Hledání Boha

Hledání Boha

Anotace: Povídka s filozofickým podtextem o beznadějné expedici.

Ze spánku ji probudil ostrý pípavý zvuk. Otevřela slepené oči a zesláblýma rukama je pomalu promnula. I přesto nad sebou viděla jen modré světýlko, které v pravidelných intervalech blikalo a osvěcovalo tak vnitřek stázové komory. Nejistě u svého pravého boku nahmatala drobné tlačítko a obezřetně jej stiskla. Zaznělo cvaknutí a víko se uvolnilo. Natáhla paži, opřela dlaň o hladký povrch a zatlačila. Komora se otevřela a pípání ustalo. Pomalu se posadila a opatrně narovnala záda, pričemž jí v krční páteří nepříjemně zapraskalo.
"Dobré ráno, Subjekte 21," ozval se elektronický hlas.
"Kolik je hodin?" zaúpěla slabě.
"6:00. 3558. den letu," odpověděl počítač pohotově a ihned na obrazovku promítl časový harmonogram, letový plán a informace o okolním prostředí.
"Dva světelné roky odtud je další planeta s rozvinutou formou života. Přejete si upravit kurz?"
"Ano," přikývla unaveně. Za téměř desetileté trvání mezihvězdné plavby dosud prozkoumala tři světy, jejichž obyvatelé se v mnohém až příliš podobali lidem. Zdálo se, že i oni dostali od svého Boha určitá přikázání, kterými se neřídili. Byli však dosud daleko od záhuby.
"Ohřej mi příděl," poručila a rychle si protáhla tělo. Stázová komora rozhodně nesvědčila jejímu zdraví. Ztrácela svalovou hmotu i přesto, že nově vyvinutý systém by měl zastavovat metabolismus tkání a snižovat tak spotřebu energie na nulu. Očividně nebyl čas vyladit mouchy.
"Nějaké zprávy?" otázala se s bláhovou nadějí.
"Bohužel ne," odvětil počítač neutrálně. Když ve své pouti dosáhla komunikačního ticha, začala se před neblahým tušením ukrývat ve stázové komoře. Nulový metabolismus byl milosrdný i pro neurony mozkového kortexu a ušetřil ji od snů a vzpomínek. Jak se však čas strávený ve stázi prodlužoval, začaly se tu a tam objevovat obrazy. Zatím bez zvuku a bez pohybu. Občas vídala zelené kopce a modrou oblohu. Děsila se okamžiku, kdy spatří něco osobnějšího.
"Nezapomeňte si aplikovat lék, doktorko," připomněl jí počítač.
Otevřela jednu z přihrádek palubní desky a jemně uchopila předplněnou injekční stříkačku. Vyhrnula si tričko, vytvořila kožní řasu a pomalým stlačením pístu aplikovala celý obsah do podkoží.
"Nebývá ti tu samotnému smutno?" napadlo ji náhle.
"Nerozumím otázce," odpověděl stroj.
"To nic," povzdechla si a zavrtěla hlavou nad svou vlastní hloupostí.
Najedla se, a přitom zamyšleně vyhlížela z okna. Vesmír jí snad nikdy předtím nepřipadal tak nudný a fádní.
Když rychle prohlédla nasbíraná data, zamířila zpět ke stázové komoře.
"Probuď mě, až se budeme blížit k oběžné dráze," poručila a znovu ulehla. Tentokrát ji ve spánku přivítala tiše plynoucí řeka.

 

"Počítači, zobraz mi všechny dostupné informace o planetě," vyštěkla a prsty obemkla plastový kelímek s čajem, aby se trochu zahřála.
"A uprav termostat, nebo tu zmrznu."
"Teplota je v průběhu celého letu stacionární, doktorko."
"Hmm," zabručela a zamračila se. Otevřela přihrádku a opatrně si aplikovala další dávku léku.
"Zkracujete intervaly mezi dávkami," oznámil jí počítač.
"Neříkej," protočila oči.
"Měla byste šetřit, jinak vám množství nevystačí."
Neobtěžovala se odpovědět. Raději věnovala svou pozornost informacím na obrazovce. Chemická struktura planety se v mnohém lišila od Země, některé prvky dokonce ani neznala. Základem biologických materiálů se zdály být křemíkové řetězce a hlavním prvkem atmosféry byl neznámý plyn. Hustota osídlení se jevila jako podivně rovnoměrná.
"Napoj mě na jejich komunikační sítě a zapni překladač."
Celý den proseděla u obrazovky a studovala cizí kulturu. Od začátku ji však zajímali především jejich Bozi a nakonec se ukázalo, že mají jen jednoho. Zdálo se, že zdejší společnost stále udržuje určitou mravnostní hranici. Ani zde však nenašla, co hledala a zklamaně se odebrala zpět do komory.

 

Procházela se po louce, poslouchala zpěv ptáků, čichala vůni čerstvě posečené trávy a omamných květů. Pak daleko vpředu spatřila klečící postavu s dlouhými vlasy. Když přišla blíže, všimla si jejích paží, jenž byly až po lokty umazané od krve. Žena s vyděšeným výrazem ve tváři zírala na bijící srdce, které pevně třímala v rudých prstech.

 

Probudila se zpocená, a jakmile svěsila nohy, aby se posadila, zamotala se jí hlava tak, že pozvracela celou stázovou jednotku.
"Aplikujte si ihned lék," nařídil počítač. Po čtyřech se doplazila k zásuvce, celou vahou se na ni pověsila, našmátrala předplněnou stříkačku, rychle si ji zabodla do břicha a křečovitě stiskla píst. Klesla k zemi a těžce oddychovala.
"Váš zdravotní stav se horší," poznamenal stroj věcně. "Raději bych měl zvýšit rychlost."
"A k čemu?" odsekla. "Vždyť stejně neznáme cíl."
"Našel jsem další planetu," upřesnil.
"Dobrá tedy," povzdechla si, vytáhla své težké tělo do sedu a opřela se o řídící panel.
"Zdají se vám sny, doktorko?" zeptal se.
"Ne," odpověděla a zavřela oči.

 

Než vyrazila na svou beznadějnou výpravu, začala Země propadat zkáze. Její obyvatelé jeden po druhém přicházeli o rozum a chovali se jako zvířata, kterým někdo každou vteřinou usiluje o život. Ti dosud při smyslech vyvinuli lék, který byl schopný na individuálně dlouhou dobu potlačit příznaky, nedokázal však nemoc vyléčit. Pokud to vůbec byla nemoc. Postupem času došli k závěru, že to Bůh je trestá za to, co se z nich stalo. Vypravili proto zoufalou expedici s cílem Boha najít a prosit ho o odpuštění. Museli však letět hodně daleko. Zhoubný vliv se šířil a vypadalo to, že Bůh tuhle část galaxie již nadobro opustil. Proto ona, poslední přeživší z posádky, hledala dokonalou planetu. Takovou, která ještě nebyla odvržena.

 

Další planeta, kterou objevili, byla mravnostně bezchybná. Uctívali jediného Boha, bezmezně jej milovali a bez klopýtnutí se řídili jeho přikázaními. Nevraždili se a neničili půdu nutnou pro vlastní existenci.
"Jsme blízko," vyhrkla nadšeně. "Možná i uspějeme!"

 

Pak je zachytila Černá díra. Proti tak mocné gravitaci byly jejich motory bezbranné.
"Takhle to přece nemůže skončit!" vykřikla a zoufale třískala do všech možných tlačítek s nadějí, že převede dost energie k úniku před Horizontem událostí.
"Převeď i energii z podpory života a z napájecí jednotky pro stázovou komoru," nařídila počítači.
Nestačilo to. Časoprostor se zdeformoval a přestal existovat. Náhle byla jen duší plující Vesmírem. Bez cíle, bez naděje. Odkázána jen na svou vlastní existenci a na černou prázdnotu.
"Kdo jsi?" zeptal se hlas.
"Hledám Boha," odpověděla bez rozmyslu.
"Odkud jsi?"
"Ze Země."
"Země? Ve Sluneční soustavě?"
"Ano."
"Proč hledáš Boha?"
"Chci ho poprosit o odpuštění."
"Odpuštění? Takhle to nefunguje, dítě. Nemůžeš si vyprosit prominutí a doufat, že se tví lidé uzdraví. Všichni dostali jen jednu šanci, vy jste ji promrhali."
"Ty jsi Bůh?"
"Bůh neexistuje. Já jsem Stvořitel. Dal jsem život všem známým světům. A těm, kteří s ním neuměli zacházet, jsem ho i vzal."
"Prosím," žadonila. "Pomoz nám."
Žádná odpověď. Jen ticho.

 

Když otevřela oči, zjistila, že leží na podlaze kabiny. Ústa měla vyprahlá a tělo ztuhlé, bolavé a prokřehlé. Vyškrábala se ma nohy.
"Počítači?" zkusila. Jen ticho. Vyhlédla z okna a srdce jí v hrudníku vynechalo několik tepů. Byla zpět na Zemi. Tryskem vyrazila ke dveřím do kabiny, odtud do přetlakové komory, zatáhla za silnou páku a výstup se konečně otevřel. Nadechla se a začala ihned kašlat. Vzduch byl nedýchatelný, jedovatý. Do očí jí vytryskly slzy a než stačila něco udělat, upadla a ztratila vědomí. Na celém světě nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci.

 

"Doktorko?" volal počítač. Nevnímala. Seděla, opírajíc se zády o zeď, a prázdnýma očima zírala před sebe. V zaťaté pěsti třímala skalpel a po tváří jí kanuly veliké slzy. Pak pozvedla paži a několika jistými a rychlými pohyby si vyřezala srdce z těla. Když zemřela, třímala ho v dlaních. Za oknem dál klidně ubíhal Vesmír.

Autor Tatyana, 06.11.2016
Přečteno 409x
Tipy 5
Poslední tipující: lada34, DigBallz, Helen Zaurak
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

super povídka, námětem mi trochu připomíná film Prometheus kde hledaj stvořitele, ale líbila se mi moc :) jen konec sem trošku nepochopil :D :(

06.11.2016 09:22:53 | DigBallz

Děkuji mockrát! :))
Nechávám na fantazii čtenáře, jak by chtěl konec pochopit... Některé indicie ovšem nasvědčují ne zrovna pozitivnímu konci.
Možná se k ní časem vrátím a rozšířím ji, teď je to taková horkojehla.

06.11.2016 17:00:48 | Tatyana

Mám ráda tématiku sci-fi, četla jsou hodně povídek i knih. Určitě nejoblíbenější mám Marťanskou kroniku od Bradburyho.
Tvá povídka, Tatyano, je velmi povedená s dobrým námětem. Skorem bych ji ráda četla znovu, v delším útvaru, kde by byl prostor na více detailů a rozborů, zamyšlení. Moc se mi líbí!
Prosím, ukládám k oblíbeným. Děkuji :-)

06.11.2016 07:01:23 | Helen Zaurak

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí