Skrytá identita 11

Anotace: Zrovna když si Marry myslela, že už Ikarii začíná rozumět, vyrojili se další otázky...

Kapitola 11: Otázky a vysvětlování

 

„A Doriane…dávejte pozor na vodu!“

 

Že bych byla z jejího varování nějak moudrá, jsem tedy tvrdit nemohla. Vlastně mi to vůbec nedávalo smysl. Na jakou vodu si máme dát pozor a proč? A jak to Kendra vůbec může vědět?

Mnoho věcí jsem už z tohoto světa pochopila. Přesto se stále objevovali další a další otázky a záhady, které bylo potřeba, aby mi Dorian objasnil. Čekala jsem jen na vhodnou příležitost, abych se mohla začít ptát.

Ta přišla ve chvíli, kdy jsme dorazili do podzemního bunkru coby našeho dočasného útočiště. Tarik tady ještě nebyl, ale to mě nepřekvapilo. Teprve začínalo zapadat slunce, takže pořád zbývalo několik hodin do doby, než bychom se tím měli začít znepokojovat. Spousta času na otázky.

Amika nám všem připravila skromné jídlo ze zdejších nouzových zásob, zatímco já se šla po dlouhém dni trochu opláchnout. Celou dobu jsem mlčela a Dorian musel poznat, že mi něco vrtá hlavou, protože jakmile jsme usedli k jídlu a jakémusi nápoji v prášku, který trochu připomínal kávu, pobídnul mě.

„Tak povídej. Je mi jasné, že máš spoustu otázek.“ Jeho hlas byl klidný, vyrovnaný. Zdálo se, že už se po rozhovoru s matkou trochu uklidnil.

„Neřekla bych, že spoustu, ale máš pravdu, něco mi vrtá hlavou. Tak například jsem nepochopila, co je to přesně ta zlá krev a kde se bere?“ zeptala jsem se a Dorian přikývl.

„To mě nepřekvapuje, vysvětlím ti to podrobněji. Jde o to, že jednou za čas se na Ikarii narodí dítě s jistou mutací, nebo anomálií pokud chceš. Nevím přesně, kdy to začalo, nebo co to způsobilo, každopádně je to jakýsi zkrat v mozku, který je nutí používat své schopnosti převážně ke špatným účelům. Začalo se jim říkat Děti zlé krve. Tyhle děti, byly obvykle zcela nezvladatelné, nedali se normálně vychovat. Objevili se i případy, kdy vážně ublížili někomu z rodiny. Z toho důvodu se začali hned po narození umisťovat do nápravného zařízení na testy. Mají tam přístroje stimulující mozkové elektrické impulsy, díky kterým dostali tuhle anomálii trochu pod kontrolu. Není to ale stoprocentní. Někdy stačí drobný spouštěč v podobě nějaké životní změny, či události a může se to zase vrátit.“

„Přesně tak. Zlá krev se prostě nezapře a náš bratr odtamtud dokonce nakonec utekl. Asi se mu zdálo, že už to trvá moc dlouho, nebo za to může ten zkrat.“ Dodala zamyšleně Amika. Podívala jsem se na ní překvapeně.

„Takže ty myslíš, že tam někomu ovlivnil mysl a on mu pak pomohl utéct?“ Amika pokrčila rameny.

„Je to možné, to už se asi nedozvíme, ale dávalo by to smysl.“ S těmi slovy Amika vstala, aby uklidila nádobí a já se obrátila na svého muže.

„A máš nějaký nápad, jak ho najdeme a co pak uděláme? Nedokážu si představit, že by se sám přiznal.“

„Ani já ne, ale na něco snad přijdu. Amika ho třeba dokáže nějak vystopovat, podle energie. A dál se uvidí. A teď povídej, na co ses chtěla ještě zeptat?“

„Jde o tvou matku. Co mělo znamenat to její varování? Proč bychom si měli dávat pozor na vodu? Já…trochu mě to vyděsilo.“ Přiznala jsem.

Dorian se usmál a pohodlněji se opřel do židle, než odpověděl. Mezitím se k nám posadila zpátky také Amika.

„Má matka dokáže u lidí vycítit nebezpečí. Nevidí ale budoucnost, takže ti neřekne, co se stane. Jde spíš o jakési náznaky, nebo pocit. Občas někoho podobným způsobem varuje, ale jelikož nevidí místo ani čas, těžko se s tím pracuje. Někdo z nás může spadnout do řeky a utopit se, ale také třeba uklouznout v louži, nebo se udusit vodou ve sklenici. Může to být cokoli.“

„Jistě, přesto ti to může zachránit život, když budeš ve střehu Marry.“ Poznamenala k tomu Amika a já si pomyslela, že na Zemi by se jí asi většina lidí po takovém varování vysmála. Byla doba, kdy bych na tom byla úplně stejně, ale teď jsem v tom viděla užitečné upozornění a skutečně jsem měla v plánu dát si na tu vodu pozor. Zvláštní, jak se věci mění.

 

* * * * * * *

O několik hodin později jsem seděla venku a poslouchala zpěv nějakého nočního ptáka. Nemohla jsem si pomoct, znělo to jinak než na Zemi. Všechno tady znělo jinak. Byla už tma, takže nebylo moc pravděpodobné, že by mě tady někdo viděl. Dovolila jsem si na chvíli propadnout nostalgii. Chyběl mi domov a rodina, hlavně teda má sestra a naše dlouhé holčičí rozhovory nad sklenkou vína. Občas když jsem byla sama, neubránila jsem se myšlenkám na to, co bude, až to tady vyřídíme. Byl to Dorianův domov, ale já si nebyla jistá, že tu chci zůstat, zvlášť bez možnosti spojení s rodinou. Telefon jsem tady samozřejmě použít nemohla, takže kdyby se něco stalo, ani bych se o tom nedozvěděla.

Přinutila jsem se odložit tenhle problém na později, měli jsme teď naléhavější věci k řešení. Například jsem si začínala dělat starosti o Tarika. Blížila se půlnoc a on pořád nikde. Bála jsem se, že ho chytili, i když jsem si nemyslela, že by nás v tom případě prásknul. Prostě jsem si na něj zvykla a představa, že by nám už nepomáhal, mě svírala. Už tak tady nebylo moc lidí, kterým jsme mohli věřit, takže přijít o něj by mohlo znamenat komplikaci a já si nedělala naděje, že by se ho Dorian pokoušel vysvobodit. Tím by totiž ohrozil naši misi a to on nechtěl. Ani Tarik by to nechtěl.

Chmurné myšlenky náhle přerušilo slabounké zapraskání větvičky někde přede mnou. V té tmě mezi stromy, ale nebylo nikoho vidět. Jako první mě samozřejmě napadlo, že nás tu objevili Stopaři, přesto jsem zůstala na místě. Vlez do bunkru totiž nebyl vidět, a já na něj nechtěla upozornit  tím, že bych se běžela schovat. Lepší když najdou mě než Doriana, i když by jim určitě bylo divné, proč sedím sama ve tmě uprostřed lesa.

Jakmile však dotyčný přišel blíž a já v něm poznala Tarika, ulevilo se mi. Normálně jsem to nedělala, ale teď mi spadl takový kámen ze srdce, že jsem mu samou úlevou radostně skočila kolem krku.

„Je tohle na Zemi normální?“ zeptal se pobaveně Tarik, jakmile jsem se odtáhla.

„Omlouvám se Tariku, normálně se nechovám tak důvěrně, jen…no už jsem si dělala starosti.“

„Nic mi není, ale poslyš, co děláš tady venku? Pojďme raději dovnitř.“ Naštěstí už nedodal, že by to mohlo být nebezpečné.

Pokrčila jsem rameny a šla první. Oba sourozenci měli jistě také radost, že se v pořádku vrátil, ale nedávali to najevo tak bouřlivě jako já. Jen se s ním krátce pozdravili, Amika mu naservírovala to samé skromné jídlo, které jsme měli mi, a Dorian mezitím vyprávěl, co jsme zjistili.

„To asi není něco, co se člověk chce dozvědět o své rodině co?“ poznamenal o hodnou chvíli později Tarik k tomu, co jsme mu řekli.

„Ne to není. Musím přiznat, že když jsem se sem vracel, něco takového jsem opravdu nečekal.“ Souhlasil Dorian a mě najednou napadlo, jestli toho nechce nechat.

„Nenapadlo tě třeba nechat ho být? Pořád je to přeci tvůj bratr.“ Zeptala jsem se a on se zatvářil tak odhodlaně, že mi bylo hned jasné, jaká bude odpověď.

„Nemůžu Marry, já už teď nemám na výběr. Jdou po nás a jen tak pokoj nedají. Znamenalo by to buď život ve vyhnanství, přičemž by mě stejně zase brzy našli, nebo přijetí trestu. Nejde to. Prostě to nejde, už to chci uzavřít.“

„Chápu.“ Přikývla jsem a usmála se. Byla jsem připravená manžela podpořit ať by se rozhodl jakkoli. Jak mu ale musí být, jsem si moc představit nedokázala. Mně rodiče nikdy nelhali, nebo jsem o tom alespoň nevěděla. Co jsem ale věděla je, že vše co se týká rodiny, je těžké, protože jsou to lidé, na kterých nám záleží a od těch zrada bolí nejvíc. Vždycky to tak bylo.

„No omluvte mě, myslím, že si půjdu lehnout. Zítra se pokusím vystopovat tu energii tak chci být fit.“ Řekla po chvíli Amika a zvedla se od stolu.

„Nechceš s něčím pomoct? Však víš…od ženy.“ Zeptala jsem se pro jistotu. Pořád jsem musela myslet na to, že celé tohle dobrodružství s námi podstupuje těhotná žena a stres pro ni nebyl právě to nejlepší.

„Jsem v pořádku, jen unavená. Ale děkuji Marry, jsi laskavá.“ Usmála jsem se na ni a přemýšlela, jestli by si vůbec o pomoc řekla, kdyby ji doopravdy potřebovala. Nejspíš ne.

„Jsi na mou sestru moc hodná.“ Pochválil mě Dorian.

„To je přece samozřejmé.“

„Pro mě ne.“ Řekl tiše a vzal mě za ruku. Zvedla jsem se s ním. Byl čas jít spát.

„Dobrou noc Tariku.“ popřáli jsme mu oba najednou.

„Dobrou.“ Zazněla jeho tichá odpověď.