dystopie 2061 (8)

Anotace: Stilicho hledá odpovědi v Centrální Asii ...

Sbírka: dystopie 2061

SAMARKAND , Čínská Lidová Říše , provincie Hézhōng dìqū

Stilicho cestoval rychlovlakem Maglev 55, jenž fungoval na principu magnetické levitace a řítil bez mála rychlostí zvuku. Trasa kopírovala legendární hedvábnou stezku. Ovšem on většinu cesty prospal. Zdálo se mu něco? Stilicho nesnil. Kdo zabíjel jeho sny? Probudil ho až přenastavený alarm. Když se tak stalo, zastíněná okna se automaticky odtemnila, aby ho do šokované tváře praštilo mocné Slunce centrální Asie. Stilicho s výstupem neotálel, neboť kdyby se přece jen zdržel, mohl by skončit třeba až v Ulánbátaru. Sotva rychlovlak opustil, mohl sledovat jeho neuvěřitelné zrychlení. Zmizel a odezněl zároveň. Následně rychlodráha osiřela.

Stilicho se s hrdostí pousmál a uvědomil si, jak exponenciálně vylétla technologie vzhůru. Jho lidové říše bylo ku prospěchu celé Euroasii. Nikdy ho ani nenapadlo, že si vybral špatnou stranu. Rozhlédl se po nástupišti, kde spatřil několik Uzbeků, Peršanů, Číňanů, i bílých. Rozhodl se vycházet z předpokladu, že se lithiový důl nenachází přímo v Samarkandu. Architektura spojující orient s okcidentem, ho nechávala chladným. Ostatně, jako všechno minulé. Zajímala ho periférie. Rozjel tedy komunikátor, spojil se se satelity a ty mu narýsovaly cestu přímo k dolu.

Především si musel zaopatřit dopravní prostředek. Sestoupil tedy do podzemní šachty, kde se mimo nejrůznějších bazarů a konajících se aukcí, nacházelo i kantýna. Za pár juanů se nacpal místní specialitou zvanou "plov" a vydal se najmout multikoptéru, nebo něco tomu alespoň vzdáleně podobného. Brzy se zjevil opět na povrchu. Tu spatřil nedalekou markýzu, jíž podpíraly zbytky minaretů a kde se zvolna sunula fronta fanoušku elektromobility. Každičkou minutu přibrzdil před markýzou taxík s fotovoltaickým článkem na střeše, aby některého ze zákazníku naložil a odvezl ho tam, kam si přál. Stilicho se do fronty zařadil. Nečekal dlouho, nicméně před ním nepřibrzdil elektromobil, nýbrž pouštní kluzák. Vzal jím zavděk.

Kopule se před ním odklopila, Stilicho se usadil a vzápětí zadal souřadnice …

,,39 stupňů severní šířky, 65 stupňů východní délky.”

 ,,Zpracovává se,” řekl automatický hlas, zapípalo to a stalo se. ,,Cíl identifikován. Timurův důl.” Potom se kluzák rozjel. Působil spolehlivě, byť nebyl moc pohodlný. Na prašné cestě to kodrcalo. Minuty míjely a kluzák nechal Samarkand za sebou. Kolem se promítala suchá scenérie. Tu se zpoza obzoru vynořila socha titánských rozměrů a mu se pozdávalo, že střeží tu vzácnou vodní plochu rozprostírající se před ní. ,,Mierda. Co to je?” nechápal to vezený. ,,Timur Lenk, řečený Temerlán,” pronesl k jeho překvapení kluzák. Vědělo to kam se dívá? Podíval se do programu a zjistil, že je nastaven pro turisty. ,,Pokračuj ve výkladu,” nařídil kluzáku.

,,Velký chán z rodu Čingischánova. Vládl Timuridské říši ve 14.století,” hovořil v jakési retrospektivě. ,,Na čem to sedí?” podivil se při pohledu na zvíře, co ještě v životě neviděl. Stroj neváhal. ,,Kůň, zřejmě stepní.”

,,Tak tohle je kůň!" zasmál se a vybavil si Kwanovu poznámku o koni a technologii.

Zakrátko se kluzák zjevil před solnou lagunou, na níž vrhala jezdecká socha táhlý stín ona majestátní jezdecká socha. Turistický průvodce mu ještě prozradil, že právě z laguny se těží solanka, z které se pak odpařováním dostává drahocenné lithium. Upřímně čekal důl hlubinný, nebo snad v hoře. Když kluzák zabrzdil na šotolině, protočila se mu hnací kola. Stilicho jednal prozíravě, takže si rovnou předplatil zpáteční cestu. Co velice, prostoj, ať bude jakkoliv dlouhý, stejně zaplatí rozvědka. Pokud mu to tedy nebude Kwan sabotovat. Někdy se bál, aby ho nezabil.

Stilicho se vydal po svých k vodní ploše a čím blíž k ní byl, tím víc rozeznával lidí ztrácejících se mezi stříbrnými hromádkami. Pár vyvolených mělo na sobě ochranný oblek, většina však běžný oděv. Stříbrolesklá hladina zrcadlila v bledé tváře dělníků, stojících po kolena v laguně. Zbarvení je sjednocovalo v utrpení. V éře, kdy tuto činnost mohli vykonávat rypadla a síta, to z nich dělalo moderní otroky. Stilicho nemeškal. Nakráčel si to se samolibým výrazem k laguně. Když v tom se odněkud vyřítil otylý muž se vzteklou tváří a asijskými rysy, co se prostrkal sebrankou čekající pravděpodobně na směnu. Tváře měly bezbarvé, nohy i ruce spálené. Jenže příchozí jim nespěchal na pomoc s hojící mastí. Zajímal ho cizinec.

,,Táhni do práce, ty zpropadený bastarde!” zařval místo toho na Stilicha. Netušil, co je zač. Nestačil se totiž legitimovat. Vzápětí sprostý asiat vytáhl z kapsy elektrický bič, oblouk zazářil modrou v zaprášeném ovzduší a následně se po něm ohnal. ,,Stop!” vyštěkl Stilicho. Pistole byla z pochvy venku. Otylý byl v nevýhodě a dosti daleko, tudíž dostal strach. Výboj biče v mžiku zmizel. Agent ihned chybu napravil a ukázal mu odznak rozvědky. ,,Jsem tu na rozkaz Čínské Lidové Říše!”

,,Odpusťte mi mé podezření soudruhu,” řekl s jakýmsi prosíkem. Ztepilý agent se musel bránit smíchu. ,,Víte, jste očividně Evropan, neasimilovaný, smím-li to tak nazvat,”sypal si dál popel na hlavu. Stilicho se nakonec usmál, pravdaže přátelsky, přičemž se poškrabal pod nosem. Schoval rovněž pistoli. ,,Má chyba soudruhu,” pozvedl sportovně ruku ,,Nedávno jsem si oholil knír na Madžuka.”

*** yánxù ***