O Andělce

O ANDĚLCE

Ta ulice ve staré čtvrti města mě velmi přitahovala. Po celou dobu, co jsem ve městě pobýval, jsem tam chodil na pravidelné procházky. Od ostatních ulic se lišila tím, že byla zanedbaná. Domy měly staré, špinavé a popraskané fasády, z mnohých už omítka úplně opadala a na zdech byly vidět cihly. Okna byla rozbitá a špinavá, jako by v nich nikdo nebydlel. Ulice byla dlážděná kostkami, které se věkem různě propadly, a po dešti se v ní tvořily velké kaluže. Po setmění svítilo jen pár pouličních lamp, což celé místo činilo ještě tajemnějším. Něco mě tam táhlo – sám jsem nevěděl přesně co. Procházel jsem tou uličkou několikrát ve dne, ale měl jsem pocit, že mi něco uniká. Jako by to nebyla ta správná doba k odhalení toho, co mě do ní tak přitahuje.

Až jednoho dne jsem se rozhodl ulici navštívit po setmění. Nebylo zrovna vlídné počasí – foukal studený vítr a pršelo. Oblékl jsem se a vyrazil, hnán zvláštním, tajemným nutkáním. Ulice byla v tomhle počasí ještě nevlídnější než jindy. Pomalu jsem jí procházel a vyhýbal se kalužím, které byly ve slabém světle lamp téměř neviditelné. Už jsem se blížil k jejímu konci a přemýšlel, proč jsem sem vlastně šel, když tu nic není. Ale najednou jsem na konci ulice spatřil, jak z jednoho domu vychází jasné světlo. Záře mě přitahovala. Šel jsem blíž a blíž, až jsem došel k velkému ozářenému oknu, které osvětlovalo ulici. Světlo vycházelo z okna starého, oprýskaného domu s rozbitými okny. Samotné okno bylo z větší části pod úrovní ulice. Vedle něj byly dveře do domu. V místě nesvítila žádná pouliční lampa, takže světlo z domu osvětlovalo velký kus ulice a přitahovalo mou pozornost.

Přišel jsem až k zábradlí, které oddělovalo ulici od schodů vedoucích dolů k oknu a dveřím. Světlo bylo tak silné, že jsem si na něj musel chvíli zvykat, abych vůbec viděl, co se za špinavým sklem skrývá. Za oknem stály police a na nich byly vystaveny figurky. Postavy různých velikostí – muži, ženy – vyrobené z pálené hlíny. Některé byly zdobené malbou, jiné zůstaly jen v surové podobě. Uprostřed všech stála největší figurka – anděl, který nad ostatními vynikal a vyzařoval cosi těžko popsatelného. Něco podobného světlu, které vycházelo z okna.

Dveře do místnosti byly pootevřené. Přišel jsem k nim a váhavě se zastavil. Něco mě táhlo dovnitř – zvědavost, která mě nutila vstoupit. Vzal jsem za kliku, otevřel dveře a vstoupil.

Malá místnost byla zařízena jako keramická dílna. Podél stěn stály regály plné hrnků, váz, misek a dalších hliněných předmětů. Některé už byly vypálené, pomalované a připravené k prodeji, jiné teprve čekaly na dokončení. V zadním rohu stála hrnčířská pec. Uprostřed místnosti byl hrnčířský kruh a pracovní stůl s rozdělanou hlínou. Všude vládl nepořádek – ale takový, který sem jaksi patřil.

„Pojďte dál,“ vyrušil mě z prohlížení mužský hlas. „A zavřete prosím dveře, venku je přece jen chladno,“ dodal, aniž by přestal s prací. Muže jsem si zprvu vůbec nevšiml, byl v tmavším koutě místnosti a rukama hnětl hrnčířskou hlínu. Poté vzal kus hlíny, posadil se k hrnčířskému kruhu a začal ji tvarovat. „Klidně se tu rozhlédněte, jak je vám libo,“ řekl, aniž by se na mě podíval. „Vím, že vás to sem táhne už dlouho.“

Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nezeptal, jak to ví. Rozhlížel jsem se po místnosti, zkoumal vystavené předměty, ale pohled mě stále táhl k oknu, kde stály figurky – především ta jedna, anděl.

