Sestřička

Anotace: Předtucha...

"Kupte kytičku, pane. Vaší dámě pro radost,“ vemlouval se nablýskaný robot z blízkého květinářství.
Automaticky jsem sáhl do kapsy, ale při pohledu na drobné bílé květy marťanských slziček jsem rezolutně zavrtěl hlavou.
„Arne,“ vydechla překvapená Lucie. „Hned mi je kup!“
„Tyhle ne, promiň.“
Lucie byla paličatá jako každá krásná ženská, a tak s ukřivděným úsměvem vytáhla požadovanou sumu.
Další diskuze byla předem ztracená. Vzal jsem ji proto pevně za ruku a zamířil k výkladu s módními oděvy.
„Surovče,“ zasyčela mi do ucha. „To bolí.“
„Promiň,“ omluvil jsem se ještě jednou, jenže to už zřejmě neslyšela. Kulila oči na měňavé halenky zdobené jantarskými perlami a seterskými polodrahokamy.
„Jsi mizera, Arne. Dobře víš, co na mě platí,“ řekla, když se její ženská dušička dostatečně nabažila té lákavé podívané.
„Tak nějak to bude,“ připustil jsem. „Doufám, že se už na mě nezlobíš.“
„Tu světlemodrou,“ udělala zamilovaný kukuč. „Prosím.“
„Co za to?“
„Bezvadnou večeři při svíčkách a se šampaňským.“
„V Luxbaru?“
„Kdepak, pane doktore, slušné děvče do Luxbaru nechodí.“
„Tak tedy v Arkolu nebo…“
„Samá voda,“ usmála se, a když nepřišel další návrh, šibalsky dodala: „No přeci u mě, miláčku.“

Druhý den jsem koupil velkou kytici a v očekávání nejen gurmánských příjemností, jsem vyťukal svůj kód. Lucie mě uvítala polibkem a jako královna uvedla do pokoje.
„Líbí?“ zašvitořila a ukázala na prostřený stůl.
„Moc,“ řekl jsem, ale další slova mi uvázla v hrdle. V malé vázičce jsem spatřil ony drobné bílé květiny, které jsem včera odmítl koupit.
„Dej je pryč! Okamžitě je vyhoď!“ křičel jsem, zatímco se Lucie na mě dívala jako na blázna.
Uposlechla a bez odmluv je odnesla do kuchyně, ale to mi nestačilo. Teprve, když i s vázou skončily v odpadkovém anihilátoru, jsem se jakžtakž uklidnil. Dobrá nálada však už byla ta tam a ani šampaňské nám ji nevrátilo.
„Nechceš mi něco vysvětlit?“ zeptala se Lucie podrážděně, když jsem se opět odmlčel.
„Proč jsi jen kupovala ty zatracené kytky?“
„Nevím. Něco mě k nim táhlo. … Arne, vždyť přece o nic nejde. Proč tak šílíš?“
„To bude dobré, kotě,“ usmál jsem se zapálil si cigaretu. „Raději půjdu. Jak vidíš, nejsem dnes právě dobrý společník.“
Mlčky přikývla a rozloučila se letmým polibkem.
Doma jsem si nalil sklenku koňaku, usedl do křesla a zavřel oči. Jak to tenkrát vlastně bylo?

Před lety jsem nastoupil jako mladý lékař v Marsopoli, větší zapadákov ani nemohl být. Tisíce a tisíce prospektorů, těžařských dělníků a dobrodruhů zaplavilo Mars, a díky tomu jsme stále měli plné ruce práce. Úrazy, rvačky, infarkty, to vše na denním pořádku. Prostě ta nejlepší škola pro začínajícího felčara.
A pak tam byla Beata, sestřička, krásná jak obrázek, ale chladná jako pořádný kus ledu. Všichni doktoři po ní bláznili. Musím přiznat, že ani já jsem nebyl výjimka, i to, že jsem také patřil k té smečce neúspěšných svůdců. Jediná šance jak získat nějaké to pohlazení či milé slovo, byla stát se pacientem.
Po čase jsem to vzdal, prožil pár nezávazných románků, ale pokaždé se mi v její blízkosti bláznivě rozbušilo srdce. V té době si Beata vysloužila nelichotivou přezdívku „černá sestra“. Dodnes si to nedovedu vysvětlit, jisté však je, že tohle půvabné stvoření mělo zcela bezchybnou intuici., instinkt, nevím jak to správně pojmenovat, ale vždy, když donesla nějakému pacientovi na stolek kytičku marťanských slziček, věděli jsme, že si na něj zubatá už nabrousila kosu.

Když jsem po roce dostal nabídku od profesora Zerina, abych u něj nastoupil jako asistent, neváhal jsem ani chvíli a začal balit. Lunární klinika měla dobrý zvuk a já jsem marně přemýšlel, který dobrodinec se starému pánovi zmínil o mých kvalitách. Rozloučil jsem se s kolegy, zlíbal sestřičky a s přáním mnoha úspěchů jsem vyrazil za svou kariérou.
Venku na mě čekala Beata a mlčky mi podala obálku.
„Co to je?“
„Abys na mě nezapomněl,“ usmála se a plaše mě políbila. „Teď ne,“ zchladila moji zvědavost. „Teprve až se zavedeš na novém místě. Slibuješ?“
„Hned jak nastoupím na klinice. Platí?“ upřesnil jsem a pečlivě uschoval obálku.

Svůj slib jsem splnil až později. Cestou jsem někde založil její dáreček, potom jsem se musel zabydlet, představit profesorovi, kolegům a zařídit spoustu jiných věcí. Prostě mi to vypadlo z hlavy.
„Něco tu pro vás mám, pane doktore,“ podávala mi sestřička malý balíček. „Z Marsu.“
Beata, připomněl jsem si svůj slib a otevřel balíček. Žádná zpráva, nic, jen několik uschlých bílých květů. Omluvil jsem se profesorovi a s neblahým tušením jsem jel domů. Když jsem konečně našel onu pečlivě založenou obálku, s bušícím srdcem jsem ji otevřel. Obsahovala plastickou fotografii Beaty s kyticí marťanských slziček v ruce. Dlouho jsem se díval na její podobiznu a potom ji obrátil. Na druhé straně bylo stručné sdělení: Miluji tě.