Ten, který nechtěl být milován

Vidím ho. Už z dálky. Každý krok, kterým se přibližuje, roztrhává moji jistotu na kusy. Dělí nás jen pár desítek metrů – a uvnitř mě se sráží všechno. Touha i strach, radost i bolest.

Co řekne, až mě uvidí?
Bude se tvářit cize? Nebo to bude, jako by mezi námi nezůstal žádný čas?

Moje hlava křičí otázky, srdce buší a tělo se chvěje. Jsem zmatenější než včela uvězněná v uzavřeném okně. A on jde dál. Blíž.

Úsměv. Nevinný, malý. A přesto ve mně roztříští vlnu neklidu. Ten úsměv – ten zatracený úsměv, který mi tolik chyběl. A já nenávidím, jak moc po něm toužím.

Je přede mnou. Chci ho obejmout. Ne – chci utéct. Chci podat ruku. Ne – chci se v něm ztratit. Ale jeho oči hoří jiskrami a nedávají mi na výběr. Objetí. Teplé ruce na mých zádech, pevnější než mříže. A já jsem uvězněná. Dobrovolně.

Dívá se mi do očí. Vím, že mě chce políbit. A vím, že to chci taky. Jenže mezi námi visí tisíce „ale“. Tlumených, nevyřčených, a přesto těžkých jako olovo.
Lžu sama sobě – vždyť vím, co chci. Chci ho. Chci jeho dech, jeho dotek, jeho tělo. A zároveň se bojím toho, co by to mohlo znamenat.

Jeho ruka se zvedá k mé tváři. Cítím, jak vzduch mezi námi praská. Elektrizuje mě. Rozkládá. Spaluje. Jsme dvě duše, co se měly setkat – ale možná jen proto, aby se roztrhaly.

Na lavičce mlčíme. Slova se dusí v krku, nevyslovená a těžká. Strach nás svazuje pevněji než láska.
Sedíme. Dva lidé. Dvě těla. Dvě duše. A mezi námi zeď.

Budu někdy ty a já? Nebo zůstaneš navždy jen výkřikem v mé tmě?