Maso a Data

"Byli časy..." utřel jsem si nos a potahl. Piliny, prach, pach moči, krve a strachu…
"Kdybych něco takového nepřijal, pane premiére."
Znovu jsem potáhl s myšlenkou, že mám alergii na prach, protože tohle nebylo možný.
Nebo premiérovo pižmo?
"Ale před 5 lety, jsme byli zaplacení, ať v Africe mezi dětské gangy pouštíme vztekle psi. Severní Koreu jsme zamořili bakteriemi černých neštovice, ukradený z Ruských skladu. A to nemluvím o Amerických nemocnicích, GPD dostala ránu, ale Japonsko nám za to zaplatilo miliardy jenů a..."
Nevím, proč můj posluchač omdléval, ale facka mu pomohla znovu vnímat.
“Máš společnost” hlas Ita jsem poznal, věděl, že nebudu potvrzovat, protože tohle bylo momentálně moje místo.
“Asi 10 ozbrojenců ti jde po severním požárním schodišti.” pokračoval jako by nic, já stále sledoval svého hosta. Pak se ozval výbuch a křik.
Při jeho zvuku jsem zvedl hlavu a s úsměvem přivřel oči. Premiér byl sinalý děsem
"Myslíte, že jsem je zabil? Poslouchejte..."
“Co to je?!” “To je mlha?” “Bacha! Za tebou! Upír!” Najednou zazněly zmatené výstřely.
"It a Medvěd zabíjejí s mrknutím oka, já nikdy neublížím na dálku. Jen nám nebudou překážet a rušit během naši... Itimní sbližovací chvilky."
Vytáhl jsem tomahawk, už docela dost od krve. Poslední dny nebylo moc času starouše umýt a nabrousit. Ale poslouží úplně stejně.
“Nemáš v plánu to, co myslím, že máš v plánu.” znovu It, tentokrát se pravděpodobně díval
mím směrem. Můj augmentovaný přítel mi docela pil krev.
“Myslíš pořezat ho, stáhnou mu pruhy kůže a vyhodit ho z okna?” odpověděl jsem a stoupl si s úsměvem před svou kořist. Cítil jsem se nadřazeně. Takhle nějak se musí cítit politik…
“Alexi všechno musí být naplánované a proběhnout přesně podle…” vypl jsem spojení a dřepl si před premiéra.
Vypadal dost býdně, ale taky byl už v mé přepečlivé péči třetím dnem. Zuby jsem mu vyrval kleštěmi, pod nehty mu vrážel třísky, vyřezával jsem mu tenké proužky kůže…
Proč? No protože jsem mohl, není v tom velká logika.
Takže když jsem se vrátil k zábavě a poslouchal přidušený křik své hračky, docela mě překvapilo, když oknem vletěl zábleskový granát.
“Do hajzlu…” zavrčel jsem a musel se smířit s tím, že pár vteřin teď budu slepý a hluchý.
Výbuch měl naprosto dezorientoval.
Ani Ita jsem neslyšel.
Možná za to taky mohl fakt, že jsem vypnul špunty. Pak jsem v rameni ucítil bolest a něco mě povalilo na zem.
Bránil jsem se po hmatu a ucítil krev, když jsem se svými zkaženými zuby zakousl do teplého masa. Jaksi mi bylo jedno, kdo to je.
Prostě jsem zuby silně stiskl a vyrval kus masa.
Odměnou mi bylo nakopnutí do boku a pak následovaly jen údery. Bylo jich hodně a byli velmi bolestivé, ale o to rychleji se mi vraceli smysly. Bolest vždycky byla můj nevítaný kamarád.
Ohnal jsem se naslepo tomahawkem, cosi ostrého mi projelo rukou.
Už jsem viděl siluety. Člen zásahovky byl vyzbrojen mečem.
A to jsem si myslel, že to jsou jen pověry. Že policajti meče nemaj!
Následně mi v obličeji skončil obsah jeho hlavy. A ještě pár hlav dalších siluet se podobně proměnilo v úchvatných ohňostroj krve, mozku a kosti.
Můj pacient sebou házel na podlaze a snažil se prchnout, policajti ho ignorovali, momentálně jim dělal starosti odstřelovač.
Měl jsem pár bolístek. Krvácel jsem, v žebrech mi vystřelovali nože a plíce taky trochu nestíhali…
Sáhl jsem po tomahawku a zvednul se za jedním z členů zásahovky, který začal střílet z okna.
Na useknutí té jeho tupé hlavy jsem potřeboval 3 údery. I tak to byla humpolácká práce a tomahawk se mi zasekl mezi jeho obratly.
Další si mě všimnul a okamžitě po mě vystřelil.
Ukryt za mrtvolu jeho kolegy jsem se mu vysmál a s provizorním štítem vyrazil vpřed.
V očích jsem mu zahlédl děs, než jsem po něm skočil. To asi ty moje zkažený zuby.
Svalili jsme se na zem v brutálním grupáči. Pokusil se po mě vystřelil z malorážky, na to jsem byl ale moc blízko. Zakousl jsem se mu do zápěstí a pěstmi v ochranných rukavicích jsem mlátil do přilby.
Kdysi se to nedalo, pak nám ale vyšší moc dala vyztužené, nehořlavé rukavice, takže jste mohli mlátit do zdi a neodřeli si klouby.
Policista ryčel, koutkem oka jsem zahlédl dalšího, co na mě otáčí zbraň. Stačil jsem se svalit na druhý bok a skrýt se za jeho ležícím kolegou jen tak tak.
Potrat vedle mě nevydal ani hlásku, když mu brokovnice rozervala druhý bok. Jen se na mě vyděšeně podíval, zalapal po dechu a zemřel.
“Měl sis vybrat lepšího zaměstnavatele.” ušklíbl jsem se, chytil jeho zbraň a několikrát přes jeho tělo, vystřelil na dalšího ozbrojence. Kdyby ten hajzl neměl vestu, bylo by po něm.
Chtělo to změnit taktiku, takže jsem hned na to poslal dvě kulky do jeho kolena. Tam bylo spoje zbroje křehčí.
Jeho bolestivý výkřik mi byl stejnou odměnou, jako vystřel z brokovnice, který mi málem urval ruku. Zařval jsem bolestí a mrštil po něm zbraň. Zasáhl ho do helmy a získala mi pár chvil, než jsem se k němu vrhnul a zakousl se do límce na krku.
Chvilku jsme se přetlačovali, než jsem nahmatal jeho nůž. Vlastně se setkal s moji nezraněnou rukou a probodl mi dlaň.
“Fy hnufnej zmld” zahuhňal jsem, ústa plná krve a začal nůž tlačit co nejdál od svého břicha.
“A shi tě vyhutnám, seželu tě…” pustil jsem mu krk, stejně už neměl moc času, podařila se mi vyhryznout parádní díra. Díval jsem se mu do očí a začal nůž tlačit k jeho rozkroku.
“Dívej se na mě.” zapředl jsem “Představ si, jak tě ten nůž kuchá, jak ti proniká tkání…” vlastně jsem mu popsal budoucnost, která následovala asi pět vteřin potom.
Dal jsem si hodně záležet, aby nevstal a jeho poslední vteřiny byli co nejbolestivější.
Když jsem skončil, okamžitě jsem zprovoznil špunt a zaslechl Ita.
“Jdou ti tam další! Do hajzlu… Vypadni! Medvěd už se venku chystá!”
“A co s tím zmrdem?” snažil jsem se ignorovat pravačku, která se změnila na změť krve, kosti a šlach.
“Vyhoď ho z okna s kravatou kolem krku a mizíme!” It se odmlčel, měnil pozici. Na mě šly mdloby, takže jsem se silně kousl do jazyka a několikrát si silně dupl na prsty na noze. To mě trochu vrátilo do reality.
Ne moc, ale stejně jsem aspoň neměl konečně vidění, jako bych byl v tunelu.
“Tak jo, chlapče.” vyplivl jsem krvavý hlen, což mě trochu zarazilo, pak mi došlo, že jsem někoho kousl. “Čas hrátek skončil, jde se pracovat.”
Premiér se pokusil odplazit. Na nějaké takové blbnutí jsem fakt neměl náladu. Okovanou botou jsem mu silně dupl na achilovky, až to zapraštělo.
“Jej promiň… To není nic osobního. Jen ten hněv, bolest a to všechno…” Bránil se, když jsem ho táhl k oknu a kolem krku mu obmotával ocelovou smyčku.
“Neboj, nebude to bolet.” Lhal jsem, oběšenci trpí zatraceně dlouho. “Jen se chvilku proletíš, pak přijde úder, párkrát sebou cukneš a bude po všem, neboj.” Ten zmetek mě nakopl. Nevím sice jak sebral sílu, ale kopl mě. A zrovna do slabin.
Než jsem do něj přestal mlátit, jeho obličej vypadal jako syrový stejk.
“Máš to rád tvrdě, ja?” přitáhl jsem smyčku a zasupěl, když jsem ho začal tahat jednou rukou směrem z okna. “Já taky a proto dělám tuhle práci!” zařval jsem a shodil ho dolů.
Premiér huhňavě za letu vřeštěl.
Trochu jsem mu záviděl. Volný pád je sranda, dokud tedy je opravdu volný. Pak sebou trhlo lano.
Ozval se takový ten zvuk, když se lano napne na maximální délku a křupnutí.
To si můj drahoušek rozbil lebku o stěnu a začal sebou cukat, jako každý řádný budoucí oběšenec.
Chtěl jsem ho chvilku sledovat, ale ozval se zvuk války.
Přesněji řečeno zvuk moji palebné podpory. Posbíral jsem si své zbraně, i to co se mi líbily a vrazil si do zničeného ramene injekci univerzálního stem-paku. Zřejmě byl prošlí, protože nikdy jsem nezažil, aby barvy a světlo tančili. Ale to teď šlo stranou.
Čekala mě cesta skoro dvacet pater, pěšky dolů. Celý tenhle geto-barák byl plný squaterů, když jsme tady přicházeli, teďka to tu bylo vylidněné. Udělal jsem si poznámku, že ksichty těch co tu bydlí a pamatuji se, bych měl navštívit v poněkud horší náladě. Beztak jim voněla ta odměna 5 mega za naše naprášení.

Zkurvení lidé!

Zvuk války se stupňoval až do destruktivního crescenda.
“Ite? To dělá medvěd?” zeptal jsem se do špuntu a na chvilku se opřel. Ta ruka mě dost štvala. Díval jsem se na karbanátek, který začínal pod mým ramenem.
“Na moji zkurvenou obranu, ty svině po mě střelili první!” Druhý člen týmu byl poněkud v náladě.
It byl náš průzkumník a mozek, já byl postradatelný brawler a Medvěd… No toho jsme koupili společně s hromadou zbraní.
“A tys jim to musel vrátit že?” zasmál se do sluchátek It, i mě unikl úsměv a na chvilku jsem zavřel oči a představil si chudáčky ze zásahovky, jak vystřelují Medvědovi z ruky sendvič a následně schytají oni granátem do obličeje.
Medvěd vždy vše řešil za pochodu.
“Já se jen bráním!” zařval medvěd vztekle. “Je to moje ústavní právo!”
“Pokud nepácháš teroristický čin.” doplnil jsem a znovu vyrazil po vnitřním schodišti dolů.
“Což únos premiéra a vyhlazení jeho rodině společně s hromadou bodygárdu je.” dodal It.
“Já jsem svačil!” další tvrdá odpověď, která mi jen potvrdila moji vizi se sendvičem.
“Tvrdě na ně Medvěde, no mercy!” zařval se smíchem It a já se musel taky začal smát, protože Medvěd vydal ryk jak kodiak, které někdo nakopl do koulí a zvuk války se zintenzivnil.
“Dobré! Ale nemusíš strhnout celý barák!” když se otřásla celá budova, trochu jsem znervózněl. Navíc stem-pack taky přestával zřejmě účinkovat, protože cestou ze schodů se mi nezvykle moc podlamovaly nohy. Usoudil jsem, že to je ze ztráty krve.
Chybělo mi už jen deset pater. Poslední tři se mi prostě podlomily nohy a já se skutálel dolů.
Něco mě liskalo, ale strašně bolestivě.
Jako by mě dával facky uvolněný kus, mostového pilíře. “Vstávej vole! Teď není čas spát!” řval Medvěd a lomcoval se mnou, zatímco co automatická ramena na zádech jeho zbroje, drželi zbraně hromadné smrti a kropili cokoliv, co nebylo spojenec v okruhu několika metrů. Jeho tvář byla skryta za helmou s nakreslenou medvědí hlavoua jeho tělo bylo ve zbroji, kterou si sám spíchl, ale jeji efektivita byla dalece před nejmodernější zbroji armády, takže jsem byl ušetřen pohledu na jeho hnusný ksicht i tělo.
“Kéž bys byl šlapka z Nigh Parku.” zamumlal jsem a snažil se se postavit.
“Proč?” medvěd se ode mě trochu odtáhl, pak zvedl ze země gatling a pokropil celou jednu chodbu, kudy se snažila připlížit zásahovka pomocí štítové hradby. Dvě jeho robotické paže, vyzbrojeny granátomety, hned na to vystřelili dva náboje.
“Nepřál bych si zase umřít.” opřel jsem se o stěnu a sesunul se málem k zemi.
“Už několikrát se tě pokusili zabít a ty to teď míníš vzdát?” It zněl zadýchaně. Očividně i on to měl divoké.
“Gentlemani, já si chci jen odpočinout. A pardon, ale z mrákot tě probudí držka co vypadá jak Izrael po náletu? Vážně?”
“Mám helmu!” Medvěd vyrazil chodbou v před. V jeho brnění neexistovalo nic, snad jen kromě atomovky, co by mu mohlo ublížit a zásahovka si to začala uvědomovat dost pozdě.
Všude byli roztrhaná těla v uniformách, nebo umírající a skuhrající jedinci, kteří si snažili držet pahýly, nebo potlačit bolest. Napadlo mě, že pár let v pustině by měšťákům prospělo. Bez vody, jídla, pohodlí. Jen přímé slunce a horký vítr. To trochu posílí kondičku.
Když jsem tak ty chudáky sledoval, něco se ve mě hnulo, vytáhl jsem zbraň a vypálil pár smrtících ran. Byl jsem sice v mrákotách, blbě jsem viděl a motala se mi hlava, ale upilovaná brokovnice je účinná do vzdálenosti 10 metrů a v uzavřeném prostoru funguje lépe než metla.
Jakákoliv moje oběť, zmizela v rudé mlze. Cítil jsem zvláštní hrdost. Po dlouhé době jsem rozséval smrt s dobrý úmyslem, jako dávat dětem cukrátka.
