Maso a Data

„Byli časy…“
Utřel jsem si nos a potáhl. Piliny, prach, pach moči, krve a strachu… „Kdybych něco takového nepřijal, pane premiére.“ Znovu jsem potáhl. Možná mám alergii na prach. Nebo na premiérovo pižmo? „Před pěti lety jsme byli placení, ať v Africe mezi dětské gangy pouštíme vzteklé psy. Severní Koreu jsme zamořili bakteriemi černých neštovic, ukradených z ruských skladů. A to nemluvím o amerických nemocnicích. HDP dostalo ránu, ale Japonsko nám za to zaplatilo miliardy jenů a…“ Nevím, proč můj posluchač omdléval, ale facka mu pomohla znovu vnímat.

„Máš společnost,“ poznal jsem hlas Ita. Věděl jsem, že nebude potřebovat potvrzení, tohle bylo momentálně moje místo. „Asi deset ozbrojenců ti jde po severním požárním schodišti.“
Ozval se výbuch a křik. S úsměvem jsem přivřel oči. Premiér byl sinalý děsem. „Myslíte, že jsem je zabil? Poslouchejte…“
„Co to je?!“
„To je mlha?!“
„Bacha! Za tebou! Upír!“
Zazněly zmatené výstřely. „It a Medvěd zabíjí mrknutím oka. Já nikdy neublížím na dálku. Jen nám nebudou překážet a rušit během naší… intimní sbližovací chvilky.“ Vytáhl jsem tomahawk, už docela dost od krve. Poslední dny nebylo moc času starouše umýt a nabrousit. Ale poslouží úplně stejně.

„Nemáš v plánu to, co myslím, že máš v plánu,“ ozval se znovu It, tentokrát se pravděpodobně díval mým směrem. Můj augmentovaný přítel mi docela pil krev. „Myslíš pořezat ho, stáhnout mu pruhy kůže a vyhodit ho z okna?“ Usmál jsem se a stoupl si před svou kořist. Cítil jsem se nadřazeně. Takhle nějak se musí cítit politik.
„Alexi, všechno musí být naplánované a proběhnout přesně podle…“
Vypl jsem špunt v uchu a dřepl si před premiéra. Vypadal dost bídně, ale taky byl už v mé přepečlivé péči třetím dnem. Zuby jsem mu vyrval kleštěmi, pod nehty mu vrážel třísky, vyřezával jsem tenké proužky kůže… Proč? Protože jsem mohl. Není v tom velká logika.

Vrátil jsem se k zábavě a poslouchal přidušený křik své hračky. Překvapilo mě, když oknem vletěl zábleskový granát. „Do hajzlu…“ zavrčel jsem. Musel jsem se smířit s tím, že pár vteřin teď budu slepý a hluchý. Výbuch mě naprosto dezorientoval. Ani Ita jsem neslyšel. Možná za to taky mohl fakt, že jsem si nepřál být rušen.

Pak jsem v rameni ucítil bolest a něco mě povalilo na zem. Bránil jsem se po hmatu. Ucítil jsem krev, když jsem se svými zkaženými zuby zakousl do teplého masa. Jaksi mi bylo jedno, kdo to je. Prostě jsem zuby silně stiskl a vyrval si kus svačiny. Odměnou mi bylo nakopnutí do boku a pak následovaly jen údery. Bylo jich hodně a byly velmi přesné! O to rychleji se mi vracely smysly. Ohnal jsem se naslepo tomahawkem. Cosi ostrého mi projelo paží. Už jsem viděl siluety. Člen zásahovky byl vyzbrojen mečem, který mi momentálně vězel zabodnutý kousek pod zápěstím pravačky.
A to jsem si myslel, že to jsou jen pověry! Že policajti meče nemaj! Následně mi v obličeji skončil obsah jeho hlavy. A ještě pár hlav dalších siluet se podobně proměnilo v úchvatný ohňostroj krve, mozku a kosti. Můj pacient sebou házel na podlaze a snažil se prchnout, policajti ho ignorovali. Momentálně jim dělal starosti odstřelovač. Měl jsem pár bolístek. Krvácel jsem, v žebrech mi vystřelovaly nože a plíce taky trochu nestíhaly…

Sáhl jsem po tomahawku a zvedl se za jedním z členů zásahovky, který začal střílet z okna. Na useknutí té jeho tupé hlavy jsem potřeboval tři údery. I tak to byla humpolácká práce a tomahawk se mi zasekl mezi jeho obratli. Další si mě všiml a okamžitě po mně vystřelil.
Ukryt za mrtvolou jeho kolegy jsem se mu vysmál a s provizorním štítem vyrazil vpřed. V očích jsem mu zahlédl děs, než jsem po něm skočil. To asi ty moje zkažený zuby. Svalili jsme se na zem v brutálním grupáči. Pokusil se po mně vystřelit z malorážky, na to jsem byl ale moc blízko. Zakousl jsem se mu do zápěstí a pěstí nezraněné ruky v ochranné rukavici “Pracky” jsem mu mlátil do přilby. Kdysi se to nedalo. Pak nám ale vyšší moc dala vyztužené, nehořlavé rukavice, takže jste mohli mlátit do zdi a neodřeli si klouby. Policista řval, koutkem oka jsem zahlédl dalšího, co na mě otáčel zbraň.
Stihl jsem se svalit na druhý bok a skrýt se za jeho ležícím kolegou jen tak tak. Potrat vedle mě nevydal ani hlásku, když mu brokovnice rozervala druhý bok. Jen se na mě vyděšeně podíval, zalapal po dechu a zemřel.
„Měl sis vybrat lepšího zaměstnavatele.“ Ušklíbl jsem se, chytil jeho malorážku a několikrát přes jeho tělo vystřelil na dalšího ozbrojence. Kdyby ten hajzl neměl vestu, bylo by po něm. Chtělo to změnit taktiku, takže jsem hned nato poslal dvě kulky do jeho kolena. Tam bylo spojení zbroje křehčí. Jeho bolestivý výkřik mi byl stejnou odměnou jako výstřel z brokovnice, který se mi zabořil do zraněné pravačky. Zařval jsem bolestí a mrštil po něm zbraň. Zasáhl ho do helmy a získal mi pár chvil, než jsem se k němu vrhnul a zakousl se do límce na krku.
Chvilku jsme se přetlačovali, než jsem nahmatal jeho nůž. Vlastně se setkal s mou levačkou a probodl mi dlaň. „Fy hnusnej zmrde,“ zahuhňal jsem, ústa plná krve.

Sevřel jsem ruku v pěst a začal nůž tlačit co nejdál od svého břicha. „Já si tě vychutnám, sežeru tě…“ Pustil jsem mu krk, stejně už neměl moc času, podařilo se mi vyhryznout parádní díru. Díval jsem se mu do očí a začal nůž tlačit k jeho rozkroku. „Dívej se na mě.“ zapředl jsem. „Představ si, jak tě ten nůž kuchá, jak ti proniká tkání…“ Vlastně jsem mu popsal budoucnost, která následovala asi pět vteřin potom. Dal jsem si hodně záležet, aby nevstal a jeho poslední vteřiny byly co nejbolestivější.
Skončil jsem jen proto, že It aktivoval na dálku komunikaci a hned začal řvát. „Jdou ti tam další! Do hajzlu… Vypadni! Medvěd už se venku chystá!“
„A co s tím zmrdem?“ snažil jsem se ignorovat pravačku, která se změnila na změť krve, kostí a šlach. Jen díky chimerodonu k snídani a adrenalinu jsem se držel na nohou. Levačka měla v sobě jen krátkou čepel. Šikula se trefil přímo mezi kosti. Nic co by nespravil stem-pack a něčí vyrvaná střeva pro zlepšení nálady.

„Vyhoď ho z okna s kravatou kolem krku a mizíme!“ It se odmlčel. Měnil pozici.
Na mě šly mdloby, takže jsem se silně kousl do jazyka a několikrát si dupl na prsty na noze. To mě trochu vrátilo do reality. Ne moc, ale aspoň jsem konečně neměl vidění, jako bych byl v tunelu.
„Tak jo, chlapče.“ Vyplivl jsem krvavý hlen, což mě trochu zarazilo. Pak mi došlo, že jsem někoho kousl. „Čas hrátek skončil, jde se pracovat.“ Premiér se pokusil odplazit. Na nějaké takové blbnutí jsem fakt neměl náladu. Okovanou botou jsem mu silně dupl na achilovky, až to zapraštělo. „Jej, promiň… To není nic osobního. Jen ten hněv, bolest a to všechno…“ Bránil se, když jsem ho táhl k oknu a kolem krku mu obmotával ocelovou smyčku. „Neboj, nebude to bolet.“ Lhal jsem. Oběšenci trpí zatraceně dlouho. „Jen se chvilku proletíš, pak přijde úder, párkrát sebou cukneš a bude po všem, neboj.“
Ten zmetek mě nakopl. Nevím sice, jak sebral sílu, ale kopl mě. Zrovna do slabin. Než jsem do něj přestal mlátit, jeho obličej vypadal jako syrový stejk. „Máš to rád tvrdě, ja?“ přitáhl jsem smyčku a zasupěl, když jsem ho začal tahat jednou rukou směrem z okna. „Já taky, a proto dělám tuhle práci!“ zařval jsem a shodil ho dolů.
Premiér huhňavě za letu vřeštěl. Trochu jsem mu záviděl. Volný pád je sranda, dokud je tedy opravdu volný. Pak sebou trhlo lano. Ozval se takový ten zvuk, když se lano napne na maximální délku, a křupnutí. To si můj drahoušek rozbil lebku o stěnu a začal sebou cukat, jako každý řádný budoucí oběšenec. S augmentovanými oběťmi je docela sranda. Dlouho vydrží.

Chtěl jsem ho chvilku sledovat, ale ozval se zvuk války. Přesněji řečeno zvuk palebné podpory.
Potřeboval jsem se odpálit a dát dohromady. Ampule chimerodonu pod jazyk mi rozpálila tělo lépe než napalm. Prošli stem-pack a pak zpomalil krvácení.
Než mě přešel záchvat, pár mrtvol jsem ještě pořádně zohyzdil a řádně okradl o všechno. I fotky rodin.
Celý tenhle geto-barák byl plný squatterů, když jsme tady přicházeli, teďka to tu bylo vylidněné. Udělal jsem si poznámku, že ksichty těch, co si pamatuju, bych měl navštívit v poněkud horší náladě. Beztak jim voněla ta odměna pěti mega za naše naprášení.
Zkurvení lidé!

Zvuk války se stupňoval až do destruktivního crescenda. „Ite? To dělá Medvěd?“ zeptal jsem se, opřený o sloup a zkoumající karbanátek, končící mi pod ramenem. Potřeboval jsem někoho zabít, aby chimerodon zapracoval lépe.
„Na moji zkurvenou obranu, ty svině po mně střelily první!“ řval druhý člen týmu poněkud v náladě. It byl náš průzkumník a mozek, já byl postradatelný brawler a Medvěd… No, toho jsme koupili společně s hromadou zbraní.
„A tys jim to musel vrátit, že?“ zasmál se do sluchátek It. I mně unikl úsměv. Zavřel jsem oči a představil si chudáčky ze zásahovky, jak vystřelují Medvědovi z ruky sendvič a následně schytají granátem do obličeje. Medvěd vždy vše řešil za pochodu.
„Já se jen bráním!“ zařval Medvěd vztekle. „Je to moje ústavní právo!“
„Pokud nepácháš teroristický čin,“ doplnil jsem a znovu vyrazil po vnitřním schodišti dolů.
„Což únos premiéra a vyhlazení jeho rodiny společně s hromadou bodyguardů je,“ dodal It.
„Já jsem svačil!“ další tvrdá odpověď, která mi jen potvrdila moji vizi se sendvičem.
„Tvrdě na ně, Medvěde, no mercy!“ zařval se smíchem It. Já se musel taky začít smát, protože Medvěd vydal ryk jako kodiak, kterému někdo nakopl do koulí, a zvuk války se zintenzivnil.
„Dobré! Ale nemusíš strhnout celý barák!“

Když se otřásla celá budova, trochu jsem znervózněl. Navíc stem-pack taky přestával zřejmě účinkovat, protože cestou ze schodů se mi nezvykle moc podlamovaly nohy. Usoudil jsem, že to je ze ztráty krve. Chybělo mi už jen deset pater a chimerodon vytékal společně s krvinkami. Poslední tři patra se mi prostě podlomily nohy a já se skutálel dolů.

Něco mě liskalo, ale strašlivě bolestivě. Jako by mi dával facky uvolněný kus mostového pilíře.
„Vstávej, vole! Teď není čas spát!“ řval Medvěd a lomcoval se mnou. Automatická ramena na zádech jeho zbroje držela zbraně hromadné smrti a kropila cokoliv, co nebylo spojenec v okruhu několika metrů. Jeho tvář byla skryta za helmou s nakreslenou medvědí hlavou a jeho tělo bylo ve zbroji, kterou si sám spíchl. Její efektivita byla dalece před nejmodernější zbrojí armády, stejně tak i její masivnost.
„Kéž bys byl šlapka z Night Parku,“ zamumlal jsem a snažil se postavit.
„Proč?“ Medvěd se ode mě trochu odtáhl, pak zvedl ze země gatling a pokropil celou jednu chodbu, kudy se snažila připlížit zásahovka pomocí štítové hradby. Dvě jeho robotické paže, vyzbrojené granátomety, hned nato vystřelily dva náboje.
„Nepřál bych si zase umřít,“ opřel jsem se o stěnu a sesunul se málem k zemi.
„Už několikrát se tě pokusili zabít, a ty to teď míníš vzdát?“ It zněl zadýchaně. Očividně i on to měl divoké.
„Gentlemani, já si chci jen odpočinout. A pardon, ale z mrákot tě probudí držka, co vypadá jak Izrael po náletu? Vážně?“
„Mám helmu!“ Medvěd s řevem vyrazil chodbou vpřed. V jeho brnění neexistovalo nic, snad jen kromě atomovky, co by mu mohlo ublížit, a zásahovka si to začala uvědomovat dost pozdě.

Všude byla roztrhaná těla v uniformách nebo umírající a skuhrájící jedinci, kteří se snažili držet pahýly nebo potlačit bolest. Napadlo mě, že pár let v pustině by měšťákům prospělo. Bez vody, jídla, pohodlí. Jen přímé slunce a horký vítr. To trochu posílí kondičku. Když jsem tak ty chudáky sledoval, něco se ve mně hnulo. Vytáhl jsem zbraň a vypálil pár smrtících ran. Chimerodon začal reagovat s kyslíkem a adrenalinem, upilovaná brokovnice je účinná do vzdálenosti deseti metrů a v uzavřeném prostoru funguje lépe než metla.
Jakákoliv moje oběť zmizela v rudé mlze. Cítil jsem zvláštní hrdost. Po dlouhé době jsem rozséval smrt s dobrým úmyslem, jako dávat dětem cukrátka.
Medvěd vyčistil celou chodbu. Nestaral se o to, kdo na něj míří. Jeho zbroj byla pocákaná krví a majonézou a jeho zbraně chrlily smrt. Kdyby mi fungovalo vnímání na sto procent, možná bych o tom sepsal i ódu.

„Kluci, kde jste? Ulice vypadá, jako by zase zaútočili Rusové!“
Michaela, dočasný člen našeho týmu, uměla s vozidly nejlíp a byla taky nejlepší mechanička.
Medvěd hrdě zařval do výstřelu z granátometu.
„Táhněte do hajzlu, němčouři!! Vylisují z vás játra a dám si je na cibulce!“ Neviděl jsem ho, ale bylo mi jasné, že narazil na společnost. Vlastně mi jich bylo docela líto.
„Jeď po střelbě a najdeš nás. Jsem na áčku. První mě vyzvedni.“ It očividně s někým bojoval, ale stále měl čas na debatu. Mě musel chytit Medvěd, abych neupadl. Hned mi bodl další stem-pack, tentokrát čerstvý. Místo halucinací se dostavila úleva a krev se mi pod ramenem hned začala srážet do pevné, kašovité hmoty.
„Musím se s váma přestat stýkat…“ odpověděla zamyšleně. „Mám Ita. Jedu pro vás dva,“ oznámila nám.
Medvěd se na mě podíval. „Zvládneš to, nebo je mám jít zdržet sám?“ Skoro jsem se urazil.

„Naval mi sem ten samopal a já tě hned vyvedu z omylu, že na něco nemám!“ Brunátný vzteky jsem se vynořil z jeho ocelového náručí. Přísahám, že jsem pod helmou viděl úsměv. Jedno rameno se ke mně sklonilo a uvolnilo granátomet.
„Je plnej, tak si pojď hrát.“ Vrátil jsem mu ho a sebral brokovnici. „Nein! Na tohle chci jít po svém!“ s vervou jsem si dal poslední chimerodon.
Medvěd mě pustil a vyrazil chodbou k místu setkání. Já se mu táhl v patách. Proti naší dvoumužné přesile měla zásahovka asi stejnou šanci, jako má tygr proti atomovce. Náš odchod se změnil v krvavý karneval. Nikdo nezůstal naživu, nebo ještě hůře, v celku. Kolem nás pršela krev. Medvěd šel v čele jako nezničitelná blokáda a já se držel za ním a střílel jednou rukou. Zpětný tah mě sice občas rozhodil, ale ten pocit, když průrazné šrapnely rozervaly nepříteli kus těla, mě uklidňoval…
„Minuta!“ zařval do sluchátek It.
„Jsme skoro tam,“ zavrčel Medvěd. „Jen bychom nesměli mít tolik fandů!“
„Konečně máš pozornost, ne? Nestěžoval sis nedávno, že si tě lidi nevšímají?“ zasmál jsem se, od opasku mu sebral granát a hodil ho za sloup. Vše se odehrálo tak rychle, že mi ani nedošlo, že je poslední. Víc bych si toho sráče vychutnal.
„Medvěd?“ najednou jsem zastavil a šíleně musel mrkat.
„Ano?“ otočil se na mě stylem tanku. Bylo to docela groteskní.
„Asi omdlím…“
Najednou se svět zatočil a já upadl do mdlob.

