Skrytá identita 8

Anotace: Dorian a Marry začínají své pátrání, jenže Stopaři jim jsou v patách...Přesto se jim podaří najít něco zajímavého.

Kapitola 8: Neviditelné stopy

 

 Sluneční paprsky se zvolna probojovávaly skrz ranní mraky. Cesta, po které jsme šli, se před námi vinula do nekonečné dálky, a co chvíli se klikatila jako užovka. Můj manžel, o kterém jsem si teď zvykla uvažovat jako o Dorianovi, ne Davidovi naplánoval další postup. Mířili jsme k troskám posvátného místa, z jehož zničení byl obviněn. Nevěděla jsem, co si od toho slibuje, ale někde jsme začít museli.

Šli jsme mlčky. V hlavě se mi honili nejrůznější myšlenky a protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, že konečně poznávám Dorianův domov, ale na tu druhou mi začínala chybět rodina a pocit, že jsem od nich tak daleko to ještě umocňoval. Myslela jsem na to, co teď asi dělá Harriet. Představovala jsem si, jak otevírá agenturu a vaří ranní kávu. Máma s ní asi ještě nebyla, na tu bylo příliš brzy. Od doby, co byla v důchodu si ráda přispala.

Nejvíc mi na tom všem vadila ta nejistota, jestli je ještě někdy uvidím.

Po nějaké době, která mi připadala, jako věčnost jsme dorazili na místo. Přinutila jsem se zaplašit negativní myšlenky a věnovat pozornost scenerii před sebou. Před námi se tyčily čtyři bílé mramorové sloupy, uprostřed pak byly pozůstatky kdysi krásné fontány a jakéhosi podstavce. Vše v dokonalé harmonii s okolní přírodou.

„Muselo to tady být moc krásné.“ Poznamenala jsem a přejížděla rukou po jednom ze sloupů.

„Oh ano architektura je naše silná stránka. Tohle třeba byla fontána zdraví…“ vysvětloval Dorian a přešel přitom ke zřícené fontáně uprostřed.

„…pořádaly se tu křtiny, i když poslední dobou jen pro ty výše postavené. Zdůvodnilo se to tím, že by se tak mohla vyčerpat její kouzelná moc.“ Dorian pokrčil rameny a mě v tu chvíli něco napadlo.

„Třeba to někoho naštvalo tak se rozhodl to zničit. Něco jako když nemůžeme mi, nebudou moci ani oni.“

„Možné to je, zvlášť poslední dobou si vládci začali nárokovat spoustu privilegií a lidi to samozřejmě štvalo.“

„Co si vlastně myslíš, že tu najdeš? Zdá se, že tu nic není.“ Zeptala jsem se trochu bezradně.

„Každá speciální schopnost, zanechá určitou specifickou energetickou stopu. Pokusím se jí zachytit a pak budeme muset zjistit, komu patří.“

Přikývla jsem, že rozumím tak Dorian zavřel oči a v jakémsi hlubokém soustředění začal přecházet kolem. Přemýšlela jsem, jak je možné, že nenarazí do sloupu, když si tu tak chodil se zavřenýma očima.

Když po chvíli oči zase otevřel, nasadila jsem tázavý výraz.

„Něco tu je, ale příliš slabé. Nedokážu to vystopovat.“

„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se, protože se mi nechtělo to teď vzdát.

„Mohla by nám pomoct Amika, je vůči energiím vnímavější než já. Pokud to někdo dokáže vystopovat, je to ona. Jen ji budeme muset přesvědčit.“ Tón jeho hlasu se mi nelíbil. Jakoby Dorian nebyl nadšený s představy, že by do toho měl zapojit svou sestru, což když se to vezme kolem a kolem se dalo docela dobře pochopit. Už jsem se však na to nestihla zeptat, protože Dorian najednou znovu zavřel oči a přitom se celý napjal. Napadlo mě, že komunikuje pomocí čidla. Něco se asi stalo. Hlavou se mi začali honit děsivé myšlenky, ale ať už se stalo cokoli, Tarik musel být naživu, jinak by s manželem přeci nekomunikoval. Po chvíli Dorian přerušil spojení:

„ To byl Tarik. K naší pozici míří stopaři. Musíme se jich zbavit a setkat se s Tarikem.“

„Stopaři?“ zeptala jsem se zmateně.

„Tak říkáme členům Ikarijského vojenského řádu, kteří se specializují na hledání lidí. Teď ale dost otázek, musíme pryč!“

 

* * * * * * *

 

 

Stopaři byli rychlí. Utíkala jsem jako o život, přesto bych utéct nedokázala, nebýt toho, že je Dorian svedl z cesty. Někdy během našeho úprku lesem použil svojí schopnost a přesvědčil je, že je před nimi obrovská skála, kterou budou muset obejít. Dost mě udivilo, že to vyšlo. Stopaři přece museli vidět, že jsme tudy normálně proběhli.

„Jak to, že nám na to skočili, copak nás neviděli?“ zeptala jsem se, když jsme zastavili a já konečně popadla dech. Dorian odpověděl naprosto klidně, jakoby za sebou vůbec žádný běh neměl.

„I kdyby ano, nezáleží na tom. Prostě jsem jim vnuknul, že musí obejít překážku a oni to musí udělat, ať už jim to přijde logické nebo ne.“

„Hm, trochu jako kdyby byli pod Imperiem.“ Poznamela jsem potichu, když mi to připomnělo jednu z nepromíjitelných kleteb ze světa Harryho Pottera od J. K. Rowlingové. Dorian mě ale stejně slyšel.

„Pod čím?“

„To nic, zapomeň na to.“ I přesto, že Dorian žil na Zemi relativně dlouho, televizi a filmům na chuť nikdy nepřišel. Tady používali televizní obrazovky ryze k praktickým účelům.

„Radši mi řekni, jak teď najdeme Tarika.“  Zeptala jsem se místo toho věcně, jelikož jsem teď vážně neměla chuť vykládat mu o celém filmu a nepromíjitelných kletbách.

„To nebude těžké, řekl mi, kde bude.“  

 

* * * * * * *

Těžké to opravdu nebylo. Tarik se ukryl v nějakém podzemním bunkru, který tady nejspíš sloužil k jinému účelu než podobné bunkry na Zemi. Spíše než úkryt před nebezpečím to připomínalo starší nepoužívané výzkumné zařízení. V chodbě hned u výlezu jsme viděli jakési klece, nejspíš určené pro pokusné subjekty. V hlavní největší místnosti bylo několik zastaralých televizních obrazovek, mikroskopy, laboratorní zařízení a různé elektrické přístroje, o kterých jsem netušila, k čemu složí. V dalších menších místnostech se potom nacházeli ubytovací prostory, kde našel Tarik svůj prozatímní úkryt. 

Posadili jsme se do malinké kuchyňky a popíjeli jakýsi instantní nápoj z místních zásob. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, jak dlouho už tady je, protože jsem z toho lesního běhu, měla opravdu žízeň.

„Omlouvám se, déle už jsem je zdržet nemohl.“ Řekl Tarik a začal nám vyprávět, co se mezitím odehrálo. Pokusil se je svést na falešnou stopu co nejdál od místa, kde jsme měli otevřít portál, jenomže jim brzy došlo, že něco nehraje. Jakmile na místě nikoho nenašli, pokusili se Tarika konfrontovat. Tomu se však podařilo otevřít portál a dostat se na Ikarii. Oni ho samozřejmě následovali a zřejmě si domysleli, že nám pomohl utéct, protože po něm začali jít. Takže zatímco jsme u Doriana doma dávali dohromady zásoby, Tarikovi šlo o život. Byla jsem vážně ráda, že jim dokázal utéct a ještě nás upozornit. Kdyby kvůli nám zemřel, nepřestala bych si to vyčítat.

„Museli si domyslet, proč si se sem vrátil, proto se rozhodli zkontrolovat to posvátné místo.“ Řekl nakonec směrem k Dorianovi. Ten věcně přikývl:

„S tím jsme počítali.“

„Jistě a zjistili jste tam něco?“ zeptal se Tarik a tentokrát bylo na nás, abychom mu shrnuli co se dělo. Dorian mu detailně popsal, na co přišel a zmínil se, že chce zkusit kontaktovat Amiku, aby nám pomohla.

„Opravdu ji do toho chceš zatahovat Doriane? Mohla by být také v nebezpečí. Jistě si dokážeš představit, co by se stalo, kdyby zjistili, že ti pomáhá.“ Namítal Tarik a mě neuniklo, že tím uhodil hřebíček na hlavičku. Přesně toho se Dorian bál.

„Já to dobře vím, ale nemám na výběr! Neznám nikoho jiného, kdo by dokázal identifikovat energetické stopy.“ Dorian si frustrovaně zajel rukou do vlasů. Bylo to jeho typické gesto, které jsem znala. Dělal to velmi často, když byl rozčílený, nebo bezradný.

„Já také ne.“ Přitakal Tarik pochmurně. Pak nastalo tíživé ticho. Všichni jsme přemýšleli o dopadech, jaké by to mohlo mít na Amiku a její rodinu, pokud by se rozhodla nám pomoct. Moc jsem toho o ní zatím nevěděla, proto jsem prolomila mlčení jako první:

„Počkat, říkal jsi identifikovat? Ona dokáže zjistit, kdo to byl?“

„Ano je to možné, ačkoli stopa je již velice slabá, takže to nebude snadné. Je to její speciální schopnost. Jako já dokážu ovlivnit mysl, má sestra pracuje s energiemi, které po použití schopnosti zůstanou. Dokonce jí díky tomu tenkrát nabídli místo stopařky, ale ona to odmítla. Pokud se nám ji podaří přesvědčit, uvidíš, jak to funguje. Je to docela zajímavé.“

„No jestli je alespoň trochu jako já, bude ti chtít pomoct. Je to přece tvá rodina.“ V tu chvíli jsem ještě nemohla tušit, jak hodně jsem se s tím prohlášením trefila, i když to samozřejmě nemělo být tak jednoduché. Ale o tom zase příště…