Anděl byl vysoký asi třicet centimetrů. Tělo tvořil jednoduchý jehlan, na němž spočívala hlava. Měl ženskou tvář, velké oči a vlasy spletené do copů. V sepjatých rukou držel kytičku květin, která vypadala jako čerstvě natrhaná. Při bližším pohledu jsem zjistil, že to opravdu jsou živé luční květy. Teď, na sklonku podzimu? Na zádech měl anděl světlá křídla složená k tělu. Nemohl jsem z něj spustit oči.

„Vidím, že vás velmi zaujala,“ ozval se opět muž.
„Ano, je nádherná,“ odpověděl jsem a podíval se na něj. Stále byl zabraný do práce.
„To je Andělka,“ řekl a poprvé se na mě podíval. „Byla to moje babička. Jestli chcete, posaďte se, povím vám o ní příběh.“

Poslušně jsem se usadil na zaprášenou židli a začal poslouchat.

Má babička pocházela z Valašska – kraje krásného, ale tvrdého, který lidem nikdy nic nedal zadarmo. Byla nejmladší dcerou chalupníka. Jako benjamínek rodiny byla opečovávaná a mnohé jí bylo odpuštěno. Její starší bratr se chystal odejít za prací do Prahy – za lepším živobytím, za prací, která by nebyla tak těžká jako dřina na kamenitých polích Kopanin.

Andělka už byla velké děvče, které se umělo postarat o leccos i o leckoho. Doma ji to moc nedrželo. Táhlo ji to ven, do světa – podívat se dál než za první kopec za jejich vesnicí, nebo než jen občas na trhy do města. Vyprosila si u rodičů, aby mohla jít s bratrem. Rodiče nakonec souhlasili a bratr byl také rád.
Vydali se spolu na dlouhou cestu. Práce v Praze byla těžká, ale pro Andělku to bylo velké poznání. A protože člověk nežije jen prací, seznámila se tam s vojákem. Oba v sobě našli zalíbení. Rok a půl, který musel můj dědeček odsloužit, utekl jako voda a bylo třeba přemýšlet, co dál. Chtěli se vzít, a i rodiče byli sňatku nakloněni. Jedinou otázkou zůstávalo, kde budou žít.

Babička Andělka, jako nejmladší z dětí, neměla nárok na rodinný grunt. Bratr zůstal v Praze. Bylo rozhodnuto, že po svatbě bude bydlet u svého manžela, který měl na starosti malé hospodářství ve vesnici na půli cesty mezi Prahou a Valašskem. Jaké bylo překvapení celé rodiny, když zjistili, že ta vesnička na Vysočině se jmenuje stejně jako jejich rodná – Kopaniny.

To hospodářství už naší rodině nepatří. Maminka se jako mladá odstěhovala daleko od Kopanin, do města. Něco ji tam táhlo – a právě tam jsem se narodil i já. Jediné, co mi po babičce zbylo, je tahle fotografie. Stará, ošuntělá, kolorovaná. Ale je na ní Andělka v celé své kráse.

Muž skončil své vyprávění a podal mi malou, starou fotografii. Na ní byla mladá dívka – ne nepodobná andělu, který stál v okně. S údivem jsem střídavě hleděl na fotografii a na sošku. Ta podoba byla neuvěřitelná.

Obrátil jsem se na muže:
„Kolik stojí ta soška? Koupím jí, moc se mi líbí.“
„Andělku?“ zeptal se muž. „Ta není na prodej.“
„Chápu, je to vaše vzpomínka,“ řekl jsem, ale touha mít sošku doma byla silná.
„Zaplatím, kolik budete chtít.“
„Ne, opravdu není na prodej,“ odpověděl klidně, aniž by přerušil práci.

Ještě chvíli jsem se na sošku ohromeně díval, a pak – bez rozloučení – odešel.

Druhý den jsem musel z města odjet. Časem jsem na celý příběh zapomněl. Až po letech jsem se do města znovu dostal a všechno se mi vybavilo. Šel jsem se podívat do té ulice. Některé domy už byly opravené, ulice působila jinak. Ale na jejím konci stále stál ten polorozpadlý dům s velkým, špinavým oknem.

Okno bylo prázdné. Vzal jsem za kliku – bylo zamčeno. Když jsem nahlédl dovnitř, viděl jsem jen nepořádek. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdy byla keramická dílna. A přesto, když jsem se zadíval skrz špinavé sklo, zdálo se mi, jako bych tam zahlédl sošku anděla. Andělky.