Mstitel

Anotace: Pomsta.

Dohlížel jsem na nakládání zvěře spolu s celním kontrolorem. Bylo vidět, že mé úlovky na něj moc velký dojem neudělaly. Po pravdě řečeno, ani já jsem nebyl příliš spokojený. Co však člověk může ulovit na planetách, kam jezdí většina lovců. Jo, mít oprávnění druhé třídy, nebo dokonce jedničku, to by bylo jiné. Ale takhle, mávl jsem otráveně rukou nad řadou hbitých robotů, obratně nakládajících klece.

Celníkovi neušlo mé gesto. S pochopením kývl hlavou a dál se zabýval seznamem. Teprve když spatřil semenozobce, trochu ožil. Přivolal robota a dlouho si mlčky prohlížel malou kuličku barevného peří, ustrašeně se krčící v rohu klece. Nechápal jsem, co ho na tom nanicovatém úlovku mohlo zaujmout.

„Vy jste ulovil Mstitele?“ obrátil se na mě udiveně. „Kdysi byli tito ptáci pro lovce tabu, ale to už je strašně dávno.“

Nechápavě jsem se na něj podíval: „Jakého Mstitele?“

„Ach tak, zapomněl jsem, že patříte k mladší sortě lovců. Mstitel,“ ukázal na semenozobce, „jsme říkali tomuhle ptáku a žádný lovec jej nelovil.“

„Tomuhle mrňousovi se říká Mstitel?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Proč? Vždyť nevypadá nijak nebezpečně.“

„Jen abyste se nespletl. Je malý, ale za určitých okolností se může stát velmi nebezpečným soupeřem. Bylo by chybou ho podceňovat.“

Zatvářil jsem se pochybovačně, všiml si toho a tak navrhl: „Jestli máte čas a chuť, můžeme si zajít na skleničku a já vám řeknu, jak k tomu jménu přišel.“

Podepsal nákladní listy, sáhl do kapsy a ukázal semenozobcovi hrst semínek. Pták byl rázem plný energie. Žádostivě klapal zobákem a pak se do nich pustil, až prázdné slupky létaly na všechny strany.

Semena pelmasu má ze všeho nejraději. Občas mu je dopřejte a zacházejte s ním slušně. Zaslouží si to.“

Čekal jsem na něj s v restauraci s vychlazeným pitím. Platit budu samozřejmě já, neboť s celními kontrolory je zapotřebí vycházet v dobrém. Přišel za malou chvíli. Orazítkované doklady položil mlčky přede mě, napil se a hned začal vyprávět.


Je to historie stará více jak pětadvacet let. Kolonizace Jangaru v té době prožívala svá bouřlivá léta. Po prvních osadnících přišli lovci a za nimi se táhla celá smečka dobrodruhů. Mezi nimi i dva kamarádi, řekněme Greg a Hans… na příjmení dnes už nezáleží. Snažili se, ostatně jako všichni, rychle nadělat velké peníze. Říkali, že jsou lovci, ale byla to pravda jen tak na půl. Druhou půlí byli hledači pokladů, a právě tyhle lidi osadníci moc v lásce neměli. Víte, na každé nové planetě se najde spousta různých věcí, na kterých se dá vydělat plno peněz. A nemusí to zrovna být jen drahé kovy a kameny, ale také zvěř a dokonce i plody rostlin někdy přinesou docela slušný balík, pokud máte štěstí a jsou právě v kursu. Ti dva moc štěstí neměli. Plahočili se na Jangaru téměř rok, zkoušeli to i ono, ale stále nemohli o nic kloudného zavadit.


Jednou se zatoulali až k Samovi Klifordovi, který měl svůj srub zastrčený v divočině někde u Bílého potoka. Źil tam mnoho roků sám, uprostřed krásné přírody, vzdálený pár desítek kilometrů od nejbližší osady.

Sam byl vlastně živá encyklopedie Jangaru. Patřil k nejstarším osadníkům a jestli někdo mohl tvrdit, že tuto planetu zná, pak to byl, a plným právem, právě on. Původně byl lovcem, potom dlouhé roky chodil s geologickými expedicemi a také pomáhal při mapování.

Teprve když se přihlásily roky s bolestmi v kostech a krátkým dechem, skončil s toulavým řemeslem a natrvalo se usadil v divočině. Sam byl ve svém království soběstačný. Malé políčko dávalo téměř vše, co potřeboval a dokonce pálil i výbornou kořalku z pelmasu. Byla to jeho specialita a Sam byl na ni patřičně hrdý.

O maso se příroda starala sama. V blízkém potoce lovil ostnaté ryby anebo si zastřelil vakoptáka, jehož maso bylo vyhlášenou pochoutkou a ani uzená kýta jangarského jelence nebyla marná. Kůže jelenců a veber, na které si Sam občas ještě vyrazil, měnil na základně, kam pravidelně dvakrát za rok docházel a kde byl vždy vítaným hostem. Nikdy se však dlouho nezdržel. Nejpozději za dva dny vyrazil na zpáteční cestu do své milované divočiny. Jedině tam byl šťastný, neboť patřil k lidem, kterým byla příroda mnohem bližší než civilizace.


Sam měl rád zvířata a tak okolo jeho srubu neustále pobíhalo nebo poletovalo plno nejrůznější zvěře. Jeho miláčkem byl Ben, malý semenozobec, kterého kdysi našel vypadlého z hnízda v žalostném stavu. Dlouho se s ním piplal, než ho dal do pořádku, zato teď byli nejlepší kamarádi. Ben volně poletoval kolem srubu, ale na zavolání přiletěl a usedl Samovi na rameno. Sam mu za to dával semena pelmasu, jejichž zásoba, díky přípravě pálenky, by vystačila pro celou ptačí kolonii.


Hans a Greg se na nějaký čas u Sama zabydleli. Trochu lovili, ale hlavně prolézali skály nebo se pokoušeli rýžovat v Bílém potoce. Několik dnů dřeli do úmoru, jenže kýžený výsledek se stále nedostavoval. Snad by toho už dávno nechali, nebýt Samových kamenů. Ležely v malé, otevřené krabičce, krásné a jiskřivé. Jejich cena představovala jistě celé jmění.

„Vím o místě, kde se povalují stovky takových kamenů,“ řekl jim jednou Sam, „ale nikomu to neprozradím. Jestliže se to rozkřikne, obrátí mi to tady vzhůru nohama.“

„Však si poradíme!“ odsekl tehdy Hans. Netušil, jak velice se zmýlil.

„Stejně nic nenajdete, chlapci,“ smál se Sam jejich marnému úsilí.

Zkusili to tedy jinak. Prosili ho, přemlouvali, slibovali, ale na Sama nic neplatilo. Byl k jejich nabídkám a žádostem hluchý jako pařez.


Ani další týden nebyl úspěšnější. Večer co večer se vraceli s prázdnou, udření a stále v horší náladě. Sen o bohatství se pomalu začal rozplývat.

„Hledáte, chlapci, hledáte?“ vyptával se Sam, ale tentokrát se odpovědí nedočkal. Ve srubu se rozhostilo mrazivé, nepřátelské ticho.

Když druhý den ráno odcházeli do hor, zahlédl Hans Samův výsměšný úsměv. Zalila ho vlna zlosti: „Ty mizerný parchante!“ zařval. „Buď nám řekneš, kde jsou kameny, nebo s tebou zatočím tak, že si to do nejdelší smrti budeš pamatovat!“

Sam se ušklíbl: „Vypadněte! Vypadněte oba a hned! Nechci vás tu vidět!“

Hans se přestal ovládat. Potlačovaná zloba posledních dnů se kompenzovala do zuřivého útoku. Vrhl se na Sama, ale ten, ač mnohem starší, si s ním velmi rychle poradil. Za chvíli již na něm seděl a jeho pěsti připomínaly pracující buchar. Zpočátku se Greg do rvačky nemíchal, ale když viděl, že Hans má dost a Sam nemíní přestat, přispěchal kamarádovi na pomoc. Sevřel Sama zezadu a stáhl ho z Hanse. Než se Sam stačil vzpamatovat z nového útoku, vyskočil Hans, vytáhl nůž a vzteky celý bez sebe bodl. Sam zachroptěl a klesl na zem. Vytřeštěné oči, upřené na Grega s němou výčitkou, znehybněly


„Cos to udělal, blázne!“ lamentoval Greg. „Tys ho zabil!“

.“Dostal, co si zasloužil,“ řekl Hans tvrdě. „Zahrabeme ho a rychle vypadneme. Pohni.“

Vykopali hrob, uložili Sama a potom pečlivě odstranili všechny stopy. Silně vzrušenému Benovi, který tam zmateně poletoval, nevěnovali pozornost.

„Nezůstanu tu ani o minutu déle!“ řekl Greg a rázně vykročil.

„Počkej, Gregu! On už přece ty kameny nepotřebuje.“

„Nech je být, Hansi!“ ječel Greg. „Přinesou nám smůlu. Už jsi pro ně zabil.“

Ale Hans zmizel ve srubu. „No vidíš a je to!“ ukázal mu za chvíli krabičku s drahokamy. „Něco za ně kápne.“

„Promiň, Hansi, nějak ztrácím nervy,“ omlouval se Greg.

Šli mlčky. Greg měl v hlavě dokonalý zmatek. Nevěděl, co má dělat. Udat kamaráda nemůže, ale když si vzpomněl na Sama, jak tam ležel v krvi, otřásl se odporem. Ještě nikdy se necítil tak zle. Jenomže co teď?


Zato Hans si žádné podobné starosti nepřipouštěl. Střízlivě odhadoval další vývoj událostí.. Uklidňovalo ho vědomí, že v nejbližší době nebude nikdo Sama postrádat. Dobře ukrytý hrob sotva někdo najde. Jistě si budou myslet, že se mu přihodilo neštěstí v divočině a tím to bude vyřízené. I kdyby hrob náhodou objevili, nejsou žádní svědci a oni už budou bůhví kde. Naštěstí Jangar nemá zatím policii, pomyslel si Hans s úlevou. Jen aby Greg něco nevyžvanil, je to měkota.

Zahloubáni do svých starostí, nevšimli si malého bodu na obloze, který je neustále sledoval. Znenadání, těsně nad nimi prolétla malá opeřená koule. Hans vykřikl, chytil se za krk a skácel se k zemi. Greg na okamžik strnul, ale vzápětí se k němu sklonil. Hans umíral s tváří zkřivenou bolestivou křečí a s velkou fialovou skvrnou na krku.

„Fialová smrt,“ zhrozil se Greg. Každý člověk na Jangaru znal tohoto nebezpečného broučka, který byl postrachem všeho živého. Kde se tady vzal? lámal si Greg hlavu, když ohlédl stromy v okolí. Nerostl tu ani jediný javoran, na němž brouci výlučně žijí a navíc, období svatebních letů již dávno skončilo. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat. Nad mrtvým Hansem zakroužil semenozobec a vítězně zatrylkoval.

To on ho zabil, uvědomil si Greg. Vědomě a promyšleně za Sama! Byla to představa tak hrůzná, lidskému chápání naprosto se vymykající, že se dal v panickém strachu na útěk.


Píchání v boku přinutilo Grega k odpočinku. Usedl na kámen a pozorně se rozhlédl po obloze. Zahlédl několik větších ptáků a k nemalé radosti zjistil, že mezi nimi není žádný semenozobec. Ben se asi vrátil k srubu. Tohle zjištění ho uklidnilo. Pocit úlevy však zakrátko vystřídal vztek a zahanbení. On, Greg, se tady třese před nějakým mrňavým ptáčkem. Jak směšné! Jak ponižující! Snažil se tomu zasmát, ale přes veškerou snahu to znělo příliš falešně.

Raději se vydal na další cestu. Ušel snad jen sto, sto padesát metrů a již cítil nutkání se ohlédnout. Zbabělče, posero, nadával si v duchu, jenže to nebylo nic platné. Strach vězel příliš hluboko pod kůží. Otočil se a v tu chvíli mohl klidně představovat Lotovu ženu. Doslova zkameněl. Vysoko na obloze se vznášel pouze jediný pták a Greg s naprostou jistotou věděl, že je to Ben.

„K čertu, jde po mě!“ vykřikl. Strhl pušku s ramene a celý zásobník vypálil na nepatrného ptáčka. Samozřejmě bez úspěchu. Trefit kulkou tak titěrný a navíc pohybující se cíl bylo skoro nemožné. Teď půjde do tuhého, odhadl situaci. Jediná záchrana je v pohybu a obratnosti.


Běžel v rychlém tempu, neustále se ohlížel po svém pronásledovateli. „Proč já?“ sípal téměř bez dechu. „Já ho přece nezabil.“

Ben ho však vytrvale sledoval. I když byl zahnán divokou střelbou, neodlétal daleko. Provedl několik pokusů o nečekaný útok, ale Greg byl ve střehu. Kličkoval a vyprazdňoval zásobníky v marné snaze zasáhnout svého nepřítele. Ben změnil taktiku. Slétl do vysoké trávy a krátkými, rychlými přelety neustále měnil místo a pomalu se přibližoval. Stébla trávy a hlína létala z míst, kam Greg nadarmo posílal své střely. V hustém porostu byl Ben neviditelný. Úderník klapl naprázdno. Greg zahodil nepotřebnou zbraň a rozběhl šílený závod o život.

Podivný souboj netrval dlouho. Greg sledující činnost neodbytného protivníka, přehlédl kořen v husté trávě. Zakopl a padl na zem. V tom okamžiku Ben prudce vzlétl. Jako vržený kámen se snášel nad Grega s malým broučkem v zobáku. V poslední chvíli se polovztýčený Greg rychle vrhl stranou. Vzápětí ucítil palčivou bolest v ruce a poznal, že byl příliš pomalý. Konec, tak mě přece jenom dostal, blesklo mu hlavou.


Ležel v trávě a s bolestí, která připravovala o rozum, čekal na smrt. Čas pomalu plynul, každá sekunda se zdála věčností. Uběhla minuta, potom druhá. Ruka, nateklá do neforemných tvarů, hrála známou fialovou barvou. Smrt však stále nepřicházela. Bylo to divné, ale bylo tomu tak.

Když se mozek vyrovnal s náporem bolesti, začal Greg uvažovat. Buď pták náhodou vybral brouka, který těsně před tím použil svou strašnou zbraň a zásoba jedu nebyla plně obnovena, anebo, při jeho prudkém pohybu neměl čas se pořádně zakousnout. Do těla se mu tedy dostala pouze nepatrná dávka jedu. Být to jen o trochu víc, ležel by tu a pomalu chladl jako Hans. Nikdo zatím nepřežil kousnutí „fialové smrti“.

Vítězné trylky semenozobce přerušily Gregory úvahy. S ohromným sebezapřením se přinutil ležet klidně a nehnutě. Jen ať si Ben myslí , že je mrtvý. Byla to jeho jediná šance. Přivřenýma očima upřeně pozoroval oblohu.

Ještě dlouhý čas kroužil nad nehybným tělem drobný ptáček. Odlétal a opět se vracel, nakonec spokojený s tím, že dosáhl svého, zamířil k Samovu srubu.


Teprve k večeru se Greg odvážil vydat na cestu. Držel se potoka. Chladnou vodou zaháněl žízeň i palčivou bolest v ruce. Tělo oslabené jedem, sžírané horečkou, se neochotně podřizovalo vzdorující vůli. Šel jako ve snu. „Musím to dokázat! … Musím!“ donekonečna si opakoval okoralými rty. Z celé dlouhé cesty si jen matně vzpomínal na namáhavé belhání za vzdáleným cílem, kterého nemusel nikdy dosáhnout. Třetí den, skoro bez smyslů, konečně dorazil k lovecké chatě: „Pomozte mi, prosím vás,“ požádal neznámého muže dříve, než padl do bezvědomí.

Olaf Nielsen se o něj dlouhou dobu pečlivě staral. Míjely dny a vysoké horečky stále neustupovaly. Někdy se dokonce zdálo, že už mele z posledního.Greg však měl pevný kořínek a úžasnou vůli k životu. Překonal krizi a začal se uzdravovat.


Když se Greg cítil dostatečně silný, vydali se s Nielsenem na základnu, kde podrobně vylíčil osudné události posledních dnů. Jistě, na Jangaru se v té době dělo ledacos, ale přesto první vražda pobouřila lidi do krajnosti. Tím víc, že Sam byl všeobecně známý a oblíbený. Přes všechny zvířené emoce to nakonec dopadlo pro Grega dobře.

Mimořádná komise, zvolená pro tento případ, našla u Hanse vražedný nůž i krabičku s drahokamy. Jen Grega nemohli za žádnou cenu dostat na místo činu. Tvrdošíjně odmítal a žadonil tak dlouho, až mu nakonec vyhověli. Snad to bylo i jeho štěstí, protože, jak později vyprávěli členové komise, v okolí srubu se semenozobec stále zdržuje. Nikdo nepochyboval o tom, že to byl Samův Ben. Od té doby se na Jangaru začalo semenozobcům říkat Mstitelé a žádný lovec jim neublížil.


Poděkoval jsem za zajímavou historku a objednal další rundu na svůj účet. Jednou, říkal jsem si v duchu, budu i já podobné příběhy vyprávět mladým lovcům za skleničku. Lovecká latina je zřejmě nesmrtelná.

Poděkoval za pití a zvedal se k odchodu. „Musím ještě zajít na kosmodrom. Přebírám zásilku z Portanu,“ řekl a podal mi ruku.

Hledá asi další oběť na zaplacení pití, tipnul jsem si, ale hned jsem se zastyděl. Pokrčený rukáv košile odhalil charakteristické fialové zbarvení kůže na podávané ruce. Mlčky jsem ji stiskl a pořádně potřásl.