Melancholie

Anotace: Život bude už jen krásný a vše bude růžové i bez brýlí. Nebo ne?

Melancholie? Ale kdeže. Tohle slovo vymizelo ze slovníku už před hodně lety. Dnes, kdy jsme na prahu dvaadvacátého století, jsou všichni lidé úspěšní, aktivní, optimističtí, veselí. Divy moderního techniky vyléčily téměř všechny problémy světa. Nemoci, hlad, přelidnění, nic z toho nás už dávno netrápí. Tak jak by mohl být někdo smutný, zádumčivý nebo dokonce trudnomyslný? Hlouposti.

* * * * *

Petr Kučera vyrazil z práce o dvě hodiny dříve. Tak jako každé první pondělí v měsíci. Chytil si aerotaxi a pohodlně se usadil do sedačky z umělé kůže. Venku bylo parno, ale unitř taxíku bylo příjemně. Domů to měl nějakých šest set kilometrů, slabou půlhodinku cesty. Byl jeden z mála lidí, kteří nepracovali z domova. Jako IT technik v továrně na barvy měl na starosti dohlížení na centrální počítač, který vše ve fabrice řídil – od osvětlení na chodbách, přes vyřizování objednávek, po nastavování výrobního procesu. Dohlížení znamenalo vysedávání v kanceláři a čekání na to, až mu počítač řekne, že něco potřebuje – doplnit barvu do tiskárny, vyměnit zářivku na záchodě a při velmi výjimečných momentech vyměnit vadný kus hardware. Tohle všechno by samozřejmě mohli dělat roboti, ale bylo levnější zaměstnávat člověka. Občas neměl celé dny do čeho píchnout, ale nevadilo mu to. Plat měl velmi slušný a nudit se nikdy nenudil. Měl rád historické romány a času na čtení měl spoustu. Ideální práce.

Na chvíli se zamyslel nad nadcházejícím odpolednem a v duchu si poznamenal, že musí koupit květiny. Minule zapomněl, a pak měl celý den pokažený. Ne, že by jí to vadilo, ani slovíčkem se nezmínila, ale jeho to pak mrzelo.

Vtom mu nit jeho myšlenek přetrhl přistávací signál a moment na to cítil, jak taxi začalo zpomalovat. Byl doma.

Neměl moc času, takže se ničím nezdržoval. Už v taxíku dal domácímu počítači instrukce, aby mu připravil oběd. Objednal si těstoviny s kuřecími kousky a okurkový salát. Věděl, že bude nervózní a bude mít žaludek jako na vodě, takže nechtěl žádné těžké jídlo. Najedl se, dal si rychlou sprchu, oholil se a oblékl si svou oblíbenou košili. Měl ji už docela dlouho, pár let, ale vypadala pořád jako nová. Z části to bylo tím, že ji nostil jen ve výjimečných příležitotech. A dnešní materiály mají opravdu výdrž.

Opět si zavolal taxi, tentokrát však pozemní. Nejdříve jel do obchodní čtvti, kde koupil kytici růží. Normálně jich kupoval jedenáct, tentokrát jich koupil třiadvacet. Jedenáct navíc za minule a jednu, aby jich měl lichý počet. Pak už zamířil na místo setkání.

Měl asi čtvrt hodiny předstih, ale věděl, že ona už tam bude. Vždycky na něj čekala. Začínaly se mu potit ruce a byl nervózní. Když však vešel do budovy, vše se náhle změnilo. Najednou mu bylo, jako by z něj spadlo padesát let života. Jako by mu bylo pětadvacet a ne skoro osmdesát, znovu cítil se sebevědomý a silný. Nevědomky si poskočil a vyrazil po schodech nahoru.

Naposledy si překontroloval své oblečení, uhladil si vlasy a vešel do salónku. Seděla tam a pohled na ni mu jako vždy téměř vyrazil dech. Měla na sobě modré letní šaty a apartní klobouček. Před sebou měla sklenici minerálky a tvářila se zamyšleně. Blížil se k ní a když ho spatřila, celá se rozzářila. Dal jí na tvář a předal květiny. Posadil se naproti ní a vzal ji za ruku.

Povídali si o tom, co dělali od posledního setkání. On o své práci a o tom, jak se na ni těšil. Ona o své sestře, o plánovaném víkendovém výletu na Měsíc, o kukuřici, kterou pěstovala na zahrádce a o tom, jak se na něj těšila.

Nemohl se na ni vynadívat. Byla hotovým ztělesněním jeho nejtajnějších snů. Setkávali se už docela dlouho, ale vždycky to bylo úplně stejné. Byl jako uhranutý.

Povídali si asi dvě hodiny, když se omluvila, že se musí jít přepudrovat. V duchu se usmál. Ženy už dávno nepoužívaly pudr ani makeup, asi by si měly vymyslet nějakou jinou výmluvu, když si potřebují odskočit. Když se však podíval na hodinky, smích ho přešel. Poprvé ten den ucítil osten smutku. Čas utíkal, bude mít co dělat, aby všechno stihli.

Než se vrátila z toalety, přikázal počítači, aby zaplatil. Když vyšla ze dveří, vydal se jí vstříc. Trošku udiveně povytáhla obočí. „Kam ten spěch?“ bylo v tom pohledu. Ale nahlas neřekla nic. Seběhli po schodech a vyšli na ulici. Vždycky se šli projít a on nechtěl, aby to bylo někdy jinak.

Dali si zmrzlinu a šli do parku. Zavěsila se do něj a on si užíval dotyků její paže. Procházeli se ve stínu stromů. Pak si vzpomněli, že nechali květiny v restauraci. Zasmáli se tomu, protože to nebylo poprvé.

Bylo to dokonalé, ale čas ubíhal. Nenápadně se podíval na hodinky. Měli ještě patnáct minut.

Šli dále, ale najednou se mu vysmekla. Vyplázla na něj jazyk a začala před ním celá rozesmátá utíkat jako patnáctiletá holčička. Nechal jí drobný náskok a vyběhl za ní.

Neběžel rychle, ale za chviličku ji dostihl. Nechala se chytit a schoulila se mu do náruče. A pak to přišlo.

Jejich první polibek.

Stihli to. Líbal ji a u toho jí hleděl do očí.

A potom svět zčernal.

„Tak zase za měsíc,“ zašeptal, když se probral. Stál v simulační komoře a bylo mu opět skoro osmdesát. Čtyři hodiny simulace jednou měsíčně, víc si nemohl dovolit. A i na ně padly skoro všechny jeho příjmy.

Vyšel z budovy a zavolal si taxi.

* * * * *

Cestou domů se zastavil na hřbitov. Na náhrobní kámen vedle holofotky položil dvacet tři růží. Na hologramu byla krásná žena v modrých letních šatech a apartním kloboučku.