Ten, který nechtěl být milován

Opět místo činu, opět on. Ovšem tentokrát to o něm nebude. Jsem tady kvůli nim, kvůli těm, které jsem si tolik zamilovala. Kvůli přátelům.

Anička mě přivítá s takovým nadšením, až mi srdce poskočí radostí a láskou. K ní se přidá Andy, Víťa a vlastně každý, s kým jsem se tady na pobytu stýkala. Nemůžu uvěřit, že mě tak rádi vidí. A pak se to stane… přijde ON. Nesměle se u nás zastaví a možná čeká nadšení. Ale po tom, jak se ke mně zachoval? Ne. Pozdravím ho jen pokývnutím hlavy a tichým „ahoj“. Víc mě nezajímá. Celou dobu, co jsem byla pryč, se mi nebyl schopný ozvat. Jeho SMS byly odměřené a strohé. Jako by mi nikdy netvrdil, že jsem jeho spřízněná duše. Jako by zapomněl, jak krásné a intimní to mezi námi bylo.

Jóga před stanicí číslo 4 je jako vždy zábavná. Svou pozornost věnuji Aničce, která mi velice zaníceně líčí dny, kdy jsem tu nebyla. Nemůžu si pomoct, ale oči mi k němu sem tam zaběhnou. Dávám si však velký pozor, aby mě nenachytal. Vidím na něm, že není ve své kůži. Po pár minutách odchází a ani se neohlédne. Jsem zlá, když mě to těší?

Po půlhodině strávené ležením v trávě a konverzací s holkama se vydám tam, kde to všechno začalo. Do altánu. A on tam sedí. Hlavu svěšenou, sám ve svých myšlenkách.
„Kdybys chtěla, můžeme se jít projít,“ vyřkne svou nabídku nesměle. A já v tu chvíli nevím. Nevím, jestli chci, nevím, jestli je to dobrý nápad. Po tom, jak se choval, mu další šanci dávat nechci.

Chvíli v altánu mlčíme, když se zase ozve a zeptá se tentokrát jinak:
„Půjdeš se se mnou projít?“ Podívám se na něj a vidím v jeho očích touhu. Možná si to jen vyjasnit, možná touhu po mé společnosti. Kdo ví.
Chvíli v sobě hledám odpověď. Ale pořád je to on, moje spřízněná duše. Takže jen odevzdaně přikývnu a zvednu se.

„Jak se máš?“ zeptá se nesměle. A já nevím, co mu mám říct. Návrat domů je vždy těžký. Z bezpečného místa zpátky do džungle zvané svět. Proto jen pokrčím rameny. Vím, kam jdeme. Vím, že budu zase ztracena.

„Proč jsi odešel z jógy?“ zeptám se.
„Ani ses na mě nepodívala a asi jsi mě ani nepozdravila. Přišel jsem si tam navíc a nebylo mi z toho dobře, tak jsem odešel,“ přizná barvu – a moje srdce poskočí. Poskočí radostí, protože přesně tohle byl účel. Aby pochopil.

Dojdeme na „naši“ lavičku. A já jsem zase tam, kde jsem byla. V hlavě se mi vyrojí stovky vzpomínek na chvíle, kdy jsme tady seděli, povídali si, hladili se, líbali se.
Všechno je to tak vzdálené, i když uběhlo jen pár dní. V tu chvíli se mi chce brečet.

A pak se to stane.