Skrytá identita 7

Skrytá identita 7

Anotace: Cesta portálem na Ikarii a první dojmy z cizí planety...

Kapitola 7: Na Ikarii

 

 

Zdánlivě nekonečná, modrá vířivá spirála a pocit jako by se se mnou točil svět. Mohlo to trvat celé věky, nebo také pár vteřin. To se nedalo poznat, protože čas jakoby se pro tu chvíli zastavil. Nevnímala jsem dokonce ani své vlastní tělo, ačkoli jsem věděla, že ho mám. Člověk by řekl, že nemůžete mít pocity, když necítíte tělo, ale to je omyl. Já je měla. A bylo to zatraceně šílené. Svým způsobem možná i krásné.

Pak ale všechno skončilo a mi se objevili na druhé straně. Ikarie byla na první pohled stejná, ale zároveň tak jiná. Tráva jakoby byla zelenější, květy na stromech větší a sytější než na Zemi. Některé věci jakoby podivně světélkovaly, alespoň tak se to jevilo mým očím. Bylo to nádherné a já byla jako u vytržení.

„Vítej na Ikarii.“ Řekl mi David a ve chvíli, kdy jsem se na něj otočila, byl můj úžas ještě větší. I on byl určitým způsobem pořád stejný, ale zároveň jiný. Jistě rysy tváře byly stále stejné, ale jeho tělo ve sluneční záři modře světélkovalo tak jako některé další předměty. Velmi světlá kůže tvořila společně s havraními vlasy zvláštní kontrast a na čele mu modře zářil jakýsi symbol. Trochu mi to připomnělo jednu postavu ze seriálu Hvězdná brána, akorát v jeho případě ten symbol nebyl modrý a nezářil. Tohle bylo tak nějak hezčí, ale nebyl to můj David. Byl to Dorian z planety Ikarie a já měla dojem, že ho budu muset znova poznat.

Vztáhla jsem ruku a opatrně mu přejela prsty po modrém symbolu na čele. Dorian neuhnul, jen se na mě díval. Vypadalo to jako nějaký keltský znak a měl zvláštní texturu ne nepodobnou pečeti.

„Jsi krásný.“ Zašeptala jsem a můj hlas musel znít překvapeně, protože Dorian se zasmál.

„Čekalas scvrklého modrého mužíčka s děsivýma očima?“

„Já vlastně ani nevím, co jsem čekala, ale tohle rozhodně ne. Je to tu stejné, ale zároveň úplně jiné.“ Odpověděla jsem upřímně.

„Vím, jak to myslíš, poprvé na Zemi jsem měl stejné pocity. Zvykneš si a pak už ti to ani nepřijde.“ S těmi slovy si Dorian připevnil na spánek čidlo, které mi doma ukazoval, aby vyzkoušel spojení. Nic. Tarik na Ikarii ještě nebyl.

„Nesundáš si ho zase?“ zeptala jsem se po chvíli, zatímco Dorian zkoumal okolí ve snaze zjistit, kde jsme se objevili.

„Není třeba, tady to nebude nápadné. Však uvidíš.“ Řekl a pokračoval ve svém snažení. Já si mezitím vyndala malé zrcátko a letmo ověřila, jak vypadám. Byla jsem pořád stejná až na to modré světélkování, které vycházelo i z mé kůže. Zvláštní. Vůbec jsem netušila, co ho způsobuje.

„Dobře takže co teď?“ zeptala jsem se, abych na to nemusela myslet.

„Najdeme si nějaký úkryt a zkusíme se podívat na to posvátné místo. Snad se mezitím objeví Tarik.“

„Mohli bysme jít k tobě domů. Nebo myslíš, že nás tam najdou?“ zeptala jsem se nejistě.

„Nemyslím. Tam mě jistě hledali jako první, takže prozatím bychom se tam mohli schovat. Navíc tam mám i nějaké zásoby, které se nám budou hodit.“

A tak jsme se vydali na cestu. Bylo to zdlouhavé, jelikož jsme zároveň museli dávat pozor, jestli nás někdo nesleduje. Bylo jen otázkou času, než našim nepřátelům dojde, že je Tarik podvedl, aby nám pomohl dostat se na Ikarii. A pak je budeme mít v patách.

„Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než jim to dojde?“ Dorian zřejmě pochopil, na co myslím, protože odpověděl hned.

„To záleží na tom, jak byl Tarik úspěšný. Nevím přesně, co udělal, ale doufám, že budeme mít dost času dostat se alespoň k zásobám. Mám tam i nějaké zbraně.“ Přemýšlela jsem, jestli je na Ikarii běžné mít doma zbraně, nebo jestli si je Dorian opatřil ilegálně před svým útěkem. Prozatím jsem se ale rozhodla, že to není podstatné.

„To se hodí.“ Řekla jsem jen.

Zbytek cesty uběhl mlčky. Oba jsme se zabývali vlastními myšlenkami a přitom bedlivě sledovali okolí. U mě v tom nebyla pouze opatrnost, ale také zvědavost. Všechno tady bylo pro mě nové a neznámé.  