Nesnáším pípání přístrojů. Vyvolávají ve mně emoce, které nechci. Strach, bezmoc, úzkost. Mám chuť sežrat ho. Celého i s rodinou. A uspořádal bych barbecue. Nemluvě o jehlách, skalpelech a větě: „No tohle nevyšlo, zkusíme tohle…“ Moje levá ruka automaticky vystřelila po krku příchozího. Bylo mi jedno, kdo to je!
„Kolik jehel?!“ zařval jsem, když jsem cítil v ruce něčí krk.
„Pusť mě…“ zachroptěl někdo a snažil se mě mlátit do ruky. Byl jsem ale nadopovaný morfinem, takže jsem ty údery vnímal jako vlahý deštík. „KOLIK JEHEL?!“ zopakoval jsem otázku důrazněji a silněji stiskl krk.
Mírně jsem začal vnímat ženské tvary. Chudák holka, vlezla mi do cesty v blbé náladě.
„Tři! Tři jehly! Centrálka, morfium a antibiotika. A zbytky jsme museli uříznout. Chimerodon spustil prudkou nekrózu!“ další rychlá a přidušená odpověď.

Zatřásl jsem hlavou a poručil ruce, ať zmírní stisk. Ta mrcha bojovala s vůlí, jako by nebyla moje. „Vyndej mi je. Vyndej mi to, než ztratím nervy!“ přikázal jsem. Jen jsem držel krk. Nejdříve jsem ucítil mizející jehlu z hrudi, další byla z ruky a poslední z krku. Okamžitě se mi ulevilo. „Děkuji.“ Byla to slušnost. I pustit její krk byla slušnost. Ale stejně jsem zuřil.
K mému překvapení se moje společnost usmála. „Kluci mě varovali, ať tě nechám ležet. Že nebudeš schopen myslet racionálně.“
„Spíše lidsky,“ odfrkl jsem si. „Jak dlouho ležím?“
„Dva dny. A musím říct, že táta si myslí, že nejsi schopen být v bezvědomí. Když tě převezli, i tak ses bránil zákroku.“
Co jsem jí na to měl říct? Byl jsem dvacet let odkázán sám na sebe a žil jsem v prostředí, kde spánek se rovná smrti. Vytvořil jsem si instinkty, které fungovaly, i když jsem nebyl vzhůru.
„Kde to jsem?“ V hubě jsem měl sucho jako v Pustině. Zkusil jsem zraku poručit, ať vnímá a najde zdroj vody. Neposlouchal.
„A proč do mě valíte furt morfium?“
„Protože ses zmítal jako žralok na mělčině. Ani táta nezažil někoho takového, a to operoval lidi v zákopech.“
„Michaelo? To jsem u tebe doma?“ Oči jsem radši nechal zavřené.
„Ještě líp, jsi u mě v dílně. Kluci zrovna pracují na ortéze pro tebe. Normální člověk by už byl dávno mrtvý.“
Její dotyk na tváři mi připomněl mámu. Instinktivně jsem ucukl. „Nesahej na mě.“
„Promiň.“ Aby to snad napravila, ke rtům mi přiložila brčko. Pil jsem, jako bych neměl omezení. Přinesla mi několik plných sklenic, než jsem se s úlevou rozvalil a konečně se uklidnil. Žízeň je příšerná věc. Radši bych umřel po ráně z děla, než na žízeň.

Pak si ke mně přisedla a vytáhla cosi z kapsy košile. Zapálila si. Hned jsem ucítil marihuanu. Slastně jsem nasál, konopí jako jedna z mála rostlin prosperovalo po atomovém bombardování. Být zhulený bylo teď normálnější, než opilý, jak mi vyprávěl děda.
Nasála, vydechla a podala mi joint. O jeho vybočování z norem o množství THC jsem dost silně pochyboval, ale taky jsem si dal.
Bylo zvláštní cítit chuť jejích rtů a zároveň se tak opojně přisát k droze, která mi dlouho dělala společnost. Joint jsem jí dal zpět, až jsem sám vyhulil větší polovinu, jen abych umrtvil některé hlasy v hlavě. Slyším jich spousty po akci a ještě víc v přítomnosti žen.
„Zakruť jí krkem… Zlom jí v pase… Jen další oběť…“ Zavřel jsem oči a přemýšlel nad něčím příjemným, třeba topením štěňat.

„Kde se touláš?“ usmála se na mě, výraz měla uvolněný. Byl to absurdní kontrast podlitiny na krku, kterou získala ode mě.
„Řeknu ti to, a budu tě muset zabít za vyzrazení tajemství,“ odpověděl jsem nepřítomně a sledoval pavouka na stromě, jak žral mouchu. Michaelin táta by potřeboval plamenomet na úklid.
„Tos mi už sliboval tolikrát, a stále jsem tady…“ Laškovně mi drcla do podvázaného ramene. Stačil mi jeden pohled, aby se začala smát ještě víc. Silný matroš. „Nečerti se, ráda tě vidím…“
„Já tebe ne…“ odpověděl jsem okamžitě, což vyvolalo další drcnutí a příval smíchu.
„Ale?!“ zatvářila se uraženě. „Nebýt mě, bobku, tak zdechneš. Byl bys tuhej, jako ti, co ti prošli životem! Tak se přestaň aspoň na chvilku naparovat a projev vděk!“
Vystřelilo mi obočí až kamsi na vrch hlavy, podíval jsem se na chybějící ruku a položil si s klidem polštář na hlavu. „Doraž mě, prosím. Buď konečně užitečná i pro mě, a doraž mě!“
K mému překvapení začala tlačit. Nebránil jsem se. Sebevražda sice nebyla můj šálek kafe, ale to jsem ještě nebyl tak… bezrukej. To jsem byl celý. Michaela tlačila dobré dvě minuty, pak přestala, odhodila polštář a položila mi ruce na tváře. Vždycky byla hezká takovým tím divokým způsobem. Fena-člověk. Ostré rysy, vlnité vlasy, více šlachovitá než hubená. Přesně ten typ, který jsem vyhledával. Měl jsem strašlivou chuť ji odstrčit. Navíc byla zhulená, a to se lidem dějou v hlavách divné věci. Už teďka jsem ji třikrát vykuchal a dvakrát jsem vystřílel všechny kolem sebe.
„Vypadni,“ zavrčel jsem a odstrčil ji.
„Tak si naser,“ ušklíbla se, hodila po mně zbytek brka a s úsměvem odešla. Ještě se před dveřmi plácla laškovně po zadku. Pravačkou!

Když pak konečně zmizela a já zůstal sám, jen jsem koukal na pavouka na stropě a hulil. Bylo to všechno k ničemu. Sice jsem si posledních pár dní užil absolutně dokonale a s nadšením sobě vlastním, ale co z toho? Michaela byla takový typický měšťák, takže její nadšení sdílelo celé město.
„Jsem novodobý Bobby Úd…“ zaúpěl jsem a protřel si oči. Nebavilo mě ležet. Když jsem se zvedal, motala se mi hlava.
Přítok morfia jsem si nakonec vrátil zpět do žíly. To jediné na operacích je pozitivní, drogy grátis. Chvilku jsem poseděl a prohledával si kapsy.
Globálně byly zakázány cigarety už víc než třicet let. Semínka tabáku se na černém trhu dala sehnat za deset, dvacet táců, když byl dobrý den. Takže globálně páchalo devadesát procent planety trestný čin už jen pěstováním a zároveň to svinstvo i kouřilo. Já bych pro cigaretu vykuchal kohokoliv. Bylo by mi jedno, co by to bylo.
Nechápal jsem, proč mě vysvlékli. Vlastně jsem na sobě měl svoje „šťastné trenýrky“. Takový ten typ oblečení, který nosíte poslední půlrok.
Naštěstí ale někdo z mých přátel projevil znaky jasnovidectví a nechal mi tady tři ručně smotané cigarety.
Při první jsem si uvědomil, že jsem v hajzlu, ale bohatej. Kurva bohatej. Jen půl míče stála cesta z Německa, bývalého Česka. A odtud do Japonských Ostrovních Území, nebo Císařské Dominance. S naším životopisem můžeme dělat poradce proti odbojům. Ano, radil bych vládám, jak sejmout lidi jako já, za těžký prachy. Za druhé, se zbytkem peněz bych mohl vymazat svou identitu z globálu Americké federace a totálně bych zmizel. Vlastní a dokonce nový život bych fakt uvítal. Člověk nemládne a života má plné zuby. Potřeboval jsem nový začátek, a podivně se rýmovalo s pustým ostrovem. Za třetí jsem přišel o ruku, ale měl jsem deset mega!

Pozoroval jsem pahýl a zapaloval si druhou cigaretu. Už teď mi tam napíchli dráty a přidělali konektory na nervový systém. Práci Michaelina otce a Ita jsem poznal. Nechápal jsem, že nepracují kdesi v high-tech nemocnici pro vrcholné sportovce. Nebo ještě líp, pro vládu. Vydělali by víc prachů, než v téhle díře. Naposledy jsem potáhl a podíval se na třetí cigaretu. Najednou mě přešla chuť. Všechno mi tady vadilo.
Shodil jsem na zem tu pípající magořinu, převrhl stolek. Když jsem se na to díval, i ocelová postel, ukradená ze sanitky, měla taky špatnou polohu.
O ruku! Kurva, já přišel o ruku.
It strčil do místnosti hlavu zrovna, když jsem pěstí demoloval pípající krám, který odezníval stylem umírajícího nebožtíka. „Takže ten táhlý tón není tvoje smrt, ale jeho,“ povzdechl si.
„Co to kurva je?!“ ukázal jsem mu pahýl. „To mám za všechnu svoji práci? Koho mám kurva žalovat?!“
Utichající stroj na měření tepu se mi odvděčil kusem kovu zabodnutého mezi prsty. Já tak nějak věděl, že morfium budu potřebovat.
„Následky,“ pokrčil rameny a zmizel. „Pohni,“ ještě mi pokynul rukou.
Když jsem viděl gesto jeho pravačkou, opravdu jsem si musel zapálit tu třetí cigaretu.

V dílně od Michaely to vypadalo vždy živě. Spousty mechanických ramen opravovaly a upravovaly vozidla pro Houskaře – pouštní zásobovače, kteří byli vždy čistě jen odkázáni na svůj stroj. Michaela uměla zázraky s kousky izolačky a plastu, její táta zase se starou plastelínou a brčkem, když šlo o elektroniku. Byla nejlepší mechanik v okruhu deseti kilometrů, protože o dvanáct dál už vládl Waulrus. Za tím jste přišli s rancem peněz a odjeli samohybným tankem. Michaelu jsme ale měli radši.
Z toho všeho ruchu mě třeštila hlava. I když jsem si držel sáček s kapačkou morfia na rameni a sledoval dění, stále jsem měl pocit, že bych si nejradši lehl. It brilantně kličkoval mezi pohyblivými rameny a něco komentoval. Byl jsem tak sjetý, že jsem vnímal jen nadšení. Nikdy jsem nebyl dostatečně romantická duše, aby mě nadchlo okolí.
„Bude se ti to líbit!“ řekl najednou. Vnímal jsem jen proto, že mě oslepily jiskry.
„Co?“ musel jsem si protřít oči. Všiml jsem si, že to dělám i pahýlem. „Pevně doufám, že máš náhradu.“ Ukázal jsem Itovi rameno.
„Můžeš si stejně za to sám. Kdyby sis nevypnul ty špunty, tak mě slyšíš,“ zamračil se a postavil se proti mně. ZT se říkalo mutantům vychovaným na území původní Ostravy. Zkurvení Trpaslíci. Malí mutanti, ale obrovských rozměrů v pase, stehnech, bicepsech… Itovi jsem jasně naznačil, že jeho druh se musí přifukovat metanem. A taky…
„Víš, co jsem ti říkal?“ Itův postoj mi vadil. Ustoupil jsem levou nohou dozadu.
„A jo, promiň. To ten morfin, nebo fantomové bolesti?“
„Nemá někdo místo téhle sračky carfentanil?“ Zvedl jsem kapačku s morfinem a hlasitě zařval. Nikdo nic, jen It se začal křenit. „Tak až takhle blbě mi je,“ ukázal jsem na jeho obličej. „A usmívej se ještě chvíli, a taky budeš potřebovat. O co ti vůbec jde? Čekal jsi, co udělám i jak se zachovám, a jak to dopadne jsi před pěti dny věštil z tequily se stonožkou. Celá tahle akce byla jen závěrečné finále. Rozlučka s touhle prdelí.“
It mi vrazil do úst cigaretu a i sobě ubalil. S oběma rukama to udělal s neskutečnou chutí. Podíval jsem se na letlampu na stole, kde pracoval Medvěd. Byla kousek. Bohužel si všiml směru, kam se dívám.
„Koukáš, co kutí Medvěd? Pojď se podívat, bude se ti to líbit,“ pokynul mi rukou.
Ignoroval jsem, že to je opět ta zkurvená pravačka. Byl jsem zvyklý na naschvály. „Musíte mi všichni kynout funkční paznehtou, o kterou jsem přišel? Je to provokativní… Neetické… Hnusné… Ty vole…“ skoro jsem piskl. It a Medvěd byli mistři ve výzbroji, já ovládal jedy a mučení, a šlo to znát.
Díval jsem se na pařát se čtyřmi prsty, přičemž jeden z nich byl tak šikovně namontovaný, že mohl sloužit jako pilka. Paže byla kovová, ale viděl jsem množství kloubových spojů a skrytých ostnů. Upřímně jsem doufal, že tohle stavěli pro mě. Chtěl jsem ji vyzkoušet co nejdříve.
„Zatím tomu říkám Vykosťovátor,“ zakřenil se na mě Medvěd a zdvihl hledí svařovacích brýlí. Pracoval teď na své zbroji. Co jsem si všiml, přidělával si k spodku hrudního plátu plamenomet.
Dnešek se jaksi měnil ve vyhlídku na velmi zářivé dny.
„Jak to funguje?“ Naklonil jsem se nad paži a dloubl do ostnu. Okamžitě mi začala téct krev. Slastí jsem se tetelil.

