Tazemě; První den

Tazemě; První den

Anotace: Opět pokračování, podle mě docela šílené (i v dobrém slova smyslu) povídky, která se zatím oblibě netěší.

---PRVNÍ DEN

Naprostá panika a naše „létání“ po lodi muselo být v tu chvíli velice vtipné. Všichni tři jsme se dostali do psychotického transu naprostého panikaření. Křičeli jsme po sobě a Tenty se z toho málem sesypal na maličkatou hromádku velikého neštěstí. V šoku a hysterii jsem hledal jakýkoli náznak pásů, či nějakého debilního křesla, u kterého by nějaké ty šňůrky měly být. Marně.

Probudili jsme se potlučení v krkolomných pozicích. Tentambylovi po probuzení vhrkly hořké slzy do očí. „My jsme mrtví, já jsem to věděl,“ rozhlédl se „a nebe sem si teda představoval jinak. A mimochodem, co ty tady děláš?!“ ukázal na mě roztřeseným prstíčkem. „Pokud jsem v nebi, tak ty tu nemáš co dělat! Nemáš, nemáš! To není fér..“ křičel, nadával a tloukl mě pěstičkou do hrudi. Nechal jsem ho tam truchlit a z pod nějaké divné věci sem vytáhl Karu. „Si v pohodě?“ Upravila si šaty, účes, obula si botu a kývla hlavou. „Uff, asi sme přistáli, co myslíš?“ vyhlédl jsem z okýnka. A co sem viděl? Že by hlínu? Nebo nějakou divnou hmotu. „Kam sme to kruci přistáli?“ ukazoval sem na okýnko. „Vypadá to jako pořádnej humus. A my se pořád hýbeme. Klesáme! Krucinál!“ Tentyho nálada postihla i mě. Teď aby nás zachránila jediná ženská na palubě. Kara na nás hleděla jako na dva naprostý voly. Já sem si hrál s rozsypanými tužkami. Tenty klečel a lomil rukama. Už už sem si myslel, že sme přistáli v bažině a že se propadáme víc a víc do jejich útrob, kdežto najednou se ozvaly neznámé hlasy. Nebo neznámý hlas? Rozléhal se snad do sta různých tonů. „Co to sakra je?“ zamručel sem a hodil tužkou o zem. Pak jsem uviděl Kusvolu. „Zase mi hrabe!“ zařval sem a zakryl si oči. Přibelhala za mnou, s jednou packou zdviženou a smutně na mě koukala. „Ty tu máš kočku?“ zašveholila Kara a pohladila ji. „Cože? Cože! COŽE!!?“ zhroutil sem se. Psychicky, fyzicky, prostorově i plošně jsem se zhroutil. „Jakýpak cože!“ ozval se pichlavý hlásek a do místnosti vstoupila na pohled pohledná holka. Na druhý pohled ztřeštěná holka. Zrzka. Zelenooká. A nějak moc organizující. „Pojďte, vemte si to a to a tohle, budete to potřebovat. I tohle. No honem! Aj ty pojď. Pohyb, nebo nás to vcucne. Honem slečno. Tohle do ručičky a jdeme.“ Bože, co to je? Vytáhla nás ven, nacpala mi v chůzi do náruče Kusvolu, nějakej kus hadru a ty tužky. Kara si taky něco nesla, nejspíš ty svoje věcičky a Tentambyl šel s rukama v kapsách. A z kapsy vytáhl žirafu. Ne. Dělám si legraci..

Doslova nás vyhnala z lodě, cestou ještě vyplenila lednici. Vylezli jsme ven a dostali jsme zásah slunečními paprsky. Jestli to ovšem vůbec bylo slunce?! „Co je to?“ otázal jsem se a ukázal prstem na zdroj světla. Nepříjemného světla. „To je krychle. Poletuje kolem naší země a na noc zhasne. Je jako velká žárovka. Akorát poletuje.“ Koukal jsem na ni jako z jara. Kusvola se mi otírala o krk a vrněla. Neustále jsem se nemohl vyrovnat s tím, že je opravdová. A z toho zrzavého stvoření s šílenými punčochami jsem nemoh spustit oči. Až mi z ní oči přecházely. Teda z těch proužků. Přešli jsme po nějkých letmo naskládaných prknech na pevnou zem. „Můžu vám s jistotou říct, že vaše loď přistála v nádrži s prošlými potravinami.“ Pousmála se. „O fuj, a to jako nesmrdí?“ „Ne, a mimochodem, jmenuju se Valvala, a říkejte mi Val.“ (Jmenuji se Valerie Nováková a chodím na střední uměleckoprůmyslovou školu… Neberte, prosím, zřetel na to,že tato informace se naprosto nehodí do děje textu- pozn.autorky)

„Tak jo, já jsem Hieronymus. Tohle je Tentambyl, to je Kara a toto je Kusvola.“ Kara a Tenty stáli mlčky u mě. „Dost představování. Jdeme. Provedu vás po Tazemi a ukážu vám, kde budete bydlet.“ Procházeli jsme po travnatých chodnících, kolem kterých byla udusaná hlína. Sem tam nějaký strom, který byl zasázený v divném boxu. Pak bylo kousek od chodníku pár příšerných chýší, ze kterých se ozýval dětský křik. Přišli jsme na něco snad jako náměstí? Domy tu vypadaly jako z 21. století, žádné novodobé. Nikde ani živáčka. Prodrali jsme se beze slova hustým pralesem, kde všude poskakovali klokani a nosili v kapsách odpadky. „Tady si dávejte pozor na NCHKP!“ vypískla Valvala a prudce se na nás otočila a hrozila prstíčkem. „A co to prosím je?“ kníkl Tentambyl. „To jsou Nocí Chodící Kousavé Pomeranče.“ Odsekla, jakoby jsme to měli dávno vědět a pokračovala svižným tempem. Vylezli jsme z toho křáčí a před námi se rozprostřel veliký bazén, přes který jsme přešli po mostě. Nechápal jsem důvod, ale nevadí. Potom jsme došli na veliké, asi taktéž náměstí, kde bylo na kamenném podkladě položené sklo, úplně po celém tom prostranství. Kolem skleněného čtverce, s futuristickou stavbou uprostřed, plnou laboratorních myšek, byly velké lesklé krabice. Na každé z nich bylo číslo, od jedničky do desítky. Mezi sebou měly dost prostoru. „Trojka je vaše,“ ukázala na mě a na Tentyho. „Ty,“ pro změnu ukázala na Karu, „ty bydlíš se mnou, ale v jiný čtvrti města.“  Vzala ji za ruku a společně odešly.

Autor Lina, 24.07.2012
Přečteno 401x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí