Občanská válka 1 !sci-fi!

Anotace: Lidská civilizace se rozšířila do celé Galaxie. Avšak po zánika centrální vlády na Teře se idilický svět rozpadl. Lidé jsou sice sjednoceni, ale v totalitním státu. Všechna moc a bohatství je soustředěno v centru Galaxie. Rebelové byli poraženi, skoro.

Nebe bylo zešedlé a ztěžklé kouřem. Na zem jako poprašek sněhu dopadal popel vyvržený tisíci výbuchy. Oheň pomalu stravoval tento svět. Nic cenného zde nezbylo. Přesto se zde nacházeli zákopy, plné mužů, jejichž krev měla být prolita pro tuto pustinu. Každý den jich padli statisíce a ráno byli doplněni čerstvými posilami. Nikdo z velení si nechtěl připustit, že tento svět již ztratil svou cenu. Dříve byl tento svět domovem miliard lidí. Nerostné bohatství bylo nezměrné, stejně jako nádhero přírody. Pak začala rebelie. Stovky světů se vzbouřili a pokusili se odtrhnout od Impéria. Svoboda jim, ale nebyla dopřána. Všechny lodě schopné plavby mezi hvězdami se ihned vydali vstříc rebelům. Odpor již všude ustal, jen na Edenu se ještě několik posledních výsep odporu drželo proti železné mašinerii armády Impéria. Dvanáct bunkrů rozesetých po celé planetě, zakopaných tak, aby vydrželi ostřelování z orbity, stále vysílalo signál, jedinou nekonečně se opakující zprávu.
„Tady planeta Eden, poslední základna Svobodné republiky. Povstaňte a znovu se sjednoťte naši přátelé, společně dokážeme nemožné.“
Dříve toto volání rezonovalo celým vesmírem, dnes jej všichni přehlíží, tedy skoro všichni.

V jedné z nejzapadlejších částí lidmi obývaného vesmíru se začali dít podivné věci. Lodě převážející daně na vnitřní světy se začali ztrácet, stejně jako vojenské patroly. Ne že by to bylo něco nového, piráti byli všude, ale nikde v takové míře. Flotila se o situaci začala zajímat, až když vojenský konvoj v čele s křižníkem Regulus. Konvoj čítal přes třicet lodí a byl jedním z největších, co se kdy objevili v okrajových oblastech. Zničili ho tak rychle, že stihl odeslat jen jednu větu „Jsme pod útokem!“
Byl tedy zformován svaz, který si měl s piráty poradit. Čítal pět stovek těžce ozbrojených lodí, každá byla alespoň dvakrát silnější, než Regulus.

Balanar seděl na můstku lodi Venom. Venom byl sice jen obyčejná hlídková loď, ale upravená tak aby byla schopná se tajně připoutat k jiné lodi a dovolila ji jednotkám obsadit.
„Detekujeme blížící se lodě,“ zahučelo rádio na můstku „připravte se na výsadek.“
Motory Venomu se zažehly a začali hučet.
„Fénix pět připraven, očekáváme rozkaz k útoku“
Oblast pár set kilometrů před lodí se zavlnila a začali se v ní rýsovat tvary lodí.
„Bitevníky demaskovat a pálit bez rozkazu. Piloti do stíhačů a bombardérů. Kontakt!“
Lodě obou flotil zahájili palbu. Imperiální flotila ve svých nablýskaných lodích, které poprvé zažili žár bitvy, proti flotile složené z necelých padesáti lodí, pro něž to co se dělo bylo jen lehké cvičení. Síly Impéria se při pátrání rozdělili a tak se do boje zapojilo asi sto lodí. Balanarova loď tiše klouzala skrz nepřátelské formace kryta rušením vyvolaným střelbou. Jeho cílem byla osamocená fregata. Laserové řezáky se propálily do servisního tunelu. Balanar se skupinou dalších čtrnácti vojáků ihned zaútočil. Byli vyzbrojeni převážně zastaralými, ale účinnými a spolehlivými zbraněmi.
„Luna a její skupina se postarají o strojovnu. Irving se postará o obytnou část. Já si beru na starosti můstek.“
Všechny tři skupiny se vydali splnit zadané úkoli. Balanar a jeho čtyři spolubojovníci postupovali k cíli, když zpoza rohu vyšlo několik členů palubní obrany. Byli zastřeleni zásahy tak rychle, že si ani neuvědomili, že jsou pod palbou. Jejich smrt ale varovala ostatní. Na poslední křižovatce před můstkem byly rozestaveny obranné pozice včetně těžkého kulometu. Jeho štěkot prořízl vzduch. Jeden z Balanrových bratrů padl ve spršce krve k zemi. Balanar vypálil granát z poděsného granátometu. Jeho střela proletěla za kulomet a záhy pozici roztrhla zevnitř. Vtrhly na můstek jako bouře. Nikdo nepřežil.
„Jak jste na tom?“ zeptal se přes vysílačku
„Obytná část zajištěna beze ztrát.“
„Strojovna dobyta. Bohužel jsme ztratili tři bratry.“
Balanar se zamračil. Vždy se za všechny pod svým vedením cítil zodpovědný. Proč jenom museli umřít? Proč je nezachránil? Zapnul lodní vysílačku a přepnul na bezpečnou sekvenci.
„Tady Fénix pět. Loď zrekvírována. Čtyři bratři zaplatili životem. Další rozkazy?“
„Ne Fénixi. Vraťte se do bezpečí.“
„Rozumím“
Motory fregaty se zažehly a loď se dala do pohybu. Sem tam se mezi vraky objevil ještě záblesk střelby, ale ti co neprchali, měli dost jiných problémů. Přiblížil se ke gigantické vesmírné lodi, Valhale. Byla jeho domovem od doby, kdy se přidal k odboji. Do té doby byl členem speciálních jednotek, ale po “nervovém zhroucení“, které zažil na Edenu, ho propustili a vyhostili z Vnitřních světů. Po několika letech, kdy se nechával najímat jako žoldák, narazil na muže, který na jedné z planet mluvil o svobodě. Od něj se dozvěděl o zbytcích odboje, který se formoval kolem Valhaly. Tak se nechal naverbovat a ihned se přihlásil na tyto sebevražedné mise. Boje v malých prostorách mu byli vždy nepříjemné, trpěl totiž slabou klaustrofobií, ale za léta se to naučil překonat.

Zakotvil loď v jednom z přístavišť a ihned se vydal hledat bar. Ráno, tedy alespoň podle lodních hodin, se probudil na své ubikaci v kasárnách. Hned druhá myšlenka co ho napadla, první byla, že by si měl vzít aspirin, ho probrala. Za půl hodiny měl schůzku s vrchním velitelem! Nevěděl, jak to stihne, ani co mu velitel chce, že to nepočká. Rychle si oblékl uniformu, nezdržoval se ani česáním, a vydal se k velitelově kanceláři. Celou dobu měl nepříjemný pocit, že na něco zapomněl, ale na co? Dorazil s pár minutovým zpožděním. Když otevřel dveře, zjistil, že v kanceláři jsou přítomni všichni vrchní velitelé, Marcus Tombstone, podsaditý šlachovitý chlapík, velitel všech lodí a palubních eskader, Alexej Gorgolojov, dvoumetrová hora svalů, která velela pozemním silám a Drake Holstejn, admirál, muž okolo kterého se celý odboj soustředil, jeho charisma, vůdcovské schopnosti a dlouholeté vojenské zkušenosti udržovali odboj pohromadě a chránili ho. Šedivějící vlasy sice dokazovali, že již má za sebou pár křížků, ale energie, kterou vkládá do všeho, co dělá, nikdy nepřestala Balanara fascinovat. Přestože vyměnil bojiště za kancelářskou židli nikdy, nepřestal být vojákem.
„Jsem rád, že jste naše pozvání přijal,“uvítal Balanara admirál „doufám, že chápete, že věci co se tady dozvíte, jsou přísně tajné. Nikdo z posádky se o nich nesmí dozvědět.“
„Jistě, chápu, pane.“ Podivil se Balanar. „Kde jsem se vzal mezi tak vysokými šaržemi?“ ptal se sám sebe v duchu.
„Všechno se včas dozvíš synku.“ Všiml si jeho zamyšleného pohledu admirál.
„Víme, že než jste se k nám přidal, byl jste ve speciálních jednotkách. Povíte nám v jakých?“
„Sloužil jsem v jednotce Duchů, pane.“
„Takže jste dělali jaké operace?“
„Většinou jsme eliminovali důležité cíle, ale také jsme odpalovali mosty, přepadali konvoje a další diverzní operace.“
„Jste naší věci bezmezně oddán?“ otázal se najednou Gorgoljov.
„Jistě.“
„Máme tedy tady pro vás jednu tajnou misi. Výsadek za nepřátelské linie.“
Balanar se chvíli na Gorgoljova nechápavě díval, než mu došel plný rozsah jeho slov. Toto nebyla nabídka, toto už byl rozkaz. Na sucho plknul.
„Jaký bude můj úkol?“
„Eliminace skupiny cílů.“ Promluvil Tombstone tiše.
„Jakých?“
„Na Soleněse koná porada sraz velitelů imperiálních jednotek v tomto rameni galaxie.“
„To je ale sebevražedná akce! Na orbitě budou hnízdit křižníky jak hejno supů, jen co se objevíme na jejich radaru, budem na cucky! A když náhodou přistaneme, rozstřílí nás asi milion pěšáků, a to nepočítám s tanky a dělostřelectvem!“ Balanara popadl amok. Byl rozzuřen, že se ho rozhodli poslat na sebevražednou akci. S nikým z jeho nadřízených to ani nehnulo. Znali ho už dlouho, věděli, co přijde.
„Můžete si vybrat tři lidi. Dostanete nejlepší výbavu, jakou máme. Jestli to někdo zvládne tak vy.“řekl mu naprosto klidným hlasem Holstejn.
„Asi vás bude zajímat náš nejnovější rekrut.“ Usmál se Gorgoljov „Tvrdí, že vás zná. Jmenuje se Petr Tříska.“
Balanar se rozesmál. Do očí mu vyhrkly smíchem slzy.
„Jestli ho znám? Samozřejmě. Ten blázen by dokázal vyrobit bombu snad i z tužky!“
Všichni okolo stolu se na něj dívali nadále stejně vážně.
„Nebojte se, je hrozně špatný lhář, kdyby nás chtěl vyhodit do vzduchu tak by se sám práskl. U nás v jednotce jsme mu říkali Třesk, asi jste pochopili proč.“
„No, dost vzpomínání. Do večera chci ta jména.“ Zarazil ho Holstejn.
„Jistě pane.“
„Můžete jít vojáku.“
-------------------------------------
Konec první části.
Doufám, že vás má první povídka zaujala. Napište mi prosím co se vám líbilo a nelíbilo. Děkuji za pozornost.
PS:Omlouvám se za všechny hrubky.