SMÍCH

Anotace: @&@

SMÍCH

Vyšel z koupelny, z šatní skříně vytáhl letní sáčko, trošku pomačkané, ale to už k tomuto materiálu tak nějak patří a není-li to moc, na imidži to neubere. Jde na důležitou schůzku, potřebuje udělat dojem, ale zároveň chce zůstat i trochu ležérní, aby to nevypadalo, že jí přikládá přehnanou důležitost. Ačkoliv zcela jistě pro něj důležitá je. Eleganci podtrhne spíš rozhalenkou se stojáčkem, na níž je už od pohledu zřejmé, že není z běžné konfekce. Spokojeně se na sebe zadíval, jedním okem mrkl na svůj obraz v zrcadle na znamení, že  má vše pod kontrolou, ještě chvíli a může vyrazit. Náhle se mu však v hlavě cosi zamotalo a začal ztrácet rovnováhu, musel se opřít jednou rukou o zeď a opatrně se došourat ke křeslu, aby neupadl. Proboha, co to je? Že by nervy? Vždyť podobných setkání už absolvoval bezpočet a o život přece nejde. Posadil se a zhluboka vydechl. Zavřel oči, hlava se mu stále tak divně točila, ale chvíli si odpočine a snad to bude dobré. Když pak oči znovu otevřel, cítil se už mnohem líp, ani nevěděl, jestli si chvíli zdříml, či co, ale podíval se na hodiny na stěně a uběhla sotva minuta, víc ne. Má ještě chvíli času, ale zatím se aspoň upraví a může vyrazit.  Vstal a svižně došel k zrcadlu v předsíni, aby si srovnal límec saka, rukávy u košile, opasek u kalhot a tak. Postavil se před zrcadlo a... Zamžikal, že by mu snad zeslábl zrak? Co to? Nechápavě se díval do zrcadla, ale sebe v něm neviděl. Zamrkal několikrát usilovně, ale viděl proti sobě jen chodbu do koupelny, kterou měl vlastně za zády. Otočil se a za sebou uviděl opravdu totéž, co v zrcadle, sám sebe v něm ale ani poté ne. Pomalu se ho začala zmocňovat panika, zdvihl levou ruku, aby se podíval na zápěstí, kolik je hodin. Ale žádné hodinky ani zápěstí neviděl. Co se proboha děje, vždyť jinak vidí všechno, jen jeho tělo jako by přestalo existovat. Chtěl se instinktivně poškrábat na hlavě, ale ruka mu projela vzduchem skrz sebe sama, aniž by na něco narazila. Vyděšeně se otočil a váhavě se vracel do pokoje, aby se znovu na chvíli posadil a zkusil se přesvědčit o tom, že je to jen jakýsi zlý sen. Nic, vůbec nic totiž nechápal a to vždycky strašně nesnášel. To jediné ho vlastně dokázalo vyvést kdykoliv z míry – když něčemu nerozuměl či nevěděl, jak to uchopit. Jinak byl suverén, ale v takových chvílích ztrácel sebekontrolu a musel se vždy nějak zkoncentrovat, aby náhlou nejistotu překonal, aniž by si někdo něčeho všiml. V pokoji se však úlekem a překvapením zarazil a doslova ztuhnul, zkoprněl. V křesle seděl on sám, podivně zhroucený, s hlavou na stranu a očima otevřenýma, jenže ty oči se nedívaly, byly studeně prázdné. Nechápavě na sebe zíral a bál se k sobě ještě víc přiblížit. Nakonec se k tomu přece jen odhodlal, sklonil se k sobě blíž a chtěl si na sebe sáhnout, jenže ruka, ne ta na křesle, ale jeho vlastní ruka tím tělem pod ním  projela jako vzduchem a stejně ji při tom ani neviděl. Tohle je šílená schíza, pomyslel si – přece žiju, jsem, vidím, myslím, ale nejsem ve svém těle, mé tělo tu napůl sedí, napůl leží a já v něm nejsem...! Proboha!  Jak se mám do něj znovu dostat!? Jak to mám udělat, když ani nevím, jak jsem z něj vlastně vyšel!?  Horečně přemýšlel, ale nic ho nenapadalo, zmocnila se ho jen strašlivá úzkost. Pak se mu chtělo i brečet, cítil, jak se mu začíná klepat brada a křiví koutky úst, vlhnou mu oči, ale když si je chtěl utřít, opět mu ruka projela pomyslným čelem a na nic nenarazila, ani na to vlhko v očích. Popošel k druhému křeslu a zhroutil se do něj. Díval se na své nehybné tělo naproti a neměl žádný plán. Snad poprvé v životě neměl žádný plán, tuhle situaci nezná, neví, jak se má zachovat. Šel by se posadit chvíli na balkon na vzduch, ale už předtím zavřel balkónové dveře. Přesto to ze zoufalství zkusil. Chtěl chytit za kliku, ale opět jí projel jako vzduchem. Posunul se kousek blíž, ještě blíž, už byl nalepen na skle, ale ne, vždyť už je za ním a už je dokonce na balkoně, prošel zavřenými dveřmi, aniž si cokoliv přitom uvědomil. Sklonil se k zábradlí a opřel se o ně, ale v tu ránu už byl ve vzduchu vysoko nad chodníkem. Cuklo v něm úlekem, nesnášel výšky a bál se, že se zřítí dolů a zabije se.  Jenže nepadal a místo toho plul tím vzduchem kamsi dál a výš, po chvíli se oklepal a nakonec se přistihl, že ho to začíná i bavit. A jakmile si zpětně uvědomil, jak moc se ještě před chvílí bál pádu a smrti, přestože už stejně nejspíš leží mrtvý támhle někde v křesle, začal se dokonce sám sobě strašně smát. Plul někam do neznáma a smál se, smál se čím dál víc, měl pocit, že se směje nepatřičně nahlas a že to bude děsná ostuda, až ho někdo takto uvidí. Jenže čím mu to připadalo absurdnější, tím víc se musel smát, nedalo se to nijak ovládnout. Kamsi letěl, svět pod ním už ztrácel zřetelné obrysy, už byl jen v jakési mlze, nebyla to ale skutečná mlha, jen takové zvláštní fluidum, úžasně příjemné, nikdy nic takového nepoznal. A pořád  se ještě nezadržitelně smál, jenže už to nebyl smích hysterický, ale takový dokonale uvolněný, bez zábran, přitom však vyrovnaný a klidný. Zdálo se mu, že ještě nikdy v životě se necítil tak bezstarostně veselý, volný a šťastný...  

Praha, 5.9.2015  

https://www.youtube.com/watch?v=4r_DvtPXgOY