Dokonalá prázdnota

Anotace: Takový pokus z ničeho nikam. Nevím kam s tím. Asi sem, protože je to interní dystopická obava ve skutečnosti.

Rychle se ohlédl a rychlým hmatem sebral se stolu malou skleněnku. Je zajímavé, jak je existence předmětu skutečně nejpatrnější v okamžiku, když jej člověk nemá. Poté se již zpět neohlížel, naučeným pohybem docela tiše přirazil dveře svého bytu a vyrazil.

Svižnou chůzí prořezával svěží jarní vzduch, záměrně šel mimo vhodnou trasu. Toho dne se nechtěl potkávat se zbytečným množstvím lidí - tak jako tak věděl, že jej to nemine. Tak proč zaměstnávat hlavu ještě více nadbytečnými pohledy kolemjdoucích? Vystačil si docela s malou skleněnou hračkou, bez které nebyl schopen opustit svůj bezpečný přístav. Protáčel ji mezi prsty, v kapse upouštěl a opět se s ní shledával. Cesta se mezi poli kroutí jako had, miloval ten pocit, když od něčeho odchází a zároveň vidí a cítí, že k něčemu jinému se blíží. 

Muž vešel do neveliké kavárny. Přivítal pár lidí a pohledem hledal místo, kam by se bezpečně usadil. Ne tak, aby seděl zcela v rohu, ale nepříliš blízkosti těžiště klokotající komunikace, která se prostorem rozléhala jako hluk z dálky přijíždějících vlaků. Nebyl zde donucením, rád se účastnil podobně nahodilých setkání. Doufal v inspiraci, možná spíš ještě víc se ve skutečnosti děsil představy samoty a domnělé společenské vyloučenosti. Seděl a naslouchal, usmíval se, rukou ovšem pevně přikován k svému malému skleněnému idolu. Tak hebce opracované a dokonalé. Porovnat perfektní tvar malého skleněného předmětu s překotnou komunikací v jeho okolí vybuzovalo nepředvídatelné napětí. Dialogy se nesly okolním vzduchem jako pokřivený drát, který není možno narovnat holou rukou. Nebylo možno si spojit lomoz slov v ucelenou hmotu, pro jeho mozek to byly jen šlahouny maliní, které se snaží podél rezavějícího plotu uzmout svůj prostor na slunci. 

„Dlouho jsi tu nebyl, jak se vede? Něco nového v práci? Co děti? Roste to, co?”, zdánlivě povědomý muž. Znal ho celý život. 

„Neumírám. Myslím. Nevím. Co ty?”

„Jojo, eh... Díky za optání. Hele, co si myslíš o umělé inteligenci?.. Co si o tom myslíš? Používáte to taky? Těmhle věcem docela rozumíš, no ne?”

Byl zcela nahý. Vzal do rukou štětec a volně táhl po plátnu. Pohyby tak samozřejmé a ladné. Pohledem jakoby snad ani nevnímal uměleckou plochu, díval se skrz na skrz. Ruka samovolně stoupala, klesala, kresila oblouky, plochy a hrany uměleckého díla. Věnovala se celkům, detailům, kompozici, světlu, stínům. 

„Asi ano, ale abych pravdu řekl, netuším přesně k čemu by nám to bylo dobré nebo proč.” 

Nelhal. 

„Tyhle věci, dovedou nahradit lidskou sílu. Nevím jestli teď hned, chápeš, ale za čas.”

Nevěděl. Ani teď ani za čas. Prostě nevěděl. 

„Tak.. jistě, je to vývoj, .. teda, myslím, ale nejsem si jistý, jestli takového vývoje chci být součástí“ 

Někdy je lepší lhát, případně si něco vhodného vymyslet. 

Nespokojeně se zadíval na plátno. Strnulým pohledem jej zkoumal, jako by hledal chybu v něčem dokonalém, přesto v čemsi, co prochází teprve svou proměnou. Malý pohled, nepatrné napřímení postavy a ruka se štětcem se opět rozběhla v nezastavitelném rytmu. 

Zapomněl na chvíli na lesklou hračku a věnoval se opěradlu kavárenské židle. Zázvorový čaj chládl jen velmi neochotně. 

„Nevím jak takovou situaci řešit. Chtěl bych se posouvat, ale cítím, že ředitel stojí proti mně”

„..sedmadvacet procent! Dvacet sedm! No vážně!”

Skutečně tolik? 

„Bylo to tam úžasné, teda až na ten písek”

Ten dovede být otravný, to zas ano. 

Muž se zadíval na obstarožní hodiny na jedné ze zdí kavárny. Zcela nepatřičné, kulaté hodiny. Klasické ručičky ukazovaly hodiny a minuty. Jelikož neměly vteřinovku, představoval si, že se čas vždy na minutu zastaví, aby se poté na malou chvíli změnil a pak opět ustal v tichosti. 

Stál před svým dílem. Stále nahý. V ruce štětec. Zvedl druhou ruku a přiložil si ji ke klíční kosti, kterou začal jemně masírovat palcem. 

Řeklo se toho mnoho, možná až příliš. 

„Musím už jít, již nemám co bych řekl”, zvedl se od stolku. Zkontroloval, že nechal u prázdného hrnku lžíci v dokonalé póze. 

„Škoda! Měj se” 

Tak to si nemyslím.

Obraz byl již hotov. Konečně. Spokojený výraz přesto zalila oblačnost. Štětec po jemném převalování v dlani zaujal své místo zpět v plechovce. Nebylo jej třeba omýt, byl zcela suchý. 

Odložil kuličku zpět na své nemísto na stole, zhluboka se nadechl. Říkejme tomu pokrok.