Half-Life: Kapitola 1.

Anotace: Román podle stejnojmenné slavné pc hry z roku 1999. Mladý vědec Gordon Freeman se ocitne uprostřed havárie experimentu, která bude mít nedozírné následky pro celou planetu. (vice na fb stránce Half-Life Universe)

HALF LIFE

KAPITOLA PRVNÍ

„1A - C/17“

Gordon stál u okna hotelového pokoje a s nepřítomným výrazem sledoval Sáru jak balí věci. Dva velké kufry polykaly jeden předmět za druhým. Oba se mlčky soustředili na to své. Sára na balení a Gordon na své myšlenky. "Co se děje?," zeptala se jej. "Jsi zase mimo." Probrala svého partnera z nepřítomnosti. "Promiň, co jsi říkala?," otočil se nejistě Gordon. "Nic zlato," řekla ona s pochopením. Poté se ozval zvuk klaksonu. "To bude můj taxík," řekla okamžitě. "Pojedu s tebou," vyhrkl Gordon, ikdyž sám věděl, že nemůže. "Ne zlato, ty máš brzy svůj velký den tam ve skalách a já zase musím pracovat v tom mém světě, normálním světě v normální civilizaci," řekla s jasným cílem poškádlit svou lásku. "Miluju tě." "Já tebe taky," odpověděla ona a zavřely se za ní dveře. Gordon ji ještě zamával z okna, ona mu poslala vzduchem polibek a pak už jen nasedla do auta. Gordon si upravil své výrazné brýle s černou obroučkou, opět se nepřítomně podíval před sebe, jako by jej něco tížilo, ale poté se poškrábal na bradce a pustil se do balení kufrů pro změnu on.

Na rušnou ulici, kde Sára nastoupila do auta, začaly padat jemné dešťové kapky. Zřejmě jeden z prvních letních deštíků. Ve stánku s hotdogy zpozoroval muž s nadváhou osobu se zvláštní chůzí, kterak si to míří právě ke stánku Byl to muž ve slušivém tmavomodrém obleku a kufříkem v ruce. "Pane, dejte si hotdog," nabádal fousatý prodavač. Muž v modrém obleku se na něj dost nechápavě podíval a poté se pohlédl na oblohu se znalým výrazem na tváři. "Mám tady jeden hotdog, který se těší až si jej podáte,“ zkusil to prodavač jiným stylem. Jenže neznámý muž jej naprosto ignoroval a namísto toho jeho zrak spočinul na okně do pokoje Gordona Freemana. "Hmmmm,“ zabrblal si muž pro sebe a zmizel v davu lidí.

 

Mezitím se jemný déšť proměnil v pořádný liják, což však vůbec nereflektoval mladý muž s figurou akčního hrdiny, který klečel u náhrobku na opuštěném hřbitově. Za ním stála starší žena, celá v černém a před deštěm ji chránil deštník. Muž nenávistně a odhodlaně zíral na náhrobek. "Není to tvoje vina," řekla roztřeseným hlasem žena. "Proč se takhle mučíš! Přivedeš ji snad takhle zpět? Muž se podíval na své zápěstí, které neslo znaky několika pokusů o sebevraždu. "Vrať se domů, potřebuji tě, jsi můj syn." Muž se postavil a podíval se na ženu. Mlčky, naprosto prosáklý deštěm, jen stál. Vše řekl svýma očima, svým pohledem. Obešel ji a odešel. "Vrať se. Adriane, vrať se. Adrian však neposlouchal.

"Sakra……hnusnej liják," řekl barman s výrazným knírem a pustil televizi. Bar byl skoro prázdný jen pár lidí našlo v téhle díře úkryt před nehostinným počasím. Dva muži, vypadající jako šoféři náklaďáku, hráli kulečník, tři pánové kolem šedesátky si právě objednali cheesebruger, zatímco muž s hustými černými vlasy do sebe chystal kopnout dalšího panáka whisky. Nikoho si nevšímal, nikdo si nevšímal jeho. O několik míst dál seděla žena. měla tak 30 let a vůbec do takové díry svým stylem nezapadala. Zřejmě na někoho čekala. "Hele, když to netrefíš, půjdeš mi sbalit tu kočku," řekl jeden z hráčů kulečníku. "Ale Steve, dej mi pokoj a kašli na to." řekl hráč a svým precizním šťouchem trefil kouli do díry. Steva to neodradilo a šel za ženou sám. "Ahoj kotě," těmito slovy se Steve opřel o bar a uhrančivě pohlédl na neznámou ženu. "Promiňte, já vás neznám a znát nechci. Dejte mi pokoj," řekla jasným tónem žena. Venku se ozval zvuk bouřky. "Jsem Steve, teď už mě znáš. Jedu na dlouhou cestu a tak mě napadlo..." "Hej, blbečku, řekla, že máš vypadnout, poslechni ji," přerušil frajera muž sedící se svou whisky, koukající se upřeně do dřevěné desky, stále si něčeho nevšímající. Barman se znepokojivě ušklíbl. "Sakra Barney, buď hlavně klidu jo." Barney najednou zvedl oči, pohlédl na barmana, vypil svou whisky a zvedl obočí tím stylem jako, že on nikdy nedělá problémy. Vstal ze židle, podíval se flegmatickým pohledem na Steva, ale jen tak stál. Ten si všiml jeho vypracovaných rukou. "Hele s někým jsem si vás spletl," řekl Steve velmi nedobrovolně a odešel z baru. Jeho spoluhráč odhodil tágo a běžel za ním ven. "Děkuji pane" řekla žena, ale neměla v úmyslu nějak dál rozvíjet konverzaci. "Jasně, …kotě," napodobil záměrně Barney otrapu. Rozrazily se dveře a v nich Steve s baseballovou pálkou. Žena i barman okamžitě vrhly svůj pohled do dveří, Barney se podíval na poličku za barmanem, kde stála plná láhev whisky. "Teď už nejsi takovej frajer že!" zařval Steve. Barney vytáhl z vnitřní kapsy kožené bundy pistoly a položil ji na bar. Steve znejistěl. "Škoda že nejsem ve službě, aspoň bych nepil," řekl Barney a postavil se. Zatnul pěst. "Ty máš pálku? To je dobře, já mám míček."

Steve se rozběhl, rozmáchl pálkou, ale trefil pouze vzduch, protože Barney se mistrovsky vyhnul a zpracoval svého protivníka tvrdou ránou na solar a ihned poté pod oko. Steve byl ve vteřině na zemi. Barney zvedl pálku, dal ji Barmanovi a ten ji schoval pod pult. "No ták Georgi, dříve s tebou byla sranda." "Vy radši běžte domů, protože jak se probere tak vás bude milovat ještě víc," řekl šibalsky Barney. Jsem tu kvůli vám, překvapila jej. Zdá se, že ztratil veškerý humor a zvážněl. Žena vytáhla obálku. "Hledám někoho kdo je jako vy," řekla žena tajemně. "Pořádáte soutěž v chlastání?," vrátil se Barneymu humor, zatímco barman i nadále s napětím čekal, kam spěje tato konverzace. "Hledáme někoho, kdo nemá závazky, nemá co ztratit a umí si sjednat pořádek. Ať už tímhle," ukázala žena na zbraň, "nebo tímhle, zamířila svým prstem na Barneyho paže." "Nemám zájem dělat bodyguarda," zapálil si Barney cigaretu a koukal na televizi, kde dávali zrovna nějakou reklamu. "Slyšel jste někdy o Black Mesa, válečný hrdino Barney Calhoune ?" řekla žena s tázavým pohledem ve tváři. Barney se tentokrát dost vážně otočil a jeho humor byl opravdu pryč. Žena položila na pult obálku, překročila v bezvědomí ležícího Steva a odešla. Barney se podíval na několik metrů vzdálenou obálku velmi nedůvěřivým pohledem.

Vyprahlá skalistá poušť v Novém Mexiku. Místo, kde praží slunce, místo kde se nikdo nechce příliš dlouho zdržet. Muž v modrém obleku kráčel napříč terénem, dbal na svou kravatu a vůbec nejevil žádné známky únavy, na jeho čele nebyla ani známka potu. Najednou se zastavil, podíval se na slunce tak, jako by jej nikdy předtím neviděl a vůbec si nezakrýval oči. Poté se otočil k obzoru. Před ním se honosil obrovský komplex skládající se z několika budov. "Zajímavé místo - - pro - - - začátek - - - nového světa," řekl si pro sebe Muž v obleku, když se zvědavostí sledoval v dálce pohybující se transportní kabinu připomínající lanovku. Když ta zmizela mezi skálovitými horizontem, muž v obleku pokračoval v chůzi. Vůbec nedbal bezpečnostních a varovných tabulí.

 

Transport, který Muž v obleku sledoval, dorazil do konečné stanice. Před obrovskými dveřmi působila malá budka s názvem "Ochranka" velmi skromně. "Dobré ráno Gordone," pozdravil obtloustlý člen ochranky Gordona Freemana, který vystoupil z transportu. "Mám pro vás dvě špatné zprávy, vědátore," pokračoval Jacobson. "Včera jsme tady měli výpadek a celá databáze pracovníků dostala pořádnej direkt. Kluci na tom pracují, ale mám příkaz vás doprovodit do administrace, kde s vámi tohle vyřeší," zvedal se Jacobson ze své židle. "Seďte, vím, kde to je. Vy se věnujte svým koblihám," řekl Freeman s jízlivým úsměvem na tváři. Mohl si to dovolit, oba se znají poměrně dlouho. Freeman dokráčel ke dveřím, otočil se a čekal, až Jacobson vyťuká PIN potřebný k otevření. "Hned to bude," ozvalo se z budky.  Dveře se před Freemanem pomalu otevřely. "A co ta druhá špatná zpráva?" zeptal se Gordon. "Jo, málem bych zapomněl," povytáhl si kalhoty přes své výrazné břicho Jacobson. "Dlužíte mi kilo, Kleiner to včera pěkně zvoral," ukázal prstem Jacobson na Freemana a rozloučil se s ním výrazným smíchem. "Sakra," řekl si pro sebe Freeman a brána se za ním zavřela.

Když procházel temnou a dlouho uličkou, orámovanou červenými světýlky, Freeman jako by přemýšlel. Přece jenom jej dnes čekal velký den, jeden ze závěrečných testů teleportace. Velká digitální "cedule" s názvem Administrace. Freeman dlouze a otráveně vydechl, protože věděl, jak zdlouhavý a nudný proces jej čeká. Místo toho by raději pracoval na experimentu.

"Zdravím, Freemane. Čekáme vás," šel vědci naproti další člen ochranky jménem Diego Casali. "Dobrý den," zdravil Freeman s tónem prozrazujícím, že sám neví co teď dělat. "Nebojte, bude to rychlovka, jenom vám sebereme otisky a uděláme fotku a pak si můžete hrát s lasery," řekl utěšujícím stylem Casali a nerušeně zadával do počítače nějaká data. Freeman se posadil na židli. Všude kolem chodili nebo pobíhali další členové ochranky nebo i vědci. Bílé pláště a modré vesty se kontrastním způsobem mísily ve velkém prostoru. Na zdech byla nejen spousta motivačních hesel ale také obrovská informační tabule, plně digitální. Na té spočinul zrak Freemana. "Datum přijetí, prosím," zeptal se Casali, aniž by odvrátil zrak od monitoru. "První říjen, 2015," odpověděl Freeman. "Co to?, překvapeně vyhrkl Casali. "Mám vás tady, to je divné. Gordon Freeman narozen květen 84, v Seattlu. MIT, bla, bla, bla, ááá tady to jde. Přístupové kódy, áno, áno, povolit, ne, nechci resetovat," Casali zjevně s velkým potěšením komunikoval s počítačem, zatímco Freeman ze sebe vydal další znuděný výdech. "Už to bude maestro z MIT," byl si Casali vědom Freemanovy nedočkavosti. "Vaše karta už funguje. Hezký den a hodně štěstí s projektem." Zasalutoval Casali. "Díky," vyslovil Freeman a ztratil se v davu ostatních zaměstnanců.

"Ne pane prezidente, ujišťuji vás, že náš výzkum nanobotů skončil úspěchem a budete jako první pozván na prezentaci. Abych byl upřímný, už máme prototyp obleku a několik schránek rozmístěných v celém komplexu. Máte mé slovo, vše je připraveno na důležité obecenstvo a teď mě prosím omluvte, dneska máme na programu nový milník naší planety. I vám, pane prezidente," zavěsil Dr. Breen. "Blbeček, kdo si myslí, že je," řekl si pro sebe a napil se z hrnku. Breenova kancelář byla velmi zajímavě zařízena. Na zdech měnící se digitální obrazy s nejrůznějšími krajinami, ovšem celému místo vévodil ohromný obraz dr. Breena se dvěma muži, na kterém pózoval při expedici na Marsu. Titul "Mars byl první krok" celý obraz představoval.

 

Dveře do kanceláře se otevřely a pustily do místnosti pracovní hluk a dva muže v bílých pláštích. "Co pro vás můžeme udělat?, zeptal se Eli Vance. Třiašedesátiletý Afroameričan z hustými šedými vlasy i vousy po celé tváři. "Doufám, že celá záležitost je stejně tak interesantní, jako náš dnešní experiment," doplnil jej intelektuálním tónem Isaac Kleiner - pětapadesátiletý Američan, s pleší, velkými brýlemi a ostrými rysy ve tváři. "Posaďte se pánové," řekl asertivně Breen. "Jakožto dva nejvyšší představitelé projektů "Brána" a "Léčitel" chci znát váš názor na pozdější užití těchto technologií. Právě jsem mluvil s prezidentem a řekl mu, že projekt Léčitel je hotov a připraven k prezentaci. "No ještě chybí malé, kosmetické úpravy v protokolech, ale "Léčitel" je vskutku připraven," prohlásil natěšeně Kleiner. "Jo, jenže, jestli můžu dodat, pokud vím, moc spěcháte na dnešní experiment. Vlastně jste mi neodpověděl na mou dřívější zprávu. Dnes je moc brzo, ještě nebyly dokončeny veškeré propočty, nevím co všechno na Xenu může celou akci pokazit," byl Vance zdrženlivější ohledně druhého projektu. "Jenže chápu, že to chcete prodat armádě, ale těším se, až vás komise přehlasuje. Tohle patří všem, stejně tak "Léčitel". Ruku k dílu dala spousta zemí, nejenom my," zvedal neustále svůj hlas Vance. "Opatrně dr.Vanci, pořád jsem já administrátorem Black Mesa," řekl diktátorsky Breen. "Nejste tu od toho, abyste semnou soutěžil nebo mi přednášel o tom, co je správné a co ne. Dnešní experiment půjde podle plánu. Naše armáda tuhle výhodu potřebuje, pořád jsme to my, kdo do tohodle projektu vložil nejvíce úsilí, peněz i práce a pořád..." Vance Breena přerušil. "Co vám za tohle slíbili? Flek v Bílém domě?, budete prezidentovým dětem psát domácí úkoly z fyziky?" Vance odešel z místnosti. Kleiner se cítil trapně, protože on nikdy nebyl kontroverzní typ. S nikým se nikdy nehádal a nikdo proti němu nikdy nic neměl. "Dr. Kleinere, informujte mě s výsledky dnešního projektu. To je vše," řekl Breen a přitom studoval jakousi složku. "Kleiner nic neřekl a odešel.

Venku v uličce, kde pobíhali další vědci, čekal Vance. "Musíš pracovat na své vznětlivosti můj příteli. Víš přece, že Breen nám nestojí v cestě. Je to mocný byrokrat, ale my jsme mocní vědci a to je víc," snažil se celou situaci Kleiner uklidnit. Vance se na něj podíval klasickým pohledem, kterým mu dal jasně najevo, že je nejen naivní ale i bláhový. "Pojď, Freeman je už na cestě," řekl Vance. "Výborně, opět pohromadě. To chce čaj," řekl Kleiner opět s radostným tónem.

 

Výcvikové středisko Santego připomínalo klasický vojenský kemp. Všude se pohybovaly maskáčové postavy. Jedna skupina poklusem a hlasitým opakováním veršů byla nejhlasitějším faktorem před velkou budovou, zatímco jiné skupiny trénovaly boj muže proti muži.

"Víte, stejně jako já Thomasi, že volební období je věc připravenosti. Být připraven prolomit každou nepříjemnou otázku a dát lidem to co chtějí - naději. Dneska lidé nechtějí důkaz, stačí jim přesně zvolená slova," řekla postava sledující z okna veškeré dění v kempu. "Ano pane prezidente," řekl Thomas Stevenson, tříhvězdičkový generál. "Oba se známe moc dlouho. Víte, že vám umím pomoct, když je potřeba a já vím, že mě nezklamete ani tentokrát," otočil se prezident a sedl si na okraj masivního dubového stolu. "Komise Blah Esa nejspíš neschválí můj a Brůnův návrh na otestování "Léčitele" americkou armádou. Zastávají názor, že tohle patří všem, což není v našem zájmu," řekl s ledovým klidem první muž USA. "To jistě ne, pane prezidente," řekl Stevenson. "Co má pro vás armáda udělat? zeptal se bez ostychu generál. "Jsem rád, že jdete hned k věci. Mám informace přímo z Black Mesa, že dnešní projekt se nepodaří, jestli rozumíte, co tím myslím," podíval se přísným pohledem Prezident na Stevensona. "Myslíte krtka," pokýval Stevenson hlavou. "Jestli je to synonymum pro neškodnou sabotáž, následné zastavení projektu a zabezpečení celého komplexu americkou armádou dřív, než se celý svět něco dozví, tak myslím krtka," řekl klidně Prezident. "Vaší muži to tam celé uzavřou, zabaví veškeré dokumentace, prostě všechno a my už si s tím nějak poradíme. Komisi rozpustíme kvůli ohrožení na životech, atakdále. Jelikož je Black Mesa pod mezinárodní správou, využijeme alespoň toho, že je na našem území. Při menším incidentu a ztrátě na životech je už má pozice taková, jaká by měla být," prozradil svůj plán Prezident. "Ztráty na životech, pane?" zopakoval prezidentova některá slova Stevenson. "Dejme tomu, že jeden z vědců vinou špatných kalkulací nedopadne dobře. Bude tam zmatek. Je to nutná ztráta. Ten muž nemá ani rodinu, prostě nikoho. Udělá aspoň něco pro naší zemi," pokračoval Prezident se svým chladnokrevným plánem. "Armáda tohle zvládne bez problémů, pane," řekl poslušně Stevenson. "To rád slyším. Dejte se do toho," řekl Prezident, položil hrnek s kávou na masivní stůl a odešel z místnosti. Stevenson se podíval z ona na cvičící jednotku.

 

Barneyho byt připomínal tak trochu skladiště harampádí a taktéž klasické mužské doupě, kde ženská ruka snad nikdy ani nepáchla. Statný černovlasý chlapík seděl na červeném a značně opotřebovaném gauči, opodál měl noční stolek a na něm nějaké časopisy, pistoly a také obálku, kterou mu nechala neznámá žena v baru. Barney přemýšlel ve svém nepříliš prosvíceném obydlí. Jakoby se bál, co vlastně v obálce je. Ten bílý obdélník s žádným nápisem ani razítkem byl pro něj deprimující asi jako pro každou jinou osobu tenhle byt se starými okny i závěsy, žádnými obrazy, starou televizí a ledničkou plnou piva.

Barney si jedno takové chlazené otevřel a odhodlal se obálku otevřít. Začal číst. Zanedlouho zvedl obočí. Obsah na papíře jej zajímal každým slovem víc a víc. Dočetl, papír položil na stolek a nepřítomně se zadíval do zdi. Přemýšlel. Obsah obálky jej rozhodně zaujal a oslovil. „Tajná služba?“….,“řekl si pro sebe.

„Dámy a pánové, děkujeme, že jste přišli a vítáme vás v Black Mesa komplexu,“ přivítal Isaac Kleiner asi padesát návštěvníků v tiskovém centru. Spolu s ním u pultíku na podiu před velkou plazmovou obrazovkou stál Eli Vance. Opodál seděl dr. Breen. „Dnes je velký den pro celé lidstvo. Jsme rádi, že zástupcům humanitárních, zdravotnických, mediálních a výzkumných institutů můžeme sdělit velkou novinku. Vlastně dvě. Ta první se týká našeho zdraví. Náš mezinárodní tým dokončil finální testy projektu MedicBox.“

Za Kleinerem se na obrazovce objevil první obrázek. Nástěnná skříňka o rozměrech asi 50x50 cm s jedním konektorem, hadicí upevněnou na skřínce a velkým červeným křížem jako výmluvným logem.

„Tohle je další milník v honbě za ochranou zdraví člověka. Projekt MedicBox zachrání životy, vyléčí nejrůznější pacienty. Výzkumníci Black Mesa svou pílí dali vzniknout nanobotům, kteří po vniknutí do těla vyhledávají bud zlomeniny, vnitřní krvácení nebo nejrůznějšími nemocemi , včetně rakoviny napadené buňky. Nemocnice, humanitární stanice po celém světě budou moci tuto technologii využívat a díky tomu budou mít nemocnice nového a silné spojence v boji proti smrtelným poraněním či nemocem. Vše trvá v řádech sekund. Postiženému se zavede hadice přímo do těla a věda již udělá své. Drastické vedlejší účinky jako střednědobou ztrátu paměti, náhlé vypadávání vlasů či nejrůznější bolesti jsme úspěšně eliminovali.

 

Po testech na zvířatech, jsme zahájili program pro smrtelně nemocné lidi, kteří neměli žádnou šanci na přežití. Neměli co ztratit a chtěli svým šlechetným rozhodnutím se jejich těla stala prvním bojištěm mezi přežitím a smrtí. Dámy a pánové, mám tu čest vám představit tzv. Originálních 15. Všech patnáct pacientů jsme vyléčili a více než tři roky jsme u nich neshledali žádné vedlejší účinky nebo návrat nemocí.“ Za Kleinerem přišla ona patnáctka lidí s úsměvy na tváři. Mezi hosty se rozhořel udivený šum, který zakrátko vystřídal potlesk. „Těchto patnáct statečných mužů a žen bylo zahnáno do kouta osudem. Svou vůli však zatnuli pěsti a společně jsme jim vrátili zdraví díky vědě. Jak víte, tisková konference s těmito odvážnými lidmi se koná za týden v centru WHO ve Stockholmu, ikdyž věřím, že byste se rádi ptali již teď,“ dodal s úsměvem Kleiner. „Děkuji vám,“ otočil se Isaac k vyléčeným šťastlivcům, kteří zase odešli a na plazmě se změnil obrázek na zajímavý futuristický laser obehnaný třemi prstenci. Nikdo nevěděl o co jde.

„Dámy a pánové, bez okolků vám chci představit program dnešního finálního testu,“ pokračoval Isaac Kleiner v dlouhé tiskovce. „Největšího testu, který kdy byl v Black Mesa podniknut. Dnes se pokusíme změnit svět, fyzikální zákony a připravit lidstvo na novou éru možností.“ Obecenstvo zpozornělo ještě víc, než před chvílí při sledování vyléčených lidí. „Dnes zahájíme poslední testy v projektu Brána. Projekt Brána…. Nikdy jsem nebyl na obsáhlé proslovy plných klišé..,“ zpomalil Kleiner své tempo. Poblíž sedící Vance fingoval kašel do kterého pronesl rýpavě „Kecy!!!“ Obecenstvo se zasmálo. „Beru to jako střízlivou kritiku,“ odvětil Kleiner. „Nuže, jsme poslední krůček od úspěšného použití technologie teleportace neživých předmětů libovolných rozměrů.“

V obecenstvu propukl rozruch. Přítomni byli naprosto unešeni, zatímco vědci pyšně hltali každý okamžik. „Ještě zbývá několik testů a bohužel zde budou panovat přísná bezpečnostní opatření, která vám nedovolí zůstat v komplexu. Věříme však, že se zde brzy sejdeme znovu a budeme mít pro vás takovou zprávu, která vás potěší. K dispozici vám jsou materiály, stručně a laicky popisující , jak to všechno funguje.“ Děkujeme, že jste dnes přišli a uvidíme se při přebíraní Nobelovy ceny.“ Obecenstvo se opět mírně zasmálo jako jeden člověk. Obecenstvo v sále začalo ztrácet u východu a Kleiner se poplácal s Vancem po ramenou. Dr. Breen je obešel se slovy „Dobrá práce, uvidíme se později.“ Ani jeden z nich tomu nevěnoval přílišnou pozornost a odebrali se zpět do hlavního komplexu.

U východu z tiskového střediska se s nimi sešel Freeman. „Á, konečně Gordone. Jaká byla dovolená?“ pozdravil Kleiner svého výrazně mladšího kolegu. „Jo ušlo to,“ odvětil Gordon. „Dobrá prezentace. Myslíte, že je na to lidstvo připravené?“ ptal se Gordon obou. „Víš, lidstvo nikdy není připravené na to, co nutně potřebuje,“ řekl Vance. Všichni tři se vydali do hlavní části komplexu. „Jak jsme na tom s energetickou hodnotou z Xenu ? Je stabilní ?“ zeptal se Freeman, aniž by otázku směřoval na konkrétní osobu. „Vskutku ano. Tým Dr. Fishera analyzoval veškerá rizika.,“ řekl Kleiner. Výkyvy tam jsou, ale nic s čím si neporadíme. Neboj nepošleme tě na test, o kterém budeme mít sebemenší pochyby chlapče,“ doplnil jej Vance. Všichni tři procházeli přemostěním nad velkými nádržemi, na kterých bylo obrovské logo řeckého písmene Lambda. Za bezpečnostními dveřmi se trio ocitlo v klasickém laboratorním prostředí. Spousta kancelářských buněk s prosklenými okny, počmáranými tabulemi a samozřejmě spoustou poklidně i netrpělivě procházejícími vědci.

„Hej Forde, kde je těch mých 20 babek,“ ušklebil se Vance na kolegu Simona Forda. „Víš co mi můžeš, Vanci ! Řekni rozhodčímu, ať ti je dá, udělal ti službu,“ řekl s kyselým úšklebem Ford procházející uličkou a za několik málo vteřin se ztratil procházejícímu triu z dohledu. „Uvidíme se později v Céčku,“ řekl Vance a otočil se ke dveřím své kancelářské jednotky. Ostatní dva šli dále kancelářským komplexem. Vance rozsvítil, sedl si na skromnou pohovku. Rozhlídl se po místnosti. Tabule s rovnicemi, kterým by rozuměl jen málokdo, spousta papírů, složek a knížek na stole, jedno podélné světlo na stropě a jedna skříň s oblečením. Vance se postavil k umyvadlu, opláchl si obličej a koukl na sebe do zrcadla. Poté otevřel skřínku ve které byla spousta nalepených fotek jeho a očividně jeho přítelkyně či manželky. Vance odlepil jednu fotku, na které bylo malé, zhruba pětileté dítě - holčička. Fotka ukazovala jak sedí na houpačce a drží plyšového medvídka. Na fotku ukápla slza. „Promiň, že jsem nebyl tvým tátou,“ řekl Vance na pokraji pláče. Fotku nalepil zpět na místo, vyměnil si bílý kabát za tmavě šedý, na kterém byla nášivka „Black Mesa-šéf hlavního výzkumného týmu“ a odešel z místnosti.

V místnosti plné vojáků seděl v první řadě i Adrien Shephard. Většina kolem se hlasitě bavila, vzduchem poletovaly drsné řeči o ženách, autech či krátké dovolené. Do místnosti vstoupil generál Stevenson a v tom okamžiku se zvedl Shephard a zařval „všichni pozór!“. Celá místnost okamžitě ztichla a všichni stáli jako šípy zapíchnuté v zemi. „Posaďte se,“ odvětil bez emocí Stevenson a za ním se po stisknutí ovladače objevila vzdušná mapa a souřadnice jakési oblasti.

 

„Pánové, to na co se díváme je vědecký komplex Black Mesa, nacházející se v pouštní oblasti Nového Mexika. Je to bývalá americká vojenská základna o rozloze několika čtverečních mil, avšak od 60. Let je to obrovská laboratoř a bílé pláště si tam hrají s baňkami a lasery. Dostali jsme rozkaz od prezidenta spojených států, že se tam dějí příliš nebezpečné pokusy, ale na veřejnost chodí jenom samé kecy o tom, jak se brzy změní svět k lepšímu. Dnes tam chtějí spáchat nějaké šílenosti spojené s teleportačními testy a zdroj uvnitř nám potvrdil, že se jedná o nestabilní hazardování a výsledkem může být i jaderná katastrofa. Posílají nás tam abychom celou oblast uzavřeli, zastavili veškerou tamější činnost. Budeme tam včas, pokusy proběhnou až večer. Jednoduchý úkol, na který stačí blbečkové z Navy, tak buďte rádi, že se nebudete nudit na základně.“ Celá místnost se zasmála jako jeden a zase ztichla. „Poletíme tam, převezmeme velení komplexu, ukončíme veškerou činnost a deportujeme všechny na velitelství. Zdroj se vám sám identifikuje kódovým označením „Lambda“. Velí tam dr.Breen, je to kamarád od staříka v Bílém domě, takže na něj buďte hodní. Ostatní personál bez keců dostaňte do transportérů, které tam poletí zároveň s vámi. Když bude mít někdo problém, tak mu to vysvětlíte po vašem. Nic složitého, za pár hodin jste doma. Operaci řídí major Weinrich, velitelem akce seržant Shephard, zástupcem vojín Brody. To je vše, dejte si odchod a za 15 minut ať jste připraveni u hangáru,“ dopověděl Stevenson, zhasl tabuli a odešel.

„Takže jdeme na to, pánové, hejbněte zadkem a plná připravenost za dvanáct minut! Brody, dohlídni na to,“ zvedl se ze židle Shephard a burcoval ostatních asi 25 vojáků.

„Dobře Gordone, hoď mi na obrazovku poměr energetických hodnot z Xenu za poslední tři dny,“ řekl Vance v kontrolní místnosti, plné počítačů, monitorů a jedné velké plazmové obrazovky. Spolu s Vancem tam seděli ještě Freeman, Kleiner, Fisher a Rosenberg. Všichni se pečlivě soustředili na svou práci u počítače, každý projížděl spoustu jakýchsi dat. „Myslíš, že to vyjde?“ zeptal se Rosenberg Fishera. „Proč by to nemělo vyjít?“ vmísil se do konverzace opodál sedící Freeman. „Hele, jenom proto, že jsi zlatý hoch a chráněnec strejdy Vance, tak to neznamená, že víš všechno,“ řekl v přátelském tónu Rosenberg a hodil po Freemanovi zmuchlaný papírek. „Pánové, pohleďte“ přerušil všechny Kleiner a odkázal na velkou obrazovku. Na ní byl fascinující pohled. Energetická koule, ze které vycházely jakési paprsky a to všechno na temném, hornatém místě. Zřejmě se všichni dívali na planetu Xen. „Hodnoty stabilní, paprsková osa stabilní, radiace ještě nižší než včera. Ať zavolají na Pegas, že jsme připraveni. Do hodiny to spustíme,“ úřadoval jasným hlasem Vance, zatímco ostatní jako pilné včeličky stále ťukali data do počítače. „Ať je Céčko vyprázdněné! Chci tam pouze nás. Dr. Rosenbergu, prosím, postarejte se o to,“ dodal zkušený veterán Vance a Rosenberg na něj pouze pokýval s jasným vědomím svých úkolů.

 

Podél celého komplexu začalo svítit oranžové světlo s výstražným, avšak nijak nepříjemným alarmem. Ženský počítačový hlas oznamoval. „Prosím pozor. Test 1A začíná za T -60 minut. Všichni pracovníci klasifikace A5 ať se hlásí na stanovišti C u dr.Vance.“ Kilometry dlouhým komplexem se tato zpráva šířila jako blesk. Každý vědec, každý člen ostrahy, každá živá duše zpozorněla a všichni měli jasno: za hodinu se změní svět. Za hodinu se spustí test, který všem změní život. Teleportace živé bytosti. Nová éra člověka. 

„Dr.Fishere, máte to tady na povel, vrátím se asi za 10 minut, ok?“ řekl Vance mladému, na krátko ostříhanému vědci s ostrými rysi ve tváři. Kleiner a Freeman odešli jinudy. „A hele, nový borec na můstku, mám se bát?“ rýpl si Rosenberg. „Ne nemusíš se bát, řekl divným hlasem Fisher a tajuplně se podíval na svůj monitor. Na něm bylo vidět, že naboural Vancův přístupový profil do finálních dat a analýz chystaného projektu. Viditelně nervózní Fisher začal přepisovat některé hodnoty, které okamžitě zčervenaly. Zřejmě jakýmsi programem však upravil kalibrace veškerých filtrů tak, že červené hodnoty opět zezelenaly. Fisher zvedl oči na velkou plochu, aniž by si toho pečlivě se soustředící Rosenberg všiml. Energetická koule se na okamžik změnila a zmenšila svůj rozměr. Fisher si oddechl.

„Proč si myslíš, že mou žádost odmítl? Zeptal se sklesle Freeman Kleinera v šatně, sundávajíc si plášť a veškeré kovové předměty z těla. „Ještě si nemyslí, že nastal tvůj čas pro takhle velkou událost. Neber to špatně Gordone, tvůj čas přijde dřív než si myslíš, uvidíš,“ poklepal Kleiner Gordona na rameno. Dr.Fisher je holt v projektu déle, nemůžeš jej předběhnout, také on do toho vložil spousty sil. Nikdo však netvrdí, že jsi něco míň v našem týmu,“ pokračoval Kleiner, zatímco Gordon sundával kalhoty a hodinky. Zůstal pouze ve spodním prádle. Podíval se do skřínky na fotku Sáry. Tu políbil a vrátil zpět na místo. „Díky za všechno, co jste pro mě udělali s Elim udělali. Jste pro mě jako rodina - jako dva nejnudnější tátové na světě, kteří nikdy neprohrají v šachu, ale málem neumí zapnout pračku,“ rýpl si Freeman a tentokrát on poklepal Kleinera na rameno. „Prostě mi na Fisherovi něco nesedí, poslední dobou se chová divně. Jdeme, už mi je zima,“ dodal.

Oba šli temnou uličkou, kterou ozářila oranžová světla z dřívějšího hlášení. Poté se před nimi objevily dveře, které Kleiner otevřel svou kartou. „Až po tobě,“ řekl Kleiner svému kolegovi. Freeman vešel do menší místnosti kde byla jenom jedna věc. Futuristicky vypadající oražovo-černý oblek ve skleněném boxu. Oblek je z části z hybridního plastu a z části z modifikovaného silikonu pro lepší ohebnost. „Celý oblek chrání proti radiaci, ohni, je voděvzdorný, odzkoušen a plně funkční a kompatibilní se všemi instalovanými lékařskými panely v Black Mesa. Jsi jeden ze dvou mužů na této planetě, který jej nosí a to i díky Fisherovi. Buď vděčný,“ řekl opět rodičovským tónem Kleiner, zatímco Freeman si oblek prohlížel skrz sklo. Kleiner naťukal na panelu kód a skleněné dveře se otevřely. Freeman se nasoukal do obleku. „Padne ti jako ruka do rukavice,“ dodal s gustem Kleiner. „Jdeme, synu.“

 

„Hej Shepe, heeej! Shepe,“ řval na celou přistávací plochu, kde bylo nashromážděno asi 100 vojáků, vojín Green. „Co se děje vojíne,“ otočil se Shephard na právě přiběhnuvšího zrzavého mladíka o hlavu menšího než on. „Máš letět za Weinrichem, hned,“ řekl udýchaný Green. Shephard se mu podíval přes rameno. „Ok, Brody pohlídej je.“

„Chtěl jste semnou mluvit pane?“ otázal se Shephard Weinricha. „Adriane. Mluvil jsem před chvílí se Stevensonem. Dostali jsme zprávu z BM, o tom, že jejich test proběhne o dost dříve, první vlna by tam měla dorazit včas, ale bude to těsné. Kdyby se něco zvrtlo, máte plné velení a rozkaz udržet pořádek za každou cenu. Za KAŽDOU cenu! Rozumíme si?,“ hypnotizoval Weinrich očima svého podřízeného. „O čem tady mluvíme pane, mělo by se něco pokazit?“ optal se charismaticky Shephard. „Samotný prezident tuhle akci plánoval dost dlouho a nemůže si dovolit kecy bílých plášťů o tom, jak jsme neameričtí. Zahrávají si tam s věcmi, kterým rozumí pouze pár lidí na naší planetě - PÁR lidí. Mluvíme tady o případné katastrofě a nemůžeme si tady dovolit chodící mrtvoly a jiné atrakce, že ne?“ naznačoval Weinrich své rozkazy Shephardovi, který mu absolutně rozuměl. „Vašimi prioritními cíli jsou Vance a Kleiner. Ti dva budou klást největší odpor a budou se ptát. Vaším úkolem je zařídit jim taxi zpátky sem a to bez keců. A moc je nepokrčte. Ostatní jsou postradatelní v případě jakékoliv nehody. To je vše, váš odvoz přilétá. Uvidíme se za pár hodin,“ pokýval Weinrich na Shepharda, aby se podíval za sebe na právě přilétající 4 VTOL helikoptéry s vrtulemi na obou křídlech. „Pane,“ rozloučil se Shephard a rozběhl se za svou jednotkou. Za obrovského hluku helikoptér řval Shephard na svou jednotku. „Padejte všichni na palubu!“ Jednotka se jako jeden muž rozběhla k rampě. Totéž provedly ostatní jednotky. Čtyři plně naložené helikoptéry se odpoutaly od země a namířily si to směrem k Black Mesa. 

 

V Bílém domě seděl prezident spolu se Stevensonem u šálku kávy. „Akce bude za chvíli u konce. Mariňáci by měli každou chvíli dorazit do cíle a zahájit operaci. Mám tam spoustu dobrých mužů. Střílení nebude zapotřebí,“ pokýval Stevenson hlavou. „Jak že se jmenuje to vaše hlavní eso?“ ptal se prezident aniž by se na svého protějška podíval a věnoval se raději své kávě. „Adrian Shephard pane prezidente. Seržant první třídy. Velice schopný, talentovaný, odolný. Jeden z našich,“ odpověděl Stevenson. V helikoptéře seděl Shephard mlčky a v ruce třel psí známky. Měl nepřítomný pohled. Jakoby se v myšlenkách pohyboval mimo realitu. Nemrkal. Do reality jej probudil výstřel, který přišel z jeho hlavy. Na vteřinu znejistěl, podíval se kolem sebe a zase se vrátil do stavu plné vojenské připravenosti.

„Neměl to jednoduché,“ řekl Stevenson.Otec-pilot letadla zemřel při havárii a spolu sním asi 200 lidí. Sestra to neunesla a skončila na psychiatrii, tam to nezvládla, matka pije. Nejhorší to však bylo s jeho ženou. Údajně se pohádali, ona chtěla rodinu, on myslel na armádu, zabouchla za sebou dveřmi a přímo před domem ji nějaký parchant zastřelil kvůli pár dolarům. Nejhorší na tom bylo, že byla těhotná, ale ona mu to neřekla. Prý ho nechtěla tížit před akcí v Buenos Aires. Z armády se vypařil na necelý rok. „A co ten vrah?“ zeptal se se zájmem prezident. „Co myslíte? Hledal ho přes rok, nastěhoval si ho domů proti jeho vůli a zpřerážel mu úplně všechny kosti v těle, jednu po druhé. Umučil toho hajzla ve zvukotěsném sklepě a pak se sám přihlásil. Něco si odseděl a pak se vrátil do armády a věřte nebo ne, daleko lepší než kdy předtím. „Proboha, vy jste tam poslal neřízenou střelu?“ rozčílil se prezident. „Ne pane prezidente. Je to stroj. Vyslechne příkaz a vykoná jej bez otázek. Nic na tomto světě nemá, jenom sebe a takoví jsou nejlepší. Operace je v dobrých rukách, o tom vás ujišťuji,“ snažil se Stevenson prezidenta přesvědčit.

„Clark, Probert a Jensen,“ zařval Shephard aby prolomil hluk vrtulí a motorů uvnitř paluby. „Vy zajistíte vstup do komplexu ihned po přistání a budete mít na starost deportaci veškerého personálu. Úplně poslední, kdo se vám přihlásí budu já s Kleinerem a Vancem, což jsou naše primární cíle. Rozumíte?“ pověděl rozhodným hlasem a věděl, jaká odpověď přijde. „Ano, pane !!!“ Zakřičeli Všichni tři jako jeden ocelový muž.

Ostatních asi 15 vojáků se pořád dokola kontrolovali zbraně a snažili se soustředit. Nikdo z nich neměl nad 26 let. Devětadvacetiletý Shephard vedl do akce mladé nažhavené borce jako z klasického akčního filmu. Spousta z nich si své odsloužila ve válečných konfliktech na středním východě či v nedávném konfliktu v Buenos Aires. Shephard vstal a šel do pilotní kabiny, kde poklepal na rameno co-pilotovi. „Jak to jde Zrzku, už tam budem?“ zeptal se Shephard záměrně dětským stylem. Zrzek, mladý pilot, je jeho kamarád z dětství. „ETA: 15 minut Seržante,“ slyšel Shephard ve sluchátkách. „Kluci doprovodí za ruku každého s bílým pláštěm, poslední nastupuju já s primárními cíly. Celá akce nebude trvat déle než třicet minut. Pro změnu nuda a klid,“ informoval Shephard oba piloty. „Jasně,“ reagoval Zrzek. “Prej si měl parádní fušku v Nigérii,“ snažil se pohodově komunikovat Zrzek. Shephard jakoby nebral v potaz jeho otázku, sledoval spíše skalistou poušť, která se před ním rozprostírala. „To víš, že jo,“ řekl Shephard a šel si zpátky sednout. Když šli Kleiner a Freeman uličkou, z reproduktorů se opakovalo další hlášení. „Test 1A v sekci C začíná za T -10 minut. Veškerý personál určený pro tento test do Sekce C/17..“ a takhle ještě třikrát počítačový hlas nabádal všechny zúčastněné k příchodu do zmíněné laboratoře.

 

„Doktore Fishere, jste připraven ? Je to pro vás velký den, zlomte vaz,“ řekl zpříma Eli Fisherovi, který měl na sobě stejný oblek, jako měl Freeman. „Dobře pánové, dr. Fisher zahájí test 1A, asistence dr. Freeman. Od všech jenom to nejlepší, plná soustředěnost,“ dodal Vance a ohlédl se ke vstupním dveřím , které právě otevřel Kleiner. „Konečně.Dali jste si ještě kafe ?“ zeptal se Vance zvednutým obočím Kleinera. „Jsme tu s dostatečným předstihem Eli. Gordon je připraven asistovat u milníku lidstva,“ řekl klidem sobě vlastním Kleiner. Freeman čekal venku, zhluboka dýchal, nervozita byla u něj patrná. Uslyšel za sebou kroky, byl to Fisher. „Jako dvojčata že?“ poznamenal Fisher. Freeman neodpověděl, protože byl zahloubaný myšlenkami na nadcházející test. „Bude to v pohodě kámo, zmáčkneš pár tlačítek, všechno ostatní nech na mě,“ mrkl Fisher na Freeman. Oba se vydali dopředu.

Vance zvedl telefon a volal Breenovi. „Pane, zahajujeme test 1A. Ano, Fisher a Freeman. Ne pane nemyslím, že…“ než stačil Vance dokončit větu, bylo patrné, že Breen zavěsil. „Všichni v řídícím středisku se na něj podívali tím známým pohledem, když je jejich nadřízený znevažován jeho vlastním šéfem. „Polib mi prdel, když nesouhlasíš,“ řekl do sluchátka Vance a zvedl oči na monitory, na kterých byli Freeman s Fisherem. Oba přišli k obrovským dveřím. Ty se otevřely a před nimi se otevřela obrovská komnata v jejímž středu se od stropu dolů honosil obrovský stožár válcovitého tvaru obklopen různými dráty, tlačítky a dalším příslušenstvím. „Je to výška,“ podíval se nad sebe Freeman a uviděl zhruba 40 metrovou vzdálenost ke stropu a vydal se k žebříku, zatímco Fisher se odebral doprostřed místnosti k malému panelu.

„Dobrá doktoři. U nás je všechno připraveno, životní funkce vás obou v normálu, Gordone, zklidni dýchání a zachovej chladnou hlavu. Je to obyčejný test, jasné? Denní rutina,“ snažil se Vance přes komunikátor uklidnit nervózního Freemana. Ten mezitím dokráčel po žebříku do menší místnosti s počítačem a dveřmi za kterými byla kolejnice vedoucí přesně do středu komnaty, ke stožáru. Fisher něco naťukal na malý panel a ze země se vysunula kolejnička, která se pomalým ale plynulým pohybem setkala s druhou polovinou kolejničky vedoucí od Freemana. „Dobře dr. Freemane, kolejnice spojeny, zahajte první fázi,“ řekl Fisher. Freeman přes velké okno pokýval na v dáli stojícího Fishera a začal zadávat do počítače různá data a příkazy. Za pár okamžiků se na stožáru rozsvítila spousta červených světýlek. „Energetické senzory spuštěny,“ oznámil Freeman. Všichni v řídící místnosti stáli u monitorů, měli založené ruce a beze slov intenzivně vnímali celý proces.

„Spouštím PG pole,“ řekl Freeman. Fisher se podíval nad sebe a za pár vteřin se objevila kolem stožáru průhledná vrstva něčeho co připomínalo mlhu, ovšem zelené barvy. „Potvrzuji, PG pole aktivní,“ řekl Fisher. Freeman i nadále ťukal různé příkazy do monitoru, když uslyšel v komunikátoru. „Freemane, mrkni se na jižní stranu stožáru, zdálo se mi, že vidím jiskry, ověř to,“ Freeman zvedl oči a v odrazu skelního okna uviděl postavu v modrém obleku jako by stála za ním. Freeman se vyděsil a otočil se, za ním však nikdo nestál.

„Co se stalo Gordone ? zakřičel Vance a sledoval monitor se životními funkcemi Freemana, z nichž některé vyskočily rapidně nahoru. „Freeman, sledující stále prostor za svým ramenem, s vykulenýma očima zpomaloval svůj dech. „V pořádku, nic to nebylo,“ mírnil situaci Freeman. „Dej se dokupy chlape, potřebuji tě tady fyzicky i duševně“ poznamenal Fisher. „Na jižní straně stožáru nevidím žádné jiskření, zkontroluji hodnoty, počkej chvíli,“ řekl Freeman. „Nastavte protokol z Xenu. Nastavte paprsek a pro jistotu ještě po 150. Zkontrolujte intenzitu,“ otočil se Vance na Rosenberga. „Jistě doktore,“ odpověděl Rosenberg a začal s rychlým tempem vyťukávat do klávesnice.

„Dobře Gordone, otoč tubusy na 25°,“ řekl Fisher a sledoval jak se zanedlouho čtyři obrovské tyče válcovitého tvarů spustily ze stropu a obklopily stožár ze všech čtyř stran. Když se zastavily, natočily se do požadovaného úhlu tak, že všechny mířily na jediný bod - na konec kolejničky uprostřed stožáru. „Potvrzuji, tubusy připraveny,“ s ledovým klidem poznamenal Fisher. Freeman se nyní odebral ven k žebříku, kde byl malý panel. „Zahajuji sekvenci pro aktivaci vozíku,“ řekl Freeman a po zadání příkazu se dole naproti Fishera otevřela malá vrátka tam ,kde začínaly kolejničky. Ze dveří vyjel vozík krychlovitého tvaru a vezl něco jako kámen, který se leskl. „Pánové, zachvíli se tento kámen díky energii z Xenu vydá z Nového Mexika na podívanou Grand Kaňonu,“ poznamenal optimisticky Vance na celou místnost.

Jak se vozík blížil k Fisherovi, uslyšel ve svém komunikátoru „Doufám, že jste se o vše postaral.“ Byl to hlas Breena. Ve Fisherových očích bylo vidět, že se chystá test sabotovat.„Dobrá Gordone, zahaj první sekvenci,“ mávl Fisher na Freemana. „Všechna data v pořádku doktore Vanci,“ pokýval Rosenberg na svého nadřízeného. Ten mu pokývání vrátil a opět otočil hlavu k monitorům a řekl: „Dobrá doktoři, pojďme přepsat historii.“

Když se kolem stožáru vlnila ona zelená mlha, ze stropu se spustila další mlhovitá vrstva, tentokrát modrá a když Freeman zmáčkl na panelu ENTER, celý stožár obklopila silná elektrická energie doprovázena nepravidelnými výboji.

„Tohle je v pořádku pánové, neztrácejme hlavu. Gordone, zahaj test,“ znělo mu v uších od Vance.

Freeman zadal poslední řádky protokolu a příkazů a poté se podíval nahoru, až ke stropu. Tam se otevřel otvor zhruba 5 metrů v průměru.

„Pane Rosenbergu ?“ zeptal se Vance. „Zatím nic.“

„To je divné, mělo by jít o okamžitou reakci,“ poznamenal klidným hlasem Kleiner. „Já vím,“ odvětil Vance.

„Tady vše v pořádku, co u vás?“ ohlásil se Fisher. „Kamarád kámen se už těší na cestu pryč, ale nemá se na čem svézt, jestli mi rozumíte,“ pokračoval v sarkastickém tónu.

„Doktoři zůstaňte na svých místech, u nás zatím také vše v pořádku,“ ozvalo se v uších obou vědců. Náhle celý stožár v okamžiku ztichl, zelená i modrá mlha se ztratily. Jakoby někdo vytáhl jednoduše kabel ze zásuvky.

„Navrhuji odvolat test 1A na neurčito z důvodů neúspěchu,“ řekl až flegmatickým tónem Fisher, který věděl, že to takhle má skončit.

„Moment, čtu nějaká data z Xenu. Portál je stále otevřen, nemáme sice žádnou odezvu z určené lokace, avšak mám tady obrovskou energii mimo určené pole. Já to nechápu,“ kroutil hlavou Rosenberg. „Isaacu,“ pověřil Vance druhého muže projektu ať to zkontroluje na jiném počítači. „Oba zachovejte klid a zůstaňte na svých pozicích, zatím test pokračuje,“ řekl do komunikátoru.

„Je to vlnění. Obrovské vlnění a blíží se to k naším přijímačům. Vnější energetické pole způsobené kdoví čím nebo kým, my to nejsme. Musíme uzavřít portál. Omlouvám se Eli, ale nemůžeme si dovolit experimentovat s pomocí něčeho neznámého,“ pronesl Kleiner. Vance pokýval hlavou, otočil se na Rosenberga a řekl: „Uzavřít portál.“

„Blíží se to rychle. Uzavírám portál,“ pronesl Rosenberg a sledoval monitor. Portál hlásí uzavření, ale čtu zbytkovou energii. Moment, něco zkusím. Zatraceně, někdo si hrál s výstupními daty, někdo…“ než to stačil Rosenberg dopovědět, v komnatě se objevilo ostré světlo svedené dolů ze stropů a paprsek ozářil kámen ve vozíku. Fishera i Freemana to oslepilo, zakryli se oči.

Stožár se náhle začal rozsvěcet a blikat.

„Sakra, vypněte portál!,“ vykřikl Fisher.

 

„Kolem stožáru to začalo intenzivně jiskřit, hlasitý rámus přehlušil vše a celá místnost se ocitla pod palbou paprsků, které se od kamene odrážely všude po laboratoři. Freeman se snažil vrátit do místnosti s počítačem, ale dveře byly zamčené. V celém komplexu kolabovala elektřina, většina dveří se uzamkla. Dveře do laboratoře nebyly výjimkou. Oba byli v pasti. Freeman zpanikařil ještě víc, když pod sebou viděl jak se urval žebřík, po kterém vystoupal nahoru. Na zem to bylo dobrých osm metrů. Laboratoř se octila ve výbojích, zatímco v řídícím centru se jen marně pokoušeli uzavřít portál. Pilot helikoptéry uviděl v horizontu nad Black Mesa ostré světlo paprskovitého tvaru jak se z nebes snáší dolů na zem. Jakýsi energetický „tunel“ obklopující něco, co připomíná blesky.

„Máme problém seržante,“ zvolal pilot Chambers do sluchátek. Shephard okamžitě vběhl do pilotní kabiny a nikdo mu nemusel nic hlásit. Shephard se podíval před sebe do dálky. „Proboha, co je to,“ poznamenal když na nebi uviděl obrovský vír, ze kterého sestupoval zmíněný paprsek. Vír měl temnou černou barvu a rozprostíral se do kilometrových rozměrů.

„Rychle do Black Mesa,“ řekl Shephard a vrátil se.

„Nemůžeme ven! Dveře jsou zaseklé, nic nefunguje!“ křičel Rosenberg. Celá Black Mesa se proměnila v past pro všechny vědce. Všude po komplexu postupně zhasínala světla, která byla nahrazena záložními pohotovostními světly, avšak slabšími, temnějšími. Ve vstupní hale o člena ochranky, u kterého si dříve Freeman kontroloval vstupní kartu kolabovala elektřina , tak jako všude po komplexu a poručík Briggs se snažil dostat k výtahům. Když k nim dobíhal, slyšel za zavřenými pád výtahu a křik několika lidí, kteří v něm byli. Poté následovala obrovská, ohlušující rána, Briggs neklidem zakopl a spadl na záda. Když se postavil, před sebou viděl pouze kouř, který způsobil zkrat po dopadu výtahu. Dveře výtahu se otevřely, ale jen zčásti a pak se střídavě zavíraly a otevíraly. Briggs našel uvnitř pět zmasakrovaných těl.

Uvnitř laboratoře se Fisher i Freeman kryli jak mohli, ovšem přišel mohutný výbuch a stožár se začal hroutit, spousta velkých i malých kusů padala na zem, jeden zasáhl Fishera, na kterého poté spadl menší sloup. Nemohl se hnout a silně krvácel.

„Vydr….te, prob..ha vy…..d…e, zkouš… otevřt..ít dveře,“ znělo z komunikátorů velmi nejasným a přerušovaným hlasem. Polovina stožáru nezadržitelné kolabovala Freemanovým směrem. Ten se rozhodl sestoupit po zbytku žebříku, který zůstal na zdi. Vymrštěná tyč jej však zasáhla do zad a on nekontrolovatelně spadl na zem. Uprostřed výbuchů, zkratů a padajících trosek se zraněný Freeman dokázal připlazit k Fisherovi.

„Takhle …to nemělo skončit,“ velmi těžce zašeptal Fisher. „Cože ? O čem to mluvíš!“ nechápal Freeman. „Breeeeen…..dr.Breeen….prezident..“ stihl Fisher pronést z posledních sil a poté podlehl svým zraněním. Freeman si dával věci dohromady. Nechtěl však uvěřit, že se experiment stal obětí sabotáže.

Mezitím se oba vrtulníky dostaly pod elektrické výboje, piloti se potýkali s problémy s řízením. Kontrolky naprosto selhaly. Zanedlouho se v obou vrtulnících rozsvítilo červené světlo. Vojáci se museli připravit na dřívější přistání, ovšem neměli tu jistotu, že se na zem vůbec dostanou. Mezi vojáky byl sice zmatek, všichni přes sebe něco vykřikovali, ale všichni seděli na svém místě.

 

„Shepe ! Co se sakra děje !“ řval Walters. „Shephard neodpovídal, jen sledoval skrz okýnko, jak vrtulník nekontrolovatelně klesá.

Nakonec oba stroje dopadly tvrdě na zem zhruba 400 metrů od sebe, avšak neexplodovaly. Z vraku se vysoukal Shephard jako první, za ním postupně další vojáci. „Ti jeden přes druhého zírali na onen obrovský vír na nebi a nevěřícně kroutili hlavou, zatímco Shephard vytahoval vysílačku.

„Rudý tým, tady černý tým, Shephard.“ „Slyším tě Černý týme.“ „Johnsone. Vem své lidi a jděte k Black Mesa severní trasou. My to vezmeme jižní. Černý tým konec.“

Johnson vzal svých 20 vojáků na přikázanou trasu.

„Pane!“ zakřičel na Shepharda zdravotník Higgins. Shephard se za ním rozběhl. „Malkovich to nepřežil.“ Shephard neklidně vzdechl. Podíval se na zkrvavený obličej mladého vojína a přitom se mu před očima blýskl obraz, když před lety choval v náručí postřelenou manželku Jodie, která měla podobně zkrvavenou tvář. „Tady mu nijak nepomůžeme,“ pronesl nakonec rozhodným hlasem Shephard. „Cíl je 2 kilometry od nás, jdeme.“

Vyděšený Freeman se strachem v očích nevěřil, že vidí mrtvého kolegu. Otočil se ke kolabujícímu stožáru, ovšem najednou se otevřely vstupní dveře, ovšem jen malý otvor byl k dispozici. Freeman viděl ve dveřích svou záchranu a snažil se vstát. Nespustil z nich oči, a blížil se k nim střídavě po kolenou a plížením. Ovšem něco jej zasáhlo do hlavy, Freeman se skácel z k zemi. Jeho vidění bylo silně rozostřeno až úplně ztratil vědomí. Vance a Rosenberg se snažili dveře vypáčit, ale neúspěšně. Všude kolem šlehaly výboje z nefunkčních počítačů. Monitory byly černé, nevěděli co se stalo s Fisherem a Freemanem. Z komunikátorů se ozvalo přerušované hlášení oznamující výpadek proudu, požár a částečnou nefunkčnost v celém komplexu. Za dveřmi všichni tři slyšeli rány a křik lidí.

„Heeeeej, jsme tady zavření, dostaňte nás ven,“ bušil na dveře Rosenberg. „My jsme teď to poslední, na co ti tam venku myslí,“ poznamenal realisticky Vance, který zvedl oči. „Větrací šachta.“ Kleiner ihned reagoval a přisunul stůl.

„Vstávejte pane Freemane.“ V bezvědomí nacházející se Freeman prožíval halucinaci muže v modrém obleku, který jej předtím vylekal. „Čas je luxus, který nemá nikdo z vás,“ Pronesl tajemný a starostlivým hlasem muž v obleku a natáhl dlaň k Freemanově obličeji. To Freemana probudilo ze tmy. Ikdyž všude kolem bylo peklo, Freemana více vystrašila tato momentka, která byla až příliš reálná, než aby to byl obyčejný sen. Nevěděl co si má myslet, v očích měl hrůzu.

„Musíte se dostat pryč z místnosti,“ pronesl poklidným hlasem k Freemanovi. „Ta bude již velmi brzy útočištěm stejně vyděšených forem života, jako jste vy.“

Freeman našel zbytky sil a mezi troskami prokličkoval ke dveřím. Bez přestání mačkal tlačítko. Dveře se otevřely, ale opět jen málo. Freeman se snažil protlačit, ale neúspěšně. Otočil se a všiml si urvané tyčky. S tou zkusil dveře otevřít víc. Za dveřmi se objevil člen ochranky, ale Freeman jej neviděl. „Pomozte mi s těmi dveřmi!! Prosím!!,“ řval Freeman. „Mám tady zraněného kolegu, potřebuje doktora,“ pokoušel se Freeman pronést s klidem, ale nešlo mu to. „Jasně, ale nejdřív musíme otevřít ty dveře,“ ozvalo se zpoza dveří. Oba náhle uslyšeli elektrizující zvuk. To se za dveřmi otevíral další portál. Člen ochranky přestal pomáhat s dveřmi. „Co se děje! Co je tam?!“ řval do hluku Freeman a uslyšel jenom křik, který znamenal jediné. Člena ochranky někdo nebo něco zabilo. Následoval malý výbuch. Freemana tu sklátilo na zem, následoval druhý výbuch, který protlačil dveře. Freeman by už jimi mohl projít. Vstal avšak nejistým krokem se blížil ke dveřím, protože čekal něco nepřátelského za nimi. Hluk vystřídalo ticho. Bylo slyšet jenom opakující se hlášení o poruchách v komplexu a v dálce houkající sirény. Freeman uslyšel za sebou kroky. Se strachem se pomalu otáčel. Byl to opět muž v modrém obleku a kolem něj se vlnil prostor. Bylo to neskutečně impozantní, nic takového Freeman nikdy neviděl. Muž očividně ohýbal prostor. V ruce držel kufřík. S neutrálním výrazem přistoupil k Freemanovi. Ten absolutně nechápal, co se děje. „Musíte čelit……nepředvídatelnému, pane Freemane.“

Freeman zíral s otevřenou pusou, jak se muž v obleku otáčí a prochází s lehkostí zdí a mizí mu před očima. Otočil se ke dveřím. Srdce mu hlasitě tlouklo. Opřel se rukama do dveří a snažil se je o trochu víc otevřít. Podařilo se. Vyšel z laboratoře a před sebou viděl uličky plné tmy, kterou občas přelstilo světlo z elektrických výbojů a blikající zářivky na stropě. Jen některé z nich fungovaly alespoň částečně.

Freeman věděl, že tohle bude boj o život. V dálce totiž slyšel nejen křik lidí a střelbu, ale i křik čehosi, co určitě není lidské…..

 

 

 

 

KONEC PRVNÍ KAPITOLY

Kapitola 2