Nesmrtelní - část první

Anotace: Skupinka pěti mladých lidí dostane neobyčejný dar, šanci změnit ne jen své dosavadní životy, ale i celý svět.

Před dvěma tisíci lety

Byla teplá letní noc, když pětice mladých lidí kráčela lesní cestou, která jim měla navždy změnit jejich životy. Na nebi byla vidět každá hvězda a měsíc jasně svítil.
„Bylo to někde támhle, jsem si tím jistá,“ konstatovala Neya, malá hnědovlasá dívka. Vedla je směrem k nedávno objevené jeskyni, která měla být v nedalekém lese a vzhledem k tomu, že v okolí nebylo moc věcí k zábavnému vyžití, jeskyně se stala nejzajímavějším objevem za poslední roky. Našla ji Neya, když sháněla s otcem večeři v lese pro celu rodinu, ale otci nic neřekla.
„Jsem vážně zvědavá, nikdy jsem tu žádnou jeskyni neviděla,“ pronesla s dávkou nadšení v hlase Riana, hubená holka s rudými vlasy jako oheň. „Vlastně žádnou jeskyni jsem nikdy neviděla, jen vím, že kdysi v nich lidé bydleli,“ doplnila.
„No jo, musíme být opatrní, třeba tam někoho najdeme!“ Obávala se Liana.
„Neboj se sestro, dnes tam už nikdo nežije, každý si staví obydlí ze dřeva,“ uklidňoval ji Nick. Na Lianu to zabralo, vždy se se svým o pár minut starším bratrem cítila v bezpečí. Nikdy jí nedal záminku, aby tomu bylo jinak.
Nick byl typický přirozený vůdce, pokaždé si se vším věděl rady a uměl zachovat chladnou hlavu v každé situaci. Byl vysoký, lehce svalnatý pohledný, mladý muž. Vlasy měl špinavě blonďaté a když si je dlouho nestříhal mírně se mu kroutily. Jeho oči měli nádhernou modravou barvu, jakou by mohlo mít moře, které nikdy neviděla. Pouze o něm slyšela z povídání dospělých. Slyšela o mnohých věcech, ale nic z toho nikdy neviděla.
„Jestli tam někdo bude, ochráním tě,“ poznamenal Kassius a mrkl na ni, pak na důkaz svých slov zatnul a ukázal jí svaly na pravé paži. Lianě na klidu moc nepřidaly, sice se rýsovaly víc než jejímu dvojčeti, Nickovi, ale oproti dospělému muži působili nicotně. Kassius byl šestnáctiletý nejsvalnatější člen jejich pětičlenné skupiny, byl vysoký skoro jako dospělý a jeho světlé, kraťoučké vlasy a ostře řezané rysy ve tváři mu dodávaly mužný vzhled.
Liana na to neodpověděla a dál nejistě kráčela s ostatními. Měla největší strach, protože se cítila nejvíc slabá, neměla svaly jako kluci, ani horkou a divokou krev jako Neya, která se do všeho hrnula bezhlavě a s odvahou, nebo tu zvláštní jiskru v oko, kterou měla Riana, díky které působila tak nebojácně.
Byla obyčejná, štíhlá holka. Nepřipadala si nijak zvlášť ošklivá ale jako princezna taky ne. Barvu jejích dlouhých a vlnitých vlasů měla jako Nick, špinavě blond i oči měli dost podobné, ale ty její neměly tak sytou barvu a v obličeji působila mile, křehce a na její vkus až moc roztomile.
„Jsem tak zvědavá, vůbec si neumím představit, jak bude asi vypadat!“ Neya svižně, energicky a nedočkavě pochodovala ve předu s Nickem, za nimi šla Liana s Rianou a úplně vzadu ne moc upovídaný Kassius.
„Myslíte, že dospělí o ní vědí?“ zeptala se Riana vzrušeně.
„Nejspíš asi ne,“ odpověděl jí Nick. Dospělí se zajímají jen o to, jak se udržet na živu a jak sehnat dost jídla, nic víc k životu nepotřebují. Když si uvědomil, že jednou ho taky čeká tenhle nezáživný život, kdy bude jen celé dny obdělávat pole a lovit v lese zvěřinu, pro svou budoucí rodinu, neradoval se. Toužil v životě po něčem víc, ale nevěděl po čem, jiný život si ani neuměl představit.
„Tady je!“ Vypískla Neya radostí. „Tam v dálce,“ Nick viděl, jak se jí oči zaleskly nadšením, hned ho upoutaly, krásné, tmavé a tajemné a její nespoutaná povaha ještě více podtrhovala její osobnost a dělala ji neobyčejně zajímavou. Postavou byla menší než všechny holky z vesnice, ale takovým tím roztomilým způsobem a její dokonalé prstence kudrnatých vlasů jí sahaly až k útlému pasu. Tvář měla dokonale symetrickou, bez chyby.
Zastavili se před jeskyní a ohromeně na ni zírali. Byla vysoká, že by se v ní mohl procházet dospělý člověk, disponovala jistou temnotou, doposud neobjeveným poznáním a všechny lákala vstoupit. Nick zapálil jednu z loučí, kterou předvídavě přinesl a podal ji Kassiovi, druhou si ponechal, světla, která vyzařovala namířili oba kluci do jeskyně, ovšem nebylo toho moc k vidění, vypadala, že je hluboká, chladná a vlhká.
„Půjdu první,“ řekl Nick a neohroženě vyrazil vpřed, Neya ho bez váhání následovala, za ní kráčela s neskrývanou zvědavostí Riana, pak Liana a za ní Kassius.
„Kam myslíte, že dojdeme?“ zeptala se Liana po nějaké době. Přišlo jí, že už jdou celou věčnost a stěny začínaly působit stísněně.
„Nevím, ale přijde mi, že je tu nějak víc teplo,“ hned jak to dořekl, objevil se před nimi rozsáhlý plac, něco jako místnost, uprostřed byl nad plápolajícím ohněm kotlík a vařila se v něm nějaká voňavě lákavá tekutina, kolem byly i nějaké primitivní nádoby, které mohli připomínat hrnky.
„Někdo tu žije!“ Vykřikla Riana.
„Musíme hned odejít!“ Přidala se Liana, obě zpanikařily.
„Nekřičte,“ sykl na ně Nick. „Mohl by to být klidně někdo z vesnice, kdo přece jen o tomhle místě ví,“ prohlásil vážně a snažil se je uklidnit.
Neya obešla Nicka a vzala do ruky jednu z nádob. Když si ji dobře prohlédla, viděla, že je pokreslená různými, neznámými ornamenty.
„Tohle nebude nikdo z vesnice,“ zašeptala zlověstně. „Nikdo takové znaky nepoužívá, ani takové nádoby,“ upřesnila.
„To je dobrý důvod, proč odejít,“ Nick byl zvědav, kdo ten oheň založil, kdo používá tyhle věci, ale zdravý rozum mu velel ihned odejít. Pak se najednou všichni zarazili.
„Neodcházejte,“ byl to ten nejsladší, nejkrásnější hlas, jaký kdy Nick slyšel, jeskyní se pronesl jako pohlazení. Byl tak dokonalý, že pochyboval, že by patřil normálnímu člověku, v tomto případě ženě. Prudce se otočili a spatřili je všechny. Pět, neuvěřitelně půvabných žen, stáli před nimi, usmívaly se a lákaly je k sobě. Ta, co promluvila byla z nich nejvyšší, měla na sobě krásné šaty, jaké by mohli patřit klidně i nějaké princezně, vlasy zářivě bílé a oči pronikavé, jako by nehleděli pouze na vás ale přímo do vás. Vypadaly děsivě a zároveň úchvatně.
„Zdržte se tu s námi,“ zapředla druhá stejně, nepopsatelně nádherná jako ta předchozí. První, co Nicka napadlo, bylo, že z nebes sestoupili andělé a zjevili se jim. Vypadaly mladě ale ve tvářích se jím odrážely léta zkušeností, moudrostí a věkovitostí, a i přes jejich nelidsky krásný úsměv, vypadaly tak zkroušeně, jako by na svých bedrech nesly neštěstí celého světa.
Nikdo na to nic neříkal, pouze stáli na místech jako přimrzlý a vyjeveně zírali.
„Dejte si s námi dobrý čaj,“ pronesla třetí a rukou mávla směrem ke kotlíku. Ta slova na Nicka zapůsobila tak, že nebyl schopen říct ne, nebyl schopen vůbec odpovědět, ale stále měl na mysli, že nejdříve musí myslet na svou sestru. Kradmo po ní pohlédl a tvářila se stejně ohromená, nespouštěla oči z těch žen a pomalu, trochu váhavě se vykračovala směrem k vonící tekutině. Ulevilo se mu, protože si nebyl jistý, zda by dokázal odejít. Lákalo ho to tak silně, že jeho nohy nevědomě vykročili, ruce sáhly po jedné z nádob, nabral do ní trochu čaje a bez uvědomění, že čaj by mohl být příliš horký, se napil. Ostatní udělali totéž. Byla to neobyčejná chuť, Nick nikdy nic takového nepil a téměř ihned ho zaplavila vlna uvolnění, radosti a pocit štěstí.
„Co to je?“ chtěl vědět, když se z té omamné chuti více méně probral.
„Přece čaj,“ zopakovala jedna z nich. „Pomůže vám,“ pokračovala záhadně. Když se Nick rozhlédl spatřil světlou, průsvitnou linii, která je spojovala, táhla se od Nicka k Neyi, přes Lianu a Rianu ke Kassiovi. „Neotálejme sestry,“ slyšel, jak říká, jedna z nich a znělo to, jako kdyby její hlas k němu přicházel z dálky. Pak začaly mluvit nějakou podivnou řečí, odříkávají kouzlo, pomyslel si Nick.
Nehybně stál na místě, neschopen cokoli udělat, neschopen jasně myslet, mohl jen čekat, co přijde. Náhle pocítil zděšení, uviděl velké obřadní dýky, ležely na zemi kousek od žen. Měli zahnuté čepele, rukojeť vykládanou zvláštními kameny a každá z nich měla na sobě nějaký zvláštní znak, ornament jako na nádobách, vybavil si později. Nick si myslel, že je nezabijí, vypadá to, jako by je spíš chtěli k něčemu využít, ale spletl se. Všechno se to odehrálo v několika málo vteřinách, každá z těch přenádherných žen, přistoupila k jednomu a v ruce drželi ty dýky, Při tom stále něco zaříkávaly a pak se ozval ten nejodpornější zvuk, jaký kdy slyšel, dýka projela hrdlem Riany, rychlý, téměř nepostřehnutelný sek doprovázela malá sprška krve, Riana se chytla za krvácející hrdlo, vydala dávivý zvuk a dopadla na zem, hned za ním, další Neya a jeho sestra Liana, ne! Liana ne! Zaťal všechny, jak svaly, tak i smysly v těle a snažil se vymanit z paralyzujícího kouzla, povedlo se. Odstrčil ženu, která stála za ním, koutkem oka zahlédl i Kassia, podařilo se mu též vzepřít se.
Nick chtěl doběhnout ke své umírající sestře, ale vzápětí ucítil nesmírně pálivou bolest. Dýka dostala i jeho, doslova cítil zející díru v hrdle, automaticky se ji snažil utěsnit rukama, ale ve skutečnosti si přál rychlou smrt, jak pro něj, tak pro ostatní.
Kassius zatím ještě neprohrál, ale ve chvíli, kdy se na něj vrhly i ostatní ženy a podržely ho, podlehl. Znovu ten nechutný zvuk a pak už padal k zemi, sledoval ho, jak se marně snaží nadechnout, a jeho krví zbrocené tělo sebou škubalo v bolestivé agónii, dokud nevykrvácel k smrti.
Tak tohle má být můj konec, tady můj život končí, nejdříve ho zahltil ohromný strach, ale opouštěl ho pomalu i s jeho krví, nakonec vnímal jen nadcházející klid a útěchu v neodvratitelné smrti. Naposled ještě obrátil zrak ke svým přátelům, byli už všichni mrtví, jejich těla ležela na zemi tak pokojně a odevzdaně. Nakonec zemřel i on.
Po sedmnácti hodinách
Neya se zhluboka nadechla, měla pocit jako by byla celou dobu pod vodou a až teď se mohla po nekonečně dlouhé době nadechnout, vědomí přicházelo téměř okamžitě a spolu s ním i vzpomínky. Okamžitě se zděsila, právě si vzpomněla, co se stalo, ani se nemusela na sebe dívat a cítila, že má na sobě zasychající krev. Několik dalších minut ležela ještě na zemi, paralyzovaná, snažila se vše vstřebat, uspořádat mysl a cítila, jak se jí pomalu obnovuje koloběh krve a vlévá citlivost do celého jejího těla. Hned jak se mohla pohnout prudce vstala a chtěla utéct, ale spatřila před sebou naprosto šokující výjev. Bylo tam tolik krve v ní ležela tři bezvládná těla a Nick seděl u své sestry, také byl celý zakrvácený a krk mu rámoval odporný pruh tmavé a zaschlé krve, měl naprosto zděšený pohled a třesoucíma rukama ji hladil a něco mumlal, skoro si ani nevšiml, že se Neya vzbudila.
„K-kde jsou?“ zeptala se a strachy se u toho zakoktala.
Nick jen krátce vzhlédl a v jeho tváři se na chvíli mihl výraz překvapení. „Nevím,“ řekl, dál jen hladil svou sestru a šeptal, že až se probudí, bude vše dobré.
Neyu trochu překvapilo, že to najednou slyší, předtím jeho nesrozumitelnému šeptání vůbec nerozuměla, ale pustila to z hlavy a snažila se najít odpověď na otázku, co se to právě stalo. Mlčky si sedla k Nickovi a chytila ho za stále se třesoucí ruku. Nikdo z nich nemluvil, jen čekali, až se vzbudí jejich přátelé.
Byli na tom stejně jako Nick a Neya když se vzbudili. Cítili strach, zmatek, vztek. Nickovi přišlo, že prožíval ty pocity stále dokola, když se jednotlivě probouzeli. Znovu a znovu.
„Pojďte, vypadneme odsud,“ rozhodl Nick, když se všichni probudili a jakž takž vzpamatovali.
„Je tu nedaleko rybník, půjdeme se tam umýt,“ promluvil Kassius vážným hlasem.
Neya byla ráda, jeskyň nesnesitelně pronikavě páchla, dělalo se jí z toho zle, takhle si totiž představovala pach smrti.
Cestou z jeskyně nikdo nepromluvil, šli po tmě a ve vzduchu bylo skoro hmatatelně cítit ten zvláštní pocit, že se stalo něco vážného, že se změnili, každý z nich to vnímal. Nikdo neměl odvahu říct to nahlas.
Když došli ven, čekalo je znovu překvapení, stálo tam pět mužů a silně připomínali ty ženy, jen nevypadali tak vševědoucně a mocně. Všichni byli hnědovlasí s hnědýma očima, jen rysy v obličejích se jim výrazně lišily a každý z nich měl na tváři dokonalý, andělský úsměv a tomu, že jsou od hlavy k patě od krve, nevěnovali pozornost. Zalekli se jich a na místě znehybněli.
„Jen klid, jen klid!“ Vyhrkl jeden z nich. „Nezabijeme vás, jsme tu, abychom vám pomohli,“ vysvětloval. Jeho tvář byla tak půvabná, že Neya se nezmohla na slovo, jen stála a s otevřenými ústy zírala na ty nejdokonalejší bytosti jaké kdy spatřila.
„Co se to s námi stalo? Proč se to stalo zrovna nám? Jak to, že jsme živí, když jsme ještě před chvílí měli proříznutá hrdla?“ Nick jim nedůvěřoval ale byl zatraceně rád, že může na někoho vysypat ten pytel otázek, který mu trýznil mysl.
„Všechno vám řekneme, hlavně se uklidněte,“ začal jeden z nich. „Právě jste prodělali přeměnu,“
„Přeměnu v co?“ opatrně se zeptal Nick. Předem tušil, že odpověď se mu nebude líbit.
„V nesmrtelné,“ řekl stručně další z nich.
„Co to znamená?“ vstoupila do rozhovoru Liana, když už mohla promluvit. Bylo jí hrozně, měla pocit, že zmatek, který má v hlavě doslova slyší. A šílí z toho.
„To znamená jako, že nikdy nezemřete,“ odpověděl suše jeden z mužů.
„To jsem pochopila, chci vědět, co znamená ten zmatek v mé hlavě, proč se cítím tak divně?“ odpověděla mírně podrážděně.
„To je jeden z důsledků. Vaše vědomí se propojilo, ten zmatek, jak říkáš, který slyšíte v hlavě, jsou myšlenky a emoce vás všech. Chápu, že je to nepříjemné, už když se jen dvě vědomí propojí, je to složité, natož pět, ale nebojte se, časem zmatek úplně zmizí,“ osvětloval jim situaci, snažil se mluvit pomalu a soucitně.
„Takže do konce života nám bude někdo číst myšlenky?“ Kassia popadal vztek a zlost.
„Takhle doslovně to nefunguje, sami to časem poznáte,“ stále k nim mluvili tak procítěně, tón jejich hlasu říkal: Je nám líto, co se vám stalo.
„Co se stane, když nás někdo zabije?“ promluvila Riana.
„Vaše tělo se opět probudí. Budete schopní přežít nejrůznější druhy smrti, dokonce i upálení,“
„Jak? Jak je to vůbec možné?“ Rianě se zdálo, že je to nevydařený žert lidí bez smyslu pro humor.
„Z popela povstane nové tělo, něco na způsob zrození fénixe,“ vysvětloval dál.
„Co jste zač?“ promluvila Neya a musela se hodně snažit, aby se jí neroztřásl hlas, jak strachem, tak vztekem.
„Jsme něco jako vy teď, také nesmrtelní, ale naše životy tady mají dočista jiný účel než ty vaše,“ odpověděl líbezně. „Všechno vám povíme, ale popořadě,“
„Jaký účel? O čem to mluvíte?“ Nickovi se podařilo trochu uklidnit, ale dělalo mu to větší problém než obvykle, když teď cítil emoce dalších čtyř lidí, tedy vlastně nesmrtelných, opravil sám sebe v duchu.
„Váš účel bude chránit říší lidí, budete bojovat proti nejrůznějším podobám zla a náš úkol, je připravit vás na to. Musíme vás naučit, jak se vyrovnat s nikdy nekončícím životem, jak přijmout a ovládnout nové schopnosti, které teď bují ve vašem těle a rozvíjí se,“ snažil se to podat, jak nejopatrněji to šlo, věděl, že největší slabina nesmrtelných je jejich mysl a jestli se někdo z toho zcvokne hned na začátku, nebude to zrovna vydařený úkol. Za každou cenu se museli udržet při smyslech, jak teď, tak po celou nadcházející věčnost.
„Cože?“ Nick cítil, jak ztrácí poslední zbytky své klidnost a vyrovnanosti, znovu ho zasáhla neskutečně silná vlna zmatení, strachu a vzteku.
„Jen klid, všechno špatné zmizí, nakonec zůstane jen moc a síla ve vašich rukou a my vás to už brzy naučíme,“ začal jeden.
„A v průběhu let se z vás stanou nepřemožitelní,“ doplnil další.
Jak to dořekli, Liana omdlela, Riana zalapala po dechu a vypadala též, že každou chvíli ztratí vědomí a pak znovu ta vlna, která ho pokaždé tak prudce strhla a uzemnila, nebyl schopen rozpoznat jaké pocity cítí, kromě zděšení a nekonečného zmatení, které jeho mysl odmítala přijmout a pochopit.