Pramen zlomených přísah - Příběh z Dvouhraní

Pramen zlomených přísah - Příběh z Dvouhraní

Anotace: Možná, že skutečná láska není o tom být spolu. Ale o tom, že tě druhý stále nese v srdci, i když už jde jiným směrem.

Mlhy se převalovaly mezi kameny jako zapomenuté myšlenky. Kraj kolem pramene byl tichý, mrtvě klidný, jako by se i vzduch obával dýchat. Stromy tu stály pokroucené, šedé, a přesto stále živé - stejně jako vzpomínky, které v tomto místě zakořenily.

Jirian z Dvouhraní přešel mezi nimi s opatrností poutníka i válečníka. Černý plášť se mu chvěl na ramenou, a havran, který mu seděl na levém rameni, tiše zachrčel, jakoby cítil blízkost něčeho neodvratného. V prsou mu bilo srdce těžké jako zbraň, kterou již dlouho nenesl, ale nikdy zcela neodložil.

U pramene stála ona.

Evlaura.

Nepochyboval ani na okamžik, že je to ona. I kdyby stála obrácená zády, poznal by ji. Podle siluety. Podle ticha. Podle bolesti, která se mu rozlévala v žilách jako popel. Její šaty měly barvu mlhy, v rukou svírala přívěšek - drobnou kapku zamrzlé vody, která kdysi hřála jeho hruď. A oči... ty oči, když se na něj konečně otočila... nebyly ani smutné, ani chladné.

Byly prázdné.

A to ho bolelo nejvíc.

Zůstal stát.

Ona taky.

Ticho mezi nimi se dalo krájet. Každý krok, který by udělali, by mohl být poslední. Nebo první. Oba to věděli.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

"Ten pramen... stále zurčí jako tehdy," pronesl Jirian tiše, aniž by se k ní zcela přiblížil. Jeho hlas byl drsný, jako by jej bral vítr z hor. "Ale ty, Evlauro, ty jsi jiná. Nebo jsem jiný já?"

Evlaura se pousmála - ne úsměvem radosti, ale úsměvem, který nosí mrtví ve snech. "Prameny nemluví, Jiriane. Jen odrážejí to, co je v nás. Já jsem jen voda, kterou jsi zčeřil... a pak opustil."

Zatnul čelist. Ve tváři se mu zachvěly stíny. Havran na rameni pohnul hlavou. "Já opustil? Byla jsi to ty, kdo zpečetil smlouvu s Domem z Jihu. Bez varování. Bez rozloučení."

Evlaura se mu podívala přímo do očí - bez hněvu, bez smutku.

"Varovala jsem tě. Každým pohledem, každým tichem. Ale tys chtěl slyšet jen to, co se ti hodilo do tvých plánů."

Udělali krok - oba najednou, téměř synchronně - jako dva tanečníci, co si pamatují choreografii, i když jim mezitím zestárlo tělo i srdce.

Byli teď tak blízko, že by se mohli dotknout. Ale nedotkli se. Mezi nimi stála minulost.

"Tak teď řekni: mám tě políbit nebo zabít?" procedil Jirian skrz zuby, chraplavě a bolestivě. Ruka mu sklouzla k opasku, kde visela nenápadná dýka. Neučinil pohyb - jen myšlenku. A to stačilo.

Evlaura neucukla. Ani necouvla.

Jen sklonila hlavu, pak ji opět zvedla a pronesla:

"Zabij mě, ať tě už dál netíží to, co jsme ztratili. Ale pamatuj - až mi krev stékne na dlaň, ucítíš ji i na svých rtech, protože je to stejná krev, která tě kdysi hřála."

Její hlas byl jako melodie, kterou už dávno zapomněl... ale stále ji slyšel v nejhlubších snech.

V očích se jí zalesklo cosi mezi slzami a magií. Krok, který by znamenal konec. A možná také začátek.

Jirianova ruka klesla.

Zadíval se na ní, jako by ji chtěl znovu přečíst - od začátku, tentokrát správně.

"Nenávidím tě za to, že tě nemohu přestat milovat," zašeptal. "A miluji tě za to, že jsi mě naučila nenávisti."

Evlaura zavřela oči. Vichr kolem nich zahučel, jakoby pronesl neviditelnou motlitbu. "Možná nás stvořili ne proto, abychom byli spolu," odpověděla, "ale abychom navždy věděli, co znamená být bez sebe."

Natáhla k němu ruku.

A on ji natáhl k ní.

Ale nestihli se dotknout. Prsty se minuly o zlom vteřiny - tak těsně, že i ticho mezi nimi vykřiklo. V dálce zahřmělo, i když nebylo oblaků.

"Kéž by ses radši stala mýtem," vydechl Jirian zlomeně. "Pak bych tě mohl milovat bez výčitek. Bez krve."

"Ale to bych nebyla já," odpověděla Evlaura. "A tys nikdy nechtěl loutku. Ty jsi vždycky chtěl zrcadlo. A já jim byla... dokud jsi se nelekl vlastního odrazu."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A pak už neřekli nic.

Jen stáli.

Dvě ztracené bytosti v místě, kde se přísahy lámou a vzpomínky stávají se živými.

Nebo mrtvými.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Epilog: Ti, kdo odcházejí, nesou mlčení

Vítr ustal.

Stromům, které do té chvíle šepotaly příběhy oběma milencům, jako by došla řeč. Pramen dál zurčel, ale byl to jiný zvuk než předtím - hlubší, studenější, unavený.

Evlaura zůstala stát na stejném místě ještě dlouho poté, co jeho kroky zmizely v mlze. Věděla, že už se neohlédne. Jirian byl vždy poutník . i když miloval, miloval ve směru, kterým šel. Ne zpátky.

Sáhla na přívěšek na svém krku.

Kapka zamrzlé vody.

Na okamžik ucítila, jak se uvnitř zachvěla... jako by se v ní znovu rozezněl smích.

Jeho smích. Tichý, z jiného času.

Z doby, kdy ještě věřili, že se láska dá uchránit před válkou světa.

Klekla k prameni.

Dlaněmi se dotkla vody - ale nevzala ji. Jen v ní nechala svou stopu. Dávné zvyky Prastarých říkají, že kdo položí dlaň na pramen a nic si nepřeje, tomu bude přáno. Ale Evlaura si už nic nepřála.

Nebylo co.

Ne teď.

Pak pomalu vstala, otočila se a vykročila opačným směrem, než odešle on. Ne ze vzdoru. Ne z bolesti. Ale z rovnováhy. Neboť, když se duše rozejdou, musí každá nést část břemene - a nést jej tam, kde druhá nikdy nebude.

Nad místem zůstalo ticho.

A pramen dál šeptal jména těch, kteří se milovali tak hluboce, že už nedokázali zůstat.

 

"Možná, že skutečná láska není o tom být spolu. Ale o tom, že tě druhý stále nese v srdci, i když už jde jiným směrem."

 

 

Autor Allonsy_Geronimo, 05.08.2025
Přečteno 19x
Tipy 4
Poslední tipující: Marry31, sanka, mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2025 liter.cz v1.8.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel