Skrytá identita 6

Skrytá identita 6

Anotace: Rozloučení s přáteli a rodinou bude pro Marry obtížné, zvlášť v tomto případě

Kapitola 6: Loučení

 

Nikdy jsem se příliš neuměla loučit. Jak říct přátelům a rodině, že odcházíte a nevíte, jestli a kdy se vrátíte? Jak jim říct, že vás nemůžou ani navštívit, protože místo kam se chystáte je na jiné planetě? Těžko. Je to nemožné. A přesto právě to jsem teď musela udělat. Problém byl v tom, že Debbie o ničem z toho neměla ani tušení, protože mé podezření odbyla jako paranoiu.

„Ahoj Marry, to je ale překvapení, co tě ke mně přivádí?“ zeptala se zvesela, jakmile otevřela dveře. S rozpačitým úsměvem jsem prošla do obývacího pokoje a přijala nabízený čaj.

„Co to tvoje podezření o kterém si se minule zmínila? Určitě o nic nešlo viď? Říkala jsem ti to…“ zarazila jsem její štěbetání gestem ruky. Debbie někdy moc mluvila.

„Vlastně jsem se přišla rozloučit Deb, budu teď nějakou dobu pryč.“ Její nadšení viditelně pohaslo, teď se tvářila spíš zmateně.

„Proč, co se stalo?“ A tak jsem jí řekla historku, kterou jsme s Davidem vymysleli kvůli rodičům. Debbie by stejně jako oni nikdy neuvěřila, že odcházím na jinou planetu, považovala by mě za blázna. Ostatně tak jako většina lidí.

„David dostal nějakou práci v Evropě a nevím na jak dlouho tak pojedu s ním. Nic mě tu nedrží a alespoň poznám něco nového.“ Pokrčila jsem rameny a nasadila omluvný úsměv. Mohla jsem ale tušit, že Debbie to nevezme tak snadno.

„Jak to myslíš nic? Co agentura a Harriet?“ její hlas o oktávu přeskočil, jak se marně snažila zůstat klidná.

„Mamka jí ráda pomůže, stejně si vždycky stěžovala, jak se v důchodu nudí a peníze navíc se jí budou hodit. A Harriet se postará o dům, už jsem s ní o tom mluvila.“ To všechno byla pravda, jen s tím rozdílem, že moje sestra jako jediná věděla, kam se doopravdy chystám. Souhlasila nejen, že se postará o dům, ale také že se bude před ostatními držet naší vymyšlené historky. Dokonce mě uklidnila, že vymyslí, proč mě nemůžou kontaktovat. Bylo mi totiž jasné, že to budou zkoušet a že všechno spadne do hlasové schránky, protože na Ikarii telefony nefungují.

„No vidím, že to máš vymyšlené, takže tě asi nepřesvědčím.“ Řekla nakonec s povzdechem. Doprovodila mě do chodby, kde jsme se na rozloučenou objali.

„Zatím se měj Deb.“

 

 

* * * * * * *

 

 

„Takže to opravdu uděláš co?“ Harriet seděla za svým stolem ve svatební agentuře, kam jsem jí přinesla klíče od domu.

„Myslíš, že dělám chybu?“ zeptala jsem se nejistě. Teď když to bylo tady, jsem najednou váhala. Vrhala jsem se do neznámých vod a vůbec nevěděla, co mě čeká, nebo jak to dopadne. Bylo toho tolik, co se mohlo pokazit a já už bych se nikdy nevrátila. Do teď jsem se snažila na tuhle variantu příliš nemyslet, ale ta hrozba tady byla. Visela nade mnou jako temný stín, ať jsem šla kamkoli. Nešlo to popírat, prostě jsem měla strach. Strach, který jsem ale před Davidem nechtěla dát najevo, aby si to třeba nerozmyslel ve snaze mě ochránit. Já ale věděla, že už není cesty zpátky. Museli jsme to udělat. Museli jsme se o to alespoň pokusit.

„Ne, myslím, že tohle je nejlepší rozhodnutí ve tvém životě. I když mi budeš chybět ségra.“ Harriet se zasmála, aby mi dodala jistotu.

„Jo to ty mě taky. Jsem moc ráda, že jsem alespoň tobě mohla říct pravdu.“

„Vlastně ti docela závidím, čeká tě úžasné dobrodružství. Budeš mi to muset potom vyprávět.“ Skoro jsem nemohla uvěřit tomu, že mluví vážně. Její pohled na život jsem obdivovala, pro ni to bylo všechno tak snadné. Jako sfouknutí čajové svíčky. Prostě si udělám malý výlet na cizí planetu, abych pomohla manželovi, vždyť co je na tom?

„Nebo o tom rovnou napíšu knížku.“

„Skvělý nápad, prosila bych i s věnováním.“ Společně jsme se zasmáli. Spousta lidí by jistě řeklo, že se mi to jen snaží ulehčit, ale já ji znala natolik dobře, abych věděla, že taková skutečně je. Veselá, bezstarostná. Má sestra vždycky byla člověk, který si naplno užívá života. Někdo takový by se mi tam hodil, i kdyby jen jako podpora. Ale to nebylo možné, někdo tu musí zůstat a vést agenturu. Nemluvě o tom, že tady má manžela, kterého by jistě nechtěla opustit kvůli tak nejistému podniku. Takže jsem se zhluboka nadechla, položila jí klíče na stůl a otočila se k odchodu.

„Hodně štěstí sestřičko a přivez mi suvenýr!“ volala za mnou Harriet vesele. Jak také jinak, celá ona. 

 

* * * * * * *

 

 

Den se nachýlil ke svému konci a našemu odchodu už nic nebránilo. Rozloučila jsem se s přáteli a rodinou, předala jsem klíče, vzala si z domu pár nezbytností. Zbývalo jen zhluboka se nadechnout a vydat se vstříc bláznivému dobrodružství. V tu dobu jsem ještě nemohla tušit, jak hodně bláznivé nakonec bude.

 Tarik splnil svůj slib a zajistil nám bezpečné místo pro otevření portálu. Netušila jsem jak, nejspíš naše nepřátele nějak zaměstnal, možná jim namluvil, že má horkou stopu, kde mého manžela najít. Těžko říct. Jediné, co jsem věděla, bylo, že ani pro něj už nebude cesta zpátky. Po tomhle na tom bude stejně jako mi, možná ještě hůř. Stane se z něj zrádce. Ať už to dopadne jakkoli, nemohla jsem si pomoct, abych ho neobdivovala za to, co pro nás udělal, a doufala jsem, že budu mít ještě možnost mu poděkovat.

„Myslíš, že to Tarik dokáže, dostat se na Ikarii?“ zeptala jsem se Davida, když jsme po západu slunce kráčeli po osamělé louce za městem. Naším cílem byl palmový háj, kde jsme neviděni měli otevřít portál.

„Postará se o sebe. Je v něm víc než si myslíš Marry.“ David to řekl s takovou jistotou, že jsem jeho slovům uvěřila.

Kráčeli jsme dál v naprostém tichu. Po nějaké době se David zastavil.

„Jsi připravená?“ jen jsem přikývla. Na delší odpověď nebylo v plicích dost kyslíku. Pravda, totiž byla, že jsem si nebyla jistá, že na něco takového budu vůbec někdy připravená.

„Dobře teď otevřu portál a projdeme na druhou stranu. Nemáš se čeho bát, není to nijak bolestivé a trvá to jen pár vteřin. Nevím, kde přesně se objevíme, takže se mě drž za ruku a nepouštěj, kdyby náhodou bylo potřeba utíkat. Nerad bych, aby ses mi ztratila.“

„Tím si mě teda uklidnil.“ Poznamenala jsem trochu sarkasticky. Stačil ale jediný pohled do těch černých očí a dech se mi zklidnil. Tyhle oči mě nikdy nenechali na pochybách. David by nedopustil, aby se mi něco stalo.

„Neboj se Marry, vím, co dělám. Prošel jsem portálem snad tisíckrát, nic to není.“ Znovu jsem přikývla, tentokrát o něco rozhodněji. A nechala ho pracovat.

David se chvíli soustředil, pronesl několik tichých slov, kterým jsem nerozuměla. Potom vztáhl ruce, vzduch před ním zajiskřil a objevil se portál. Nikdy jsem nic takového neviděla, pokud tedy nepočítám televizní seriály. Vypadalo to, jako oválné zrcadlo bez rámu. Vnější okraje stále vydávaly to samé rozostřené jiskření, ale to co bylo uvnitř, mi doslova vyrazilo dech. Jakási průhledná vodní hladina, skrz kterou jsem mohla vidět část jiného světa. Na druhé straně byl bílý den. Jasné sluneční světlo, nádherně zelená louka a na stromech velké růžové květy jaké jsem nikdy neviděla. Bylo to nádherné. Sledovala jsem to tak okouzleně, že jsem si ani nevšimla Davidovi napřažené ruky.

„Můžeme?“ zeptal se s úsměvem a vytrhl mě tak ze zamyšlení. Podala jsem mu ruku, zhluboka se nadechla a pak jsme prošli.

 

 

Autor Marry31, 09.07.2022
Přečteno 95x
Tipy 5
Poslední tipující: Holoxicht, piťura, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pozoruhodné.Napínavé.

09.07.2022 10:19:17 | mkinka

Děkuji vážím si toho :)

10.07.2022 14:38:42 | Marry31

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí