17) Dej mi zpět vzpomínky! - Druhý život - B

Anotace: nechápu, jak si víc lidí muže přečíst díl 16 a mín díl 15. Takže radim. Jestli si tohle budete číst, přečtěte si díli předchozí. Jinak děkuju za všechny komentáře, jsem ráda, když vím, že nepíšu jen tak sama pro sebe!

Naoki vůbec nevěděl kam jít a tak se rozhodl ubytovat v nejbližším hotelu. Šofér ho zavezl do malého skromného hotýlku v Qutsu, kde ho příjemně přivítali. Zřejmě zde nebyli zvyklí na příliš bohaté hosty, takže jakmile viděli, jakým autem Naoki přijel a jak drahé oblečení má na sobě, okamžitě ho vítali s úsměvem na rtech. Dostal jeden z přepychovějších pokojů v hotelu s výhledem na malou zahradu. Kufry mu vzali nosiči a malého příručního batohu se chopil osmiletý chlapec.
"Jak se jmenuješ, mladíku?" zeptal se ho Naoki.
"Minuka, pane." odpověděl poslušně chlapec. Naoki se usmál, dal mu do ušmudlané kapsy pár drobných a vzal si od něj tašku.
Ještě ten večer mu zvonil telefon. Naoki poznal podle telefonního číslo, že volá někdo z jeho pokoje v rodinném domě.
"Ano?" zeptal se s malým přízvukem nezájmu.
"Halo, pane, tady Alice." ozvalo se ve sluchátku z druhé strany.
"Alice? Co potřebujete?" zeptal se udiveně Naoki. Nečekal, že by mu mohla volat zrovna tato mladá služebná.
"Slyšela jsem, že už se domů nevrátíte. Je to pravda?" v hlase mladé dívky byl slyšet smutek.
"Ano, to je pravda, Alice. Ale snad kvůli tomu nebudete smutná ne? Alespoň budete mít méně práce." konejšil ji Naoki.
"Ale pane, o práci přece nejde. Váš otec strašně zuří. Váš pokoj nechal zamknout a nikdo do něj nesmí. Dokonce nám zakázal o vás mluvit." Naoki se začal smát.
"Nojo, on už je holt takový. Neměla byste mi volat Alice, aby vás nevyhodil."
"Ale pane…."
"Sbohem, Alice." Rozloučil se Naoki a položil telefon. Bylo mu mladé dívky líto. Věděl, že k němu něco cítí, ale stále předstíral, že nic netuší a choval se k ní stejně jako k ostatním. Uvědomil si, že přece jen v celém domě měl někoho, po kom se mu začalo stýskat. Z věčného přemýšlení mu začalo kručet v břiše. Uvědomil si, že od té doby, co odjel z domu, nic nejedl. Vydal se tedy do hotelové restaurace. Jen usedl ke stolu a objednal si, přisedl si k němu malý ušmudlaný Minuka. Naoki se na něj tázavě zahleděl, ovšem na nic se nezeptal.
„Slyšel jsem, že hledáte bydlení, jo?“ zeptal se chlapec.
„Sice nevím, od koho si to slyšel, ale jestli o něčem víš sem s tím!“ odpověděl Naoki.
„Tady kousek od Qutsu prodává nějaká rodina malou vilu. Je to blízko ve vedlejší vesnici“ radil Minuka a nepatrně nastavil dlaň. Naoki se usmál.
„Máš na tu rodinu telefonní číslo a přesnou adresu toho domu?“ zeptal se a předstíral, že chamtivou ručku přehlédl.
„ Jasně, počítal jsem s tím.“ Odvětil chlapec a vyndal z ušmudlané kapsy malý zmuchlaný kus papíru. Ovšem nepředal ho Naokimu rovnou, místo toho mu naznačil, že je to obchod “něco za něco.“ Naoki vytrhl chlapci lístek ze sevřené pěsti a dal mu pár drobných na uspokojení. Minuka se usmál a opět odběhl stejně “obchodovat“ s ostatními návštěvníky hotelu.

„Haló?“ ozval se z druhé strany sluchátka příjemný mužský hlas.
„Dobrý den. Jmenuji se Naoki Melranský. Volám ohledně koupi domu, který prodáváte.“ Představil se Naoki a napatě čekal na odpověď. Ve skrytu mysli totiž doufal, že mu ten malý chlapec nedal úmyslně nějaké vymyšlené číslo, jen aby dostal zaplaceno.
„Ah, ano. Dobrý den. Máte snad zájem, pane Melranský?“ zeptal se znovu mužský hlas.
„Rád bych si to vaše bydlení prohlédl. Kdy bych se mohl stavit?“
„Klidně dnes odpoledne, máte-li čas.“
„Dobrá tedy, přijedu kolem druhé hodiny odpolední.“ Bylo dohodnuto. Oba dva volající se pro zatím rozloučili a Naoki se pomalu odebral zpět do svého pokoje.

