Izolace

Izolace

Anotace: Sci-fi povídka. Vypráví podivuhodné zážitky mladíka, který se na několik dní nechá úplně izolovat od světa.

Seděl jsem s mokrými vlasy v županu ve svém obývacím pokoji. Pomalu jsem usínal a při tom dopíjel zbytky čaje, který jsem si odpoledne uvařil. Jeho hořká chuť mi připomínala mé dnešní zklamání. Proto mám rád hořký neslazený černý čaj. Protože chutná stejně jako život sám. Jeho trpkost je nezřídka v souladu s tím, co se člověku tu a tam děje.

V hlavě jsem viděl obraz Markéty, jak se chvěje a v očích má strach. Krčila se na froté podložce a pohupovala se dopředu a dozadu. Přes vyhrocenost situace jsem, nevím proč, v tu chvíli přemýšlel nad tím, jak mě přitahuje, vždycky když vyleze celá mokrá ven. Přitom několik okamžiků před tím na nás všechny křičela jako nepříčetný spratek. Nemohla unést všechny ty pohledy plné zmatení, ne zrovna přátelských úsměvů a nepochopení.

Všichni kromě mě tam měli nějaké to psychologické vzdělání, ale přesto nikdo nedokázal zakročit. Budila na nás dojem časované bomby, ze které vyčuhuje spousta neviditelných drátů, které ji mohou okamžitě odpálit a rozházet nás po kouskách do širokého okolí. Když nás nakonec za křiku, který se podle některých nesl po celé fakultě, poslala pryč, pro všechny to byla úleva. Úleva a taky nečestná záminka k tomu, abychom se na ni vykašlali a nechali ji svému osudu.

Bylo mi hrozně. Za ty tři měsíce jsme se sice nijak nezblížili, ale po dnešku jsem ji začal vidět trochu jinak. Zajímalo mě, jak je na tom. Napadlo mě, že jí zavolám, a natáhl jsem ruku po mobilu, ale pak jsem si uvědomil, kolik je hodin, a rozmyslel jsem si to. Ve stejnou chvíli, kdy jsem ruku přitáhl zase k sobě, se však telefon rozezvučel. Zvláštní náhoda.

Tak nějak podvědomě jsem očekával, že to bude ona, ale když jsem se představil, ozval se k mému překvapení zasloužilý mužský hlas. Byl to profesor Moučník. Co ten může chtít?

„Aha, to jste vy, profesore. Ne nespím, nebudíte, nevadí. O co jde? Aha, dobře, tak já zítra přijedu. Na osm. Ano. Naschledanou.”

To je celý on. I o půl jedenácté večer s vámi mluví stručně a neprozradí víc, než je zrovna v tu chvíli nutné, jakoby nikdy nepřestal být zaneprázdněný. Ale jinak je to skvělý chlap. Jeden z těch, o kterých žertem říkávám, že až vyrostu, chci být jako on. Univerzitních kapacit si budu vždycky vážit. Teda pokud se někdy nestanu jednou z nich...

Profesor Moučník je vedoucí Markétiny doktorské práce o dopadu extrémní izolace na lidskou psychiku. Byl to právě on, kdo před třemi měsíci kontaktoval našeho děkana, jestli by mu nesvěřil na pár týdnů někoho, kdo to trochu umí s nemocniční technikou. Děkan si tehdy hned vzpomněl na mě, protože mě kdysi nechal v nemocnici zapojovat počítače k EEG a EOG a EKG a kdoví k čemu ještě. Byla to dost nepříjemná praxe (skoro bych řekl, že jsem ještě dodnes nedostal úplně ze všech koutů nosu ten otřesný nemocničný pach), nicméně mi nakonec pomohla, abych se dostal na přírodovědeckou fakultu jako takzvaný odborný konzultant.

Celé to spočívalo v tom, že jsem měl dát dohromady příšerně složitý systém kontrolující stav člověka v jakési vodní rakvi, kterou Markéta nutně potřebovala ke svému experimentu s velkým E, jenž se měl dnes uskutečnit, a jenž nakonec skončil tak velkou ostudou pro Markétu samotnou.

Ale když pominu dnešek, bylo to celkem poučné a někdy i zábavné. Profesor Moučník umí být občas i celkem vtipný, čímž krásně kompenzuje svůj chladný a nedostupný zevnějšek. Kdo ho viděl jenom párkrát, vůbec by do něj neřekl, že má i smysl pro humor. Působí spíš jakoby vás vnímal tak z jedné pětiny, zatímco čtyři pětiny jeho vědomí se zabírají nějakými pekelně složitými definicemi, které hodlá dát studentům k naučení ke zkoušce.

Ale on takový ve skutečnosti není. Je to prostě typický muž vědy, který se sice vyžívá víc v teorii než v mezilidských vztazích, ale pořád je to jenom člověk, který touží po sociálním vyžití jako každý jiný. Člověk se ho prostě musí naučit mít rád a nenechat se vyvést z míry, když na něj vybafne něčím naprosto chladným a odměřeným, jako by jste mu právě nakopli kočku, aniž by jste mu to předem logicky zdůvodnili.

Mnohem těžší to ale bylo s Markétou. Ze začátku jsem si myslel, že budeme přáteli, ale pak jsem se dozvěděl, že se stýká jenom s pár lidmi ze své fakulty, a navzdory tomu, že se před lety rozhodla studovat humanitní obor, nemá vůbec žádné touhy dělat si nové přátele. Byla ke mě vždycky milá, ale nikdy víc než jako ke kolegovi, o kterého mimo pracoviště ani nezakopne.

Ale na druhou stranu mám sám co mluvit. Jsem totiž úplně stejný. Taky si udržuji omezený počet přátel a nevykládám zrovna moc energie na seznámení s někým novým. Jenže já jsem vystudoval informatiku, ode mě se to dá čekat, od ní ne. Od ní by člověk čekal, že bude mít mnohem víc temperamentu, a že bude daleko... lidštější.

Ale po pravdě jsem o ní už kdysi přemýšlel a napadlo mě, že kdybych se s ní dal víc do řeči, nejspíš bych zjistil, že taky není úplně zlá. Určitě ta její práce pro ni není jenom pouhé vědecké pojednání na nějaké téma. Představoval jsem si, že zpočátku tím musela být úplně nadšená, že do toho dávala své srdce a svou fantazii, ale pak, když prostě dostala orazítkovaný papír, na kterém bylo celé její nadšení shrnuto do několika stručných vět, které zněly spíše jako seznam příkazů, které člověk musí do nějakého termínu splnit, než jako návrhy někoho stejně nadšeného, tak ji to muselo celou tu radost vzít a nasadit jí tvář unaveného a své povinnosti si plně uvědomujícího doktoranta, oběti moderního vzdělávacího systému.

Vzpomínám si, že první den taková nebyla. Dokonce se i trochu culila, když se mi snažila vysvětlit, že její práce si má posvítit na nedávný objev na jedné africké univerzitě, a poreferovat o tom vůbec poprvé v českém jazyce. Ten český jazyk byl spíš takový přídavek, aby jí tu praci vůbec uznali, když si vzala vlastní téma, které znělo už tak dost ujetě.

Podle všeho se nějaký Afričan dozvěděl ve snu o člověku pohřbeném zaživa v nedalké jeskyni a podařilo se mu ho vysvobodit. Ten vysvobozený mu vysvětlit, že měl dlouhou dobu všelijaké halucinace a zdálo se mu, že přestává cítit své pozemské tělo a vydává se jakoby do nějakého mnohorozměrného světa, kde nějakou dobu zůstal a volal o pomoc tak dlouho, až se to dostalo do snu toho Afričana, co ho zachránil. Znělo to jako úplný nesmysl, nebýt toho, že na té afrického univerzitě zavřeli znovu toho zachráněného do izolovaného prostředí, a on skutečně kontaktoval několik vážených osobností oné univerzity, které následně médiím potvrdili, že je na tom všem hodně pravdy a tak vůbec.

Markéta mi tehdy vysvětlila, že když obecně člověka izolujete od vnějších vlivů, dějí se s ním zvláštní věci. Jen si třeba vemte poustevníky na poušti, kteří tvrdili, že prožili neskutečné duchovní zážitky. A nebo taky kosmonauty, kteří si v malém prostoru stěžovali, že vidí jak jim tají tlačítka pod rukama. Zkrátka je to psychology obecně uznaný jev, který však dodneška nebyl kompletně objasněn a rozřešen, takže se Markéta Nádvorníková rozhodla, že tomu sama věnuje hodně času ve své vědecké kariéře.

Musím říct, že mě tím zpočátku poměrně zaujala, jenže i mě nakonec nadšení přešlo, když jsem zjistil, že budu muset po všech čertech shánět jakési speciální kabely, o kterých jsem v životě neslyšel, a tak podobně. Zkrátka jsem se zabral do těch technických záležitostí natolik, že jsem úplně zapomněl, proč to všechno všichni děláme, a vzpomněl jsem si na to až dneska, kdy se to mělo jít vyzkoušet naostro za přítomnosti vedení přírodovědecké fakulty.

Měli jsem tam Markétu zavřít na dobu neurčitou, jak vtipně poznamenal profesor Moučník. Měla tam být několik dní a nocí, stejně jako ten Afričan v té jeskyni, a měla být kontrolována pomocí přístrojů, o kterých toho nikdo neví tolik jako já a pan profesor. Jenže se to zvrtlo. Milá Markéta tam nevydržela ani dvě hodiny. Přestože měla být izolována vodou od všech různých vnějších vlivů, začala si najednou stěžovat na hlučné hlasy, horko, lechtání pod bradou, mačkání prstů u nohou... a nakonec začala vřeštět a házet sebou divoce na všechny strany a křičet, ať ji okamžitě pustíme ven, protože právě viděla tvář, ve které bezpečně poznala svou starší sestru, přestože žádnou starší ani mladší sestru nemá.

Když jsme ji konečně pustili, chovala se přímo nepříčetně, nikdo si nesměl dovolit jí cokoliv říct, dokonce ji hrozně rozčílilo, když jsme jí podali ručník a řekli, at se uklidní, že jí koupíme horkou čokoládu z automatu a že všechno bude zase v pořádku. Všechny na místě seřvala a pak si sedla na bavlněnou podušku, přitáhla si nohy k sobě a nervózně se kousala do levého kolena, aby se ujistila, že je zase zpátky v té správné realitě.

Může to znít všechno směšně, ale já to tak nevidím dokonce ani teď, s odstupem několika hodin. Je mi jí najednou vážně líto. Člověk se snaží celý život, aby si vybudoval jakýsi imič, a pak se v tomhle věku takhle shodí před svými nadřízenými. Hned zítra ráno se musím zeptat, jak je na tom.

 

(Konec první části. Celou povídku lze stáhnout zde: t.k.n.p.)

Autor Jémin, 05.10.2012
Přečteno 570x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter