Pravá domácí

Pravá domácí.


Ten pátek jsem se vrátil z práce úplně vyřízenej. Nejenže do nás celej den pražilo sluníčko, ale pak mi ještě frnknul autobus před nosem a podle zákona schválnosti jel další až za půl hodiny, a tak jsem raděj šlapal tři zastávky pěšky na konečnou tramvaje.
Dorazil jsem domů, otevřel si lahváče, sedl na gauč, neupil ani polovinu a byl jsem v limbu.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, byla venku už pěkná tma. Pouliční osvětlení svým odleskem osvětlovalo vnitřek pokoje a tak jsem viděl, že tam někdo je. Promnul jsem si oči, a taky, že jó!
Hned jsem je poznal, vždyť co já se o nich načetl v časopisech! Stáli tam tři malý šediváci a upřeně mě pozorovali. Byli přesně takový, jak je všichni popisují. Malí, hubení, s velkou hlavou a temnýma očima bez duhovek.
„Potřebujeme tě, aby jsi šel s námi.“.
Vypadalo to jako prosba, ale já věděl, že je to rozkaz a nemám šanci neuposlechnout. Toporně jako robot jsem se postavil a zatímco jeden z nich se mi pořád díval upřeně do očí, další dva se postavili po stranách jako čestná stráž. Takto v sevřeném tvaru jsme vykročili k oknu. Byla to naprostá pitomost, protože bydlím ve třetím patře a vůbec netuším, co by bylo dál.
Za zády jsem totiž uslyšel mohutný sytý bas, který si člověk dovede představit jedině ve spojení s klaďáckým hrdinou kovbojek. No znáte to, ne: široký stetson, dobrácká tvář, nesmlouvavý pohled a zlověstně začouzené kolty.
„Tak moment hoši! Rád bych věděl, co to tu provádíte.“
Moji tři průvodci ztuhli, takže připomínali poněkud neforemné trpaslíky. Mně se vrátila alespoň částečně schopnost sebeovládání a otočil jsem se. Stála tam obrovitá stříbřitá postava. I o tomhle jsem už četl: Stříbrňák! Nemělo to tvář, jen světélkující obrysy, ale měl jsem pocit, že se zlomyslně šklebí, zatímco z těch tří by se v ten první moment dala panika ždímat.
„Ten chlápek je můj!“ zabasovala rozhodně postava.
Atmosféra houstla jak šlehačka.
Pak se šediváci vzpamatovali a jeden z nich se slovy: „To musí být nějaký omyl.“ vykouzlil odněkud jakési desky a začal v nich horlivě listovat.
„Á tady to máme.“ prohlásil spokojeně, zabodl hubený pařátek do jedné stránky a asi uprostřed našel to, co hledal. Vylezl na konferenční stolek a strčil to do míst, kde měl asi Stříbrňák obličej. Ten na to chvíli zíral, ale pak oznámil hlasem karbaníka, který zabíjí esem hlášenou sedmu: „Nemá to řádný kolek a není to parafováno z ústředí!“
„To je pravda, ale...“ pravil zahanbeně šedivák.
„Jenže já...“ nenechal se přerušit obr, „jak račte vidět...“ a i on odněkud vylovil složku papíru, „... tu mám řádně vyplněnou žádost trojmo, presto odpověď, souhlas z ministerstva pro styk s mimozemskými civilizacemi, povolení od klubu Neubližujte zaostalým domorodcům, celní prohlášení a kopii dokladu o zaplacení všech náležitých poplatků, a kolků. Račte nahlédnout.“
Byli úplně zdrceni a vzmohli se jen na: „Musíme to hlásit nahoru. Račte rozumět.“
„Jak je libo.“ na to Stříbrňák blahosklonně, pohodlně se rozvalil v křesle a jen tak mimochodem na mě houkl: „Přines nám něco k pití.“
Šedivák zmuchlal papíry a hodil je do kouta. Z pod gauče vytáhl velkou krabici, která byla (jak taky jinak) taky šedivá. Vůbec jsem nevěděl, že tam něco takového mám.
Je zbytečné hledat smysl tam, kde si logika zlomila páteř a rozum si vymkl klouby. Sebral jsem se, šel do kuchyně a z ledničky vytáhl citronádu.
Když jsem se vrátil, byla situace téměř stejná. Stříbrňák si hověl ve fotelu, zatímco trojka šediváků byla namáčklá vedle sebe na gauči a dívala se na bedýnku jako na oltář. Bohužel jsem zachytil jen útržky vět:
„Neschopní břídilové....přeložím vás na konec galaxie... těšte se! Nepřípustné vměšování...skandál...... vyřídím osobně.“
Postavil jsem před ně nápoj. Každý vytáhl něco, co připomínalo teploměr, strčili ho do sklenky, načež na něj trpělivě zírali. Nevím, co z toho vyčetli, protože na displeji se křivka vlnila jako břišní tanečnice, která se přejedla fazolí, ale posléze prohlásili: „Nepříliš vyhovující.“
„Nic moc!“ basoval odnaproti Stříbrňák, „Něco lepšího by tam nebylo?“
V ten moment se ze skříňky vysoukal čtvrtý šedivák, přisedl si k ostatním a zapředl s ním staccato hovor. Šel jsem raděj do kuchyně. Měl jsem děsnej vztek. Vlezou mi do bytu nepozváni, chovají se tu, jakoby byli doma, nejenže mě sekýrují, ale hadrkují se tu o mě jako kdybych byl kus nábytku. No počkejte! Vzpomněl jsem si, že ve špajzu odpočívá demižon pravé domácí pálenice od kamaráda z Hané. Byl to téměř čistý alkohol a v krku to mělo všechny vlastnosti žíraviny.
Přelil jsem trochu toho utrejchu do láhve a napochodoval do pokoje, kde se zatím debata značně přiostřila. Nalil jsem jim vrchovaté sklenky. Vrazili do toho opět své teploměry a zdálo se, že jsou spokojeni, protože si chválili: „Ta píše!“
Tím se ovzduší značně proteplilo a diskuse se stala mírnější. Já zůstal u citronády, ale oni již po druhém kole zcela zapomněli na původní účel své mise a začali se holedbat svými úspěchy. Neposlouchali se navzájem, každý si vyprávěl pro sebe své dobrodružství. Posléze se přeci jen spojili a začali zpívat něco o krásné zelené planetě plné jezer hlubokých jako její oči... atd.
Vstávaly mi vlasy hrůzou, co tomu řeknou sousedi. Naštěstí se sbor daleko nedostal, protože se začali mezi sebou dohadovat: „Né, takhle to není!“ tvrdil jeden.
„Poslouchejte mě,“ mumlal druhý.
Všechno to přehlušil Stříbrňák svým chrápáním. Ostatně netrvalo dlouho a přidal se k němu kvartet pilek sice vyšších tónů, leč neméně pilných.
Uvažoval jsem, co mám dělat. Zavolat policii? Nebo do nějakého vědeckého ústavu? Ne, nemělo by to smysl, nikdo by mi nevěřil.
„Ještě že je zítra sobota. Nebo už dnes?“
Mrkl jsem na budíka. Bylo těsně před půlnocí.
„Ale co s vámi? Čert aby vás vzal.“ oslovil jsem spící společnost a hned si v duchu odpověděl, že nejlepší bude se na to vyspat a nechat to na ráno. Zvedl jsem se, abych si došel pro spacák, když tu se problémy, začaly řešit sami.
Jasný, jakoby magneziový záblesk mě na vteřinu oslnil. Instinktivně jsem si dal ruku před obličej a pak jsem uviděl, jak se mi uprostřed pokoje materializuje další postava.
„Začíná tu být poněkud rušno. Tohleto je přece soukromý byt a né tranzitní hala na Ruzyni.“
Byl to vysoký štíhlý elegán v bezvadně padnoucím černém obleku. V jedné ruce velký dřevěný kufr jaký měli naši dědečkové u C. a K. vojska. Ze všeho nejvíc mi připomínal funebráka. Jakoby si přečetl mé myšlenky, prohodil suše: „Malý moment, hned vaše problémy vyřeším.“
Postavil kufr vedle gauče, otevřel ho, popadl v pase prvního z šediváků a nohama napřed ho začal cpát dovnitř. Sotva tam byl do půli stehen, chlápek ho pustil, odfoukl si, znovu ho uchopil, tentokrát za hlavu a zatlačil ho tam až po ramena. Nalehl na víko, až se zaklaplo, otevřel ho a postup opakoval. Udělal jsem krok, abych se na ten trik podíval, ale to jsem neměl dělat. Někdy člověk raději nemá být zvědavý a nemá chtít vědět. Buď pozdravena ó blažená nevědomosti!
Kufr místo dna měl jen černo- černou tmu, že tma ve sklepě je proti tomu ubohou šedí.
Poté co zmizel i čtvrtý mrňous, chlápek se narovnal a osušoval si pot na čele černým kapesníkem a omluvně vysvětloval:
„To víte, je to starej typ... Ale spolehlivej,“ dodal a poplácal ho po víku. Nato přistoupil ke Stříbrňákovi a sáhnul mu za krk. Udělalo to: „Fííí!“ a v křesle zůstal jen zplihlý stříbřitý skafandr, ale i ten pečlivě čtyřikrát přeložen zmizel v kufru.
„Tak to by bylo.“ zvolal radostně a optimisticky černý muž.
„To víte, občas sem něco prosákne. Snažíme se sice, ale znáte to. Uhlídat se to nedá.“
Mluvil, ale rejdil při tom očima po bytě. Snad hledal, zda na něco nezapomněl.
„Za problémy, které jste měl, se budeme samozřejmě revanšovat,“ mlel dál a jakoby mimochodem vytáhl z kapsy pár tisícovek a podával mi je. Zároveň mi pod nos strčil nějaký papír: „Tady se mi račte podepsat. Odstranění nežádoucí návštěvy na vlastní žádost a příjem finanční kompenzace.“
Celý zpitomělý jsem přijal tužku a načmáral podpis. Hned mi papír vzal, odtrhl spodní část, podal mi ji s vysvětlením: „ Kopie pro vás.“
S pozdravem: „Tě pic!“ zmizel.
Rozednívalo se. Poodešel jsem k oknu a četl: „Dobrovolně a bez donucení odevzdávám svoje tělo i duši 24 hodin po podepsání...“
Já vůl!!!
Pak mě ale něco napadlo a tak když se opět v noci černý pán zjevil, byl jsem připraven.
„Tak půjdeme?!“
„Dáme si na cestu?“ ukázal jsem na nalité dvoudecky. Mé tušení mě nezklamalo. Vytáhl z podpaždí teploměr a vrazil ho do sklenice, ale jen do té své, jinak by přišel na to, že já v ní mám jen citronádu, zatímco on vražednou dávku. Vyzunkul to na ex, vypoulil oči, z uší se mu začal valit hustý dým a pak se sesul k zemi.
Další už bylo záležitostí okamžiku. Vyškubnul jsem mu papír z ruky a rozcupoval ho na kousíčky. Pak jsem otevřel kufr, potlačil záchvat závratě při pohledu do té hlubiny a začal ho tam soukat. Aby se mi podařilo kufr zaklapnout, musel jsem na něj zalehnout celou svou váhou. Sotva se to povedlo, udělalo to: „Cvak,“ a kufr zmizel neznámo kam. Pravda, pěkně jsem si natloukl, ale konečně jsem měl klid, protože od té doby se u mě už žádní nezvaní hosté neobjevili.
Ale pravou domácí pálenici ve špajzu mám připravenou pořád.
Pro jistotu.