„Připojíme ti to na ruku a veškeré tvé sadistické touhy budou uspokojeny.“
Hlas za mnou mě měl varovat. Najednou mě zezadu objal již vymřelý chudák orangutan. Chlupaté tělo, pach alkoholu, pižma, drog a dílny. Skoro jsem dotyčného zabil, kdybych k němu neměl vazby.
Michaelin otec, přezdívaný Picasso – protože v dnešní době je jméno klišé – byl takový ten člověk, co vypadal jako chybějící článek, jak mi ho popisoval děda. S mými dvěma metry mi byl po ramena. Chlupy na těle měl dlouhé jako já vlasy, a ty jsem měl po ramena. Přesto byl jedinec, co velkou část života strávil v Pustině. Hned mě chytil za rameno a prohlížel si pahýl.
„Otok není, tkáň se stáhla, infekce by už začala…“
„Říkal jsem ti, že je v pohodě. Nechápu, proč se furt podceňuješ, tati!“ Michaela momentálně přivařovala těžký plát k jednomu z vozidel a koukala na nás. Neunikly mi jiskry v Itových očích, když se na ni díval. Jebálista.

Donutili mě si sednout na něco, co bylo smontované z několika trubek a vycpaných polštářů. Čím? Nevím, ale křupalo to.
„Mám tě uklidnit?“ ptal se mě s klidem Picasso a přešel k pohyblivému stolku na nářadí. Vytáhl flašku pálenky, pár půlek, injekci a lahvičku s fialovou tekutinou. Nejdříve naplnil půlky, pak olízl injekci a vrazil ji do lahvičky. Obsah si následně bodl. „Prosím o přípitek!“ pozvedl půlku a dost se u toho motal. Musel se postavit mezi Medvěda a svou dceru, aby stál rovně.
Všichni jsme uchopili půlky, postavili se do kruhu a pozvedli je směrem k ostrému stropnímu světlu. Cítil jsem se jako hrdina. Jako někdo, kdo je absolutně zbytečný, leč bohatý.
„Dvacet let. Dvacet let se jim nikdo nepostavil. Dvacet let tady žijeme jako náhradní orgány, kanónenfutr, živitelé, krmě… Prostě všechno pro ty nahoře. Takových let se jim nikdo nepostavil a všichni drželi prdele stažené a huby zavřené, jen aby měli co do tlamy, než začali žrát své děti.“
Jako jediný jsem se smál. Kanibalistickému Hnutí jsem se vyhnul, protože mě máma expres poslala týden předtím v balíku k babi. Doslova.
„Ano, ne všichni byli u toho.“ Picasso to věděl, a proto se zasmál se mnou. „Tebe spad zavál do horších pustin, aby tě nám vrátil jako rváče.“ Úsměv mi zmizel, lichotky jsem těžko snášel.
„A vy tři, jste se sebrali, přijali nemyslitelnou platbu…“
„Čtyři. Já je odtamtud dostala!“ ohradila se Michaela. Kopla půlku a nalila si další.
„A za to tě nenávidím,“ pozvedl jsem půlku, napil se taky a naznačil jí, ať mi dolije. S klidem přelila a pocákala mi ruku.
„Ale my tě milujeme. Z padesáti mega máme dvacet. Máme dost na to, abychom odsud zmizeli, a to jsi musel vyhodit jen jednoho parchanta z okna.“
Musel jsem se přidat k všeobecnému smíchu, když natáhla pracku ke mně. Ale stejně jsem se podíval na chybějící pravačku. It do mě musel drcnout, abych zase vnímal Picassův proslov plný chvály na naši malou skupinu, svou práci i na všechny pracující, kteří momentálně jsou zabarikádovaní doma a drží linii proti hlídkám. Bylo mi z toho až nepříjemně, ale stejně jsem znovu pozvedl půlku a připil si se všemi na „Naději“. Pak jsme si připili na „Šroťáky“, což byli všichni bojovníci v Pustině. A pak jsme si připili na nějakého mladého proroka, Ateismus Nexuse, co nám prý přinese plány plazmového reaktoru.
O tři lahve pálenky a dva roztoky fialové tekutiny, které si píchl Picasso, se konečně přestalo připíjet a všichni se slétli jako supi nad mojí paží. Věděl jsem, že montáž bude sranda, netušil jsem, že ale až taková. Spousty těch drátků a konektorů dohromady mělo určitý nervový stimul. Když mi Michaela s úsměvem dala roubík, karton omotaný hromadou gumiček, zakousl jsem se ochotněji než do policajta. Ta bolest byla strašlivá, i přes veškerý morfin v těle. Nakonec mi musel Medvěd vrazit dvakrát pěstí, abych přestal vyhrožovat jejich rodinám.