Modrovlasý, Jack Daniel’s a šampon

Bylo mi třiadvacet. Věk, kdy člověk ještě věří, že všechno je možné i to, že se z obyčejného oběda může vyklubat nové dobrodružství. Pracovala jsem tehdy v jedné restauraci na náměstí malého městečka. Takové to místo, kde se pořád něco děje, kde se směje, nadává, křičí, flirtuje i padá únavou.
Na obědy k nám chodili stále ti samí lidé. Mezi nimi i dva hudebníci, jeden s dlouhými vlasy staženými do culíku, druhý s kratšími, nabarvenými na modro. Vždycky s nimi byla legrace. Měli ten typ humoru, co vás nejdřív naštve a pak rozesměje. A já se pokaždé těšila na konec obědové šichty, kdy se podnik vyprázdnil a oni přišli.
Jednoho dne jsme slavili osmnáctiny brigádníka Michala. Chtěli jsme to večer pořádně zapít, a tak jsme pozvali i hudebníky, aby se přidali. Zábava se pěkně rozjela a když podnik osiřel, zůstali jsme jen my, tedy já, Michal a ti dva. S trochu zamotanou hlavou jsem spočítala tržby a zamkla hospodu. Michal už měl nohy jako z gumy, tak jsem ho poslala spát. Já šla s hudebníky. Kam jinam než k nim domů.
Byt byl plný koček. Doslova. Sedla jsem si na zem, mazlila se s nimi, a pak mě přemohla únava. Nebo Jack Daniel’s. Usnula jsem v posteli vedle modrovlasého.
Ráno jsem se probudila ještě unavenější, než jsem šla spát. Opilost úplně neodezněla, a tak jsme pokračovali v tom, co jsme nejspíš začali už v noci. Když jsme skončili, vtrhl do pokoje ten druhý, culík, a začal nás vyhazovat z postele. Já, ještě nahá, jsem vyběhla do koupelny. Ve sprše bylo víc šamponů a kondicionérů než u mě doma. Sprchový gel ani mýdlo ale nikde. Umyla jsem se šamponem, hodila na sebe včerejší oblečení a mazala do práce.
Naštěstí jsem si tam předchozí den nechala batoh s náhradním oblečením, včetně spodního prádla. Na záchodech jsem se rychle převlékla a když jsem si dávala rozcuchané vlasy do culíku, všimla jsem si té hrůzy. Proboha, co to je?! Můj krk byl samá modřina.
Držel mě u toho pod krkem. V tu chvíli to bylo docela příjemné zpestření, ale že mi tím způsobí takové příšerné stopy, to jsem opravdu netušila. A teď? Jak mám obsluhovat? To už ale do restaurace vcházeli první hosté a já neměla čas nad tím přemýšlet. Zavázala jsem zástěru a utíkala na plac, protože obědy začínali z ostra a bylo třeba se pěkně otáčet.
Každý, kdo ten den přišel na oběd, včetně mých oblíbených úředníků a bankéřů, si těch modřin samozřejmě musel všimnout. A tak místo aby přemýšleli o své práci, dumali nad tím, jak asi ta mlaďounká servírka k těm stopám na krku přišla. Nenápadně mě pozorovali a možná si to i detailně představovali. Možná si domýšleli, co se asi děje v zákulisí tohohle podniku. A možná právě to byl jeden z důvodů, proč k nám chodili tak rádi. Těch třicet minut obědové pauzy bylo takové malé zpestření, únik z reality jinak běžného a monotónního života.
Venku bylo krásné letní dopoledne, teplota šplhala ke třicítce, a já? Běhala jsem po place s úsměvem, jako by to byl ten nejkrásnější den mého života. Dnes na ty dny vzpomínám s láskou – hlavně když vím, že po takovém flámu bych dneska už rozhodně neběhala. Spíš bych se plazila.