A světla pohasla - Dobrá rada

Anotace: 5. kapitola Máte rádi pohádky?

Znáte pohádky. Já jich znám spoustu, ale právě myslím na hodné babičky. Vždycky, když je hlavní hrdina v nesnázích objeví se babička a dá mu dobrou radu, která je cennější než všechno zlato. A pokud se jich drží, dojde vytouženému cíli a žije šťastně až do smrti. Pokud to pokope, dostane druhou šanci, ale nakonec přes všechny útrapy získá princeznu a žije šťastně až do smrti. Ještě jsem neslyšela o pohádce, kde by někdo potřeboval třetí šanci.

Nevím kolik dobrých rad jsem v životě dostala, nevím kolik druhých, třetích nebo čtvrtých šancí. Jenže myslím, že teď. Právě v době, kdy všechno šlo do kopru, bych mohla poslouchat o něco lépe. Mohla bych se řídit radami moudrých. Radami těch, kteří mi chtějí pomoci, protože v tomhle novém světě se druhé šance nedávají.

Měla jsem čekat na kraji lesa, jenže jsem zašla moc hluboko. Když už jsem byla, tak hluboko měla jsem zůstat na místě. Bohužel jsem se pokusila najít cestu ven. A když už jsem se ztratila, neměla jsem se zastavovat. A rozhodně jsem neměla volat o pomoc. A už vůbec ne lézt na ten posed. Když už jsme u těch pohádek tak rozhodně ta o Jeníčkovi a Mařence lhala. Chtěla jsem se jen rozhlédnout. I když oni se zřejmě nesetkali s myslivce. S myslivcem, který kouše.

Přes promočený rukáv jsem si pevně svírala ruku. Krvácet přestala už před dobrým kilometrem, ale příšerně bolela. Bolest tepala až do ramene a já doufala, že jí tím tlakem zastavím. Rozednilo se. Nehledala jsem Mirka. Musela jsem najít lékárnu, protože jsem si dobře pamatovala, že moje jediná šance jsou antibiotika.

Začínalo svítat. Mezi větvemi probleskovaly pramínky světla. Šla jsem pořád stejným směrem. Nakonec se musím dostat ven. Pokud nepřekročím bludný kořen. Síly mi rychle ubývaly. Rychleji než vzdálenost, kterou jsem urazila. Stromy se začaly zvolna rozestupovat a po několika metrech jsem se zastavila na okraji lesa. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím zombie někde blízko. Byla jsem tak nasáklá krví, a nejen tou vlastní, že mě museli cítit. Když se zastavím, najdou mě. Když rychle nenajdu úkryt, zkolabuji a najdou mě. Když rychle nenajdu antibiotika, budu možná jednou z nich, pak mě nemusí hledat. Nebo padnu mrtvá k zemi, pak mi to bude asi jedno. Vyšla jsem na volné prostranství, bylo malé kousek za ním, začínal další pás lesa, ale přede mnou byla patrná silueta města.  Měla jsem několik indicií, jak lékárnu najít. Zaprvé: většina měst má alespoň jednu lékárnu na náměstí nebo někde hodně blízko. Zadruhé: většina měst má náměstí ve středu. A nakonec zatřetí ke středu města často vede ta největší silnice. Nezbývalo, než ji najít dřív než něco najde mě.

Přešla jsem louku i několik stromů, které tu tvořily úzký pás. Přibližně sto metrů ode mě stála benzínka a za ní samozřejmě silnice, podél které jsem se mohla dostat do města, potřebovala jsem se něčeho držet. Upoutal mě pohyb u benzínky, stálo tam několik zaparkovaných aut, mezi nimi se pohybovala postava. Krucinál. Musela jsem projít kolem. Po levé straně jsem měla řadu rodinných domků, oddělené plotem od okolí. Tudy bych neprošla, rozhodně by se mi nepovedlo plot přelézt, a pokud ano, nechtěla bych být uvězněna na pozemku se zombíkem, který by mě honil sem a tam.

Začala jsem se přibližovat. Stačila jsem ujít nějakých deset metrů, když se postava potácivě natočila mým směrem. Zavětřila. Nabrala můj směr. Sice jsem byla schovaná v jakémsi pozůstatku lesa, který vedl podél plotů domků až k silnici. Nicméně si myslím, že docela stačilo, když mě cítil. Nemusel mě vidět. Strnula jsem na místě. První moje myšlenka byla uteč. Jenže k tomu mi síly nestačily. Zvládla bych to, ale jen kousek. Navíc tu mohli být další, které jsem neviděla. Dokud budu cítít na kilometry daleko vždycky mě najdou.

Pustila jsem ruku a začala sundávat mikinu. První ruka dobrý. Jenže pokousanou jsem měla ztuhlou až k rameni. Nemohla jsem s ní pořádně pohnout. Nejhorší bylo, odtrhnou rukáv, přilepený krví. Pevně jsem sevřela čelist, abych nevykřikla. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Na ruce se objevilo jen několik nových kapek krve, látka šla sundat celkem dobře a nestrhla jsem si celý zaschlý škraloup. Od ukazováku až po zápěstí se mi z obou stran ruky táhla hluboká rána.

Krev prosákla i na triko. Takže to musí  dolů. Kdybych sebou měla nůž, bylo by to bez problémů, rozřízla bych ho. Už budu nosit jen trika o dvě čísla větší, žádné těsné. Kalhoty na tom byly stejně. Skončila jsem jen ve spodním prádle. Což nebylo příjemné, na druhou stranu tenká látka oblečení mě nechrání o nic víc. Jenže jsem nevěděla kam s náboji. Povedlo se mi jich zachránit čtrnáct plus deset by jich mělo být v pistoli. No, nakonec jsem našla jedno místo, kam bych je mohla uložit. Jen se nesmím předklánět, abych je nepoztrácela. Zbraň jsem držela v ruce, ale nehodlala jsem ji použít, jen pokud by to bylo opravdu nezbytné.

Okamžik pravdy. Oblečení jsem nechala ležet na hromadě a vydala se, směrem k hlavní silnici. Doufám, že bude vonět daleko lákavěji než já. Přece jen bylo natolik nasáklé krví, ža by mohlo stát samo. Nikdy jsem si nevšimla, kolik je v lese křoví, kopřiv, ostružiní a popadaných větví tak jako teď. Než jsem vylezla měla jsem nohy plné trnů.

Zůstala jsem stát na krajnici. Zombíka se mi zatím povedlo zmást. Dostala jsem se na kraj města. Nevím sice jakého, ale právě mi to bylo absolutně jedno. Musela jsem hledat rychle, nohy se mi pletly a začala mnou otřásat zima. Nikdo v dohledu. Mezi prvními domy byla silnice zablokována auty. Stala se tu nehoda, ale nikdo už na pomoc nepřijel. Přestože tu byly zaschlé tmavé skvrny, žádné tělo jsem neviděla. Snažila jsem se je obejít, i když trosky byly i na chodníku. Nahlížela jsem do okna domu, který stál hned u cesty, když se za mnou ozvalo zavrčení. Trhla jsem sebou a hledala nepřítele. Nikoho jsem neviděla, jen vrčení. Musela jsem pohledem pátrat mezi troskami, než jsem si všimla, ženy, která byla zaklíněná ve zmačkaném autě. Ven jí koukala ruka ohlodaná až na kost. Snažila se dostat ven. Odhalovala zuby. Z úst jí vytékaly sliny. Nebyla nebezpečná. Ne, dokud se nemůže dostat ven.

Zástavba zhoustla. Stále jsem následovala hlavní silnici, bez povšimnutí. Zaváhala jsem u odbočky. Moje teorie větší cesty selhávala, protože mi přišly obě stejné. Nakonec jsem se rozhodla jít stále rovně. Nevím, jestli všichni odešli umřít domů. Nebo jestli se prostě schovali, ale na ulici nebylo ani jedno tělo. Nechtěla jsem vědět, co se s nimi stalo. Měst bylo prázdné a tiché. Snad jako by všichni jen usnuli. Jako ve spícím zámku, kde byl každý zaklet kouzlem, které stačí ho jen zlomit a do ulic se vrátí smích a vřava. Měli jste někdy pocit, že vás ticho tlačí do uší. Já ho měla právě teď.

No, vida. I ten zámek tu mají. Rozhodně tak budova, kterou jsem míjela, vypadala. Došla jsem na plácek, který by mohl dost dobře být menším náměstím. Uprostřed byl ozeleněný čtvercový parčík. A naproti. Přímo na druhé straně vysel na budově zelený kříž. Jen pár metrů mě dělilo od vytoužené pomoci. A ještě jedna překážka. Dva zombíci. Všimla jsem si jich na poslední chvíli, než jsem stihla vyjít z parčíku. Sakra. To snad ne. Uvažovala jsem, jestli bych stihla doběhnout dovnitř než by si mě všimli. Velkou šanci bych neměla. Nejspíš je budu muset zastřelit, jenže co když jsou někde blízko další. Pak jsem si všimla prázdné láhve opřené o lavičku. Ještě, že dnešní mládež místo pořádku holduje alkoholu. Vzala jsem jí za hrdlo. Ten, kdo z ní pil už je nejspíš mrtvý. Vší silou jsem s ní mrštila proti budově, která stála na opačné straně od lékárny. Láhev v otočkách stoupala, aby v zápětí nabyla klesající tendence. Zavadila o parapet nejspodnějšího okna a s třesknutím se rozprskla na chodník. Zkroutila jsem se bolestí, která mi projela paží s intenzitou použití vykosťovacího nože. Nicméně účinek se dostavil, oba nabrali opačný směr. Čekala jsem, až budou dost daleko. Zhluboka jsem se nadechla a rozeběhla se. Netušila jsem, že mi síly dojdou tak rychle. Udělala jsem jen několik rychlých kroků a šířící bolest mi skoro nedovolila se nadechnout. Špatně jsem došlápla na obrubník a v tu chvíli jsem letěl vzduchem. Stihla jsem jen natáhnout ruku, abych si chránila obličej. Zraněnou ruku jsem si uvěznila pod sebou. Zakřičela jsem bolestí. Náboje se vysypaly. Krev se začala znovu hrnout ven. Svět se zhoupl a potemněl. Jen na okamžik. Myslím.

Když jsem se s námahou dostala na nohy, byli už dost blízko naštěstí dveře taky. Přiměla jsem se alespoň do rychlejšího kroku. Blížili se. Posledním skokem jsem se opřela do dveří. Když nepovolily, na okamžik jsem se zarazila, naštěstí tentokrát mě napadlo i zatáhnout. Vpadla jsem dovnitř a zabouchla za sebou.