Myšlenky - 1.část

Myšlenky - 1.část

Anotace: Svět ve kterém žijeme není takový, jak vypadá - a času je tak málo… JMÉNA A MÍSTA JSOU POZMĚNĚNY,JEJICH SLOVA ZŮSTALY PŮVODNÍ. Vznik v listopadu 2005..

„Když venku zapadne slunce, vytvoří to dojem,že se svět ponořil do vesmíru.

A člověk se tak přiblíží tomu všemu kolem a najednou zjistí, že je nedílnou součástí toho nepředstavitelně velkého vesmíru...a začne přemýšlet…a kde končí vesmír?…A co je za vesmírem? Něco tam prostě bejt musí…další prostor ve kterym se sám vesmír pohybuje,rozpíná,existuje…a když se nad timhle člověk začne zamejšlet moc,tak se z toho musí jedině zbláznit,protože to se vymyká kapacitě lidskýho mozku… jedině snad ….že by měl kapacitu mozku větší…. .

  Ale stejně je lepší řešit takový ty každodenní problémy toho reálnýho života,kterej žijeme tady na tý zemičce kam patříme. Jako třeba: Ráno si musim vyčistit zuby, koupit si nový hadry,abych furt nechodil v tom stejnym; včera sem tomu somrákovi neměl dávat tu pětku,když jí stejně prochlastá a já teď nemam drobný do automatu a spousta podobnejch bezvýznamnejch problémů,který v celkovym pojetí vytvářej globální problém lidstva a to nutí dělat lidi rychleji.

Trend současného života je rychlost a miniaturizace. Takže když šukáte hrozně rychle,malym pinďikem tak jdete vlastně s dobou. Ale to jsem trochu odbočil.

Pane doktore problém není ve velikosti penisu, ale v jeho funkčnosti, stejně tak jako s jiným orgánem.“

„Promiňte, ale zatím stále nechápu, co tím myslíte. V čem tkví podstata vašeho problému?“ Zeptal se úplně klidně psycholog .

„No nejlepší by bylo, a pro mě by to bylo taky jednodušší, kdybych vám moch tykat a pak bych začal v klidu pěkně od začátku, aby ste se dokázal naprosto vcítit do toho, co sem prožil a co prožívám.“

„Dobře Michale, budeme si tykat. Já jsem Jan, Jan Strmý.…což jistě víš už z visačky na dveřích.“

„Výborně. Víš, bál jsem se, abys na to přistoupil, protože i tahle maličkost je pro mě důležitá.“

„Aha takže perfekcionista. Uzavřený sám do sebe. Delší dobu užívání drog. Svobodný…co dodat. Drogy jsou prostě to špatné.“

„Tim chcete říct, že já sem špatnej?“ Zeptal se Michal trochu nechápavě.

"No…" Jan jen pokrčil ramena v neurčité odpovědi.

"Nemůžete mě hned začít odsuzovat, lidi sou různý. Dobrý i zlý, ale většina jich je prostě špatnejch - nejen zlejch, ale v celkový lidský povaze špatnejch, sou zvrácený, podlí, zapšklí, lstiví, závistiví. A já sem se snažil, aspoň občas něco se sebou dělat,abych se nestal tim přízemním,stereotypním strojem:Ráno vstát,jít do práce,pracovat,přijít z práce,nuceně se pomilovat se svou ženou,jít spát a zase vod začátku. Chtěl jsem jen využít svuj čas na týhle zemi, na týhle planetě k věcem, né zas až tak obvyklejm, přesto v jistejch mezích. A ty sem dodržoval a ctil. Narozdíl od zákonů vymyšlenejch a danejch státem. Takže mě hnedka neřaďte do vašich škatulek pane doktore. A až poslechnete muj příběh uvidíme, co řeknete pak…ale bude to asi fakt dlouhý, takže bych si asi měl lehnout, co?"

Doktor sedící ve své červené polstrované a anatomicky tvarované židli otočil tužkou mezi prsty, podíval se z okna ve třetím patře a odpověděl: "Vždyť jsme si měli tykat ne?"

"No jo to je pravda, to jsou ty důležitý maličkosti a já si zvyknu. Jestli chceš, tak si samozřejmě můžeš taky lehnout. I když ve vlastní kanceláři si vlastně můžeš dělat, co chceš."

Stále ještě na venek nezaujatý psycholog přistupující k Michalovi, jako ke kterémukoli jinému pacientovi, jen pobídl Michala jednoduchým gestem, aby si lehl.

"Když mě přestane bavit sedět ve své židli, tak se klidně můžeme po nějaké době vyměnit."

"Jo to je fakt,tak až budeš chtít tak si klidně řekni a já vyzkoušim pohodlnost tvýho křesla….Je mi jasný,že sem na tebe ještě neudělal dojem víc než cvičená opice v lese,ale já to naprosto chápu. Takže,abych vlastně tak nějak začal mluvit k věci. Proč sem vlastně tady. Vidíš,že mam takzvaně "Něco za sebou", abych to vyjádřil nějak příhodně a taky vidíš, že sem případ, kterej patří na tohle lehátko. Mimochodem dobře tvarovaný, fakt je pohodlný. No to bylo trochu mimo.

Já se trochu napiju jo?"

"Jen si posluš." Ukázal psycholog směrem ke sklenici s vodou.

Michal tedy nadzvedl hlavu a napil se.

"Už od základky sme byli takový ty jiný děti. Veselý, ne moc slušný, zvědavý dostatečně drzý. Když se nám něco nelíbilo tak sme to klidně otevřeně a hlavně nahlas řekli komukoliv, kdo byl jinýho názoru."

"Promiň,že tě přerušuju,ale…my?"

"Jo jasně, já a muj nejlepší kámoš Tomáš Král. Neřek sem jeho jméno. Byl to kluk z podobný rodiny jako já. Rodiče na nás neměli moc času. Věnovali se práci, ale zase bylo aspoň dost peněz. Tom měl eště starší ségru,ale ta dělala taky na kariéru a o mladšího bráchu se zajímala tak jenom na ty svátky, když mu poslala něco z cest. Hodně cestovala a byla vážně hezká, asi dělala něco kolem modelingu. Klidně by mohla když byla tak hezká aspoň podle fotek. Ale s Tomem sme o ní nijak moc nemluvili. Jenom občas sem mu připoměl,že bych si jí dal. On mi sdělil odkud naposledy poslala pohled a pak sme chvíli přemejšleli, jaký by to bylo,kdyby sme se dostali v jednom okamžiku z tý hnusný Prahy na ty vybraný místa ve světě ve kteréjch teď brouzdala ona. Já si představoval jak bych tam byl s ní a Tomáš jak by tam byl s holkou která ho zrovna ten den zaujala někde na ulici. Často sme hulili nebo chlastali nějaký neurčitý, často levný víno a potom sme se flákali, zevlovali po ulicích a řešili úplně totální blbosti. Jako třeba tenkrát u toho zmrzlinovýho stánku

 

"Proč si to udělal?"

"Proč?  No co na tom sejde, prostě sem to udělal.

„No jo, ale jakej si k tomu měl důvod? To jako jen tak z ničeho nic deš pak ti přeskočí v bedně a uděláš nějakou takovouhle kravinu?“

„Ale doprdele, co to tady na mě kurva hážeš za kecy chlape?

Prostě je to něco jakože, když se podíváš na kalendář a na něm je první velikonoční pondělí tak automaticky vezmeš pomlázku a deš švihat ženský…

"No já ale nechodim…"

"Jako jak nechodíš?"

"No jako že nechodim švihat ženský s pomlázkou, prostě mě to nebere. Jako malýho mě to bavilo jo to byla prdel, ale prostě si teď připadam tak nějak trapně když kecáš furt do kola jednu a tu samou říkanku…"

"No tak fajn  to nebyl možná nejšťastnější příklad, ale je to prostě věc, kterou děláš,kterou děláš…no je to jako…" Úsměv pochopení "…je to jako rituál! Je to pověrčivost. To je ten důvod. Bylo to něco, jako když vidíš padat hvězdu a první co tě napadne je něco si přát. Je to reflex. Nebo když ráno vstáváš, snažíš se položit na zem první svou pravou nohu a pak tou pravou nohou taky vykročíš. To je rituál. Nebo když hokejista má před zápasem tak si oblíká všechny chrániče podle předem danejch pravidel…jasně je to pravidlo, je to tradice…už to chápeš?" Nadšeně dokončil svou myšlenku a očekával kladnou odezvu.

"Tradice a pravidla jo,ale řekni mi proč si to doprdele udělal?"

"Eh!" Jen vydechl pořádně nasraně. "To nemá cenu.Chceš vanilkovou nebo pistáciovou?"

 

***

A pak sem,ale pochopil,že ty blbosti,který sme řešili nebyly zas až tak blbý měly něco do sebe a byly to vlastně úplně hrozně reálný a normální věci, jenže takhle skutečně je vidíte až tehdy, když se zkouříte, až pozměníte stav svého vědomí mimotělesnou látkou. Do tý doby je podstata spousty věcí skrytá někde jinde...

***

„Hele pudeš ke Slávečkovi?“

„No ty vole něco by to chtělo na víkend co? Fotr mi dal včera ňákou gáži za to že sem mu helfnul,tak se složíme.“

„Jasně ty vole to bude pohoda, zmastíme se jak motyky a pak vymyslíme nějakou nehoráznou píčovinu….“

„Hele já mu radši zavolam, aby si nemyslel,že sme šťára. - Čau Slávečku, hele myslíš že bys nám moch poskytnout nějaký zboží, aby sme se pěkně sfrčeli na víkend? Co? Cože? No jo jasně. Tak sory. Za pětikilo to ti snad stojí za to zvednout ten svůj zadek a jít nám to prodat tam pod…jo,jo já vim. No prostě tam co vždycky.O.K.  Tak za dvacet minut. Zatím.“

„Co řikal?“

„Nejdřív mě sprdnul, že se do telefonu neřikaj jména, pak že se mu ňák nechce a pak mě zase sprdnul, že se neřikaj ani místa.“

„Jo to neni moc sranda.Voni se ty mobily vodposlouchávaj eště snáz než normální telefony a taky tě hlavně můžou přesně zaměřit, ať stojíš kdekoli.“

„No jo to mi Sláveček taky vysvětloval.Tak se pohnem ať tam sme dřív než on, aby si nemyslel, že sme sviňe.“………

„Dete pozdě frajeři.“

„Taky tě rádi vidíme chlape…Vidíš já ti řikal, že to nemá rád. Žádnej díler to nemá rád.“ Pošeptal Tomáš Michalovi.

„ No když vono je to sem docela daleko a ty to máš blíž.“

„To si asi neslyšel vo takovym tom vynálezu, kterýmu se říká Šalina, co? Do toho nasedneš, pan řidič zacinká, rozsvítí se oranžový světýlko a chodíš na důležitý srazy včas. A mimochodem tohle místo sem vybral,protože sou nejlepší tyhle ty viditelný místa, kde není vidět.“

„Mě se vždycky líbí,jak nás dokážeš vždycky tolik naučit.“

„Hele Tome prdel si dělej z plastelíny. Teď k věci. Mam tady tu věc, jenže jde vo to, že je to Maroko a ne tamten domácí model, takže to bude stejný množství, jenom za víc prachů. Ber nebo nech bejt. Doufam,že máte u sebe víc než to pětikilo….No nebudu se zdržovat, takže za sedum stovek.“

„Ty vole sedum stovek? To si ani nebudeme moct koupit bagetky a pivko na benzině až to použijem.“

„Já vim, ale zase vám to vydrží na víc než jeden víkend, pokud nebudete prasata a nebudete hulit jedno brko za druhym,jako obvykle.“

Michal sáhnul do druhé kapsy a vytáhnul ty dvě stovky.

„Tak teda jo. Dáme na tebe Slávečku.“

Slávečkovi zazvonil mobil a gestem se zvednutym prstem zastavil Michala, který mu podával dvoustovku.

„Slyšim. Hm,hm. Jo? Tak takhle? Tak mě dobře poslouchej mladej. Néé, mě nezajímá tvoje chabá argumentace. Di doprdele, dohoda je dohoda. Já ti řikal, dej si pozor ať jednoho dne nenachčiješ do špatnýho kanálu a co se stalo? Co si ty udělal? Přesně. A ten kanál už fakt přetek mladej. Takže od teď měj na mysli, že zlomenejma rukama se špatně vytahujou vyražený zuby. Jo, chcípni!“

Zuřivě položil telefon a v mžiku se zase uklidnil a tvářil se, jako kdyby právě nikoho neposlal předčasně pod kytky.

„Tak jo chlapi,známe se už nějakou dobu,takže ty prachy polož támhle já necham ten pytel tady a užijte si zkouřenej víkend. Žádný dýlování. Čau.“

„Čau.“

„Čau……. vole. Mě se líbí jak nás Sláveček vždycky dokáže tolik věcí naučit.“

„Hele Tome neřikal si to už jednou?“

„No ty vole asi jo, tak co?“

„Jako jak - tak co?“

„No jako tak co teď?“

„Tak teď to pudem vyzkoušet.“

„Hm. Ale to co sme měli před chvílí bylo taky docela dobrý ne?“

„Jo. Ale jo bylo. Docela dost dobrý.“

„Hm.“

„Prej dej si pozor ať jednoho dne nenachčiješ do špatnýho kanálu…“

„Jo to bylo dobrý. Tohle říct mě tak se poseru strachy. Zvlášť vod něj je to dost drsný. Jak je menší ale má široký ramena, tak je to působivý.“

„Co je působivý? Jako to že je malej nebo to, že má široký ramena?T o bys už taky moch říct,že se ti líběj ty jeho obrovský kouty.“

„Né. Působivý je, když říká něco takovýho jako právě teď řikal.“

„Jo….A pudem to teda vyzkoušet?“

„Deme.“

***

Leželi na zádech na kopci uprostřed Prahy a slunce co se chystalo zapadnout tochu lechtalo do nosu. Michal se válel hlavou v trávě a sledoval dění nad sebou, kde se vůbec nic nedělo. Tomáš to zpozoroval.

„Hele někde sem slyšel,že člověk využívá asi jenom devatenáct procent svýho mozku...“

„A co jako?“

„No ty teď totiž vypadáš, že používáš tak dvě procenta. He,he….Michal se nechápavě podívá,

ale je vidět, že to moc neřeší jak je chytrej nebo blbej.

„Ne ba ne,vo to nejde,ale představ si co bys dokázal, kdyby si dokázal používat třeba padesát nebo šedesát...“

„Nebo třeba rovnejch sto...“

„No jasně, to bys pak dělal věci, který se píšou jenom v science fiction knížkách nebo takhle.“

„Jasně třeba bys přečet myšlenky nějaký roštěnce-Hm chlapče tebe bych brala - a hnedka bys věděl na čem seš.“

„Přesně - čtení myšlenek, telepatie, dokonalá paměť, a nebo třeba i kouzla...chápeš dokázal bys extrahovat díky tvý zvýšený funkčnosti mozku energii z předmětů kolem tebe tak jak je to psaný ve fantasy knížkách. Vem si, že dřív se hádali, jestli země obíhá kolem sluníčka  a nevěřili tomu, dokud jim to někdo nedokázal. Nebo pozdějš, když někdo řek, že by šlo komunikovat i bez použití drátů jako rádiovejma vlnama. Zase - lidi tomu prostě nevěřili, ale proč? Protože jim to přišlo nemožný, nic vo tom nevěděli nikdo jim to ještě neukázal. A s timhle je to úplně stejný. Proč se v knihách píše o dracích a vílách,upírech když přece nic takovýho neexistuje?“

„Protože to existovalo, protože to co my považujem za nemožný, je stejný jako dřív bylo to  sluníčko nebo rádiový vlny pro lidi, který vo tom věděli hovno - možný to je všechno možný. Nemusí to bejt třeba skutečný, ale je to možný. Jenom se k tomu musíme dopracovat...“

„Přesně - sám bych to líp neřek, ale teď si vem, že ve starodávnejch knihách byly nějaký čarodějnice, babky kořenářky a rituály, kde se používaly bylinky.

V těch bylinkách sou obsažený nějaký aktivní látky, který pak umožňujou dělat všechny tyhle nadpřirozený věci.“

„Drogy.“

„Jasně. Jenomže musíš vědět přesný množství a ještě jaký látky a to by pak mohlo aktivovat zbylý části mozku a ty.... by ses stal nadpřirozenej.“

„Tak mě napadlo," Na chviličku jakoby zaváhal a pak se odmlčel.

"Co když to co teď vidíme je špatně? Co když až po tom co si dáme drogu se právě jak ty řikáš zapojí další okolí zrakovýho centra v mozku a teprve potom vidíme věci jak jsou? Tu druhou, ale opravdovou realitu. Na LSDéčku vidíš hodně barev - tenhle svět neni tak šedej jak ho vidíme v současnym střízlivym stavu. To my ho vidíme špatně. Víš, jako Predátor ve dvojce, jak si dokázal přepínat ty druhy vidění tam v tý masně, jak po něm šli a pak je zmasakroval."

Tomáš jenom přikývnul zabrán nad dokončení Michalovy úvahy.

"Tak tohle co vidíme je jeden z těch různejch druhů vidění...

Třeba jako prej psi a malý děti nedokážou vidět úplně barevně. A až to dítě začne růst tak teprve začne vidět barevně. A pak se to zastaví, ale přesto by to mohlo jít ještě dál. A právě pak by sme viděli úpně totálně všechno, tak výrazně barevný jak to ve skutečnosti je.To musí bejt krásný.“

„Jó.To možná na tom něco vážně bude. Nic neni takový jak to známe za střízliva...“

„To byla dobrá věta na závěr.“

„Ty už musíš?“

„Jo bohužel zejtra brzo vstávam a jedu do centra. Nechceš tam něco vzít?“

„Hm. Teď si na nic nevzpomínam, takže asi ani ne. Kolik je vůbec hodin?“

„Bude půl druhý.“

„Tak jo až ňák zejtra dorazíš tak se odpoledne tak po šestý ozvi nebo stav.“

„Jasně čau.“

„Čau“

***

Nemoch sem na to přestat myslet a rozebíral sem naše závěry pořád dokola ze všech stran a zjistil sem,že to do sebe všechno až hrozivě zapadá. Pamatuju si ještě, že než jsem doma usnul, viděl jsem sám sebe na kopci ve větru jak mi z rukou tryská silná namodralá energie.

"Takže namodralá energie, hm? A jak jsi poznal, že je silná?" Zeptal se psychlog.

Michal zvedl ruce a soustředěně se na ně díval z obou stran.

"Protože to se mnou házelo. Cejtil jsem úplně to něco, co mi prochází žílama jakoby roztahuje všechny cévy a talčí se dál dovnitř těla do celého oběhového systému. Ruce jakoby zároveň hořely a utápěly se v ledu a ten neodbytný tlak se dral do mozku, kde jsem mohl takřka přepočítat každý neuron a věděl sem,že je to fakt moc intenzivní zážitek….

***

Autor Petr Z, 29.11.2016
Přečteno 569x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí