Jsem Osud

Anotace: Krátká sci-fi povídka. Chybí odstavce, neboť Word mě nejak zklamal nebo co :)

JSEM OSUD
Letní sobotní ráno bylo tak hnusné, jaké jen může pro čerstvě osmnáctiletého středoškoláka po kalbě být. Mal ležel po vzoru svých svršků ledabyle pohozen na posteli přesně tak, jak tam nad ránem přistál. Velice neochotně pootevřel levé oko a opatrně od sebe oddělil i horní a spodní ret. Chvíli tak setrval a hluboce oddechoval pozorujíc nepřátelské sluneční paprsky pronikající škvírami v okenních žaluziích do jeho pokoje. Když naznal, že už je to bezpečné, začal uvádět do chodu i ostatní svoje smysly. Tento postup mu nebyl nikterak cizí. Za svůj dlouhý tříletý středoškolský život už ho aplikoval nesčetněkrát a vzhledem ke své juniorské kvalifikaci, kdy se v osmé třídě 4x a v devítce dokonce 9x opil (a to nepočítal dvoje otcovy narozeniny, kdy se přepil aperitivem a strejda Hammond mu koupil panáka vodky), se považoval za zkušeného ochlastu. Nic výjimečného v jeho věku. Zběžná rekapitulace předešlé noci nepřinesla nic jiného, než jméno klubu, kde prodával své rozsáhlé glgací zkušenosti. Byl to místní diskoklub "Blikající Vnitřnosti". Z nějakého důvodu se povídá, že majitel se chce pomstít disko hudbě. To Malovi stačilo. Ve "Vnitřnostech" strávil spoustu pátků a nabral spoustu zkušeností a zážitků, jež se sobotním ránem zpravidla pozapomněl. Vše to tedy shrnul nevyřčeným slovem: klasika. Klasická sobota se ovšem tak úplně nekonala. Po nenabliljsemkurvanikde?-kontrole aktuálně shlížené strany pokoje s negativním výsledkem pozitivně naladěn se těžkopádně otočil na druhou stranu, aby mohl kontrolu dovést do, snad zdárného, konce. Potěšení, že zvratková kontrola dopadla i na opačné straně pokoje úspěšně - tedy negativně - však muselo ustoupit sledu jiných emocí. Vyděšení, překvapení a zvědavosti. S neustálým nepravidelným střídáním těchto pocitů pozoroval osobu spící vedle jeho postele. Opět se pokusil proniknout skrze bariéru vystavěnou alkoholem ve svojí hlavě, ale vzpomínky včerejší noci plavaly v temně zakalné nádrži. Jedinou vzpomínku však Mal dokázal matně rozeznat. A byla to vzpomínka, jež jeho náladu výrazně pozvedla. Vzpomněl si. Na děvče. Ne sice na jméno (ani neví, jestli ho vůbec znal), ale na společné značně intimní sbližování v zákoutí Vnitřností. To bylo fajn. Mohla by to být ona. Proč vlastně jako ne? Už se to párkrát stalo, že si dovedl domů holku přímo z diskotéky. Asi dvakrát. Mal tam tak ležíc diskutoval sám se sebou a snažil se uvést v pravdu, že by ta holka ze včerejška mohla mít krátký klučičí sestřih. To je teď nakonec moderní. Určitě to je ona. Kdyby se, ksakru, aspoň otočila tváří k němu. Takhle vůbec nepozná, jestli je to vůbec holka nebo kluk. Blbost. Není pochyb o tom, že je to ona. KRUCI! Převalila se na druhý bok. Není to ta holka! Není to dokonce vůbec holka. Je to kluk. Ještě než si Mal stačil sáhnout na zadek, dal si imaginární facku za to, že ho to vůbec napadlo. Kámoši u něho už taky párkrát přespali. Ale tohohle vůbec neznal. Znovu se v mysli liskl. Bariéra v hlavě stále nepropustná. No, tak co. Prostě sem ho potkal včera ve Vnitřnostech a nějak sme se spřátelili, nakalili jsme se a on pak už nedal cestu dom, tak spal u mě. Chlácholil se Mal. Na tom není nic divnýho. Hlavně ať brzo vypadne.

Mal, jako každej správnej týnejdžr, neuznával nástěnný ani jiný hodiny, než ty na svým ajfounu. To vyžadovalo, aby se zvedl a došel si pro něho do kalhot ležících asi 8 kilometrů daleko v protějším rohu jeho pokoje. Následoval další imaginární lepanec. Jen co se Mal rozhoupal k náročné pouti pro kalhoty, zvedl se beze slova jeho nový přítel z podlahy. Mal, již sedíc na posteli, jako správný hostitel, ujmul se první slova. "Zdar." prohodil ledabyle na půl hudby doufajíc, že tímto alfa-projevem získá vrch nad stále neznámým nocležníkem. Vetřelec chvíli jen tak stál, poté se znuděně rozhlédl po pokoji, aniž by jen na moment zavadil pohledem o Mala a prošel stěnou. Nebo aspoň chtěl. Prásk! Bílá zeď ho poslala zpátky k zemi. Dvouvteřinový blackout následovala totožná směsice pocitů, jako když ho Mal před chvílí spatřil. Vyděšení, překvapení, zvědavost. Šokovaný cizinec se vyškrábal do sedu a jako v omámení se rozhlížel pořád dokola. "Ty vole, co děláš?!" nuceně se smál Mal, jakože pochopil ten fór s procházením zdí. "Cože?! Ty mě vidíš?!" naprosto vážně a v přetrvávajícím šoku se otočil na Mala, div mu hlava zůstala na krku. "Co? Proč bych tě jako neviděl?!" nechápal tak úplně otázku Mal a přemýšlel, jak by se toho feťáka zbavil a jak se teda vlastně nakonec dostal až k němu do pokoje. Chalpík se taktéž neměl k nějaké další debatě na toto téma a místo jakékoliv odpovědi mlčky začal těkat pohledem po místnosti, zvedl se a rukama osahával dostupné předměty. Malovi se to pranic nepozdávalo a dožadoval se odpovědi jako nezpochybnitelný gentleman: "Hej, kurva! Co děláš?!" Žádná odezva. Mal už se chystal k násilí, neboť se zdálo, že soupeř není z nějtěžší váhové kategorie a i kdyby byl, tak frajer, co navštěvuje Blikající Vnitřnosti musí dbát na svou čest. Zničehonic se jeho protivník zarazil, ostře se podíval na Mala a začal se šíleně smát. Malova příprava k boji byla ta tam. Tak a je to tady, šílenec. Blesklo mu hlavou a už se viděl s prokousnutým hrdlem. "Ty mě fakt vidíš, že jo?" dokázal přes doznívající smích vykoktal ten šílenec. "No...jo..." nerozhodně přiznal Mal a plánoval útěk. Šílenec se opět zachechtal a posadil se na postel: "No do prdele. Jsem Tracy." přátelsky se usmál a natáhl k Malovi ruku. Ten ji neurčitě přijal: "Já Mal." a začal získávat opět půdu pod nohama. "A co tady vlastně děláš?" Tracy se dal opět do smíchu: "Já tady bydlím." Šílenec! Mal se vrátil do stavu pohotovosti a prokousnutý hrdlo opět hrálo prim v jeho představách. Tracy zpozoroval, že tahle odpověď Mala zrovna výrazně neuklidnila. "Buď v klidu, vysvětlím ti to." To by mě zajímalo, jak tohle chceš vysvětlit, magore. Říkal si Mal a přemítal nad tím, jak by asi vypadala jizva na krku, kdyby to přežil. "No, radši ti to ukážu, nevím, jak to říct, aby to neznělo divně." Tracy se zvedl z postele a šel k bohapusté Malově domácí "knihovničce", odkud vzal jednu ze čtyř knih, jenž tvořily jeho kompletní bibliotéku a mrštil jí o zem. "Á, už chápu! Seš profesionální nepřítel literatury!" osmělil se Mal, když už nebylo pochyb, že se díře v krku nevyhne. Tracy se navzdory očekávání nenaštval a neskočil přímo po Malovi, aby se mu zahryznul pod bradu, nýbrž si přiložil ukazováček pod nos a zamyslel se: "Nojo, ono, když mě vidíš, tak to postrádá smysl vlastně, hm." Na vteřinku se zahleděl ke stropu, ukazováček stále u nosu: "Už vím!" radostně vyjekl! "Počkej chvilku." upřeně se zahleděl ke dveřím. "Tak, vidíš ho?" zeptal se asi po čtyřech dlouhých minutách, co byl jako v transu. "Koho?" neregistroval, mimo Tracyho, v místnosti nikoho dalšího Mal. "Sakra, tak jinak." zaklel Tracy a zopakoval předchozí nepřítomný výraz, jež naráz přerušilo stahování a vytahování žaluzií, blikání lampičky, otevírání a zavírání šuplat a poletování Malových svršků sem a tam. Po deseti vteřinách se vše zase uklidnilo a Tracy vrhnul na vyděšeného Mala zvídavý pohled typu "Tak už víš, kdo jsem?". Mal, tiskunvší se ke steně sedíc na posteli, vyštěknul přidušené "Duch!", zalapal po dechu: "Ty seš duch!" Tracy přizvednul obočí. "Proč seš tady? Přišels mě zabít? Nebo už jsem mrtvej? Jsem taky duch?!" dedukční Malovy mechanismy pracovaly na plné obrátky. "Uklidni se." volil Tracy slova, jenž se absoultně nemohla v nejbližších chvílích setkat s relitou. Mal, snad aby potvrdil nesmyslnost Tracyho rozkazu a ověřil si svoje teorie, prudce vyskočil z postele a prošel stěnou. Nebo aspoň chtěl. Ležíc vedle postele s čelem bílým od omítky a nosem červeným od krve ve tmě za víčky stravoval situaci a přál si aby mu byla jeho probouzející se kocovina největším problémem. Rozhodl se, že v této pozici setrvá až do konce života. Vpravdě, nezdálo se, že by to měla být kdovíjak dlouhá doba. "Nejsem duch." Mal otevřel oči, ikdyž sám sobě slíbil, že už to nikdy neudělá, zvedl se do sedu a zády se opřel o velice solidní a domělým duchům neprostupnou bílou zeď, aby dobře viděl na Tracyho, suverénně postávajícího uprostřed pokoje. Vědomí toho, že zítřejší ráno již nepochybně bude stejně titulován jako oběť brutální vraždy, mu vlilo kuráž do žil: "A co teda ta scéna před chvílí?!" "Dobře, tak trochu duch jsem." "Jak může být někdo TROCHU duch?!" "Lidi nám říkají všelijak. A navíc, to předtím jsem nebyl já." "Cože?!" sám sobě se Mal diví, že se ještě diví. "Tak vás trochu-duchů je tady víc? A proč tebe vidím a jeho ne?!" "No, to právě nevím. A nejsme žádní trochu-duchové." "Tak co jste?" dorážel Mal na Tracyho. "Je pravda," zamyslel se Tracy nad tím, jak by to nejlíp Malovi vysvětlil "že jsme označováni různě. Někdy i duchové, jindy andělé či bohové, ale nejblíž je nám asi označení osudy." "Osudy?" polkl Mal "To jako, že ty můžeš za můj život?" "Ne, za tvůj život můžou tvý rodiče." ušklíbl se Tracy. Malovi přišel Tracyho vtípek nemístný: "Ksakru, nech si toho, tohle je vážná věc. Tak jo nebo ne?" "No, jak se to vezme. Podle toho, jak moc dovolíš svýmu osudu zasahovat ti to života." Mal se na Tracyho zašklebil na znamení nedostačujícího vysvětlení. Tracy to pochopil: "No, každej je se svým osudem spojenej vůlí. Je to něco jako řetěz. Čím víc se necháš osudem ovlivňovat, tím silnější je. Bere si tvou vůli. A naopak - pokud osud ignoruješ, slábne a ztrácí schopnosti." "Jako jaký schopnosti?" nedalo Malovi. "Osudy," pokračoval Tracy "čím víc vůle od svýho člověka získají, tím nabývají na schopnostech. Ti, co dokonale ovládnou život a vůli člověka, se dokáží zjevovat v jejich myšlenkách a promlouvat k nim. Proto se nejlíp daří osudům v silně náboženských rodinách a komunitách. Lidé tam uvěří na osud velice snadno. Taky je tam nejvíc případů šílenství, protože osudy jsou v tomto stejní jako lidé a rádi se předvádějí a demonstrují svoji sílu a moc před ostatními a z člověka se potom stává už jen hračka vlastního osudu, trofej." "A není to nakonec můj případ? Nejseš jenom v mé hlavě?" rozjížděl konspirační teorie Mal. "Ne, bohužel," smutně to odmítnul Tracy "to bych měl daleko větší sílu. U vás mladých je to složitější. Jste všichni ještě plni nadějí a věříte, že můžete dosáhnout všeho. Až v pozdějším věku se smiřujete se svými osudy a nevědomky je tak posilujete. Získáváme potom různý přístupy k vašemu ovládání - od ruční manipulace s předměty, přes čtení myšlenek až k vkládání vlastních myšlenek do vaší mysli." "Jo, ahá. A jak seš silnej ty teda? Viděl jsem jaks mě tady mlátil šuflatama a všechny ty věci. To je dobrý, ne?" "Říkal jsem ti už, že jsem to nebyl já." opět posmutněl Tracy. "A kdo to byl?" vyzvídal Mal. "Osud tvýho otce. Je to pohodář, ale taky už dost zlenivěl, ale na svou sílu je hrdej, protože zkrotit takovýho divočáka, jakým byl údajně tvůj otec, vyžadovalo spoustu trpělivosti a tak nepohrdl příležitostí se trochu předvést. A ikdyž už nemá snahu se nějak aktivně ukazovat před ostatníma, pořád si nechává říkat Champion One." Přesně to bych od osudu svýho fotra očekával, pomyslel si Mal. "A co dokážeš teda ty?" znělo od Mala krapet rýpavě. "Nic moc," soukal ze sebe poníženě Tracy a Malovi se na tváři rozlézal vítězný úsměv "dokážu ručně manipulovat s věcma..." marně hledal další schopnosti i když věděl, že Mal ho zkrátka drží zkrátka. "Ale!" najednou vyštěkl "V jednu dobu jsem ti dokázal i čas od času přečíst nějakou tu myšlenku!" triumfálně vyhlásil Tracy. "Paks ale přešel do puberty a byl jsem rád, že jsem tě nemusel následovat až na hajzl." "Cože?" podivoval se nad tou prazvláštní větou Mal. "Nojo," došlo Tracymu, co není Malovi jasno "člověk a jeho osud jsou propojeni vůlí. Toto spojení zajišťuje takzvaný Řetěz vůle. Ten se zkracuje a prodlužuje podle toho, jaké množství vůle ovládá člověk a jaké osud. Pakliže většinu vůle ovládá člověk, je řetěz kratší a schopnosti osudu menší. Ovládá-li více vůle osud, je řetěz delší a schopnosti osudu větší. V praxi to vypadá tak, že osud, jež ovládne maximálně člověka, by dokázal vložit vlastní myšlenku do jeho hlavy až na kilometry daleko a pohodlně ho tak ovládat pouze čtením a vkládáním myšlenek. Člověk je otrokem osudu. Na druhou stranu - pokud člověk nedovolí osudu aby mu zasahoval do života a jedná podle vlastní vůle, řetěz přitahuje vůli osudu a zkracuje se, čímž osud přichází o schopnosti a je tak podřízen jednání člověka. Osud se stává lidským otrokem." "Takže když budu chtít, tak ti můžu doslova zkrátit řetěz." šibalsky se zasmál Mal. "Chápu to správně, Tracy?" Oslovil ho jeho jménem. "To sice jo, ale proč bys to dělal? Musel bych být nonstop u tebe a k čemu bych ti byl, kdybych neměl ani žádnou moc?!" bruslil z tenkého ledu pryč Tracy. "To je fakt, stejně žádnou moc nemáš ani teď." výsměšně prohodil Mal. "To by ses možná ještě divil, co se s tímhle dá všechno dělat?" "S čím? Vždyť jenom přenášíš věci. A to ani ne myšlenkama!" pokračoval ve vysmívání se svému osudu Mal. "Dobrá, nechtěl jsem ti to říkat, ale řek sis vo to!" zavelel Tracy k útoku. "Pamatuješ si na Carol?" "Jasně, chodili jsme spolu 2 ro..." Malem projela chladná ocel. Což nebylo v jeho stavu zrovna bezpečný. "Ty hajzle! Tos ne..." Pohled na zlomyslnou radostí pokroucenou Tracyho tvář se stal Malovi výstřelem ze startovací pistole. Vrhnul se na Tracyho a vzduchem lítaly pěsti a nadávky. Rocky Balboa by měl jistě radost, kdyby viděl jak se Mal pere se svým osudem. I když by nejspíš musel přehodnotit svůj výrok o tom, že nikdo nedává tak tvrdý rány jako osud. Ti dva spíš připomínali hrající si štěňata a zrovna, když se Tracy chystal k smrtící ráně svou štěňátkovskou pacičkou, vrthla do pokoje Malova matka. Všichni tři naráz zkoprněli. Tracy s Malem zamrzli ležíc na posteli v momentě, kdy se Tracy nad svým sokem napřahoval k tomu aby ho zprovodil ze světa. Paní Kellyová upřela svůj zrak nechápavě přímo na oba aktéry té roztomilé fackované. "Myslíš, že tě vidí?" polohlasně vznesl otázku na Tracyho. "Já nevim, zkusíme to." navrhnul Tracy a konečně opustil pozici, která by ty dva mohla dostat snadno do řeči a přiblížil se k Malově matce, jenž nehybně upírala svůj zrak na Mala ležícího na posteli. Tracy se pomalu přiblížil a pak prudce vyrazil. "BAF!" Nic, paní Kellyová nehla ani brvou. Tracy tedy logicky vyzkoušel všechny svoje mimický svaly na obličeji, což mělo nepochopitelně tutéž odezvu jako první pokus. Až poté, co vystavil Tracy nos Malovy matky svému podpaží, zdálo se, že zavětřila a pohoršeně se ve dveřích otočila k odchodu. Ještě než však zavřela dveře, nakoukla zpět do pokoje a pravila: "Je oběd." a odešla. Jakmile se zabouchly dveře, vypukli týnejdžři v smích. "Tyvole, ona tě vůbec neviděla!" "Nevim, proč mně to teď příjde vtipný, byl jsem pro ni neviditelnej celej svůj život." "Hele kámo," počal spekulovat Mal "nevím sice z jakýho důvodu, ale zdá se, že tě vidim jenom já. A když už o tobě vím, můžu ti trochu povolit řetěz." už se viděl, jak díky Tracyho schopnostem, které mu bude sám vlastní vůlí regulovat, se stane kingem v širokým okolí. "To sice jo..." nenamítal nic Tracy, ježto se to zdálo oboustranně výhodné a opřel se o zeď a následně o skříň a psací stůl "...ale já nemůžu procházet věcma, dokonce..." praštil pěstí do zdí "Au! Cítím i bolest." a kousnul se do ruky "Au! A mám i chuť! Přitom řetěz, kterým jsme připoutáni k vůlím vidím a, když nepočítám tebe, ani o neviditelnost jsem nepřišel." Mal však přispěchal s elegantním řešením: "Serem na to, jdem na ten oběd." mrknul na Tracyho. Dobře věděl, že Tracy nepohrdne možností poprvé pocítit chuť kuřete, jejž matka dole pekla. Tracyho ovládla zvědavost, ale i přes svou kolosální touhu po nepoznaném vyslovil malou obavu: "A jak to chceš udělat? Nemůžu jen tak manipulovat s jídlem před tvýma rodičema." "Neboj se, sedneš si vedle stolu a jako když krmíš psa." "Nó." zaváhal Tracy. "Nebo můžeš počkat tady než naši odejdou a jít se najíst potom." "Ne, uděláme to po tvým." Ta touha byla mnohem silnější než kousek nějaké důstojnosti.
Jen co sešli ze schodů dolů, spatřili prostřeno pro čtyři. I Tracy věděl, že jsou doma pouze tři. Vyměnili si pohledy a v jejich tvářích se přehnala téměř identická zlověstná předtucha průseru. V tom přiletěla odkudsi pěst a poslala Tracyho k zemi. Prej je tam letos hezky. Doporučuje 10 z 9 boxerů. I pan Balboa by si tentokrát přišel zajisté na své. Malův otec maličko zákeřně ze zálohy knockoutoval Tracyho. "Tak! A to máš za to, že děláš na naši mamku ksichty! O tom podpaží nemluvě!" zahřměl pan Kelly "Jinak já jsem Irving." a s daleko přátelštějším tónem - jaký jen může zabiják medvědů mít - natahoval k rozplácnutému Tracymu ruku k pozdravu a při té příležitosti současně mu i pomoci postavit se do výrazněji vertikálnější polohy. "Já, já, já..." blekotal probírajíce se z klinické smrti Tracy, když ho tlapa Irvinga Kellyho tahala nahoru "Já, Tracy. Tě - těším mě." jazykem si jezdil po zubech. "Mou ženu už určitě znáš, ale hádám, že vás Malcolm nepředstavil jménem." Vyzval tímto oba dva k potřesení rukou, k čemuž neměli ani jeden zrovna moc velkou chuť. "Diane." hlesla paní Kellyová. "Tracy." podpořil ji Tracy a všiml si, že Champion One se v povzdálí výborně baví. "Doufám, že nejseš nějakej zasranej vegetarián, máme kuře." Pozval výbíravě Tracyho k obědu postrach všech Baribalů." "Ne, pane." hladíc si tvář, přemýšlel Tracy o dosud nevnímané hrozivosti Irvinga Kellyho, jenž přinášela Tracyho náhlá fyzická zranitelnost. "Odpoledne přijede strejda Hammond," významně pronesl směrem k Malovi předstírajícímu nepřítomnost jeho otec, jen co se všichni usadili u stolu "budeme opravovat verandu." Jako by to Mala snad zajímalo. Nesnášel práci s těma dvěma blbečkama, co se při každé příležitosti předhání v tom, kdo má chlupatější buňky testosteronu. Naštěstí měl po ruce nenadále vítanou výmluvu. "Slíbil jsem Tracymu, že mu pomůžu s doučováním." "Vždyť máte prázdniny!" namítal medvědobijec. "Dělá reparát." ve vlastním zájmu poškozoval už tak dost ztrhanou Tracyho reputaci u rodiny Kellyů. Pokorně přitakala i kuřetem s rýží opojená výmluva. "Hm." kapituloval chlupáč.
Po obědě takticky vyklidili oba nepřátelské území, jímž se nyní jevila kuchyně a stáhli se do relativního bezpečí Malova pokoje. Tracy byl okouzlen skutečným chuťovým vjemem a celkově fyzičnem, jež mu jeho éterická podstata dříve dovolovala poznat pouze okrajově díky schopnostem manipulovat na krátký okamžik s věcmi. Nedalo mu velkou námahu přesvědčit Mala k poznávacímu výletu do místního aquaparku, neboť i Malův sobotní program útrpného střízlivění o samotě za pomocí filmů s pochybnou kvalitou vzal s Tracyho přítomností za své. Navíc zjistili, že ať Mal dělá co chce, řetěz vůle zůstává stále stejně dlouhý, spíše krátký a Tracy se tak od Mala nemůže vzdálit na víc než 100 metrů.
Venku se Tracy setkal s dalším nečekaným překvapením. Samozřejmě nepříjemným. Dvaatřicetistupňové vedro podpořené absencí sebemenšího vánku okamžitě obalilo Tracyho pokožku až mu na čele vyrazily kapky štiplavého potu. Jen co se zvrávoral z rány vedrem přišla další. Tentokrát fyzická. Nebyla sice tak devastujícího charakteru jako od Grizzlyho, ale malý medvídě se nemuselo za nic stydět. Pro změnu to schytala druhá strana Tracyho tváře. "Pročs mi, kurva, vzal Carol, hajzle?!" třel si Mal pravačku. Tracy se otřepal: "Byla to kráva!" bez servítek ocejchoval jeho první velkou lásku. "Obě to byly krávy!" "Který obě?" "Ona i její osud - Daphne. Nemohl jsem je vystát. Hned, jak jsem přišel k sobě, dělal jsem vše pro to, aby jste se rozešli. Trvalo to zasraný dva roky! Naštěstí Daphne tě taky nesnášela, tak to šlo rychle. V podstatě hned jak jsme se z toho dostali." "Z čeho dostali? Jak přišel k sobě?! Co to meleš, sakra?!" cloumala s Malem zlost. Tracy, přesvědčen, že násilí na něm už bylo pro dnešní den dost, raději neotálel, poškrabal se na temeni a začal: "Láska - to svinstvo - nás, osudy paralyzuje. Intoxikuje to celý tělo a po řetězu vůle se přenáší až k nám. Takže, když je člověk v kontaktu s tím druhým, ta sračka se přenáší až k nám. Je to pro nás jako silnej jed a ztrácíme naprosto schopnosti cokoliv dělat, paralýza osudu. Naštěstí láska po čase vymizí a získáváme opět svou relativní volnost. Pak už to záleží na lidech, potažmo osudech, jestli budou chtít být z jakýhokoliv důvodu spolu. A vám to trvalo předlouhý dva roky! Umíš si vůbec představit, jaký to je jen bezmocně přihlížet bez možnosti aspoň utéct před takovou tupou husou a jejíma názorama?! Takže okamžitě, jak láska opadla, jsme začali jednat. Daphne na tebe měla naštěstí stejnej názor jako já na ty dvě, takže to šlo vcelku hladce." Mal se snažil předstírat naštvání, ale sám si byl vědom, že má Tracy s tím opadnutím citů pravdu a s tím druhým vlastně taky. Ale! Byla to jeho první velká láska. Tak aspoň z principu se tvářil dotčeně. Tahle póza však již po pár krocích nevydržela nápor prudké vlny Malovy zvědavosti: "A můžou se osudy, jako osud do osudu, zamilovat? Jako třeba - teoreticky - ty a Daphne?" "Tohle není Stmívání." odsekl Tracy a po krátké odmlce dodal: "Ale možný to je. Stává se to fakt výjimečně. Tak jednou za 10 let. Je to kravina." vysekl poklonu zamilovanosti Tracy. "A mají i zvířata svoje osudy?" pozoroval Mal zdechlinu kočky. "Nebuď blázen, zvířata nepotřebují osudy, vědí jak mají žít, nepotřebují se od nikoho nechat navádět. Zatímco lidi neustále potřebují hledat ke všemu tu nejsnadnější cestu, zvířata žijí okamžikem. K čemu by jim byl osud?" Mal jen tak napolo vnímal Tracyho slova, jelikož většinu zájmu věnoval vzdalující se zdechlině. Nemohl tak ocenit jemný filozofický ráz sdělení, na němž si Tracy dával záležet. Jeho nekrochoutky utnul až roh ulice, kde museli zahnout, chtěli-li dojít nejkratší cestou ke koupáku. Ani tam však nebyl ochuzen o interesující pohled. Čert vem krajinu rozkládající se pod mostem na němž se právě oba nacházeli, tu měli na očích dennodenně - jak Mal, tak Tracy, jelikož tudy mašírovávali pravidelně na diskotéku nebo do aquaparku. To pozoruhodné se odehrávalo na mostě. Lynncarterův most zase jednou hodlal dostát svému nechvalnému přívlastku "sebevražedný". Asi čtyřicetiletého hlavního aktéra životního dramatu přišlo podpořit na šedesát lidí a dokonce i pár policajtů a státní televize. To už vyžadovalo minimálně dva přemety. Mal k Tracymu: "Může za to osud?" Tracy: "Samozřejmě vždycky záleží na člověku, ale v tomhle případě jo a je to o to horší..." zarazil se Tracy a nepatrně couvnul "Jeho osud zešílel!" "Cože?" vyvolala tato bizarní informace v Malovi další otázku. "Někdy," polknul Tracy "když osud dosáhne maximální moci nad svým člověkem, nevydrží nápor ohromné síly, jež tím získá a zešílí. V lidským životě a především hlavě způsobí nenapravitelný škody a člověk zpravidla z posledních zbytků své vůle páchá sebevraždu." podíval se na vytřeštěného Mala: "Mezi osudy se vedou pověsti, že získá-li osud kompletně všechnu vůli člověka, již ho nic k němu nepoutá, řetěz mizí a osud si může žít svým vlastním životem s ohromnou silou. Já sám jsem se však s žádným takovým osudem doposud nesetkal a věřím, že ani nesetkám, neboť riziko šílenství je téměř stoprocentní." "No, ale," uvažoval Mal "když jeho člověk umře, tak osud získá svobodu, ne?" "Ne," uchechtl se Tracy "tvůj osud se rodí, stárne a umírá s tebou. Jste propojení, pamatuješ? Jedině právě, že by se zbavil řetězu vůle a to jde údajně jen tímto způ DO PRDELE!" ztuhl Tracy. "Co je?!" zjišťoval nervózně Mal. "DO PRDELE NE! NEDĚLEJ TO!" nereagoval Tracy nikterak na Mala a křičel do davu. Někteří se na moment otočili na toho blázna. Nikdo z nich však nemohl tušit, že Tracy svoji dobře míněnou radu nesměřuje ke skokanovi, nýbrž osudu policejního vyjednavače, který se rozhodl k nesmírně vzácnému kroku - výměně osudů. Snad žádný normální osud by na to nepřistoupil, ale pro vyjednavače hrála pokročilá šílenost osudu skokanova. Na jedné straně vážný a klidný obličej, na druhé šílený roztěkaný ksicht šílence. Oba si podali ruce a jejich řetězy se spojily. Nebem prosvištěl nazelenalý stěží postřehnutelný záblesk a řetezy se rozpojily. Šílený osud se najednou ocitl na daleko kratším řetězu a přišel i o své rozvinuté schopnosti. Vypadal teď již jen jako zuřivý pes uvázaný u boudy. Vůle vyjednavače byla mnohem silnější, lest jeho osudu vyšla. Vyjednavačův osud již byl osudem skokanovým a díky obrovské moci tím získané - výměnou s šílencem - nebylo pro něj složité vymluvit mu skok a ten se tak beze slova otočil a kráčel s bezduchým výrazem pryč. Šílenec na krátkém řetězu bezmocně běsnil. Lidé, někteří zklamaně, pomalu opouštěli nyní již ničím zvláštní a opět všední místo.
Tracy, cestou k aquaparku, stačil Malovi převyprávět celou příhodu než se před nimi zjevil tmavě modrý nápis AQUAPARK PIRANHA. Vlastnil ho ten stejný člověk jako Blikající Vnitřnosti. Bezesporu talent na poutavé názvy. Nedejbože aby si otevřel sexshop. Jelikož takhle brzo po obědě nikdo na koupák moc nechodil, mohli si ti dva vybrat z těch nejlepších fleků na rozložení svých ručníků. Tracy se nemohl dočkat až poprvé pocítí na své srpnovým sluncem zmučené kůži laskání vody. V Aquaparku byl nesčetněkrát, ale jako éterická bytost byl zbaven všem smyslovým vjemů. Konečně měl možnost poznat tu tolik vyhledávanou zábavu - vodu. Tracy si tento živel rychle zamiloval. Vyzkoušel všechny triky, jaké od Mala z dřívějška odpozoroval. Každý asi pětsetkrát v dvou tisících variacích. Bazén se pomalu začal naplňovat dalšími návštěvníky. Tracy byl natolik nadšen průzračným elementem, že neregistroval nově příchozí ani Malův odchod na ručník, jež realizoval před dobrou půlhodinou z důvodu únavy. Naštěstí jejich útočiště zvolili nedaleko bazénu pod stromem - nejlepší flek v Piranhi - a tak nebyli limitováni řetězem. Tracy mohl blbnout ve vodě a Mal naslouchat svojí kocovině a tak jí neprovokovat zbytečnými neuváženými akcemi. Tracy, pro tuhle chvíli, nabažen chladivou tekutinou počínal věnovat pozornost věcem, jež mu byly doposud ukryté za úžasností oné tekutiny. A bylo jich s každou minutou víc a víc. Bikini. Holky v bikinách! Během chvilky byly všude! Potřeboval neodkladnou konzultaci s Malem. Mnohokrát si představoval jak musí být dívčí kůže hebká, ale ještě nikdy tomu nebyl tak blízko. A co teprve. Ježišmarja! Párkrát už Mala viděl s dívkou. Pro něho samotného to však nebyl kdovíjak vzrušující zážitek a tak se většinou uklidil do koupelny. Ale teď. Teď by si to teoreticky mohl taky vyzkoušet. A uvědomujíc si blaženou příjemnost tak prachobyčejných záležitostí jako je jídlo a voda, si nedokázal představit slast, jež ho může potkat díky tomuto vysoko nad pokrmy a koupele stavěnému aktu. "S tímhle ksichtem?!" smetl nekompromisně všechny jeho naděje kocovinou zmořený Mal, když si vyslechl Tracyho pubertální touhy. Tracy se na ve stínu pod stromem vyvalujícího Mala škodolibě zašklebil: "Tak sleduj!" a lusknul prsty. Nestalo se nic. "A co?" pohrdavě pronesl Mal. Lusknul prsty znovu. Zase nic. "Kurva!" rezignovaně utrousil Tracy. "O co ses jako snažil?" s nezájmem se tázal Mal. "Ke schopnostem osudu patří i možnost měnit svůj vzhled podle toho jak velkou moc máme. Čím mocnější jsme, tím rozmanitější možnosti máme a čím je naše moc menší, tím se víc a víc podobáme na svého majitele, takže ti nejmocnější převážně vypadají zcela odlišně od svých lidí a naopak - ti neslabší jsou se svým člověkem naprosto identičtí." udělujíc Malovi další osvětu posmutněl: "Ale zdá se, že v tomhle stavu nemám žádný schopnosti, co jsem měl jako osud." Aby ho povzbudil, přislíbil mu Mal večerní návštěvu Vnitřností: "Neboj, bude tam tma, namažem se a třeba se zadaří." mrkl na něj. Nadějeplný Tracy spokojeně ulehl na svůj ručník vedle Mala a odpočívajíc oddechoval ve stínu. Po chvíli se Mal zvedl: "Mám hlad!" Vynikající nápad. Vodními hrátkami vyhladovělý Tracy se divil, že na to nepřišel sám. Ještě, hold, ten pocit tak úplně neznal. Ale příště už bude vědět. Vzhledem k tomu, že si Mal nevzal při spěšném odchodu z domu takový obnos, aby vyhověl Tracyho apetitu a zkoupil celé menu v bufetu, objednali si pouze 4 chody a colu. 3 chody pro Tracyho, samozřejmě. Smažený salám, smažený smažák i smažený klobás se smaženými hranolkami v Tracym jen zahučely. Po této zdravotní fitness výživě ještě chvilku poseděli na zahrádce bufetu a přimhuřujíce více či méně oči zhodnotili korzující kvanta lesknuvších se děvčat. Poté zamířili zpět na ručníky. Malova kocovina, snad se cítila uražena smaženým smažákem, vyslala do žaludku jasný rozkaz k návštěvě toalety. Sociální zařízení naštěstí nebylo daleko. Nacházelo se ovšem vzadu u dětského bazénku, který byl tradičně opuštěný, neboť i děti ho považovaly za nechutné místo. Tracy však byl rozhodnut, že vyzkouší všechny bazény a když už byli až zde, nepohrdnul šancí a jal se blbnout v mělké zakalené tůňce. Mal se ještě stihl zatvářit na Tracyho účet znechuceně a zmizel v ušmudlané kabince s nápisem UZI. Když se vracel ze své mise, nalezl Tracyho sklánějícího se a vyprazdňujícího svůj obsah žaludku přesně opačnou stranou než on sám ještě před malou chvílí, přímo doprostřed té kádě nazývané dětský bazén. Koho by napadlo, že intenzivní poskakování a ztřeštěné aqua radovánky nejdou ruku v ruce s právě pozřenými třemi chody smažených diapokrmů. Tracyho ne. "Ty vole, co do prdele..." počkal až Tracy dozvrací "Dělej, vypadnem odsaď, než si toho někdo všimne!" Tracy si otřel předloktím ústa, v očích odevzdaný výraz. "Sakra, blití je hnus!" Ta absurdně pravdivá věta způsobila Malovi náhlý záchvat smíchu a ten se chechtajíc sesunul na deku. Pohled na smíchem se zmítajícího Mala působil na Tracyho rozbouřené zažívání jako lék a během chvilky už se ve stínu na dekách řechtali oba. Tracy, smíchem vyléčen, zapomněl na svou nepříjemnou zkušenost a opět zatoužil po osvěžující vodě. Mal se však ještě zcela nevypořádal se svojí opicí a věda toho, že ostré odpolední slunce ho v tomto boji výrazně znevýhodňuje raději zvolil setrvání v bezpečí stínu stromu. Tracy se tak vydal k lidmi již obsypanému bazénu sám. Mal znaven horkem, soubojem s pozůstatky včerejší večerní pitky a smaženým smažákem mezitím vytuhl.
Jenže než stačil vůbec proniknout do snu, vyrval ho z krátké dřímoty hlasitý povyk přicházející od bazénu. Rozladěně se opřel o lokty a zaostřil do hloučku lidí srocujícím se okolo maskulinního záchranáře Paula dřepícího nad nehybným Tracym. Ten arogantní kretén Paul se právě chystal přistoupit ke svýmu oblíbenýmu dýchání z úst do úst, když Tracy otevřel oči a vykuckal 10 litrů vody. Paul se zase stal hvězdou dne a všichni přihlížející ho zasypali ovacemi. Tracy ho ujistil, že je opravdu v pořádku a ví, který je rok a kdo je prezidentem a že se svým životem bude nakládat opatrněji a chvátal k Malovi s výrazem statkáře, jemuž pes zakousl oblíbenou ovci. "Ty jeden idiote!" lál Malovi. Mal oprávněně netušil z jakého důvodu si to měl zasloužit a podle toho se tvářil. "Máš mně říct, když si chceš zdřímnout!" Stále nijak nepomáhal Malovi v přesném pochopení situace, nehledě na to, že si Mal nárokoval právo ve svém volném čase spát dle vlastní libosti. "Když usneš ty, usnu aji já! Copak jsem ti to neříkal?!" čertil se Tracy. Mal si ale údajnou diskuzi s Tracym na tohle téma nevybavoval. Nicméně už mu svítalo, proč dostal vyhubováno. Jak tak nad tím hloubal, zdálo se mu to čím dál víc k smíchu a za chvíli už se zase oba svíjeli v křeči od namáhání bránice na zemi. "Co? To jako fakt?" bavil se tou skutečností Mal. "Když usnu, usneš taky? A když se probudím, tak ty taky?" "Jo, přesně." "A co když usneš ty, usnu i já."Ne, já nemůžu sám od sebe usnout." Mal se vážně zahleděl Tracymu do očí a počkal, než zvážní i jeho tvář. Pak se začal zase hrozně smát.
"Čau, Male!" hrubě vstoupil do jejich řehotu jemný dívčí hlas následovaný jemnějším mužským "Zdar, Male!". Sonya a Pierre, Malovi kámoši, říkal si Tracy. Znal všechny jeho kámoše. Aby taky ne. Navíc s Pierrovým osudem Keithem se znali od malička, jelikož Pierre s Malem vyrůstali spolu jakožto nejlepší kámoši. A zatímco Mal neměl Sonyu příliš v oblibě, protože mu svým způsobem odvedla nejlepšího kámoše, Tracy byl za ni rád, neb Keith od patnácti let propadl nacismu, nechával si říkat Siegmar a vedl blbý žvásty, který Tracyho postupně obtěžovaly až to bylo s Keithem repsektive Siegmarem k nevydržení. Pierre se však do Sonyi zamiloval a jelikož ti dva bez sebe nevylezou na ulici má, díky Keithově/Siegmarově paralýze láskou, klid. Sonyin osud Tracy nezná ani jménem. Neměl totiž možnost s ní nikdy mluvit vzhledem k tomu, že se Mal se Sonyou nikdy bez Pierra nesetkal a tak ji Tracy vídával pouze v paralyzovaném stavu. Nyní ale bylo něco jinak. Sonyin osud nebyl paralyzován. Tracy trochu posmutněl, jelikož to těm dvěma přál, a taky moc nepotřeboval aby se vrátil ten otravnej Siegmar. "Jak seš tady dlouho? My už jdeme dom, všimli jsme si vás jen díky tady tvýmu kámošovi, kterej se rozhodl utopit v bazénu." navlékala rozhovor Sonya. "Já ani nevim, někdy od oběda. Taky už pudem. Jo, to je Tracy." odpovídal Mal. "Ahoj Tracy, já sem Sonya." podávala sedícímu Tracymu ruku čerstvě odmilované děvče. Ten jí ale nevnímal, blíže se seznamoval s jejím osudem. Už věděl že se jmenuje Meira a že je, stejně jako Sonya, židovka. To se nebude Siegmarovi příliš zamlouvat. Přecejen ale nakonec vyskočil: "Tracy." nabíral k osobě jíž třásl rukou zášť. Ať to bylo jak chtělo, Pierra považoval taky za kamaráda, a nepřál mu utrpení z blížícího se konce. "A ty seš určitě Pierre! Těší mě." houkl na dávného přítele v duchu mu spílaje za výběr té mrzké Sonyi. "Jo, čau." podivil se Pierre, odkud ho asi Tracy zná. "Ty seš určitě Tracy." Následoval umělý smích na znamení nově uzavřených přátelství. "Slyšeli jste o tom chlápkovi, co chtěl dneska skočit u nás z mostu?" vyhrkla vcelku nezáživnou informaci Sonya, aby řeč nestála. "To je hrozný, jak se dneska chtějí všichni zabíjet." podívala se s předstíraným pobavením na Tracyho. Ten už ale zase zíral do prázdna, bavil se s Meirou na téma Pierre a Sonya. Nepotřebovali totiž slova, když se bavili osudy mezi sebou. "Jo, byli jsme zrovna u toho." soutěživě zaznělo od Mala. "No, tak nic, my už pudem," poraženě prohlásila Sonya, když na její slova reagoval místo toho tajemného cizince Tracyho obyčejný Mal "jdete večer, do Vnitřností? Třeba tam bude i ta tvá holka ze včerejška." zkoušela to z jiné strany a neodpustila si připomenout Malův včerejší úspěch. "Čau!" "Čau!" "Čau!" "Čau!"
Večer se oba vystajlovali jak jen to šlo. Mal povzbuzen včerejším úspěšným lovem si sliboval podobný průběh večera. Poněvadž si ho doteď nepamatoval, znamenalo to minimálně ošahávačku. Tracy nabudit nepotřeboval, měl před očima stále obraz bikin, holek v bikinách. Pro jistotu na sebe nanesl smrtelnou dávku voňavky značky Hřebcova Kobliha. Nic bych za to nedal, že tu značku vlastní ten stejnej týpek, co Vnitřnosti a Piranhu. Tracy tuhle výpravu absolvoval již tolikrát, ale ještě nikdy se necítil stejně. Připadalo mu, že každý schod po cestě z pokoje je teď úplně na jiném místě než bývá. Dole seděl postrach všech chlupatých predátorů pan Kelly a jeho statnější bratr Hammond Kelly a sledovali sobotní akčňák hádaje se o tom, kdo z nich má větší manželku. Neviditelnou společnost jim dělal Champion One a osud strejdy Hammonda Mr. Perfect. Jejich hádka by se dala snadno postavit vedle té Kellyovic a nikdo by nepoznal rozdíl. "Kam jdete, buzny?" zaburácel hlas strejdy Hammonda "Bacha na schody, trochu jsme je převrtávali!" Nejlepší bylo si těch dvou monster nevšímat a nedávat jim záminku k boji. Se stojickým klidem se tak vyplížili za hromobití "buzen", "teploušů", "homoklád" a různých dalších variací téma homosexuálů z domu.
Do Vnitřností dorazili přesně v 22.13, což bylo o 13 minut později než s odkazem na svou dokonalou dochvilnost odhadoval Mal. Vnitřnosti byly narvaný k prasknutí. Ten majitel je vážně zvíře. Rozhlížeje se po klubu, jestli náhodou nespatří tu kočku ze včerejška, neboť tam to bylo nejjistější, vedl Mal Tracyho k baru. Tracy byl taktéž zaměstnán rozhlížením se po Vnitřnostech. Ten ovšem nehledal nic konkrétního. Vybíral si. Spíš tedy odhadoval, která a po kolika panácích by ho možná chtěla. Konečně se na ně dostala po dvaceti minutách čekání řada. Mal na start objednal panáky. Tracy to ze slušnosti otočil a protože jako osud neměl žádné peníze, Mal to zatáhnul. Objednali si ještě dvě piva a vypravili se na parket předvést své taneční mistrovství. Nesetkali se však s valným úspěchem. Nesetkali se s úspěchem vůbec. Mal stále vyhlížel, ale nenacházel. Aby nebylo jejich příští vystoupení na parketu opět pouhou bezkrevnou účastí, vystáli si znovu frontu na pití. Tentokrát si dali panáky po dvou. Samozřejmě to Tracy pokaždé galantně otočil. Mal, s ohledem na svoje úspory, doufal, že tentokrát už budou slavit úspěch. Ostatně nyní už cítil jak se jim zvedá taneční skill, inteligence a rostou jim svaly. Nemohli se vrátit s prázdnou. Když se znovu sešli na baru, tváře jim plály rudě a na té Tracyho byl dokonce vidět doznívající otisk ukazováčku. Bude to chtít další panáky. "Ještě dvě vodky." objednával vyčerpaně Mal. "Čtyři. Dáš si taky? Tak pět." upravil objednávku známý hlas. Tracy a Mal se opírajíc o bar neochotně otočili. Sonya s Pierrem. Paralyzovaný Siegmar se krčil Pierrovi potupně u nohou a čerstvě osvobozená Meira se oddávala tanečním rytmům na parketu. Sonya: "Čau kluci!" Pierre: "Zdar borci!" Oba dva zaráz: "Čus!" Ani jednoho teď tihle dva zrovna nezajímali. Mal mžoural po okolí, hledal svoji holku ze včerejší noci. Čím víc alkoholu mu proudilo tělem, tím pevněji věřil, že tam někde je. Tracy zase pozoroval Meiru a její smyslný tanec na nesmyslnou hudbu. "Tohle je Christa." ukázala na nevýraznou dívku krčící se za ní. "Přistěhovali se minulej týden z Řecka a bude s nama chodit do školy." Mal i Tracy se nezaujatě představili. Sonya rozdala objednané vodky. "Víte, jak jsme se bavili o tom týpkovi, jak chtěl dneska odpoledne skkočit z Lynncasteru, ne?" Nikdo neodpověděl. "Tak bylo ve zprávách, že ten policajt, co mu to rozmluvil se dneska večer zastřelil." V Tracym to poskočilo. "Prej strašně chlastal a měl dluhy. Ta jeho ženská má teď na krku tři malý haranty." otočila do sebe panáka vodky Sonya. "Strašný." dodala. Tak tam měl slabý místo. Pomyslel si Tracy. Věděl, že šílenej osud jen tak něco nezastaví a stačí málo k tomu aby nad člověkem převzal kontrolu. S tím už nic dělat ale nemohl. Prásknul do sebe vodku a zamířil si to na parket za Meirou. Stejně se svým panákem naložil Mal. V tu ránu spatřil TU dívku! Spěšně se jí vydal naproti. Ale to už se paralyzovaný Tracy řítil ze schodů vedoucích od baru dolů na parket přesně tím směrem. Jeho pád naštěstí zbrzdil obrovský výstřih vskutku zajímavé gothičky. Co, do prdele, pohledávala na diskotéce. Ten název fakt není vhodnej. Ono štěstí je vlastně dosti relativní pojem. Tracyho šťastné přistání totiž přišlo na druhé straně velice nešťastné gothickému příteli zainteresované gothické divy a jal se Tracyho zpracovávat po vzoru blackmetalových vyznavačů übersatana. Mal s těžkým srdcem musel opustit myšlenky na minimálně osahávačku a konečně v praxi upotřebit zkušenosti ze všech těch Van-Dammů, jemaž ho v mládí krmil přemožitel Grizzlyů. Jenže i ghotická dvojice měla svoje přátele, kteří chtěli pomoci a najednou si pomáhal jeden s druhým a epická bitka vrcholila tím, že vyhodili Mala s Tracym z klubu. Ostatní si nechali. Nejspíš je čekal nějakej daleko tvrdší trest. Ale asi ne. Podpíraje se, zakrvácejí a potrhaní ukrajovali velice pomalým krokem cestu k domovu a finišující noc dokreslovala mizérii dnešního večera.
Ptáci venku vesele cvrlikali a přes chybující žaluzie ostré ranní slunce distribuovalo svoje zvědavé paprsky do Malova pokoje. Z venčí před domem se ozývaly zvuky manuální práce prokládané jadrnými výrazy hřmotných neandrtálců. Strejda Hammond s jeho bratrem opravovali verandu. Jejich počínání, nechť už bylo jakkoliv obratné a účelné, trpělo vedlejším účinkem probudit všechny a všechno v okruhu jednoho kilometru. Seč se Mal snažil, co mohl, jeho prosby "ať táhnou k čertu" nebo "ať radši chcípnu" zůstávaly v jeho hlavě pouze jako zbožné přání nevyslyšeny. Vždyť před chvílí přišel z diskotéky! Měl by na to někdo brát ohled. Jenže když se ti dva rozhodnou něco dělat spolu, obvykle je to přesně takhle. Začínají s rozbřeskem a tváří se, že takhle brzo pracovat je pro ně naprosto normální a nejchlapštější práce je samozřejmě defiována úrovní rámusu. Mal se usnesl, že randál z venku přidusí zavřením okna. Když se však vracel zpět do postele, zarazil se. Nikde neviděl Tracyho. Začalo mu to šrotovat v hlavě. Byli včera na diskotéce, dostali po čuni. To mu dosvědčovala minimálně pulsující levá strana obličeje. Strašně se zkalili, to mu dosvědčovalo, že dostal včera po čuni. Rozhlédl se po pokoji, ale nikde ani stopa po tom týpkovi, co s ním včera strávil den a tvrdil mu, že je jeho osud. Najednou to Malovi začalo znít skutečně podivně. Jaká je šance, že se mu to všechno zrodilo pouze v jeho hlavě pod taktovkou přehršle alkoholu? Obrovská. Cha, kravina, zakroutil hlavou nad svým prapodivným snem a vlastní naivitou. Aby však získal stoprocentní jistotu, překonal nechuť k jakémukoli pohybu, jež mu dodávala rodící se kocovina, a vydal se na průzkum baráku. Po nějakým Tracym ani stopy. Znovu se podivil nad tím nočním bludem. Prej osud. Che. Byl to jenom sen. Vyhodnocoval Mal svoje vzpomínky jako fikci. Velice živou fikci. Nacházejíc se v kuchyni, nalil si sklenku vody na uklidnění a plánoval, že se vrátí do pokoje a pokusí se navzdory okolnostem usnout a spát asi tak měsíc. V tom se otevřely dveře a do místnosti vstoupil upocený lovec medvědů Irving Kelly a vytáhl z ledničky dvě piva. Všiml si Mala. Jejich pohledy se střetly. Medvědí postrach vrhl k Malovi, u něj nevídaný, potěšený pohled a uznale pokývl hlavou: "Dobrý!" zdvihl palec. "Co?" obdaroval zase, u něj hojně vídaným, nechápavým výrazem svého otce. "No. Ta kočka, co předchvilkou odešla. Jakože dobrý." pomrkával na Mala "Neříkej, žes byl tak na mol, že si ji nepamatuješ." Že bych přecejenom zaskóroval? Radoval se Mal v duchu a gratuloval si. "My už jsme se s maminkou strachovali, jestli nejseš náhodou teplej, když sis sem včera dotáhnul toho kamaráda." "Jakýho kamaráda?!" "Tracy se myslim jmenoval." Mal vytřeštil oči a rozběhl se do svého pokoje. S hrůzou padl na postel. Hluboce dýchal. Ozvala se rána. Jakoby kniha spadla na zem. Jakoby jí někdo mrštil. Mal ležíc na zádech zvednul hlavu a pohleděl směrem ke své bídné urážce slova knihovna. Idiot - kniha jíž použil Tracy při prvním setkání se válela na zemi. Mal znovu přehodnotil status svých vzpomínek. Nebyl to sen. Tracy tady nepochybně je. Rozblikala se lampička a Malovy kalhoty prolétly vzduchem. Je tady! Tracy existuje. Můj osud je skutečný. Rostla Malova víra. "Male!" ozval se temně hlas v Malově hlavě. Rozhlížejíc se po pokoji nikoho Mal neviděl. "Male! Jsem tady! Neviditelnej!" promlouval k němu Tracy. "Co? A proč tě nevidim? A jaktože můžeš pohybovat věcma naráz a vůbec být v mé hlavě?" "Vysvětlím ti to po cestě! Obleč se, dělej! Není čas!" Mal neváhal, neboť Tracy zněl vážně a důrazně. Hodil na sebe potrhaný a krví, prachem a omítkou znečištěný včerejší outfit. Znějíc jako největší akční hrdina všech dob zachraňující lidstvo před globálním zánikem: "Kam jdeme?" "Na nádraží."
Spěšně vyrazili z baráku. Venku se Mal dočkal skoro potlesku od dvou handrkujících se hromotluků, díky svému údajnému večernímu zářezu. Z toho ho ale rychle probral Tracy, jež zněl v jeho hlavě: "Jo, ta kočka, o níž se ti zmínil tvůj tata, mi pravděpodobně ukradla duši." Mal se snažil chápat, ale scházelo mu příliš mnoho indicií. Tracy tedy pokračoval ve vysvětlování: "Možná jsem ti včera trochu kecal. Věděl jsem, proč mě vidíš. My osudy nemáme duši, narozdíl od lidí. Nevím, proč - a teď fakt nekecám - včera ráno jsem se probudil a měl jsem ji. Protos mě viděl. Teď se ale zdá, že v noci mi ji ukradl jinej osud. Ještě jsem o tom neslyšel a nevím, jak je to možný, ale chci ji zpátky! Proto musíme na nádraží." "Jak víš, že je na nádraží?" "Champion One a Mr. Perfect, byli naštěstí brzo vzhůru, kvůli tvýmu tatovi s Hammondem, zrovna když ta holka opouštěla s mou duší dům. Díky nim to vím. Naštěstí ses probudil právě zavčas, abysme tam byli dřív než autobus. Jestli zmizí, už ji nikdy nenajdem." Mal přikývl hlavou a zamračil se, aby poukázal na důležitost celé situace přidajíc ještě do kroku. "A kdes vzal vlastně takovou sílu, že se mně můžeš hrabat v hlavě?" napadlo Mala a snažil se nemyslet na prasárny. Marně. "To ti není jasný? Hned jak ses probudil a začals věřit na mě, jako na osud, rostla tím má moc. Jak už jsem ti říkal - čím víc věříš na osud, tím silnější je." "Jo ták." pochopil Mal a přemýšlel, jak by mu zase zkrátil řetěz. Prasárny.
Do autobusu už nastupovali poslední cestující. Mal tedy přikvačil ke dveřím a koupil si jízdenku na konečnou. "Vidíš ji?" ptal se Tracyho, když usedal na místo za řidičem. "Jo, sedí vzadu u dveří... Do hajzlu!" "Co?" pátral po příčině vulgarismu Mal otáčíc se na mladou dívku nepříliš výrazných rysů. "Ona nemá řetěz! Není k nikomu připoutaná! Tohle nemohla dokázat! Nikdo to nedokáže aniž by zešílel! Proboha," vyrojila se Tracymu v hlavě teorie: "ukradla všechnu vůli svýmu člověku a díky tomu i její duši!" "A proč bys ji měl ale potom ty?" "Nevím, možná mě použila jako testovací objekt jen, a když viděla, že je to bezpečný, ukradla ji zpátky." odkrýval nejpravděpodobnější scénář. Dívka si jich již všimla taky. Nezpanikařila a počkala si na první zastávku. Pak už se o nějakém nezpanikaření dá těžko hovořit. Jen co se se syčením otevřely dveře, děvče vyrazilo tryskem ven. Mal okamžitě za ní. Její zběsilý úprk vedl až do parku, kde se jí díky bujné vegetaci a spleti cest mezi stromy podařilo svým pronásledovatelům zmizet. "Co teď?" pokrčil rameny Mal. Jejich počínající brainstorming rozrazilo hvízdání brzd a následná rána z odlehlé strany parku. Překonali plot ohraničující park na jeho nejpustější straně vedoucí přímo na silnici. Naskytl se jim pohled na pořízka, jenž hlavou tluče do dveří svého kamionu a opakuje: "Kurva, už zas! To snad není možný! Kurva už zas! To snad není možný! Proč já?! Kurva už zas..." Nedaleko kamionu se povalovalo bezvládné tělo děvčete, jež před chvílí stíhali. Najednou oblohou projelo nepatrné zelené světlo a tělo zmizelo. Před Malem se objevil Tracy ve své nynější lidské podobě. Měl zpět "svoji" duši. Ale vypadal jinak než předtím. Vypadal jako dvojče plavčíka Paula. Mal se na Tracyho podíval pohledem to-jako-vážně. Tracy se rozesmál: "Poď, zmizíme odsud, než z toho bude nějakej problém." "Hej, co to má jako znamenat?!" ozvalo se pobouřeně od kamionu ve chvíli, kdy přelézali plot z vnitřní strany Lincolnova Parku. Mal to však neslyšel. Ani nemohl. Svoje rozčarování totiž ventiloval, jemu neslyšný, osud. K Tracymu ovšem jeho slova dopadla. Otočil se ke kamionu dosahnuvšíc půdy parku pod nohama uzřel na korbě pořvávající postavu dlouhým řetězem připoutanou k stále ještě lamentujícímu řidiči. "Co? Vždyť sme tě vytáhli z problému, tak co chceš?!" oplácel mu stejně aseritvní mincí Tracy. Mal si všimnul, že Tracy zase zírá "do blba" a už mu bylo jasný, že si povídá s nějakým osudem, tak ho jen jemně upozornil, že půjde napřed, ať ho pak dožene. "Vytáhli z problému, vytáhli z problému. Já se ze svých problémů dokážu vyhrabat sám!" Tracy se na něho zkoumavě podíval. "Bez oběti není případ!" smutně poznamenal řidičův osud. Tracy se rozzářil: "Ty vole! Nejseš ty... No jasně! To seš ty! Seš Trevor, ne?" "Jo, těší mě!" zjihnul Trevor. Miloval totiž, když ho ostatní poznávali. "Já jsem Tracy! Člověče, to je úžasný! Ty seš legenda." "Ale zas tak horký to není." snažil se působit skromně, ale dělalo mu neskutečně dobře, když ho ostatní častovali legendama a celebritama." Ještě chvíli vedli rozhovor v tomto duchu a poté se rozloučili a Tracy dohnal Mala. "Sis s někým povídal, že?" "Jaks to poznal?" "Tak nejsu úplně dementní, byl to někdo zajímavej?" "Tak to mně neuvěříš - byl to Trevor!" pravil Tracy významně. "Ne, že bych neznal všechny Trevory na světě, ale asi si přesně nevzpomínám." utrousil sarkasticky Mal. Tracymu došlo, že vlastně lidé nemůžou znát celebrity světa duchovních bytostí: "Někdy se mu říká i Trevor Kamioňák, nebo Trevor Právník. Svýho člověka maximálně ovládl a dokázal nezešílet nad tou neskutečnou mocí. Teď objíždí svět kamionem, sráží lidi a snaží se z těch případů vysekat. Bere to jako výzvu. Díky svým schopnostem ale ještě nikdy neprohrál. Dokáže v rozhodujících chvílích vložit tu správnou myšlenku do té správné hlavy! Je to legenda!" "Je to vrah!" reagoval s opovržením Mal. "Jen tak si zabíjí lidi a uniká trestu. Jo, slyšel jsem o tom kamioňákovi a jeho právníkovi, kterej nikdy neprohrál soud. To je hnus. To všechno teda dělá ten Trevor. Fakt hezký." samým zhnusením se Mal odmlčel. Tracy vypadal zaraženě. Přemýšlivě.
Na zastávce zjistili, že autobus jim jede nejdřív za čtyři hodiny. "Zpropadená neděle!" bylo jedno, kdo z nich to řekl. Mal: "Co budem dělat čtyři hodiny?" Tracy povzbuzen zpětně nabytým fyzičnem hned věděl: "Pudem se někam najíst!" zubil se na Mala. Ten nápad se mu nezdál vůbec od věci, jelikož od té doby, co vstal, neměl ani sousto. Naštěstí je včera z Vnitřností vyhodili dřív, než stačil utratit všechny peníze za vodku a pivo a tak se mohl opřít o čtyři stovky, jenž se mu tísnily v kapse kalhot. Návrh byl podpořen, odhlasován a schválen. Jelikož byla neděle časně ráno a oba byli vyčerpaní neznajíce cizí město, vzali zavděk prvním zatuchlým nonstopem, doufajíce, že se v něm vaří. "Vaříte?" "Ne." No co, nikam jinam se jim už nechtělo a přítmí s blikajícími automaty vytvářelo vcelku útulný dojem. Navíc už před sebou měli natočená dvě piva a z nějakého důvodu jim i místa na baru připadala jako těžce prominentní. Pouze pár opilců, co tu sedělo snad od uplynulé noci - a všech ostatních nocí - sedělo roztroušeně po jednom u stolků v baru, schovávajíce se před svou vlastní mrzkostí. Podsaditý barman leštil sklenice, tvářil se, jakoby mu ukradli penis a občas upustil nějakou tu politickou glosu směrem k šustícímu rádiu. Zato jeho osud, to byl jinačí mluvka. Jakmile zaslechl Tracyho při s Malem na téma: Je Trevor hvězda nebo zasranej vrahoun, musel přidat i svůj názor. "Trevor? To je sráč." vypálil mezi ně. Mal ho samosebou neslyšel a Tracy ho ignoroval - jeden oponent mu stačil. "Snowtaleovi nesahá ani po kotníky." nenechal se odbýt barmanův osud. Tracyho nový směr debaty zaujal: "Ahoj, já sem Tracy." zasklil Mala s jeho variacemi na věty obsahující slova Trevor, vrah a různé modifikace výrazu zasranej. "Terry." přijal barmanův osud Malovo místo v diskuzi. Mal pochopiv Tracyho upřený výraz před sebe, i rozpoznal situaci a taktéž on s radostí přijal náhlé utnutí tohoto nekonečného nesmyslného sváru. Věnoval se pivnímu podtácku. "Snowtale? Kdo to jako má být?" Pustil se Tracy do nově otevřených dveří rozmluvy. "Největší frajer, kterýho jsem kdy viděl. Dokázal ovládnout svýho člověka natolik, že má téměř neomezenou moc a nezešílel z toho." "To dokázal i Trevor..." "Trevor je normální hyena!" Tohle už Tracy někde slyšel. "Vraždí lidi a staví na tom svou slávu!" "A co teda dělá ten Snowtale, kromě toho, že má obrovskou moc?" "Pomáhá. Viděls venku toho bezdomovce? Snowtale je jeho osud." "No, já nevím, ale myslim, že lidi neberou tohle zrovna jako výhru." "Nepřerušuj mě!" obořil se na Tracyho Terry "Ten bezdomovec se jmenuje Brandon Harmsen. Kdysi velice bohatej podnikatel ve stavebninách. Snowtale mu pomohl vybudovat úspěšnou firmu, odměnou mu za to byla Brandonova sílící víra a tím pádem moc. Snowtale mu dopřával jeden úspěch za druhým, a sám se cítil úspěšný. Neexistoval žádnej konflikt. Snowtale měl sílu a moc a Brandon svou kariéru, peníze i rodinu. Obě strany byly plně spokojeny. Pak se to stalo. Brandon začal podvádět svou ženu se svou sekretářkou. Snowtale tomu nemohl nijak zabránit, jelikož byl celých čtrnáct dní paralyzován láskou. Jakmile však láska opadla a jed povolil, bezbřehej zastánce principů Snowtale začal ničit. Všechno, co pomohl Brandonovi vybudovat. I to ostatní. Začal s jeho rodinou. Zakrátko objevila nebohá paní Harmsenová v poště video z nevěry usvědčující jejího hanebnýho manžela. U soudu se Snowtale přičinil o to, aby Brandon vypadal jako alkoholik a svoje děti tak mohl vidět maximálně o svátcích na obrázku. Zmanipuloval Brandona natolik, aby převedl všechno svoje jmění na různé sirotčince a postižené. Brandon skončil na ulici. Snowtale mu každej den vkládá myšlenky na jeho úspěch a nutí ho trpět den za dnem. Brandon se už několikrát pokusil spáchat sebevraždu, ale Snowtale mu ji pokaždé zhatí." "Tý vole!" zíral Tracy na Terryho s otevřenou pusou a myslel si o tom výroku, že Snowtale pomáhá, svoje. Taková krutost. "No," přidal mimoděk ještě Terry: "a možná by i věděl, co s tou tvou duší." "Co je s ní?" podivil se Tracy. "Ty sis toho nevšiml?" "Čeho?" "Tak se podívej na svýho kamaráda!" Tracy se mrkl na Mala a vyděsil se. Mal, začten do podtácku piva značky Průjemák - asi bych uhodl majitele - vypadal o deset let starší než dnes ráno. "Ty seš na tom stejně. Může za to ta poškozená duše a váš řetěz vůle to přenáší i do něho." varovně poznamenal Terry. "Být váma, radši bych vyhledal Snowtalea, jestli někdo ví, jak tomu zabránit, pak on." "Proč by to měl zrovna on vědět?" "Snowtale díky úspěchu Brandona procestoval půlku světa v rámci obchodních jednání a setkal se se spoustou osudů a kultur, kde získal klíčový informace, jak nezešílet z přílišné moci a mnoho dalších zajímavých informací." "A proč by zrovna nám měl pomoct?" "Protože to on dělá." Mrknul na něho Terry. Tracy řekl Malovi: "Zaplať a padáme, dělej, venku ti to vysvětlím." Mal byl z toho rozmrzen, ježto byl zrovna v zajímavé části podtácku o obsahu éček. nicméně velice neochotně udělal, co po něm Tracy chtěl. Ve dveřích ještě zavolal Tracy na Terryho: "A kde ho máme hledat?" "Zkuste to přes Brandona."
Najít Brandona nebylo zrovna složitý. Válel se hned u nonstopu u odpadků a děsně páchnul. Jaktože si ho nevšimli, když přicházeli? Nojo, ale jak "přes Brandona"? "Snowtale!" vyvolávali stojíc vedle válejícího se bezdomovce. Ten na ně absolutně nereagoval, což se nedá říct o kolemjdoucích, jenž byli na předobědové nedělní vycházce. Udivené obličeje se v této situaci staly standartem. Když se deset minut nic nedělo, rozhodl se Tracy k mnohem radikálnějšímu způsobu. Začal do Brandona tlouct a kopat. Lidi na nedělní předobědové vycházce se najednou začali tvářit zase jako že je všechno v pořádku. Brandon opět nereagoval. Tracy začínal propadat beznaději a z toho všeho pohybu se mu začala projevovat nepříjemná bolest nepřirozeně rychle stárnoucích kloubů a zad, když ho zachránil - a Brandona nejspíš taky - vytoužený hlas: "To stačí. Jsem tady." Tracy se otočil za sebe a spatřil vysokého sympaťáka - Snowtalea. Mal taky porozuměl situaci spatřiv známý Tracyho výraz upíraný nikam. Snowtale přistoupil k Tracymu a nabídl mu paži: "Snowtale. Proč mě sháníte?" Tracy jako ve snu vykoktal své jméno a potřásl mu pravicí. "On mě nevidí, co?" řekl Snowtale. "Ne, pane." úslužně "přitakal" Tracy. "Tak to uděláme takhle." pravil Snowtale, odrecitoval zdlouhavou formuli a zmizel. Nebem prosvištěl fialový pruh. V ten moment se Brandon postavil a rukama se zběžně opucoval: "Tak to bude asi jednoušší." poprvé ten bezdomovec promluvil. "To sem já, Snowtale." obrátil se na Tracyho, protože ti už byli představeni. Tracy nikdy neslyšel o tom, že by se mohl osud vtělit do člověka. Ovládat jeho myšlení, to ano, ale přímo do něj vstoupit, to byl i ve světě osudů zázrak! Trevor nesahá Snowtaleovi ani po kotníky! Tracy se otřepal a představil Snowtalea Malovi. "Pane Snowtale," zdvořile začal formulovat svoji žádost o pomoc Mal "slyšeli jsme o vás..." "Vykašli se na to, máme málo času. Vím, co potřebujete, sledoval jsem vás už v baru." "Tak proč jste se neukázal hned? To jsme vás nemuseli bít, teda vašeho člověka." styděl se Tracy, když žádal o pomoc muže, jemuž před chvílí tak naložil. "Však on si to, parchant, zasloužil." necítil se nijak poškozen Snowtale i přes to, že byl ve zbitém těle Brandona. "Takže nám pomůžete?" s nadějí v hlase se ptal Mal, kterému by se dalo odhadovat nyní tak kolem čtyřiceti let. "Víš, jakej je rozdíl mezi mnou a Trevorem?" šíbalsky se usmál Snowtale. Oba muži v letech propukli v radost. "Dobře, pustíme se do toho. Kde je?" "Kdo kde je?" reagovali Mal s Tracym na Snowtaleovu matoucí otázku. "Tracy je tady. Potřebujeme vyléčit jeho duši." upřesnil problém Mal. "Ale duši nelze vyléčit." šokoval je Snowtale. "Duše se musí vrátit majiteli." "Ale my nevíme, kdo je její majitel." sdělil Mal. Snowtale se káravě podíval na Tracyho. Tracy se neodvážil v jeho přítomnosti lhát: "Ok, možná jsem ti neřekl úplně všechno." k Malovi "Vím, čí to je duše." "Ty kreténe!" plísnil ho Mal "Čí duše to je?" "Vzpomínáš na tu malou nevýraznou holku z Řecka, co jí Sonya s Pierrem dotáhli do Vnitřností?" "Christa." vydechl Mal. "Tys viděl, že nemá duši a nics neřekl? Věděls i to, že ten osud, co jsme ráno honili, byl očividně její, žejo?!" Tracy se zastyděl, ale hned zbrojil do útoku proti Snowtaleovým úmyslům: "Nojo, ale když mi vezmeš duši, tak budu zase jenom neviditelnej osud a nikdy nepoznám fyzický potěšení! Nedám svou duši!" "Klidně si ji nech, ale do večera jste oba mrtví. Duše může přežít pouze v tom, komu patří." kontroval Snowtale. Mal jen nechápajícně zíral. "Tak jak byste mně, pane chytrej, vysvětlil," hledal řešení v minulosti Tracy "že když jsem měl její duši poprvé, tak jsme rychleji nestárli." "Ale stárli, pouze ne tak rychle. Předpokládám, že ta duše změnila majitele aspoň dvakrát." "Třikrát." špitl Mal. "Pak se nemůžete divit, že je v takovým stavu! Duše se každou změnou majitele strašlivě poškozuje a urychluje sebedestruktivní procesy!" hromoval Snowtale. "Můžeme ji zachránit pouze tak, že jí vrátíme majiteli." "No, ale Christa je až v Laitonu a autobus nám jede až tak za 3 hodiny." poukázal na komplikovanost situace Mal. "Tak já tu duši prostě zahodím!" hlásil se s prostým řešením Tracy. "Tak to zkus!" vyzval ho Snowtale tónem, jakým se v hospodě vyzývají chlapi k venkovnímu tanečku. Marná byla jeho snaha. "Duše se musí vázat k vůli, chytráku!" zajídal se Snowtaleovi Tracy. "Vy krysy!" osočil se na ně "využívat cizí duši se vám líbí, ale pak jí vrátit, to ne!" vychovával šedivějící muže. Kdyby to byli jen tihle dva, Snowtale už by se s nimi dávno nebavil, ale jeho charakter mu velel zachránit nevinnou Christu. Otočil se na patě a chatným krokem zmizel v nonstopu. Na nebi se na krátkou chvíli objevila fialová čára a z baru se ozvala rána. Snowtale se po chvíli vynořil ze dveří a pohazujíc si svazkem klíčů zamířil k autu, jenž bylo zaparkováno před barem. "Dělejte, kreténi!" křikl na vyvalené padesátníky. "Jenom spí." dodal pro větší klid a nastartoval motor.
Do Laitonu dorazili o dvacet minut později v oprískané káře dva čiperní dědoušci a řidiče jim dělal umolousaný bezdomovec. "Zavolej jí!" Zaúkoloval Snowtale Mala. "Nemám její číslo." "No, tak třeba chcípni." Lhostejnost ve Snowtaleově sdělení oživila Malovu touhu po životě. Volal Sonyi. Tracy zamkle seděl, jelikož věděl, že každá slabika, která projde jeho ústy hodně nepříjemně škrábe Snowtalea v uších. Mal Snowtalea raději neobtěžoval tím, že mu Sonya telefon nebere a rovnou volal Pierrovi. Ovšem, když se stejný scénář opakoval i při pokusu spojit se telefonicky s Pierrem, uznal za vhodné o tom Snowtalea zpravit a rovnou navrhnul, že by se mohli u Pierra rovnou zastavit, neboť byli blízko jeho domu. Snowtale, navigován Malem, zakrátko zastavil před Pierrovým. Protože na tom byl Snowtale jako fyzicky nejmladší s kondicí nejlíp a čas je tlačil jako nový boty, byl to on, kdo měl tu čest mluvit s paní Bordeauxovou o tom, kde je právě Pierre. Paní Bordeauxová byla značně překvapena civilizovaností mluvy páchnoucího trhana, jenž se dotazoval na jejího čerstvě plnoletého syna s dvěma bělovlasými starci na zadním sedadle plechového peklostroje. "Víš, kde je Aquapark Piranha?"obrátil se se zbytečným dotazem na Mala. S Tracym, tou krysou, nechtěl mít už nikdy nic společnýho. "Kterej idiot dá koupališti název Piranha?!" zabrblal si pro sebe a šlápl na to.
Na koupališti ale nastal neočekávaný problém. Ošuntělé bezdomovce z nějakého důvodu nechtěli do aquaparku pouštět a Tracy s Malem nebyli pro nějakou průzkumnou misi areálu způsobilí, jejich osmdesátiletá těla nemohla odolat polednímu slunci. Nebem prosvištěl fialový pruh a bezdomovec padl na zadek, tváříc se nepřítomně. Snowtale opustil jeho tělo a vydal se pro Christu jako čirý osud. Proplétal se mezi lidmi a snažil se ve změti těl, řetězů a jejich osudů najít maličkou dívku bez duše. Trvalo mu to déle než čekal a než by si přál. Nakonec Christu našel stát u dětského bazénku a toalet, čekající na Sonyu, jež jí instruovala aby tam na ní počkala. Christa, nemaje vlastní vůli, tak tedy činila. Na obloze vyšlehl fialový blesk a Christě zazářily oči. Rozběhla se přímo přes dětský bazének, šlápnuvší do něčeho, co silně připomínalo zvratky. "Sakra!" zaklela. "Christo! Kam utíkáš?!" právě vylezla ze dveří toalety Sonya. Christa se neotočila a pádila k východu, přeskakujíc lidi chytající bronz, úpal či klíšťata. "Pardon, pardon!" omlouval se Snowtale, když na někoho z nich chtěně nebo nechtěně šlápla. "Christo, kam běžíš? A kde máš Sonyu?" překvapen její nebývalou aktivitou zvolal na ni Pierre. "Sere!" vyhrkl Snowtale. Neměl už moc času. Natahoval Christiny maličké nožky co to šlo, ale stále to bylo málo. Alespoň byl její postavou zvýhodněn v protahování se mezi nově přicházejícími návštěvníky u vchodu. Ti, jež Piranhu navštívili poprvé a spatřili zoufalý útěk Christy z areálu, zvažovali zda neobrátit taktéž své kroky. Christa doběhla k autu v naprostém vyčerpání. Fialový záblesk uvrhl Christu na zem vedle Brandona a osvobodil Snowtalea z jejích útrob. Podíval se na dva něhybné starce. Bylo pozdě. Byli mrtví, oba dva, jak tam vedle sebe seděli se zakloněnýma hlavama dozadu. Po Christině duši nebylo ani stopy. Devadesátileté mrtvoly osmnáctiletých chlapců pařící se na zadním sedadle plesnivé kraksny a zkrachovalý král stavebnin, dnes již jen odpudivý bezdomovec se stali s svědky dvou fialových záblesků. Jeden se na obloze zjevil když Brandonova duše přecházela do Christina těla a druhý když k ní Snowtale poutal svoji duši. Christa se Snowtalem v zádech se uchichtla a vyšla vstříc nové budoucnosti. Jestlipak by se jí líbilo udělat kariéru ve stavebninách, pomyslel si mlsně Snowtale. Prásk! Na první křižovatce ji smetl kamion. Christa byla na místě mrtvá. Z kamionu vyskočil zoufalý muž, pohlédl na Christu a začal tlouci hlavou o dveře opakujíc: "Kurva, už zas! To snad není možný! Kurva už zas! To snad není možný! Proč já?! Kurva už zas..."