Šli jsme dlouho. Najednou jsem byla vděčná, za ty lekce crossfitu, na které mě Deb nutila každý týden chodit. Díky nim jsem měla celkem slušnou kondici, abych Doriana nezpomalovala. Nikdy by mě ale nenapadlo, že to ocením zrovna za takových okolností.

 

 

* * * * * * *

 

Nic mě nemohlo připravit na pohled, který se mi naskytl ve chvíli, kdy jsme se dostali na dohled našemu cíli. Dům s velkými prosklenými dveřmi byl jakoby vrostlý do svahu takovým způsobem, že trochu připomínal hobití noru. Samotný svah potom zdobilo spousty květů těch nejrůznějších barev.

Tohle jsem tedy nečekala. Ne, ani v nejbujnější fantazii. Jednoduše přírodní, ale zároveň jistě velmi luxusní bydlení.

„To jsou všechny domy tady tak, ehm…přírodní?“

Doriana ta otázka očividně dost pobavila, ale když odpověděl, zněl jeho hlas normálně.

„Jistě, všechny stavby na Ikarii jsou dělané tak, aby co nejvíce splynuly s okolním prostředím. Nic jako ty vaše příšerná betonová monstra tady být nemůže. Příliš by to narušilo harmonii a moc zdejší přírody, ale neboj vybavení uvnitř je velmi moderní.“ S těmi slovy Dorian přistoupil k panelu u dveří, přiložil k němu dlaň a dveře se otevřely. Pokynul mi, abych prošla za ním dovnitř.

„Později tě tam budu muset taky nahrát, aby ses dostala dovnitř i sama.“ Poznamenal a zároveň s tím mávnul rukou před dalším panelem, načež se v celém domě rozsvítila světla.

„Bydlíš tu sám?“ zeptala jsem se zvědavě, jelikož dům vypadal poměrně velký.

„Teď už ano. Dřív tu se mnou bydlela má sestra Amika, než se vdala a přestěhovala k manželovi.“

„Ty máš sestru?“ byla jsem docela překvapená a nepodařilo se mi to skrýt.

„Ano, jestli bude příležitost, seznámím vás. Bude se ti líbit. Teď jestli chceš, můžeš si to tu prohlédnout a já se zatím podívám po těch zásobách.“ A s těmi slovy zmizel ve vedlejší místnosti.

Abych pravdu řekla, dotykový panel a pohybové senzory nebyly zdaleka poslední vymožeností v tomhle domě. Téměř veškeré spotřebiče byly hlasem ovládané a reagovali na určité jednoduché povely. Všude samá obrazovka a automat na cokoli jste si zrovna vzpomněli.

Bylo toho tady prostě hodně, dokonce holografická mapa celé Ikarie. Na to jsem přišla omylem, když jsem zkoušela, k čemu slouží různá tlačítka na velkém bílém stole, zatímco Dorian vedle v místnosti třídil zásoby, pro které jsme přišli. Naštěstí se mi podařilo jí zase vypnout, aniž bych u toho něco rozbila.

Nakonec, když už mě průzkum domu, ve kterém chyběl snad akorát bazén, začal nudit, jsem se se sklenicí vody posadila na parapet jednoho z oken. Asi bych si tady dokázala zvyknout. Nakonec. Člověk si zvykne na všechno, a pokud se jedná o luxus a pohodlnost, jde to skoro samo. Pokud mohu soudit, nikdy jsem nebyla nijak marnivá, nebo rozmazlená. Přesto jsem měla ráda svoje pohodlí a od života očekávala určitý standard. Tohle tady, celý ten dům ten standard dalece převyšoval. V Americe měli podobné chytré domy, jak se jim říkalo jen filmové hvězdy a prominenti. Tady jak se zdálo tak žili skoro všichni, což mě udivovalo. Ikarie byla očividně velmi prosperující vyspělá Země s vysokou životní úrovní.

Z podobných úvah mě později vytrhl Dorian, který se mezitím od svých zásob přesunul k holografické mapě, aby naplánoval naši cestu k posvátnému místu.

„Pokud se potřebuješ osprchovat tak běž, nevím, kdy se sem potom zase dostaneme.“ Pobídl mě a já musela uznat, že je to dobrý nápad. Měla jsem v hlavě spoustu nových dojmů, potřebovala jsem se trochu uvolnit a sprcha byl zaručený způsob, jak toho docílit. Proto jsem se nechala nasměrovat do koupelny a po chvíli zápolení s další moderní technologií už jsem si užívala pocit, jak horká voda postupně odplavuje všechny starosti toho dne. 

 

 

Autor Marry31, 18.07.2022
Přečteno 91x
Tipy 4
Poslední tipující: Holoxicht, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavé čtení.

18.07.2022 14:06:19 | mkinka

Děkuji jsem ráda, že se líbí :)

18.07.2022 14:27:53 | Marry31

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí