Rav Ollpheist: Původ

Anotace: Starwarsovské fanfiction, jež se bude dále rozvíjet a spojovat s osobami jako je Darth Urruz (Oxík).

Sbírka: Rav Ollpheist

Tento dokument nechť je pozůstatkem pro ty, jež se rozhodli obcovat se sithskou magií, nechť je pro ty, jež se neprávem považují za bohy… a nechť je i pro ty, jež mi jsou přáteli, bratry či sestrami, potomky i následovníky.
Zde a nikde jinde hledej, zvědavče, můj původ a počátky mé cesty k Síle.

…

Jak již vypovídají mnohé holokrony, mnohé svitky a paměti mých druhů, Temná strana se mi stala ochranitelskou matkou, Světlá strana otcem. Ano, přesně tak – nebyl jsem počat přirozeně, leč mne zrodila zkumavka a inkubační místnosti podobně jako mnohé mé bratry, kteří však mnoho let nežili vlivem přílišných ambicí našich stvořitelů.
Posledními přeživšími jejich, někdy až odporných, experimentů jsem byl já a Tˈek. Oba jsme žili, dýchali a cvičili pro naplnění vůle našich stvořitelů – stát se dokonalými a absolutními zbraněmi proti možným příznivcům Temné strany.
Každý z nás byl jiný. Některý měl klepeta, jiný chapadla. Někteří mohli dýchat pod vodou, některým byla dána křídla. Všichni zemřeli pro zvůli pánů výzkumníků ve cvičných soubojích či vinou špatné snášenlivosti různých genů.
Zdánlivě nejpoužitelnější jsme byli my dva, oba drženi v jedné cele. Až neuvěřitelná shoda náhod, možná záměr tvůrců. Tˈek na první pohled připomínal člověka a zřejmě největší podíl jeho genové zásoby byl skutečně lidský. Jeho ruce a paže byly však podstatně silnější, rovněž mu pod rty vystupovaly tesáky. Možná geny wookiee. Těžko tvrdit a domýšlet.
Mé tělo byla ještě podivnější sbírka podob. Vysoký vzrůst a bohatý vlas i vous (a mnoho dalších vodítek) napovídá o podílu genů wookiee jako u Tˈeka, avšak mrštnost a obratnost byla spíše zabrackého původu. Krom těchto dvou velkých genových skupin jsem dozajista obsahoval i nespočet krve jiných druhů… možná i zvěře, netuším. Byli jsme s bratrem tak rozdílní – on byl v genech oproti mé osobě značně jednoduchý, v boji se spoléhal více na hrubou sílu než na techniku jako já. Každému jeho původ a styl boje zajišťoval v bojích vítězství.
Naši stvořitelé nás nikdy nenechali skoro nikdy nenechali trénovat se světelnými meči. Každý pokusný subjekt průběžně dostával různé chladné zbraně, se kterými se učil boji. Po vystřídání všech jsme si mohli zbraň sami vybírat. Kupodivu jsme se zde s bratrem prakticky shodli – oba jsme zvolili palcáty. Byly sice rozdílné, leč obdobné.

…

Přešly mnohá leta a my sílili. Oba jsme se Silou nakládali rozdílně, ale stále v mezích tužeb pánů. Staly se z nás téměř neporazitelné stroje. Zbyli jsme jen dva, což ale vědcům nestačilo. Vrhli nás do boje proti sobě, což byla naše nejděsivější noční můra. Stáli jsme proti sobě v koutech arény a ani jeden se nemohl hnout. Místo obvyklých palcátů jsme navíc obdrželi mohutné obouruční meče ze starobylé oceli. Sithské meče! Nemohli jsme jeden druhého zabít, jak bylo vůlí stvořitelů. Chtěli totiž jen jednoho, nejlepšího, válečníka, jedinou ruku Světlé strany. Odmítl jsem bojovat a pohodil meč několik metrů před sebe. Tˈek svůj nástroj zkázy stále držel.
První zásah elektřiny nás srazil na kolena. Zatracená podlaha pod napětím!
„Bojujte!“ zahřměl hlas mistra Palatia, který nás měl na svědomí. „Pokud nebudete bojovat, zabijeme vás oba. Takové si dokážeme vyrobit znovu, vy nepovedené pokusy! Měli jsme vás vylít na pole jako zárodky, alespoň bychom se ušetřili tohoto trapného cirkusu!“
Tˈek pozvedl svou zbraň. Jestli chtěl ušetřit smrti sebe nebo mě již asi nikdy nezjistím, neboť měl mysl zastřenou elektřinou a vůlí našeho mistra. Zaútočil. S hrdelním řevem a mohutnou zbraní se ke mně blížil. Snažil jsem se jej zastavit nebo alespoň zpomalit blesky, ale nedokázal jsem v okamžiku vyprodukovat dost. Máchl mečem směrem k mé hlavě. Naštěstí jsem z mnohých tréninků poměrně dobře znal jeho způsob agresivního boje, proto jsem mohl předvídat jeho další výpady. Uchopil jsem svůj meč a vykrýval jeden úder za druhým. Snažil jsem se bratra unavit dost na to, aby nemusel padnout ani jeden z nás… marně. Musel jsem něco udělat, jinak by to zřejmě nedopadlo dobře ani pro jednoho z nás. Stačily na to tři údery – odražená výpadu, utnutí jedné a poté i druhé paže. Bratr se složil okamžitě k zemi v bezvědomí. Silně krvácel.
„Dokonči to! Pro tohle jsi byl stvořen – pro vítězství. Naplň svůj osud!“ ozývalo se z dálky.
Ne, tohle jsem rozhodně nechtěl. Ruce se dají nahradit, technika je mocná čarodějka. Musel jsem jednat ve zlomcích vteřiny. Snaha zachránit bratrovi život byla silná. Usměrnil jsem blesky směrem k ostří meče ležícího v tratolišti krve. Ostří se rozžhavilo a já tak mohl rány dočasně zacelit vypálením. Nebylo to dokonalé, ale základní účel to splnilo.
„Jestli ho vyneseš z arény, zachráníme ho,“ zaznělo opět z dálky. Do podlahy v tu chvíli vjelo takové množství elektřiny, že by to obyčejného člověka dozajista zabilo. Cítil jsem, jak mi proud prochází tělem, jak se mi spékají vlasy a pálí se kůže. Přehodil jsem bratra přes rameno a co nejrychlejšími kroky ho nesl k východu. Cítil jsem, jak se o mě již pokouší mdloby, ale musel jsem splatit svůj čin. Podařilo se. Za vraty arény jsem se již sklátil k zemi a jen okrajově vnímal skupinu mediků převážejících Tˈeka na ošetřovnu.

…

Bolest.
Zmatek.
Světlo a tma.
Obrovský tlak.
Byl jsem mrtvý? To jsem netušil… možná na chvíli.
Musel jsem být v bezvědomí několik dnů, jelikož jsem se cítil neuvěřitelně sláb. Probral jsem se. Znavenýma očima jsem rozpoznal, že jsem naložený v nádrži s bactou a moji stvořitelé líně procházejí kolem. Občas se o něčem dohadovali.
Neměl jsem dost sil na to, abych se udržel při vědomí moc dlouho. Opět jsem usnul.
Po dlouhé době jsem zase přišel k sobě. Už mi bylo o něco lépe, ale ne o moc. Bacta mě svírala. Připadal jsem si jak v nějakém obřím žaludku. Přesně takto jsem si představoval interiér žaludku sarlaca nebo mateřské lůno. Ani s jedním jsem však neměl zkušenost. Ta tekutina má na tělo neuvěřitelné účinky. Měl jsem pocit, že se topím, ale dýchal jsem. Musel jsem ven! Pěstí jsem začal bušit do skleněné stěny nádrže. Když si mě konečně někdo všiml, byl jsem již skoro vyčerpán. Nakonec mě však vylovili a já se mohl konečně oprostit od nepříjemných pocitů.
„Měl jsi štěstí, zrůdo. Nebýt tak dobře zkonstruován, nepřežil bys tolik elektřiny ani omylem.“
Nemohl jsem únavou ani mluvit. Vrhl jsem na mistra Palatia jen pohled plný nepochopení i vzteku.
„No co tak koukáš? Měl jsi tolik popálenin, že kdybychom tě nenaložili jak vejce do láku, byl bys už nadosmrti seškvařený. Uznávám, bylo to od tebe statečné. Tˈeka jsme zachránili. Brzy dostane nové paže. Vysvětli mi ale jediné… kde ses naučil vysílat blesky? To je technika Temné strany! Kde ses to naučil, ty zbytečný tvore?“
„Já…“ sotva jsem popadal dech, „já o tom četl. Nutíte mě, abych se vzdělával ve všem možném, tak jsem se vzdělával opravdu ve všem. Mám v hlavě všechny bojové techniky, pokročilé užívání Síly… vše možné! Vždyť já už se s vaším knihovníkem přátelím“
„Hm. Zajímavé.“
Odešel a nechal mě samotného na ošetřovně. Žádná chvála, žádné emoce, nic. Ten člověk je větší zrůda než já. „Boj“ za Světlou stranu mu úplně zatemnil mozek. Nemohl jsem tam už déle zůstat, musel jsem pryč… a můj bratr také.

…

Dlouhé týdny jsem osnoval své plány. Choval jsem se beze změny a stále sledoval stav svého bratra. Studoval jsem tajně plány základny. Věděl jsem, že jsme na opuštěné planetě ve vnějších soustavách. Věděl jsem, že tam byl malý hangár s několika dopravními loděmi, jen několik málo strážných, pár výzkumníků a mistr Palatius. Věřil jsem si natolik, že jsem to jednoho dne vážně udělal.
Bratrovi již připojili nové, mechanické paže. Učil se s nimi zacházet pomalu, ale vytrvale. Síla jej po celou dobu provázela. Již se bez problémů najedl, napil a pomalu trénoval. Jak jsem čekal, brzy jsme proti sobě opět stáli v aréně. To byl ten okamžik, který se dal využít. Tˈek o mém plánu na útěk věděl a rozhodně se chtěl připojit.
Meče jsme měli v rukách jako tehdy. Bez rozmýšlení jsme se vrhli jeden na druhého. Těsně u sebe jsme se zastavili, změnili směr běhu a vrhli se do hlediště. Tˈek se vrhl na strážné, já si vzal pod dozor mistra. Světelné meče nám učarovaly svou krásou a ladností. Nebyl však čas se zabývat krásou zbraní. Šerem arénového hlediště se mihotala světla máchajících světelných mečů. Žluté meče strážných se střídaly s bílou září mistrova meče.
První strážný šel k zemi, tři musel bratr ještě přemoci. Máchal mečem vší silou, kterou mu jeho nové paže dávaly. Jeho prozatimní neobratnost nahrazoval materiál pokrývající jeho paže – mandalorianská ocel. Druhý strážný našel smrt pod bratrovým ostřím.
Mistr odolával mým výpadům. Jeho bojová technika byla neuvěřitelná a výpady se těžko vykrývaly, ale dařilo se. Samotného mě těšilo, že odolávám zkušenému mistrovi. Natlačil jsem jej až k okraji hlediště. To byla moje příležitost ukončit boj. Stačilo mistra tlačit dál k bojišti a doufat.
Palatius konečně zavadil nohou o lavici. Na okamžik ztratil pozornost. Věděl jsem, že jej nemohu zabít. Přeci jen byl trochu jako můj otec… krutý a přísný otec. Ve chvíli, kdy kontroloval překážku, o níž zakopl, jsem jej Silou konečně odstrčil. Přelétl celé bojiště arény a praštil sebou o zeď.
Společně s Tˈekem jsem zabil poslední strážné v aréně. První kroky ke svobodě jsme měli za sebou. Tˈek se již natahoval po meči jednoho z padlých strážných.
„Ne, nech to ležet. Tyhle zbraně nám nepatří. Nesloužily by nám dobře. Věř mi. Je v nich Síla a ta by se nám pomstila. Až se mistr probere z mrákot, jistě své strážné důstojně pohřbí i s jejich meči. Nech je tady.“
Poslech. Věděl, že moje vědomosti jsou až absurdně rozsáhlé. Měli jsme své meče, které světelným mečům odolávají. Nemuseli jsme se strachovat.
Utíkali jsme dlouhými tmavými chodbami směrem k hangáru. Směrem ke svobodě. Nic nás nemohlo zadržet. Těch několik strážných, jež jsme potkali, jsme nemuseli zabíjet. Stačilo jimi mrštit Silou o zeď, aby padli do bezvědomí. Čím méně krve, tím lépe.
„Vy zrádci!“ ozvalo se spletí chodeb, „Vy nechutné stvůry. Myslíte si, že mi utečete?“
Platius se probral! Nebezpečí se probudilo.
Naštěstí nás od lodí dělily jediná vrata. Zamčeno. Platius musel vyřadit otevírání dveří a vstupů. Naše meče by se jen s obtížemi prokousávaly širokou ocelí. Tˈek mi podal svůj meč, zatnul své kovové prsty do spáry mezi vraty a rozpohyboval mechanické svaly. Vrata se pod náporem jeho snažení začala pomalu otevírat. Proklouzli jsme štěrbinou, kterou vytvořil, vběhli do nejbližší lodi a vylétli z hangáru vstříc hvězdám.

…

„Ty s tím umíš létat?“ ptal se vystrašeně Tˈek, když jsme přešli do hyperprostoru. S nejistotou v hlase se ptal: „Kam to vlastně letíme? Jaké souřadnice jsi zadal?“
„Korriban, bratře… Korriban.“
„Ale to je… Je to ta sithská planeta?“ znejistil můj spolucestující. „Co tam budeme dělat? Temná strana. Je tam všude. Rave, to nesmíme!“
„Nechápeš, bratře,“ zasmál jsem se, „tam není jen Temná strana. Korriban je Síla. Korriban byl sídlem jedněch z nejmoudřejších uživatelů Síly vůbec. Tam se můžeme učit moudrosti, můžeme objevovat živoucí Sílu.“
„Ty… ty si chceš zahrávat s Temnou stranou?“
„Temná strana, jak tomu říkáš, ti zachránila život,“ odrazil jsem jeho nedůvěru.
„Cože? Vždyť já si ani pořádně nevzpomínám na náš zápas… měl jsem v hlavě Platia.“ nechápal.
„Je mi to jasné, bratře. Neublížil bys mi. Stejně tak já tobě… skoro. Tvá mysl byla zastřena zlovůlí našeho mistra. Vrhl ses na mě a chtěl jsi mi utnout hlavu. Byl jsi skoro k nezastavení. Neznat tvé bojové techniky, byl bych dozajista mrtvý. Nerad jsem tě připravil o paže, opravdu nerad. Musel jsem nás z toho dostat oba. Tohle bylo v tu chvíli nejmenší zlo. Utnul jsem ti paže a aby nevykrvácel, rozžhavil jsem blesky svůj meč a rány tím trochu zacelil. Pak jsem tě vynesl ven. V podlaze byla taková dávka elektřiny, že jsem pak několik týdnů odpočíval v bactě, aby se mi popáleniny od ní zhojily. Dostal jsem podmínku, že když tě vynesu ven z arény, budeš zachráněn. Proto ty mechanické paže. Snad mi to odpustíš.“
„Inu,“ promnul si Tˈek vousy, „asi je to lepší, než kdybys mě zabil… nebo kdybych já zabil tebe, bratře. Není co odpouštět. Tyhle paže nám zachránily krky, když jsem s nimi otevřel vrata hangáru. Co je zlé, je i pro něco dobré.“
„A tak to je i se Silou!“ zvolal jsem. „Přesně takhle funguje Síla. Není Temná nebo Světlá strana – je jen Síla, která je užívána dobře, nebo zlovolně. Já použil techniku takříkajíc Temné strany, ale pomohl jsem ti tím k přežití. To je to, co mi došlo při těch nekonečných studiích. Sílu je třeba využívat v plném rozsahu. Na Korribanu můžeme meditovat, objevovat, učit se. Ty se tam můžeš naplno sžít se svými protézami.“
„Rozumím,“ potěšil mě.
Před námi byl dlouhý a únavný let. Po všech nebezpečenstvích jsem nechal loď, ať se řídí sama mými souřadnicemi, a šli jsme si odpočinout. Spánek jsme potřebovali oba. Naše meče ležely pod sedačkou v obytném prostoru lodi a celou dobu se lehce pokyvovaly a cinkaly o sebe.

…