Testovací subjekt #2K237TS I. kapitola

Anotace: Jsme výzkumná laboratoř zaměřená na výzkum člověka. Máme za úkol vytvořit pomocí lidské DNA tzv. Nadčlověka. Člověka, který bude silný a takřka nezničitelný. Měla to být růžová budoucnost lidstva, kdyby se to podařilo...

I. kapitola

 Jsme výzkumná laboratoř Better Human  zaměřená na výzkum tzv. Nadčlověka. Už několik desítek let se snažíme pomocí DNA vytvořit člověka, kterého jen tak něco neporazí, bude dokonalý ve všem a byl by "hrdinou světa". Ale má to háček. Pokaždé, když jsme se pokoušeli o tento experiment, když už jsme byli tak blízko konce, náš experiment selhal. Vpichujeme injekci s látkou přímo do žil člověka. Zprvu se nic neděje, ale pak se celý lidský organismus postupně hroutí do doby, než úplně celý zkolabuje. A náš "pokusný králík", jak mnozí nazývají naše dobrovolníky, umírá v hrozných bolestech. 
 Nikdo o našich výzkumech neví. Ani samotná vláda. A to proto, že kdyby se to dozvěděla, zrušila by nás. Pokusy na lidech jsou totiž v naší zemi zcela zakázány. Sídlo máme proto hluboko pod povrchem. Pracují u nás jenom ti nejlepší vědci z celého světa, kteří neviděli denní světlo i několik let. Nikdy jsme nikoho nevyhodili. Každý, kdo se něčím provinil, byl použit jako "pokusný králík" jak říkáte. A to z prostého důvodu. Kdybychom ho vypustili do světa, mohl by šířit tajné informace a ty pak předat vládě. To bychom si nemohli dovolit, tohle prostě ne. Musíme se udržovat v tajnosti. V naší firmě pracuje téměř dva tisíce lidí. Našeho ředitele, tedy ředitele samotné laboratoře jsme nikdo nikdy neviděl. Posílá za sebe vždy svoje zástupce, což nikdo z nás doposud nepochopil.
 Omlouvám se, ani jsem se Vám nepředstavil. Jmenuji se Adam. Adam Hosen. Jsem jeden z nejstarších a vůbec prvních lidí, které na tento experiment brali. Pracuji zde už od samého začátku laboratoře. Kdysi jsem pracoval jen v laboratořích a míchal chemikálie, ale dnes jsem zástupce ředitele firmy a dbám na ochranu a bezpečnost experimentu. Kontroluji tu část laboratoře, kde právě modifikujeme lidi. 
 Dříve, než jsem se zde přihlásil jsem měl bezstarostný život. Vystudoval jsem mnoho škol a obdržel doktorát. Miloval jsem jednu dívku, ta se do mě časem také zamilovala, ale pak musela odjet do Anglie. Chtěl jsem jet s ní, ale to už mi přišel do schránky dopis, že mě vzali do této výzkumné laboratoře. A doposud jsem toho nelitoval.
 Náš postup je jednoduchý. Látku vpíchneme do žil člověka a zavřeme ho do velké místnosti odkud ho sledujeme. Připojíme na něho několik přísavek, díky kterým sledujeme jeho činnost srdce a mozku.  Když se ani po dvou dnech nic neděje, uspáváme je a zavíráme do velkých nádob s tekutinou, která by měla účinek zrychlit. Pořád je kontrolujeme, ale právě zde se stává, že naše testovací subjekty umírají. Jako první vždy odejdou játra a ledviny. Pak začíná kolabovat srdce a subjekt dostane mrtvici. Ti, co mrtvici přežijí potom umírají v hrozných křečích do doby, než jim úplně zkolabuje srdce.
Celkový počet našich subjektů se odhaduje už na více než dva tisíce. Proto se tento testovací subjekt jmenuje #2K237TS. 2K je zkratka pro dva tisíce. 237 znamená normální číslo. A TS je zkratka pro Testovací Subjekt. Proto je tento subjekt nazývaný: "Testovací subjekt 2podzemní Jak jednoduché označení. 
 Právě on nás překvapil. Už jenom, když jsme ho sem dovezli, trhal s sebou a nechtěl s námi spolupracovat. Ublížil jednomu našemu zaměstnanci. Když jsem ho vyslýchal, dozvěděl jsem se, že byl zavřený na 10 let za ublížení na zdraví. Něco jsem v něm viděl. Když jsme s ním dělali základní testy, kvůli zdraví a psychice, jeho výsledky byly ty nejlepší, co jsme zde za tu dobu mohli vidět. Uviděl jsem v něm šanci. Plála v něm naděje na konečný úspěch. Možná že on je to, co potřebujeme. Někoho se silnou vůlí a studeným srdcem.
 Naši vědci vyvinuli další pokus o stvoření tohoto tzv. Nadčlověka a tak byl s mým doporučením použit právě na tohoto muže. Dělalo to s ním něco, co ještě s nikým. Ihned po pár minutách po dostání injekcí se látka rozšířila po celém těle. Jeho tep se pořád zrychloval. Začalo se mu třást tělo a zvětšovat svaly. Jeho mozková aktivita taky stoupala. Ale začalo se dít, to co ostatním. Jeho srdce začalo kolísat. Naše naděje pomalu umírala. Stál jsem u přístrojů a v duchu se modlil ať to dokáže. Tělo se mu přestávalo střást, ale pomalu kolaboval. Subjekt #2K237TS s sebou trhal a naznačoval že má silné křeče a bolesti. Po chvíli jeho bolestivého křiku a žádání o pomoc mu přeci jen zkolabovalo srdce. Naše naděje zcela umřela. Otočil jsem se na své kolegy a zdělil jim, že další pokus se nevydařil. Vycvičení kolegové ho sebrali ze země a naložili do tekutiny ve velké skleněné nádobě. 
 Kolem nás se rozsvítily červené poplašní světla. Všichni začali panikařit, včetně mě. Do budovy vnikly speciální jednotky se zbraněmi. Hodně z našich zaměstnanců chytili a odváděli. Naštěstí jsem věděl kudy utéct tak, aby mě nikdo neviděl. Jediná možnost, jak se odsud dostat byla stará cesta na povrch, o které vím jenom já, pár lidí, kteří jsou tu také od začátku a samozřejmě i sám ředitel výzkumné laboratoře. Utekl jsem do jedné z laboratoří, kde byly dveře do staré chodby, na jejímž konci byl výtah na povrch. Všude okolo mě zněly otravné zvuky sirén a dveře se za mnou postupně zablokovávaly, aby zamezily tomu, že se sem někdo dostane. Chvíli trvalo, než jsem si přivolal výtah, přece jen. Tímhle výtahem nikdo nejezdí. Je připraven hlavně na tyto situace. Když jsem nastoupil do výtahu, slyšel jsem blízko mě střelbu. Dostali se ke mně. Naštěstí se dveře výtahu zavřely dříve, než mě spatřili a chytili. Cesta byla rychlá. Bylo to jenom několik metrů na povrch. Byl jsem z toho nervózní, tam nahoře jsem nebyl už dlouhá léta. Kdo ví, co mě tam potká. Co když ví o téhle cestě a čekají tam nahoře na mě? Chytí mě stejně tak, i tak. Dlouho bych se nevydržel skrývat.
 Ozvalo se pípnutí a dveře výtahu se pomalu otevíraly. Vkročil jsem do světa. Silná záře opravdového Slunce mi bila do očí. Oslepovala mne. Cítil jsem ten příjemný jarní vánek. Takhle dobře jsem se už léta necítil. Už jsem si zvykl na umělé světla z žárovek a vydýchaný, teplý vzduch. Pro moje oči i plíce to byl velký šok. Ale bylo to příjemné. Koukal jsem se po okolí a byl šokovaný, jaké divy stihli za těch pár let vědci a vláda udělat. Svět nebyl takový, jaký jsem si ho pamatoval. Cítil jsem se, jako kdybych najednou přecestoval časem do budoucnosti. To okolí mě už moc netěšilo. Kolem byly trosky domů a aut. Žádná cesta, jenom prach a trosky. Někde v dáli se tyčily mrakodrapy a na obloze létaly letadla. Vojenské letadla.
 ,,Co se tady kskaru stalo?!" řekl jsem si. Viděl jsem přijíždět auta a přicházet vojáky se zbraněmi. No, nebyly to tak úplně auta. Spíše velké, terénní, obrněné vozidla s kulometem. Vojáci ke mně přispěchali a namířili na mě zbraně.
 ,,Půjdete s námi." oznámil mi jeden z vojáků a ukázal na vozidlo. Nechtěl jsem mít problémy a tak jsem souhlasil a nastoupil do vozidla.
 ,,Jste zaměstnancem laboratoře?" zeptal se mě jeden muž, sedící naproti mě.
 ,,Ano." odpověděl jsem mu.
 ,,Jak dlouho jste zde pracoval?" zeptal se mě muž.
 ,,Už od samotného začátku." odpověděl jsem mu.
 ,,Co jste zde prováděli za pokusy? A na kom jste je zkoušeli?" ptal se muž.
 ,,To je tajné. To se nikdo nesmí dozvědět." odpověděl jsem mu a zahleděl se na krajinu, mihající se okolo mě.
 ,,Jak myslíte. Když nám to neřeknete, budeme na vás muset zatlačit." zahrozil muž a jemně mě popíchl pistolí do nohy.
 ,,Proč bych vám to měl vůbec říkat? Kdo jste, a co se tu vlastně stalo?" zarazil jsem se.
 ,,Měl by jste nám to říct. Jsme speciální jednotka Duke, objevili jsme vaší laboratoř před pár týdny. A rádi bychom věděli co tam děláte, když o tom vláda neví." odpověděl mi muž. Sice mi odpověděl, ale ne na všechny moje otázky. Neřekl mi, co se tady stalo.
 ,,A? To neznamená že bych vám to měl říct." držel jsem se pořád svého.
 Když mě jako mladíka brali do tohohle experimentu, sliboval jsem že nikdy nic o tomto experimentu neprozradím, nikomu. Že budu přínosem pro náš experiment a nikdy nebudu jednat jinak, než mám nařízeno. Přísahal jsem, že budu dodržovat pravidla laboratoře a nikdy odsud neodejdu. Tohle jsem sliboval před všemi řediteli, zástupci a zakladateli experimentu. A abych opravdu potvrdil svoji přísahu, musel jsem se podepsat vlastní krví. Dostal jsem malý kapesní nožík a listinu s mým jménem. Jemně jsem se pak nožem řízl do ruky a potiskl listinu. Do té řezné rány mi pak aplikovali čip, kterým mě sledují.
 ,,Dobře. Když nám to nechcete říct teď, kdy jsem na vás hodný. Vynutíme to z vás. A to v naší základně, přímo před vámi." odpověděl mi muž klidným hlasem a podíval se na obrovskou krychli uprostřed trosek.
 ,,Wow." vydal jsem ze sebe úžasem. Dojeli jsme až k budově, před kterou nás zkontrolovali. Prohledali vozidlo a až teprve potom, nás pustili přes závoru do podzimní garáže. Řidič to pak zaparkoval vedle ostatních obrněných vozů a já musel vylézt ven. Dva vojáci stáli vedle mě a vedli mě přes parkoviště k výtahu, kterým jsme pak vyjeli do druhého patra budovy. Tam mě vojáci odvedli do bílé místnosti, uprostřed které byl stůl a tři židle. Nic jiného tam ani nebylo. Za mnou se ozvalo zaklapnutí dveří a zámku a já začal panikařit. Procházel jsem se tedy nervózně po místnosti pořád sem, a tam a hledal, jak se odsud dostat. Ach, jo. Pořád jsem tak naivní. V místnosti, ze které vede jenom jeden východ se asi jen tak nedostanu. Najednou jsem slyšel cvaknutí zámku a ocelové dveře se začaly otevírat. Do místnosti vešli dva ozbrojení vojáci, žena a muž. Oba se na mě podívali a sedli si.
 ,,Prosím posaďte se pane..." zastavila se žena.
 ,,Jmenuji se Adam." řekl jsem a posadil jsem se naproti nim. Žena vypadala o dost mladší, než ten muž. 
 ,,Zdravím Adame. Moje jméno je Mia. Jsem zaměstnankyní této organizace a toto je ředitel organizace Matěj." představila se žena spolu s mužem.
 ,,Co ode mě chcete? Proč tu jsem?" zeptal jsem se jich.
 ,,Chceme od vás jenom vědět, co za výzkumy jste prováděli." řekl Matěj.
 ,,To je tajné." odsykl jsem. Mia se na mě podívala, pak se podívala na Matěje a pak zpátky na mě.
 ,,Pane Adame. Pokud s námi nebudete spolupracovat po dobrém, půjde to po zlém." řekla mi Mia a podívala se na ochranku stojící v rohu u dveří s pistolí v ruce.
 ,,No dobře. Náš výzkum se zaměřuje na vytvoření tzv. Nadčlověka. Chtěli jsme vytvořit látku, která by zdokonalila lidstvo, učinila ho nezničitelným. Dlouho jsme se o to snažili a už jsme tomu byli blízko. Dokud tam nenaskákala ta vaše pěchota a všechno nezničila!" zakřičel jsem a bouchl rukou do stolu.
 ,,Uklidněte se prosím." řekl mi Matěj a něco si zapsal do papírů. 
 ,,Na kom jste zkoušeli pokusy?" zeptala se Mia.
 ,,Chvíli na zvířatech." odpověděl jsem jí.
 ,,A potom?" zeptala se Mia. Podíval jsem se na svoje ruce, položené na stole a nechtěl jsem odpovídat.
 ,,Pane Adame, odpovězte!" zvedl hlas Matěj.
 ,,Na lidech." zašeptal jsem nakonec. Mia se na mě podívala a já se jenom vinně podíval na stůl.
 ,,Dobře. To by pro dnešek zatím asi stačilo. Tady chlapci vás odvedou do pokoje, kde budete po zbytek pobytu zde." zdělila mi Mia a otočila se na ochranku u dveří.
 ,,A řeknete mi co se stalo?" zeptal jsem se jí. Mia si silně oddychla a otočila se na Matěje.
 ,,Zítra. Běžte si lehnout." řekl Matěj a odešel společně s Miou z místnosti. Ochranka přišla za mnou a vedla mě někam do pokoje. Vedli mě přes temnou chodbu osvětlenou jenom modrými neonovými světly, skrz laboratoře. Výtahem do druhého patra, tam dalšími uličkami až do části pokojů. Otevřeli dveře jednoho pokoje, kam jsem vešel a rozhlížel se.
 ,,Kdyby jste něco potřeboval, zazvoňte na zvonek tady u dveří." oznámil mi jeden z ochranky.
 ,,Dobře." odpověděl jsem mu a stále se rozhlížel okolo. Ochranka vyšla z pokoje a zavřela za sebou pevné, ocelové dveře. Pokoj nebyl zas tak velký a luxusní, jak jsem si představoval. Byly tam jenom dvě postele, stůl a dvě skříně. Pokoj působil hrozně stísněně. Od bílých stěn se ozýval každý můj nádech a výdech. Prošel jsem se po pokoji a všiml si okna, skrytého za plátěným závěsem. Odtamtud nebyl moc nádherný výhled. Venku stály obrněné vozy, podobné tomu, který mě sem dovezl, stáli tam i vojáci se zbraněmi a něco tam dělali. Z té výšky jsem nemohl odhadnout co se stalo. Zatáhl jsem zpátky závěs a lehl si na postel. V hlavě se mi promítaly myšlenky typu: "Co se mnou teď bude?" Nebo: "Zabijou mně?" Neznal jsem na ně odpovědi, začínal jsem se bát. Otočil jsem se na bok, položil si hlavu na ruku a během chvilky usnul únavou.