Testovací subjekt #2K237TS III. kapitola

Anotace: Jsme výzkumná laboratoř zaměřená na výzkum člověka. Máme za úkol vytvořit pomocí lidské DNA tzv. Nadčlověka. Člověka, který bude silný a takřka nezničitelný. Měla to být růžová budoucnost lidstva, kdyby se to podařilo...

 Pár dní bylo klid. Subjekt se nijak nezměnil a všechno fungovalo tak, jak by mělo. Ale jednou se musely projevit vedlejší účinky. Ale nikdo z nás nevěděl, že se to stane právě dnes.
 Celý večer jsem nespal a pozoroval jsem subjekt v nádobě a jeho statistiky. Něco se dělo. Jeho tep se rázem zrychlil, mozková aktivita stoupala. Rychle jsem obvolával všechny vědce aby se ihned dostavili na místo. Než ale stihli dorazit, subjekt se začal hýbat. První s sebou škubal jenom ze strany na stranu. Pak rozevřel jeho dosud sevřené pěsti a prudce s nimi narážel do skla.  Vyvolal jsem poplach, ale Matěj, jakožto ředitel organizace, začal všechny uklidňovat a přesvědčovat, že je vše v naprostém pořádku.  
 Našemu subjektu se začaly pohybovat rty. Stál jsem co nejblíž skleněné nádoby a doufal, že se jen tak nerozbije. Teoreticky by neměla...ale prakticky, je to přece jen sklo. Na hladině jsem pozoroval malé bublinky, které se vytvořily pokaždé když vydechl. Najednou otevřel oči. 
 Dobře si pamatuju den, kdy nám ho do laboratoře dovezli. Velký, silný muž s velmi vysokou inteligencí a modrýma očima. Když ho vedli ke mě na výzkum, protestoval. Dokonce jednoho z našich vědců dost silně praštil a vědec musel být odveden na léčebnu. Když jsem si s ním ale povídal, řekl mi, že přišel dobrovolně. A že se dost bojí, co s ním bude. Řekl mi tehdy taky to, že chce umřít. Jeho exmanželka Elizabeth ho prý po dlouhou dobu podváděla s jiným mužem a pak se s naším subjektem i rozvedla. Neměl pro co žít. Neměl pro koho žít. V tuhle chvíli bych mu rád dělal psychiatra a vysvětlil mu, ať to nedělá. Ale kdokoliv se dostal k nám do základny, už se nikdy zpátky nevrátil. Nikdy...
 Ale nyní jeho oči nebyly tak modré, jak je měl, když přijel. Měl oči jako kočka. Jeho bělmo dostalo zářivě žlutou barvu. Duhovka jako by se úplně ztratila a čočka se zúžila. Opravdu, vypadaly jako oči kočky. Lekl jsem se ho. Jeho hlava se otočila směrem na mě. Díval jsem se mu do očí. Jediné, co jsem v tu chvíli zmohl, bylo stát s otevřenou pusou. 
 ,,Ono to žije." řekl jsem potichu. Jeho oči se pohnuly. Podíval se směrem vedle mě. Rychle jsem se otočil, ale nic tam nebylo...až teda na dveře. Všiml jsem si, že několik přísavek se mu odtrhlo od těla a ztratili jsme tak o něm pár statistik. Naštěstí těch ne moc důležitých. Ozval se zvuk otevírání dveří a do laboratoře vběhli vědci. Otočil jsem se směrem ke dveřím, ale než jsem se stihl otočit zpátky, uslyšel jsem šplouchnout vodu. Na obrazovkách se objevovaly a zase mizely veliké čísla. U člověka, by se tato čísla a vzorce nikdy neobjevila. Když jsem se otočil zpátky, subjekt byl pryč. Prostě vyskočil z nádoby a kdo ví, kde je teď. 
 ,,Kde je?!" začal jsem panikařit. ,,Ta laboratoř není tak velká aby se tu něco jako tohle, mohlo ztratit. To mi ani neříkejte! Rychle ho musíme najít, nebo bude nutné evakuovat celou budovu!" všichni vědci okamžitě začali pátrat po subjektu, ale opravdu, jako by se vypařil. Celá místnost měla 12 metrů na šířku a 14 metrů na délku. Docela dost velká místnost. Ale nemyslím si, že by byla zas tak velká na to, aby se někde mohl schovat tvor jako tento. Vždyť měří skoro dva metry, kam se chce schovat. Navíc, u zdí jsou skříně, poličky a stoly. Tam není, kde se moc schovat. Tam není vůbec místo, kam se schovat.
Když jsme ho ani po pár minutách hledání nenašli, zavolali jsme řediteli a vyhlásili jsme stav červené. Je to stav, kdy se něco pokazí. V naší laboratoři to znamenalo, že se do ovzduší dostaly výpary některé, z nebezpečných látek; nebo, že se některý testovací subjekt - ať už zvíře, či člověk - vymkl kontrole. V tuto chvíli to znamenalo, že se subjekt vymkl kontrole. Ředitel ihned vyhlásil evakuaci části budovy. Všichni z té dané části rychle utekli buď do jiné části budovy, nebo k východu. Až na mě. Zůstal jsem tam a hledal ho. 
 Je to zatím jediný subjekt, který neumřel hned po několika hodinách. Jediný subjekt, který zmutoval a oživl. V podstatě on byl celou dobu živý, jako by ve stavu hibernace. Ale u nás v laboratoři, slovo "živý" používáme při příležitosti s výzkumem a subjekty, jenom tehdy, když se subjekt z té "hibernace" probudí. Až tehdy říkáme, že žije. 
 Našel jsem ho, až když jsem na chodbě uslyšel křik ženy. Rychle jsem se vyřítil z laboratoře a otáčel pořád hlavou doleva a doprava. Nikde nebyl. Zase mi utekl. Vydal jsem se chodbou a doufal, že ho někde potkám. Sice by to pro mě asi nedopadlo moc dobře, ale musel jsem ho vidět. Je to jako moje dítě. Já ho stvořil.
 Řítil jsem se chodbou, když tu, všechny světla zhasla. Všude byla tma. Neviděl jsem ani kam jdu. Párkrát jsem narazil do stěny, málem zakopl a narazil do pár lidí co panikařili a běhali všude po budově. Pořádně jsem se rozhlížel a sledoval, jestli se někde objeví. Moje oči si začaly zvykat na tmu a pomalu jsem začínal rozeznávat předměty přede mnou a místnost, kde jsem.
 Nějakým způsobem jsem se dostal do úzkých uliček, bůh ví kam vedoucí.  Nikdo nebyl přede mnou a nikdo za mnou. Byl jsem zde dočista sám...teda, to jsem si aspoň myslel. Za mnou jsem uslyšel skřípot. Rychle jsem se otočil, ale nic jsem neviděl.
 ,,To jsou jenom trubky...doufám." zašeptal jsem nervózně. Najednou jsem za krkem ucítil průvan, jako kdyby za mnou někdo, nebo něco proběhlo. Na těle mi naskočila husí kůže. Znovu jsem se otočil, ale nic tam nebylo. Jenom někde v dáli jsem viděl jenom červené světlo poplašného světla. 
 ,,Už evakuují budovu." zašeptal jsem a otočil se s myšlenkou, že půjdu dál. Když v ten moment jsem ho viděl. Byl přímo přede mnou. Díval se mi jeho zářivě žlutýma očima na mě a vycenil zuby. Lekl jsem se a ustoupil o krok. On se však posunul se mnou. Neměl jsem kam utéct. Ocelové dveře, kterými jsem se tady dostal, se uzavřely a zamkly. Někde na druhé straně určitě taky byly dveře, ale dostat se k nim, bylo skoro až nemožné. Takže jsem byl v dlouhé úzké uličce, bez světla a společně s nekontrolovatelným testovacím subjektem, který mě může zabít. Popošel jsem dalších pár kroků zpět, ale jeho zářivé oči se mi zdály blíž a blíž. Bál jsem se, co když mě opravdu zabije? To ne, to neudělá. Otočil jsem se a rozběhl se. Ale subjekt mě předběhl, ani nevím jak a postavil se přede mě. Nebylo úniku.
 ,,Já tady umřu." pomyslel jsem si. #2K237TS zvedl ruku a ostrými drápy projížděl ze shora dolů po kovových stěnách. Nemělo smysl křičet. Nemělo smysl se bránit. Najednou jsem ucítil jeho ostré drápy, jak mi projíždějí po kůži. První projížděl jenom lehce, ale pak mě chytil za předloktí a ostré drápy mi zabořil do kůže. V ten moment jsem zasyčel a snažil se z jeho pevného stisku dostat. Čím víc jsem sebou ale hýbal, tím víc jsem cítil jeho drápy, jak mi pronikají do kůže, a pulzující bolest, která mi vystřelila do zad. Jeho pronikavé oči mi čím dál víc pronikaly do těch mých. Očekával jsem, co udělá dál. Přece mě nebude držet celou dobu jenom za tu ruku. Ve chvíli, kdy mi takhle myšlenka proletěla hlavou, tak mě subjekt opravdu pustil. V tu chvíli jsem ucítil tu neskutečnou bolest. Myslím, že jsem si všiml i malých kapek krve, které se vyronily z rány, co mi způsobil. Soustředil jsem se dost na ránu a zapomněl, že je tu pořád se mnou On. Skočil na mě ani nevím jak, a srazil mě k zemi. Byl mrštný a tichý jako kočka, rychlý jako tygr, vychytralý jako liška a silný jako medvěd. 
 Když mě srazil, málem mi tím až vyrazil dech. Dřív, než jsem se z toho otřesu stihl vzpamatovat, uviděl jsem jeho úšklebek, který odhalil jeho špičaté zuby a dlouhé špičáky. Věděl jsem, co chce udělat. Naštěstí jsem stihl brzo zareagovat a odkopl ho co nejdál ode mně. Pokusil jsem se vstát, ale on mě zase srazil. Tentokrát ale jenom na kolena.
 Někde v pozadí jsem uslyšel střelbu. Když se subjekt díval odkud ten zvuk jde, rychle jsem vstal a rozběhl se ke dveřím, byť zavřeným. Stihl jsem k nim doběhnout rychleji, než si toho všiml. 
 ,,Pusťte mě odsud!" křičel jsem skrz ocelové dveře a snažil se do nich pěstmi mlátit. Pokaždé, když se pěst mojí levé ruky dotkla ocelových dveří, zasyčel jsem bolestí. Protože právě tu levou ruku mi subjekt držel. Subjekt mě ale doběhl rychlostí šelmy, chytil mě za plášť a stáhl mě dozadu. Házel si se mnou jako s nějakou hračkou. Ustál jsem to. Ale on mě nenechal a chytil mě za krk a zvedal mě nahoru. Stál jsem na špičkách a snažil se mu sundat ruce z mého krku. On mě ale držel pevně a do krku bodal drápy. Začínal mě docela dost dusit. Snažil jsem se křičet, ale vydával jsem ze sebe jenom tiché kvílení. Chvíli mě tam tak držel a pak mě odhodil přímo na ocelové dveře. Ozval se kovový zvuk, který se rozléhal po celé chodbě. Když mě odhodil, silně jsem se praštil do hlavy a do ramene. Dopadl jsem na zem a chytil se za hlavu. Zhluboka se nadechl a snažil se vzpamatovávat. Všechno se přede mnou třáslo a hýbalo. Jako bych nebyl na zemi, ale někde na kolotoči. Všechno se se mnou točilo a já nakonec upadl do mdloby....