Medvěd vyčistil celou chodbu. Nestaral se o to, kdo na něj míří. Jeho zbroj byla pocákaná krví a majonézou a jeho zbraně chrlili smrt. Kdyby mi fungovalo vnímání na sto procent, možná bych o tom sepsal i ódu.
“Kluci kde jste? Ulice vypadá, jako by zase zaútočili Rusové!” další člen našeho týmu. Michaela uměla s vozidli nejlíp a byla taky nejlepší mechanička. Proto nepracovala přímo s námi, ale sloužila nám jako únikový řidič.
“To nejsou Rusové, ale já!” zařval s hrdosti Medvěd. “Tahněte do hajzlu němčouři!! Vylisují z vás jatra a dám si je na cibulce!” Neviděl jsem ho, ale bylo mi jasné, že narazil na společnost. Vlastně mi jich bylo docela líto.
“Jeď po střelbě a najdeš nás. Jsem na ačku. První mě vyzvedni.” It ušislyšně s někým bojoval, ale stále měl čas na debatu. Já se plížil podél zdi a snažil se hlídat. Pak se jeden ze zraněných policistů pohnul a skočil po mě. Byl to krátký boj, než jsem mu narval svoji zničenou ruku do chřtánu, přitlačil ho k zemi a brokovnicí mu ustřelil palici. V hlavě mi přitom začal hrát Billy Idol a jeho Rebel Yell… Praštil jsem hlavou prudce do zdi a nabral rychlost. Už jsem měl těch mrákot plné zuby.
S jednou rukou a vyzbrojen brokovnicí jsem doběhl Medvěda, který momentálně trhal na kusy čtyři členy zásahovky.
Nemohli mu ublížit a tak mu šli po nohách. A jak znám Medvěda, tohle ho vždycky tlačilo až k nepříčetnosti. Náš bodrý tlouštík najednou jednoho člena zásahovky zvedl nad hlavu a roztrhal ho na dva kusy. Dalšího rozřezala robotická paže vyzbrojena pilou.
Ochotně jsem vyprázdnil brokovnici do dalšího hajzla, co mu šel mečem po achilovkách. Medvěd se otočil po zvuku a zasaženému ještě přesným úderem rozdrtil lebku.
“Hovada! Čestný boj jim nic neříká! V přesile, nečekaně a s ostřím! Co se to s těmi lidmi stalo?” zařval vztekle a rozšlápl jedné mrtvole lebku “Moderní doba prostě nezná čest, Alexandře.”
Musel jsem se usmát, protože před chvilkou jsme vyhodili bezbranného zmetka z okna a den předtím medvěd vystřílel 50 členů jeho ochranky sám. “Víš, že to tvé pojetí cti je dost flexibilní?” rozesmál jsem se, ale když se na mě Medvěd otočil, smích mě přešel.
“Jdeme!” zavrčel. “Podle sonaru se jich blíží celá armáda.”
“Nejen podle sonaru! Vy jste fakt unesli premiéra?!” Michaela zněla ve sluchátkách panicky.
“A odkud ti asi přišlo 5 mega? Nadační dar?” It zněl, jako by už stál venku.
Mě musel chytit Medvěd, abych neupadl. Hned mi bodl další stem–pak, tentokrát byl ale zřejmě čerství, protože místo halucinací se dostavila úleva a krve se mi pod ramanem hned začal srážet do pevné, kašovité hmoty.
“Musím se s váma přestat stýkat…” odpověděla zamyšleně. “Mám Ita. Jedu pro vás dva.” oznámila nám.
Medvěd se na mě podíval. “Zvládneš to, nebo je mám jít zdržet sám?”
Skoro jsem se urazil. “Naval mi sem ten samopal a já tě hned vyvedu z omylu, že na něco nemám!” zařval jsem vzteky v jeho mohutném, ocelovém náručí. Přísahám, že jsem pod helmou viděl úsměv, pak se jedno rameno ke mě sklonilo a uvolnilo granátomet.
“Je plnej, tak si pojď hrát.” Medvěd mě pustil a vyrazil chodbou k místu setkání. Já se mu táhl v patách.
Proti naši dvoumužné přesile měla zásahovka asi stejnou šanci, jako má tygr proti atomovce. Náš odchod se změnil v krvavý karneval. Nikdo nezůstal naživu, nebo ještě hůře, v celku.
Kolem nás pršela krev. Medvěd šel v čele, jako nezničitelná blokáda a já se držel za ním a střílel jednou rukou. Zpětný tah mě sice občas rozhodil, ale ten pocit, když granát rozerval nepřítele, byl prostě boží.
“Minuta!” zařval do sluchátek It.
“Jsme skoro tam.” zavrčel Medvěd “Jen bychom nesměli mít tolik fandů!”
“Konečně máš pozornost, ne? Nestěžoval sis nedávno, že si tě lidi nevšímaj?” zasmál jsem, odhodil granátomet a sáhnul po brokovnici, abych odstřelil jednoho z parchantů, schovávající se za sloup. Vše se odehrálo tak rychle, že mi ani nedošlo, že je poslední. Více bych si toho sráče vychutnal, neustřelil bych mu jen hlavu.
Medvěd?” najednou jsem zastavil a šíleně jsem musel mrkat.
“Ano?” otočil se na mě stylem tanku. Bylo to docela groteskní.
“Asi omldl…” najednou se svět zatočil a já upadl do mdlob.

Nesnáším pípaní přístrojů. Nemocnice ve mě vyvolávají emoce, které nechci. Strach, bezmoc, úzkost. Mám chuť chytnou pak doktora a sežrat ho.
Celého i s rodinou a uspořádal bych barbecue.
Nemluvě o jehlách, skalpelech a větě: “No tohle nevyšlo, zkusíme tohle…”Moje ruka automaticky vystřelia po krku příchozího. Bylo mi jedno, kdo, či co to je!
“Kolik jehel!” zařval jsem, když jsem cítil v ruce něčí krk.
“Pusť mě…” zachroptěl dotyčný a snažil se mě mlátit do ruky.
Byl jsem ale nadopovaný morfinem, takže jsem ty údery vnímal jako vlahý deštík.
“KOLIK JEHEL!” zopakoval jsem otazku důrazněji a silněji stiskl krk. Mírně jsem začal vnímat ženské tvary. Chudák holka, vlezla mi do cesty v blbé náladě.
“Tři! Tři jehly! Centrálka k srdci, morfium a antibiotika. A ruku jsme ti musel uříznout, protože nešla zachránit!” další rychlá a přidušená odpověď.
Zatřásl jsem hlavou a poručil ruce, ať zmírní stisk. Ta mrcha bojovala s moji vůlí, jako by nebyla moje.
“Vyndej mi je. Vyndej mi to, než ztratím nervy!” přikázal jsem a jen jsem držel krk, nemačkal ho.
Nejdříve jsem ucítil mizející jehlu z hrudi, další byla ruka a poslední další u krku. Okamžitě se mi ulevilo. “Děkuji.” byla to slušnost, i pustit její krk, byla slušnost. Ale stejně jsem zuřil.
K mému překvapení se moje společnost usmála. “Kluci mě varovali, ať tě nechám ležet. Že nebudeš schopen myslet racionálně.”
“Spíše lidsky.” odfrkl jsem si. “Jak dlouho ležím?”
“Dva dny. A musím říct, že doktor si myslí, že nejsi schopen být v bezvědomí. Když tě převezli, i tak ses bránil zákroku.”
Co jsem ji na to měl říct? Byl jsem dvacet let odkázán sám na sebe a žil jsem v prostředí, kde spánek se rovná smrti. Vytvořil jsem si instinkty, které fungovaly i když jsem nebyl vzhůru.
“Kde to jsem?” v hubě jsem měl sucho, jako v Pustině. Zkusil jsem zraku poručit, ať vnímá a najde zdroj vody. Neposlouchal. “A proč do mě valíte furt morfium?”
“Protože ses zmítal, jak žralok na mělčině. Ani táta nezažil někoho takového a to operoval lidi v zákopech.”
“Michaelo? To jsem u tebe doma?” Oči jsem radši nechal zavřené. “
“Ještě líp, jsi u mě v dílně. Kluci zrovna pracují na ortéze pro tebe. Normální člověk by už byl dávno mrtvý.”
Její dotyk na tváři mi připomněl mámu, instinktivně jsem ucukl. “Nesahej na mě.”
“Promiň.” aby to snad napravila, ke rtům mi přiložila brčko. Pil jsem, jako bych neměl omezení. Zašla několikrát pro vodu, než jsem se s úlevou rozvalil a konečně se uklidnil., Žízeň je příšerná věc. Radši bych umřel po ráně z děla, než na žízeň.
Pak si ke mě přisedla a vytáhl cosy z kapsy košile. Zapálila si a já hned ucítil marihuanu. Slastně jsem nasál, konopí jako jedná z mála rostlin prosperovalo po atomovém bombardování.
Být zhulený bylo teď normálnější, než opilí, jak mi vyprávěl děda.
Nasála, vydechla a podala mi brko, o jehož vybočování z nastavených norem o držení trávy, jsem dost silně pochyboval, ale taky jsem si dal.
Bylo zvláštní cítit chuť jejich rtů a zároveň se tak opojně přisát k droze, která mi dlouho dělala společnost. Brko jsem ji dal zpět, až jsem sám vyhulil větší polovinu, jen abych umrtvil některé hlasy v hlavě.
Slyším jich spousty po akci a ještě více v přítomnosti žen.
“Zakruť ji krkem… Zlom ji v pase… Jen další oběť…” zavřel oči a přemýšlel nad něčím příjemným, třeba topení koťátek.
“Kde se touláš?” usmála se na mě, výraz měla uvolněný. Byl to absurdní kontrast podlitiny na krku, kterou získala ode mě.
“Řeknu ti to, a budu tě muset zabít za vyzrazení osobního tajemství.” odpověděl jsem nepřítomně a sledoval pavouka na stromu, jak žral mouchu. Michaelin táta by potřeboval plamenomet na úklid.
“Tos mi už sliboval tolikrát a stále jsem tady…” laškovně mi drcla do obvázaného ramena bez paže.
Stačil mi jeden pohled, aby se začal smát ještě víc. Silný matroš.
“Nečerti se, ráda tě vidím…” “Já tebe ne…” odpověděl jsem okamžitě, což vyvolalo další drcnutí a příval smíchu.
“Ale?” zatvářila se uraženě. “Nebýt mě, bobku, tak zdechneš. Byl bys tuhej, jako ti co ti prošli životem! Tak se přestaň aspoň na chvilku naparovat a projev vděk!”
Vystřelilo mi obočí až kamsi na vrch hlavy, podíval jsem se na chybějící ruku a položil si s klidem polštář na hlavu.
“Doraž mě prosím. Buď konečně užitečná i pro mě, a doraž mě!” K mému překvapení začala tlačit. Nebránil jsem se. Sebevražda sice nebyla můj šálek kafe, ale to jsem ještě nebyl tak… “bezrukej”.
To jsem byl celý.
Michaela tlačila dobré dvě minuty, pak přestala, odhodila polštář a položila mi ruce na tváře.
Vždycky byla hezká takovým tím divokým způsobem. Fena-člověk. Ostré rysy, vlnité vlasy, více šlachovitá, než hubená. Přesně ten typ, který jsem vyhledával.
Měl jsem strašlivou chuť ji odstrčit. Navíc byla zhulená a to se lidem dějou v hlavách divné věci. Už teďka jsem ji třikrát vykuchal a dvakrát jsem vystřílel všechny kolem sebe.
“Dokázal jsi to bobku. Vydělalali jste padesát mega! Padesát!” zařvala “A nahnal jsi takovou hrůzu těm politickejm sviním, že teďka je stané právo a trvalý zákaz vycházení. To tu nebylo už roky…”
Smála se až ji tekli slzy. Začal jsem se mračit, její blízkost mi vadila. A celkově informace mi bylo absolutně k hovnu!
Přišel jsem o ruku. Už zase něco. A ležím na přístrojích a nemůžu se hýbat a přítomnost mi dělá někdo, koho bych ojel.
“Vypadni.” zavrčel jsem a odstrčil ji.
“Tak si naser.” ušklíbla se, hodila po mě zbytek brka a s úsměvem odešla. Ještě se před dveřmi plácla laškovně po zadku.
Rukou co mi chyběla!
Když pak konečně zmizela, a já zůstal sám, jen jsem koukal na pavouka na stropě a hulil.
Bylo to všechno k ničemu. Sice jsem si posledních pár dní užil absolutně dokonale a s nadšením mě vlastní, ale co z toho?
Michaela byla takový typický “měšťák” takže její nadšení sdílelo celé město.
“Jsem novodobý Bobbyn Úd…” zaúpěl jsem a protřel si oči.
Nebavilo mě ležet. Když jsem se zvedal, motala se mi hlava. Přítok morfia jsem si nakonec vrátil zpět do žíly. To jediné na operacích je pozitivní, drogy grátis.
Chvilku jsem poseděl a prohledával si kapsy.

Globálně byli zakázány cigarety už více jak 30 let. Semínka tabáku se na černém trhu daly sehnat za deset, dvacet táců, když byl dobrý den.
Takže globálně pachalo osmdesat procent planety trestný čin už jen pěstováním a zároveň to svinstvo i kouřil.
Já bych pro cigaretu vykuchal kohokoliv. Bylo by mi to jedno, co by to bylo.
Nechápal jsem, proč mě vysvléklit. Vlastně jsem na sobě měl svoje “šťastné trenýrky”. Takový ten typ oblečení, který nosíte poslední půlrok.
Naštěstí byl ale někdo z mých přátel projevil znaky jasnovidectví a nechal mi tady tři ručně smotnuté cigarety.
Při první jsem si uvědomil, že jsem v hajzlu, ale bohatej. Kurva bohatej. Jen půl míče stála cesta z Německa, bývalého Česka.
A odtud do Japonských Ostrovních Území, nebo Císařské Domince a s naším životopisem můžeme dělat poradce proti odbojům.
Ano, radil bych vládam, jak sejmout lidi jako já, za těžký prachy.
Za druhé se zbytkem peněz bych mohl vymazat svou identitu z globálu Americké federace a totálně bych zmizel.
Vlastní a dokonce nový život bych fakt uvítal. Člověk nemládne a života má plna zuby. Potřeboval jsem nový začátek a podivně se rýmovalo s pustým ostrovem.
Za třetí jsem přišel o ruku.
Pozoroval jsem pahýl a zapaloval si druhou cigaretu.
Už teď mi tam napíchli dráty a přidělali konektory na nervový systém.
Práci Michaelina otce a Ita jsem poznal. Nechápal jsem, že nepracuji kdesi v high-tech nemocnici pro vrcholné sportovce. Nebo ještě líp, pro vládu.
Vydělali by více prachů, než v téhle díře.
Naposledy jsem potáhl a podíval se na třetí cigaretu, najednou mě přešla chuť.
Všechno mi tady vadilo.
Shodil jsem na zem tu pípající magořinu, převrhl stolek. KDyž jsem se na to díval, i ocelová postel ukradená ze sanitky, měla taky špatnou polohu.
O ruku! Kurva já přišel o ruku.
It strčil do místnosti hlavu zrovna, když jsem pěstí demoloval pípající krám, který odezníval stylem umírajícího nebožtíka.
“Takže ten táhlý tón není tvoje smrt, ale jeho.” povzdechl si.
“Co to kurva je?!” ukázal jsem mu pahýl “To mám za všechnu svoji práci? Koho mám kurva žalovat?” Utichající stroj na měření tepu se mi odvděčil kusem kovu zabodnutého mezi prsty.
Já tak nějak věděl, že morfium budu potřebovat.
“Následky.” pokrčil rameny a zmizel. “Pohni.” ještě mi pokynul rukou.
Když jsem viděl opět ruku, která mě chyběla, opravdu jsem si musel zapálit tu třetí cigaretu.
V dílně od Michaely to vypadalo vždy živě. Spousty mechanických ramen opravovaly a upravovaly vozidla pro “Rohlíkaře”-pouštní zásobovače, kteří by vždy čistě jen odkázáni na svůj stroj.
Michaela uměla zázraky s kousky izolačky a plastu, její táta zase s starou plastelínou a brčkem, když šlo o elektroniku. Byla nejlepší mechanik v okruhu deseti kilometrů, protože o dvanáct dál už vládl Waulrus a za tím jste přišli s rancem peněz a odjeli samohybným tankem.
Michalelu jsme ale měli radši.
Z toho všeho ruchu mě třeštila hlava. I když jsem si držel sáček s kapačkou morfia na rameni a sledoval dění ruchu, stále jsem měl pocit, že bych si nejradši lehl.
It brilantně kličkoval mezi pohyblivými rameny a něco komentoval, byl jsem tak sjetý, že jsem vnímal jen nadšení. Nikdy jsem nebyl dostatečně romantická duše, aby mě nadchlo okolí.
“Bude se ti to líbit!” řekl najednou nadšeně. Vnímal jsem jen proto, že mě oslepili jiskry.
“Co?” musel jsem si protřít oči. Všiml jsem si, že to dělám i pahýlem.
“Pevně doufám, že máš náhradu.” ukázal jsem Itovi pahýl.
“Můžeš si stejně za to sám. Kdyby sis nevypnul ty špunty, tak mě slyšíš.” zamračil se a postavil se proti mě.
ZT se říkalo mutantům vychovaným na území původního Ostravska.
Zkurvení Trpaslíci
Malý mutantíci, ale obrovských rozměrů v pase, stehnech, bicepsech… Itovi jsem jasně naznačil, že jeho druh se musí přifukovat metanem. A taky…
“Víš co jsem ti říkal?” Ituv postoj mi vadil. Ustoupil jsem levou nohou dozadu.
“A jo promiň. To ten morfin, nebo fantomové bolesti?”
“Nemá někdo místo téhle sračky carfentani?” zvedl jsem kapačku s morfinem a halsitě zařval.
Nikdo nic, jen It se začal křenit. “Tak až takhle blbě mi je.” ukázal jsem na jeho obličej. “A usmívej se ještě chvíli a taky budeš potřebovat. O co ti vůbec jde? Čekal jsi, co udělám i jak se zachovám a jak to dopadne jsi předevčírem věštil z tequily se stonožkou. Celá tahle akce byla jen závěrečný finále. Rozlučka z touhle prdelí.”
Jen tak mimochodem jsem si zapálil třetí cigaretu. It se smotnul taky. S oběma rukama to udělal s neskutečnou chutí. Podíval jsem se na letlampu na stole, kde pracoval Medvěd. Byla kousek. Bohužel si všiml směru, kam se dívám.
“Koukáš co kutí Medvěd? Pojď se podívat, bude se ti to líbit.” pokynul mi rukou. Ignoroval jsem, že to je opět ta zkurvená pravačka.
Byl jsem zvyklí na naschvály.
“Musíte mi všichni kynout funkční paznechtou, o kterou jsem přišel? Je to provokativní… Neetické… Hnusné… Ty vole…” skoro jsem piskl.
It a Medvěd byli mistři ve výzbroji, já ovládal jedy a mučení a šlo to znát.
Díval jsem se na pařát se čtyřmi prsty, přičemž jeden z nich byl tak šikovně namontovaný, že mohl sloužit jako pilka. Paže byla kovova, ale viděl jsem množství kloubových spojů a skrytých ostnů. Upřímně jsem doufal, že tohle stavěli pro mě. Chtěl jsem ji vyzkoušet co nejdříve.
“Zatim tomu říkám Vykosťovátor.” zakřenil se na mě Medvěd a zdvihl hledí svařovacích brýlí. Pracoval teď na své zbroji. Co jsem si všiml, přidělával si k spodku hrudního plátu plamenomet. Dnešek se jaksi měnil ve vyhlídku na velmi zářivé dny.
“Jak to funguje?” naklonil jsme se nad paži a dloubl do ostu. Okamžitě mi začala téct krev. Slastí jsem se tetelil.
“Připojíme ti to na ruku a veškeré tvé sadistické touhy budou uspokojeny.” hlas za mnou mě měl varovat.
Najednou mě zezadu objal již vymřelý chudák orangutan. Objalo mě chlupaté tělo, pach alkoholu, pižma, drog a dílny. Skoro jsem dotyčného zabil, kdybych k němu neměl vazby.
Michaelin otec, přezdívkou Picasso, protože v dnešní době je jméno klišé, byl takový ten člověk, co vypadal jako chybějící článek, jak mi ho popisoval děda.
S mými dvěma metry mi byl po ramena a chlupy na těle měl dlouhé jako já vlasy a ty jsem měl po ramena. Přesto byl člověk, co žil celý život v pustině.
Hned mě chytil za rameno a prohlížel si pahýl. “Otok není, tkáň se stáhla, infekce by už začala…”
“Říkal jsem ti, že je v pohodě. Nechápu proč se furt podceňuješ tati!” Michaela momentálně přivařovala těžký plát k jednomu z vozidel a koukala na nás. Neunikly mi jiskry v Itových očích, když se na ni díval.
Jebálista.
Donutili mě si sednou na něco, co bylo smontované z několika trubek a vycpaných polštářů.
Čím? Nevím, ale křupalo to.
“Mám tě uklidnit?” ptal se mě s klidem Picasso a přešel k pohyblivému stolku na nářadí.
Vytáhl flašku pálenky, pár půlek, injekci a lahvičku s fialovou tekutinou. Nejdříve naplnil půlky, pak olízl injekci a vrazil ji do lahvičky.
Obsah si následně bodnul.
“Prosím o přípitek!” pozvedl půlku a dost se u toho motal. Musel se postavit mezi Medvěda a svou dceru, aby stál rovně.
Všichni jsme uchopili půlky, postavili se do kruhu a pozvedli je směrem k ostrému stropnímu světlu. Cítil jsem se jako hrdina, jako někdo, kdo je absolutně zbytečný, leč bohatý.
“Dvacet let. Dvacet let se jim nikdo nepostavil. Dvacet let tady žijeme jako náhradní orgány, kanónenfutr, živitelé, krmě… Prostě všechno pro ty nahoře. Takových let se jim nikdo nepostavil a všichni drželi prdele stažené a huby zavřené, jen aby měli co do tlamy, než začali žrát své děti.”
Jako jediný jsem se smál. Kanibalistickému Hnutí jsem se vyhnul, protože mě máma expres poslal týden před tím v balíku k babičce.
Doslova.
“Ano, ne všichni byli u toho.” Picasso to věděl a proto se zasmál se mnou. “Tebe spad zavál do horších pustin, aby tě nám vrátil jako rváče.”
Úsměv mi zmizel, lichotky jsem těžko snášel.
“A vy tři, jste se sebrali, přijali nemyslitelnou platbu…”
“Čtyři. Já je od tamaď dostal!” ohradila se Michaela, kopla půlku a nalila si další.
“A za to tě nenávidím” pozvedl jsem půlku, napil se taky a naznačil ji, ať mi dolije. S klidem přelila a pocákala mi ruku.
“Ale mi tě milujeme. Z padesáti mega máme dvacet. Máme dost na to, abychom odsud zmizeli a to jsi musel vyhodit jen jednoho parchanta z okna.”
Musel jsem se přidat k všeobecnému smíchu, když natáhl pracku ke mě. Ale stejně jsem se podíval na chybějící pravačku.
It do mě musel drcnout, abych zase vnímal Picassův proslov plný chvály na naši malou skupinou, svou práci i na všechny pracující, kteří momentálně jsou zabarikádovaní doma a drží linii proti hlídkám. Bylo mi z toho až nepříjemně, ale stejně jsem znovu pozvedl půlku a připil si se všemi na “Naději”.
Pak jsme si připili na “Šroťáky” což byli všichni bojovníci v pustině a pak jsme si připili na nějakého mladého proroka, Ateismus Nexuse, co nám prý přinese plány plazmového reaktoru.
O tři lahve pálenky a dva roztoky fialové tekutiny, který si píchl Picasso, se konečně přestalo připíjet a všichni se slétli jako supi, nad moji paží. Věděl jsem, že montáž bude sranda, netušil jsem, že ale až taková.
Spusty těch drátků a konektorů dohromady mělo určitý nervový stimul.
Když mi Michaela s úsměvem dala roubík, karton omotaný hromadou gumiček, zakousl jsem se ochotněji, než do policajta. Ta bolest byla strašlivá, i přes veškerý morfin v těle. Nakonec mi musel Medvěd vrazit dvakrát pěstí, abych přestal vyhrožovat jejich rodinám.