Vyprahlost

Vyprahlost

Jaden Kuldell seděl ve svém společenském obleku na kancelářské židli s doutníkem v ruce a na obrovské obrazovce upřeně pozoroval jako každý jiný předchozí den písečné okolí, kde se za celé roky, kdy se tu usadil, neobjevila živá duše, což byl vlastně jeden z důvodů, proč se sem odstěhoval. Chtěl mít, až do konce života klid od lidí.

„Vidíš to, Agamo? Také si ten výhled užíváš stejně jako já?“ zeptal se nahlas a napil se ginu.

„Ano, pane.“ přitakala žena s rukama za zády stojící vedle něj.

Kuldell se na ni podíval. „Jednou bych chtěl vědět, co doopravdy cítíš.“

„To co vy, pane.“

Jaden se mírně zamračil. „Ano, bohužel. Škoda, že to mí vývojáři nedokázali provést do dokonalosti. Vyhnuli bychom se tak mnoha problémům a možná bychom zachránili planetu od kolapsu.“

Hodinky na ženině zápěstí najednou zapípali. „Je čas jít, pane.“

Muž vzdychl. „Ano, ano, musíme dobít baterky.“

Žena k němu přistoupila. Předklonila se, chytila muže kolem ramen, přidržela mu nohy a narovnala se. Kaldell tlačítkem vypnul pozorovací obrazovku a zhasl světla. „Nastavilas v místnosti správnou teplotu, Agamo?“

„Jistě, pane.“

„Výborně. Můžeš mě uložit ke spánku.“

„Kdy si přejete vzbudit?“

„Nechám to na tobě.“

„Nezapomeňte, že zítra máte snídat s manželkou.“

„Děkuji ti, úplně mi to vypadlo z hlavy.“



Nikhil chvátal pouští a doslova každou vteřinu se otáčel za sebe, jestli je nemá náhodou přímo za zády. Snadno by je mohl přeslechnout. Používají stroje, které nevydávají vůbec žádné zvuky a dokážou létat velmi rychle. Nějak však tušil, že útěk do vyprahlé pustiny byl skvělým nápadem, a že ho po týdnech pronásledování ve městě v nebezpečné divočině konečně možná nechají na pokoji.

„Sakra, kdybych si to víc promyslel, nic z toho by se nestalo a pořád bych chodil na univerzitu jako každý jiný.“ zanadával si v duchu. „Teď budu muset žít jako Vyvrhel. A co moje rodina? Co jim asi udělali?“

Nikhil se zastavil. Z kožené brašny vytáhl čutoru a zhluboka se napil. Přál si odpočinout ještě víc, ale bál se nepřátelské jednotky. Vrátil lahev zpátky a pokračoval dál v cestě, ačkoliv byl z nedostatku spánku a všudypřítomného slunce vyčerpaný. Vzpomněl si na slova svého otce, který mu říkal, že pokud ztratí energii, je potřeba si v danou chvíli uvědomit, co je pro vás v tu chvíli nejlepší a zvolit si v tom případě cestu úniku nebo zatnutí zubů. Nikhil nikdy nic v životě nevzdal a nehodlá s tím začínat ani dnes. Rozhodl se, že o svůj život bude bojovat za každou cenu.



Zatímco Agama přendávala z přenosného vozíku na talíř snídani, Kuldell sobě a manželce nalil do vysokých sklenic pomerančovou šťávu. Sklenici posunul přímo před ni a sám si usrkl. Anita však nepohnula ani brvou. Pořád ho probodávala studeným pohledem, na který si stejně zvykl a dávno tomu přestal věnovat přílišnou pozornost. Zbláznil by se ještě víc, kdyby si vyčítal každou její jedovatou poznámku. S tím přestal, když si uvědomil, že nikoho, ani zatvrzelé vzpomínky, nelze přeprogramovat k lepšímu leda byste byli ochotni zaplatit nějakou větší finanční částku.

„Nechutná ti, miláčku?“ zeptal se a vzal si příbor společně s čerstvě upečeným chlebem, aby měl co zakusovat k míchaným vajíčkám, které pro ně Agama připravila.

„Víš, že si s tím naše služebná dala pořádnou práci, že? Byla by škoda, kdyby se to později vyhodilo do koše.“

Anita neřekla nic. Nehybně dál seděla a nenávistně ho probodávala. „Proč jsi to udělal, zlatíčko?“

„Neměl jsem na vybranou.“

„Moc dobře víš, že jsi měl mnoho možností a vybral sis tu nejšpatnější. Proč? Cožpak ti na mně nikdy nezáleželo?“

„Záleželo mi na tobě víc, než na komkoliv jiném. Proto jsem to udělal. Nechtěl jsem vidět, jak s tím bojuješ. Nechtěl jsem tě vidět trpět ještě víc.“

„Moc dobře víš, že to jsou jenom výmluvy. Jako vždy jsi byl sobecký. Bylo ti ze mě špatně. Nenáviděl jsi mě.“

„Ne, to není pravda.“

„Je. Konečně si to po těch letech přiznej.“

Celý areál během vteřiny potemněl a naskočilo záložní červené světlo. Anita zároveň s tím zmizela ze světa a k životu se probudil ohlušující alarm.





Nikhil přestal utíkat, protože před sebou uviděl vysokou bílou budovu v podobě vajíčka. Několikrát zamžikal očima a přesvědčoval sám sebe, že se nejedná o fata morgánu. Doufal, že budova je skutečná, a že mu případný hostitel dovolí schovat se dovnitř. Pro jistotu si vytáhl starodávný nůž předávaný z generace na generaci. Snad ho nebude muset použít a znovu na ostré čepeli čistit krev jako předtím, kdy v sebeobraně zabil jednoho z členů asasínské ochranky, aby utekl před jistou smrtí zasypání pískem zaživa. Dal se do pohybu. Zbývalo mu pouhých pár metrů k cíli, když vyletěl do vzduchu a za jeho zády se vyzval známý robotický hlas.

„Zůstaňte ležet na zádech.“ poručil létající mechanický brouk chlapci. „Pokud uděláte sebemenší pohyb, budeme nuceni střílet. Jste zatčen ve jménu krále Gamala.“

Přístroj se nad ním zastavil a zvedl poklopec, kde se schovávala elektrická síť.

„Pokud nezačnete dělat hlouposti, proud se nespustí.“

„Jděte se vycpat!“ křikl na ně Nikhil a hodil po stíhačce hrst písku.

„Dobrá, vaše rozhodnutí.“

Brouk zaskřípal a síť se uvolnila. Chlapec se stočil do klubíčka. Byl připraven na nejhorší, ale k ničemu nedošlo. Někdo ho zvedl a neuvěřitelnou rychlostí ho přenášel do ono exotického domu. Síť spadla a vznášející stroj začal pálit rány, jenže někdo i jemu odpověděl na otázku. Z domu vylétly dvě rakety, které úspěšně zasáhly cíl.



Jakási žena v šatech služebné ho postavila v temné místnosti na nohy, ale hned se mu stejně zamotala hlava a skončil opět v její náruči. Volnou rukou vyťukala na číselníku kód a dveře se vznesly do vzduchu. Nikhil si rozmazaným pohledem všiml, že se jí na čele objevil modrý kruhový znak s malým havranem uprostřed. Chlapec si alespoň myslel, že je to on. Nikdy žádného ptáka neviděl, maximálně na obrázku v učebnicích během vyučování, kdy jim o nich profesor biologie Nox vášnivě vyprávěl zajímavé historky, které Nikhila vůbec nezajímaly a při hodině pokaždé usínal.

„Jste dehydrovaný a máte zvýšenou teplotu.“ řekla a znak jí z čela zmizel.

„Kde to jsem?“ chtěl Nikhil vědět, ale to se mu pomalu zavírala víčka, jak mu Agama vpíchla nečekaně do zápěstí injekci.

Probudil se do časného odpoledne. Ležel na nemocniční posteli s výhledem ven, kde v dálce viděl bílý doutnající kouř z posledního zbytku lesa, která slunečná zář měnila pomalu v popel. Bez toho výhledu by se obešel, jenomže si tak alespoň uvědomil, co lidé ve své pýše matičce zemi provedli.

„Dali jsme vás do naprostého pořádku.“ ozval se hlas vedle něj. Nikhil prudce otočil hlavu a uviděl velmi malého, obézního muže sedícího na kolečkovém křesle.

„Kdo jste?“

„Jaden Kuldell.“ představil se chlapík a podal chlapci ruku. Ten mu jí stiskl a sám taktéž prozradil své jméno. „S mojí služebnou jste se už jistě seznámil, mladý muži. Agamo, tohle je Nikhil.“

Žena uznale přikývla a nalila do konvice horký čaj.

„Kde to jsem?“

„Vítám tě ve svém domě zvaném Skořápka.“

„V celku trefný název.“

„Samozřejmě, vymýšlel jsem ho já sám, stejně tak jako Agamu.“

„Takže je robot?“

„Přesněji řečeno Silli.“

„I.A.I?“

„Bystrý chlapec. Odkud pocházíš?“

„Z Jádra, pane.“

„To město odsud leží patnáct tisíc kilometrů daleko. To jsi celou dobu běžel?“

„Ano.“

„Za co tě Hlídka pronásledovala, smím-li se zeptat?“

„Ukradl jsem vodu.“

„To je velký prohřešek. Víš, že voda je vzácná. Skoro se cení zlatem. Komu jsi ji ukradl?“

„Gamalovi.“

„Páni. Jsi i odvážný.“

„Udělal jsem to proto, abych zachránil svoji sestru. Stejně to nepomohlo.“

„Zemřela?“

„To nevím. Nestihl jsem se rozloučit.“

„Agamo, můžeš projít úmrtní listy všech obyvatel Jádra?“

„Hned jdu na to, pane.“

Agama položila prachovku, kterou předtím používala na zaprášenou polici, postavila se rovně a zavřeli oči. Slyšeli jen to, jak jí v hlavě šrotují zastaralé mechanismy. Robot po chvilce znovu ožil. „Výsledky jsou negativní, pane.“

„Což znamená, že naděje ještě existuje.“ podotkl Kuldell.

„Možná. Doufám, že se dostali z města, ale ne stejným způsobem jako já.“

„Dělá ti to hodně velké starosti, že?“

„Ano. Rád bych se vrátil zpátky.“

„Jenže tam venku ti hrozí, že přijdeš o život.“

„Nikde nejsme v bezpečí. Vše obsadili.“

„Pane,“ zarachotila Agama otočená směrem k výhledovému oknu. „Blíží se sem nálet.“

„Agamo, dones mě zpátky k nabíjecí soustavě a zapni manželku. Půjde ven. Třeba je to zmátne a zpomalí. Nemůžou být zase tak bezcitní. Chlapče, pomohu ti, ale bude to znamenat rychlost.“

Nikhil vstal z postele. Stařec mu podal těžký batoh, který si nasadil na záda. Agama popadla křeslo a dala se do běhu směrem k výtahu. Chlapec je následoval „Výtah tě zanese k podzemnímu tunelu. Odsud se dostaneš, až k hranicím města. Nevracej se zpátky, protože tu nenajdeš nic jiného, než zříceninu a staré vzpomínky. Hodně štěstí, chlapče. Ať je tvá cesta úspěšná.“

„Pojďte se mnou. Je čas.“

„V žádném případě nemohu opustit své výtvory. Navíc bych stejně nedošel daleko. Potřebuji nabíjet. Sbohem, kluku. Rád jsem tě poznal.“
Autor JAKEJKR, 18.05.2019
Přečteno 448x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Z veľkým záujmom som si tvoju krátku poviedku prečítal. Až na drobné chybičky je dobrá. Sci-fi sa už akosi prestalo písať, preto ma toto tvoje dielko potešilo.

19.05.2019 21:35:03 | Vesbudko

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí