Druhý svět

Probudil jsem se v měkké posteli, zachumlaný v péřových přikrývkách, bylo krásné sluneční ráno, paprsky mě lechtali na nose a já s úsměvem otevřel oči. Po dlouhé době jsem se necítil špatně, ale vlastně jsem si nevzpomínal, proč jsem se tak cítil. Vedle mě se někdo pohnul. Zvědavě jsem odkryl přikrývku. Ležela tam polonahá rudovláska. „Miláčku, proč vstáváš tak brzy, však je víkend a nemusíme do práce,“ řekla ospale a přitulila se ke mně blíž. „Ahoj, promiň, ale kdo jsi?“ „No přeci Bára, tvoje žena, pamatuješ.“ Řekla a pobaveně se na mě zakřenila. „No jo, promiň dneska nejsem nějak ve své kůži. Mám ti něco připravit ke snídani?“ Řekl jsem, tak, aby to znělo co nejvíc v klidu. „Když mi uděláš vajíčka, tak se zlobit nebudu, ale dej mi ještě pět minut.“ Bára zívla a znovu se zachumlala do vyhřátých peřin. Takže já jsem ženatý, kdy se to stalo, proč si tohle nepamatuju? Můj mozek jel na plné obrátky a já čistě popaměti došel do kuchyně a vyndával vajíčka a další ingredience. Hmm, můj mozek ví kde jsem, to je zvláštní. Bára vylezla z ložnice až o hodinu později a poslušně snědla celou snídani co jsem připravil. „Výborné, tahle dobře je umíš jen ty,“ řekla a znovu se na mě zakřenila. „Hmm promiň, Báro, ale jsem nějak mimo, jak dlouho jsme spolu, je tohle náš byt a…. a kde to vlastně jsem?“ „Čekala jsem, že budeš asi trochu mimo, ale neboj vše je v pořádku, jsi doma, jsi se mnou a máme parádní život. Trochu ti osvěžím paměť dobrá? Spolu žijeme už pár let, ale manželé jsme teprve měsíc. Poznali jsme se jednoho krásného dne u jezera kousek odtud, kde jsem pracovala jako průvodkyně po místním národním parku. Už si vzpomínáš?“ „Jo už asi jo,“ lehce jsem zalhal, ale když jsem zavřel oči, tak jsem si skutečně vzpomněl na nádherné horské jezero a na zvláštní květinovou vůni, kterou jsem cítil, spatřil jsem v představě také Báru, jak vesele lidem vykládá o různých zákoutích parku. „Jo už si vzpomínám.“ Usmál jsem se na ní a políbil jí.
S Bárou jsem si připadal každý den jako v ráji, byla na mě laskavá, milá a zbožňoval jsem ten její úsměv. Počasí venku jakoby se ani nechtělo kazit a my se celé hodiny toulali okolní přírodou, sbírali lesní plody a koupali se nazí v jezerech. Bylo to krásné a já byl šťastný. Jeden večer, asi měsíc po tom zvláštním ránu, ke mně přišla Bára: „Něco pro tebe mám, koukni.“ Zubila se na celé kolo a v ruce měla papírek a na něm dvě čárky. „Takže já budu táta?“ „A já budu máma.“ Řekla šťastně a políbila mě. Byla to skvělá novina a těhotenství uteklo, tak rychle, že jsem si toho téměř ani nevšiml a najednou jsem držel na porodním sále malého tvorečka. „Tak tě u nás vítám,“ řekl jsem a slzy mi v ten okamžik vytryskli z očí. Už jsme byly tři, malá ale šťastná rodinka.
Znovu jsem začal chodit do práce, ani mi nepřišlo, že bych tam nechodil. V kanceláři mi každý gratuloval k synkovy a šéf mě dokonce povýšil. Čas utíkal však hrozně rychle. Přišlo mi, že týdny letěli jako hodiny a měsíce jako dny. Z našeho chlapečka brzy vyrostl mladý muž a já na sobě cítil jak pomalu stárnu. S Barčou nám to pořád klapalo a já byl hrozně šťastný.
Byl zrovna večer, s Bárou jsme seděli na gauči před krbem, četli si a poslouchali hudbu. Náš synek byl zrovna někde venku s kamarády a já v jeden okamžik vzhlédl od knížky. Zarazil mě telefon co ležel na stolku, měl takovou zvláštní strukturu a nemohl jsem od něj odtrhnout oči. „Drahý? Copak se děje?“ Zeptala se Bára, když si všimla, že hypnotizuji telefon. „Já nevím, ten telefon má takový zvláštní povrch, nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Na telefon jsem civěl několik hodin, prostě jsem nemohl odtrhnout zrak, ta struktura se postupně rozšířila na každý kus nábytku, bylo to zvláštní. Druhý den ráno jsem dostal telefonát z práce, že naší firmu ruší, a že mam výpověď, náš syn se ztratil a Barča začínala být naštvaná. „Přestaň pořád zkoumat ten nábytek a pojď ven!“ „Když já nemůžu, něco mě na tom povrchu hrozně přitahuje,“ odpověděl jsem jí, ale oči jsem z nábytku neodtrhnul. V následujících dnech mi přišlo, že se náš byt hrozně zmenšil, stále jsem do všeho vrážel. Přišlo mi, že jsem v našem bytě poprvé. Dokonce mi přišlo, že se ze spaní dotýkám nohama už skříně co máme před postelí.
Bára jednoho rána zmizela. Byt mi přišel menší a menší. Už mi netrvalo 10 kroků, abych došel do kuchyně, ale jen 3. Bylo to tísnivé a mě se zmocňovala klaustrofobie, nemohl jsem dýchat. Strop byl níž a níž, byt mě uvěznil v ložnici a pomalu, ale jistě mě obklopoval a dusil. Zavřel jsem oči a přál si ať to už skončí, ať se vrátím do těch šťastných chvil co jsme s Bárou prožili.
Otevřel jsem oči, ale nebyl jsem v bytě, ležel jsem nahý na louce. Sluneční paprsky mě příjemně hřáli na kůži, kolem mě poletoval motýl, přišlo mi, že mé tělo už nic neváží, nic mě nesvědí ani nedusí. Rozhlédl jsem se. Byl jsem zas u toho jezera, tam kde jsme se seznámili s Bárou. Na scenérii byly vidět hluboké lesy a vysoké horské štíty. Znovu jsem ucítil tu příjemnou květinovou vůni. Ohlédl jsem se a tam stála Bára. „Ahoj ospalče.“ Řekla a pohladila mě svou rukou po tváři. „Moc si mi chyběla,“ řekl jsem a objal jí. „Pojď chci ti to tu ukázat.“ Vzala mě za ruku a vedla mě přes louku k jezeru.
Kráčeli jsme nazí vedle sebe, kolem kvetli modré fialky, slunce bylo, tak příjemně hřejivé a mě naplňoval krásný pocit lásky a uvolnění, že jsem nechtěl nic jiného, než strávit v této chvíli celý zbytek života. Však dorazili jsme k jezeru, které bylo plné bahna a šla od něj zima. „Lásko má, nyní se musíme rozloučit, ale věř, že se znovu shledáme a všichni budeme zase spolu. Teď se musíš, ale probudit.“ „Cože, já nespím, nikam jít nechci, chci být jen s tebou.“ „Já vím, počkám tady na tebe, v této kouzelné zahradě našeho prvního setkání, ale ty teď musíš jít beze mě, já už svůj boj prohrála, a tak jít s tebou nemůžu.“ „O čem to mluvíš Báro?“ Plakala, přitáhla se ke mně a dala mi polibek: „Promiň musíš jít, ale uvidíme se, není to tak zlé neboj a užij si to tam.“ Položila mi ruce na prsa, pohlédla mi do očí a strčila mě do toho rybničního bahna. Snažil jsem se zachytit všeho jak jsem padal, ale marně.
…….
Pomalu jsem otvíral oči, nade mnou se skláněly postavy v bílém, vedle sebe jsem slyšel pípat nějaký přistroj. „Vy jste nám dal pane Dubinský, dva roky v kómatu, a ještě jste nám málem umřel. Vítám vás zpět, víte kde jste, víte co se stalo?“ Řekla jedna z postav co se nade mnou nakláněla. Takže jsem byl celou dobu v nemocnici, ale kde je Bára, nebo spíš kdo je Bára. „Řekl bych, že se nacházím v nemocnici, ale teda nevím co se stalo, kde je Bára a proč mě bolí tak hlava?“ Řekl jsem a snažil jsem se rozmrkat, abych si přivykl na nemocniční světlo. „Měl jste vážnou autonehodu a silně jste se uhodil do hlavy, ale kdo je Bára to vám neřeknu.“
Asi po dvou měsících mě propustili z nemocnice. Báru jsem nalezl asi po týdnu, nebo alespoň její náhrobek. Nalezl jsem také článek z novin o mé autonehodě.
Hrozivá autonehoda na dálnici na Karlovy Vary
Řidič autobusu usnul za volantem a smetl předjíždějící auto. Dva cestující autobusu pan Robert Pavela a Barbora Bíla jsou spolu s řidičem osobního automobilu Jakubem Dubinkým vážně zraněni a převezeni na jednotku intenzivní péče ….

„Takže ona byla také oběť té autonehody a zemřela, tak proto nemohla jít se mnou.“ V očích jsem měl slzy a vzpomínal na ty krásné chvíle co jsem s ní strávil.

Uteklo několik desítek let a ze mě už je stařec. Měl jsem dokonce i psa a snažil jsem se žít naplno jak to šlo. Procestoval jsem celý svět, poznal pár zajímavých kultur a dokonce jsem měl i dítě, však se ženou nám to nevydrželo a já se odstěhoval na Nový Zéland. Už mi moc času nezbývá, doktor říká, že si už jen párkrát zakašlu a bude hotovo. V poslední vůli jsem vše odkázal synovy a poprosil jsem ho ať mé tělo odnese do divočiny, abych mohl poděkovat přírodě, jak krásně bylo na světě.
Teď už zavírám oči, poznávám tu krásnou květinovou vůni, znovu mě hřejí na těle paprsky slunce. Otevírám oči, koukám, že mé tělo znovu vypadá jako by mi bylo 20, přibíhá ke mně můj pes: „Ahoj Sunny, tak moc jsi mi chyběl.“ Sunny se rozeběhl po luční pěšince, na které stojí postava. Usmál jsem se.
„Čekala jsem tě.“