentokrát byl v brnění. Když tu se rozrazily dveře a do místnosti vstoupil klučina, kterého Violénka již dávno znala. Bylo to jako snít ten nejnádhernější sen, který se náhle stal skutečností.
"Dobrý den." Řekl chlapec stydlivě rotřeseným hlasem. Třída si začala vzrušeně špitat.
"Ty budeš určitě Honzík." Pravila mile paní učitelka.
"Já se omlouvám, že jdu pozdě, my měli totiž..."
"Já vím Honzíku, jeli jste z Chrudimi a měli autonehodu, je to tak?"
"....Ano." Špitl Jan, třída si začala špitat ještě víc a Violénka vyděšeně vykulila oči.
"Vypadá uplně jako ten, o kterým pořád mluvíš!" Pošeptala jí Jana, tak aby to nikdo jiný neslyšel.
"Prosím, přijď k tabuli Honzíku. A neboj, my nekoušem." Řekla s úsměvem učitelka a pár dívek v prvních lavicích se zachichotalo, zatímco kluci si znechuceně odfrkli.
Jan učitelku poslechl.
"Třído, toto je Jan Maxián a bude ode dnes chodit k nám do sedmé Bé. Chci abyste na něj byli hodní, protože po cestě sem prodělal autonehodu a to není lehká věc, děti. Honzíku, řekneš nám jak k nehodě došlo a jestli je tvá rodina v pořádku?"
"Oni, oni - začal Jan přerývaně dýchat - no.... Tatínek to přežil, ale...ale...."
"No copak Honzíku, neboj se přece," Pobídla jej učitelka.
"Maminka je mrtvá." Řekl Honzík a po tváři se mu rozhostil výraz nezměrného smutku a oči mu zeskalnatěly, tak jak to Violénka ještě nikdy u žádné živé bytosti ani zvířete neviděla. V té chvíli věděla, že je to on stoprocentně. Kluk, kterého si vysnila. Její spřízněná duše. A protože cítila nezměrný smutek ale zároveň věděla, že Jan zná ten pocit - ten pocit z prázdnoty, kdy něco nemáte, ale nevíte to, dokud o to nepřijdete, Rozzvlykala se.
Učitelka stála jako solný soup, nevěřící, co právě slyšela, Jan dál stál u tabule se skelnýma očima a Violénka plakala.
Utíkaly nekonečné minuty. Jen tikaly hodiny a třídou se ozýval Violénčin vzlykot. Náhle ji něco jemného a měkkého udeřilo do hlavy. Byl to papírek.
"Ubulená krávo." Bylo na něm čitelným, holčičím písmem.

A tak se začali Violénka i Jan stýkat nejprve u školní psycholožky v čekárně a poté i venku. Jelikož se Jan k ničemu neměl, jednoho dne se jej Violénka zeptala:
"Nechtěl by ses dnes projít na hřbitov?"
A on souhlasil. A tak chodili a vyprávěli si a během jejich cest utíkalo čím dál více času a vše bylo hezčí a hezčí a Violénka zamilovanější a zamilovanější. Také přestala mít sny o krásném neznámém, protože teď jej konečně měla. Co na tom, že jí spolužačky trochu šikanovaly, co na tom, že její prospěch nebyl kdovíjaký, našla svého vysněného prince a hodlala se jej držet až do konce života.

Bylo jim kolem patnácti a byl sychravý podzimní den. Violénka vyrosla do krásy, prodloužily se jí nohy, zaoblily boky, blonďaté vlasy byly dlouhé a husté, ale nikdy jste s jistotou nemohli říct, jestli nejdou trochu do hněda, stejně jako jste s jistotou nikdy nemohli říct, jestli jsou její oči modré či zelené. Pořád se měnila. Ale už rozhodně nebyla smutná.

Seděli na větvi stromu nedaleko sečské přehrady.
"Něco jsem ti nikdy neřekl." Začal Jan. "Jak umřela máma. Chceš to slyšet?" Řekl a podíval se na Violénku s tak odhodlaným a sebevědomým výrazem, až málem z větve upadla. Až extrémně rychle přitakala, natáhla k němu tvář a dala si dlaně si opřela do brady.
"No, jeli jsme naší fabkou do bojaova a ve Smrkovém týnci byla uzavírka,-"
"Jako skoro vždy" přerušila jej Violénka s úsměvem-"
"Jo, usmál se Jan - "A tak jsme museli těma podivnýma silničakama až na okraji Rabštejnky.
Máma chěla být u mýho prvního dne ve škole, táta jí říkal, že je to zbytečný, ale máma si nedala říct a stejně seděla na sedadle spolujezdce a pořád si rozepínala pás, zapínala, pořád dokola, táta jí říkal ať to nedělá, ale ona se musela pořád otáčet, různě mě upravovat, česat mi vlasy a tak," zakřenil se Jan. "Já vnímal hlavně její tvář, mívala podobně nazelenalý oči jako máš ty, dopředu jsem vůbec neviděl."
Violénka napjatě poslouchala.
"No a najednou se ozvalo DOPRDELE," což byl táta. Auto s náma trhlo jak zadupl brzdy. Bohužel to nestihl a obrovskej, statnej srnec, největší jakého jsem kdy viděl přelítl hlavou do čelního skla směrem k tátovi. Naštěstí neměl skor ožádnný paroží, takže tátovi vlastně jen dal takovýho hodně drsnýho francouzáka, no ale máma jak nebyla připoutaná..."
"Vyletěla z auta." Řekla smutně Violénka.
"Jo a navíc otočená zády a navíc přes sklo do stromu. Smůa, že tam byla dost statná větev, a že v úrovnni jejího krku, protože jí větev krk probodla a byl okamžitě konec."
"Panebože, řekla Violéna. - "A tys to všechno...."
"Jo, já to všechno viděl," Přitakal Jan.

Chvíli byli ticho. Ze stromu na kterém seděli, se snášely dolů první žluté a oranžové listy.

"....Táta okamžitě odkopl srnce od sebe a běžel mámě na pomoc, ale rychle pochopil, že jí nemůže pomoct. Zavolal okamžitě sanitku a saniťáci už jen konstatovali čas úmrtí."
"Je mi to tak strašně moc líto," Řekla Violénka se slzami v očích a chytla Jana za ruku. A vůbec jí to nepřišlo divné, ani Janovi to nepřišlo divné, protože se vídali tak dlouho a intenzivně, že mezi nimi nebylo divné už zhola nic.
Hleděla do jeho nádherných modrých očí, na jeho paže v černém tričku, které tak zmužněly a jen si pomyslela: "Tolik, tolik ho miluju."
"Jaktože vůbec nebrečíš?" Zeptala se.
"Nevim, od toho dne ve škole se ve mně něco... Něco se ve mně zaseklo a prostě brečet neumim." Řekl Jan a díval se se smutným úsměvem na Violénku.
Violénka to již nevydržela.
Políbila ho.
A byl to nádherný a dlouhý a vášnivý polibek a zdálo se jí jako by trval tisíc let, a on jí líbal taky, pohybovali rty v dokonalé symbióze, jako by to vůbec nedělali poprvé v životě a polibek to byl slaný, slanější a nejslanější, protože Violénce při něm tekly slzy jako hrách, jako řeka Chrudimka, která se nikdy nezastaví, jako vlající stébla trávy u sečského sídlště, jako pampelišky a třešně, které se ještě nedávno vyhřívaly na sluníčku a Jan se pak jan zeptal:
"Slyšíš to?"

"To nám tiká náš osud."