Ozval se domovní zvonek a po něm těžké kroky, scházející po schodech. Naoki si prohlížel své možné nastávající bydlení, když se nádherné bílé dveře otevřely a v nich stál mladý muž. Bylo mu zřejmě něco kolem třiceti, ale to Naoki nedokázal odhadnout.
„Dobré odpoledne, vy jste pan Melranský?“ zeptal se muž ve dveřích.
„Ano pane, přijel jsem, jak jsme se domluvili.“ Odpověděl Naoki a byl pozván dál.
„Pojďte, mladíku, provedu vás po domě.“ Navrhl majitel jménem Leon Rinsllet. Ukázal Naokimu prostorný obývací pokoj s veškerým vybavením, vedle něj byla kuchyň a koupelna. V přízemí se nacházelo ještě několik prázdných nevyužitých místností. Prohlídka tedy pokračovala v prvním patře. Přímo nad schodištěm se nacházela docela velká pracovna s nádherným dřevěným leštěným stolem a řadou několika zaplněných knihoven.
„Ty knihy si neodvezete?“ zeptal se Naoki zvídavě.
„Vzal jsem si jen ty, které potřebuji, ale nebyl jsem si jistý jestli o ty ostatní máte zájem a tak jsem je zatím nevyhodil. Jestli vám tu ale překážejí, tak je vyhodím.“ Navrhl ochotně Leon.
„To je v pořádku. Když vám to nebude vadit rád si je nechám.“ Řekl Naoki a nechal se provést po zbytku prvního patra. Kousek od pracovny byl malý pokoj. Byl docela útulný a docela se Naokimu líbil. Vešel tedy dovnitř a prohlédl si pokoj pozorně.
„Líbí se vám?“ zeptal se majitel s širokým úsměvem.
„No ovšem. Je to rozkošný pokoj.“ Odpověděl Naoki.
„Podle vašeho úsměvu hádám, že je koupě domluvena.“ Nadhodil Leon, načež Naoki vášnivě přikývl. Oba se tedy vydali do pracovny sepsat smlouvu. Naoki usmlouval cenu na dva miliony a Leon nadšeně souhlasil.
„Tady to podepište, mladíku.“ Usmál se a dal Naokimu smlouvu. Mladík se usmál a podepsal. Oba si podali ruce a Naoki se rozhodl vrátit se do hotelu pro své věci. Leon mu však ve dveřích pracovny zahradil cestu.
„Jsem rád, že jsem se tak dobře dohodli, přesto však…“ Leon se na chvilku odmlčel.
„Ano, co?“ zeptal se Naoki a pohlédl do Leonových očí. Vyděl v nich touhu. Obrovskou touhu, avšak té touhy se obával. Leon chytil Naokiho za bradu a políbil ho na rty.
„Co to…?“ podivoval se Naoki, ale nestihl dokončit svůj dotaz, neboť byl Leonem opět umlčen. Muž si Naokiho přitáhl blíž a objal ho kolem pasu. Přitom ho vášnivě líbal a nedával mu jedinou šanci k úniku.
„Dost, prosím.“ Vydechl Naoki, když se od jeho rtů Leon odtrhl. Nemohl si ovšem nepřiznat, že se mu Leonovo chování velice líbilo.
„Copak, mladíku? Asi nejsi zvyklí, co?“ zeptal se Leon. Naoki jemně přikývl, avšak z jeho sevření se nevymanil.
„V tom případě pojedeme trochu pomaleji.“ Pošeptal Leon a pomalu dotlačil Naokiho až k psacímu stolu. Chlapci už nezbylo nic jiného, než si na velký stůl sednout, což bylo pro Leona velice přínosné. Stoupl si Naokimu mezi nohy a začal ho líbat na obnažený krk.
„Tohle je pomaleji?“otázal se opět překvapeně Naoki. Leon však neodpověděl, pouze se ďábelsky usmál a začal Naokimu rozepínat košili.
„Asi jsem tvůj první, že?“ zeptal se, když Naoki slastně vzdychl. Chlapec na otázku odpověděl přikývnutím. „V tom případě se uvolni.“ Poradil mu Leon a rozepnul mu kalhoty.