Maso a Data

Poznával jsem kolem sebe všechno. Vyprahlou pustinu, ostnatý drát, krátery po minách, kůly s viselci hlavou dolů. Takže jsem byl v bezvědomí a absolutně mimo smysly. A když mi zamával děda z verandy, bylo mi jasné, že to je jen další sen.
„Podoj kozu, zajdi na larvy a stav se za mnou v palírně,“ přikázal ten neotesanec sytým a melodickým hlasem. Byl to absolutní kontrapunkt k jeho hrubijánské povaze. Bytost spící na verandě s brokovnicí, rozpoutávající genocidu při pouhém pohybu.
Pokrčil jsem rameny, práci na farmě jsem se nebránil. Koza – děda ji oslovoval roztomile Hydra – potřebovala namlátit do jedné ze svých hlav, kdo je tady pán. Paradoxně už jsem si neoblékal své oblíbené Pracky, v nichž si nikdo nepoškodil klouby a ruce, ale klasické chemické rukavice. Rány mě zase bolely, a to mě vždycky rozčílilo ještě víc. Matně jsem si vzpomněl, že jsem kdysi jednu hlavu prostřelil jateční pistolí v naději, že ta mrcha zdechne. Ve snu jsem se po ní díval zas, ale nakonec jsem situaci elegantně vyřešil ocelovou židlí a občas přetáhl jednu z pěti hlav.
Když jsem dokončil dojení, odnesl jsem syčící vědro k chatě za domem, vzal jsem škrabky a šel na larvy. Muší larvy nebyly chutné, ale výživné. Děda je pěstoval na těch, co se moc přiblížili k jeho pozemku. Ten křik byl uklidňující. Jaksi… normální a signalizoval, že vše funguje. Když jsem slízal do hluboké nory a přemýšlel o mizejícím slunci a zápachu mrtvol, radši jsem se soustředil na zkoumání citlivosti živých, zatímco jsem odškrábával larvy do plechovek. Někteří sebou cukali. Občas mě bavilo zjišťovat, jak moc jsou ještě naživu.
No a když jsem nabral tak šest plechovek, odnesl jsem je opět k palírně, kde už seděl děda na schodech, bafal z fajfky a čistil brokovnici.
„A to den teprve začal.“ Podal mi, jako za mlada, půlku kalného dryáku. Napil jsem se, chuť se ani ve snu nezměnila. Potřebovalo to zajíst a jediné, co tu bylo, byla podezřele vypadající klobása s kusem tvrdého chleba. Chuťovka! Odporné, hnusné, ale když vás kousne had, umřel on. Ne vy!
„Čekáš je v noci?“ rozhlédl jsem se po starém, ztrouchnivělém statku, jehož majetkem byla koza, zmutované slepice, hromada much, bábi, děda, moje veličenstvo a obří minové pole. Žvýkal jsem soustředěně chleba a přemýšlel, jak moc se dá použít jako zbraň.
„Copak jsem tě nic nenaučil, smrade? Nikdy nepodceňuj okolí. Vždycky očekávej útok. A nevěř lidem kolem sebe!“ Díval se na mě s tichou výhrůžkou, proto jsem se nehádal. Málokdy jsem se hádal s někým, kdo měl na kolenou nabitou brokovnici, škodí to zdraví. „Pij,“ podal mi další sklenici jedu, alias jeho pálenky. Byla příšerná, ale uklidňovala.
„Co vůbec tady dělám? Farma vyhořela, když jsi zemřel a bábi chtěli unést nájezdníky,“ poznamenal jsem a představil si hřib výbuchu, který jsem viděl po vynoření z únikového tunelu.
„Ach…“ povzdechl si děda, sundal si slamák a otřel si plešaté čelo pokryté jaterními skvrnami. Najednou vypadal přesně, jak jsem si ho vždy pamatoval – jako mrtvola hledající maso, které by posvačila. Monstrum z Pustiny.
„Mrzí mě, že jsem u toho nebyl. Tak strašně jsem si přál vidět ten výbuch…“ zasněným pohledem obhlédl farmu, která se nyní změnila ze snové říše v reálný kráter plný trosek. Všude kolem se válely ohořelé kusy farmy a vybělené kosti nájezdníků.
„Takhle to tu vypadá teďka,“ ukázal jsem pravačkou a všiml si, že mám zpátky svou ruku. „Ani ty nejsi, co jsi býval,“ ušklíbl se děda a hlasitě si odchrchlal. Směrem ke středu kráteru letěl hnusný, zelený chrchel.
„To je výchovou.“ Tentokrát jsem se natáhl pro celou láhev a napil se, ale ani ve snu chuť nebyla pořád dobrá a měl jsem pocit, že moje žaludeční kyseliny opouští pozice, leč bylo mi vše jedno, takže to efekt splňovalo. „Pamatuji si na tvou mrtvolu. Byla roztrhaná všude po okolí. Určili jsme tě jen podle tetování na rameni,“ zavzpomínal jsem melodramatickým hlasem.
Děda si opět odplivl: „Tys byl vždycky záškvara a hrdě jsi obviňoval z chyb ostatní…“
„A moje chyby jsi do mě ládoval brokovnicí a babka prakem,“ odsekl jsem. „Míníš mi vyčítat následky výchovy?“ V hlase jsem měl dostatečnou hrozbu, aby se začal smát ještě víc. „Argument bez výbušniny…“ začal děda. „Není argument,“ odfrkl jsem si a vzpomněl si na události posledního dne. Granáty jsem použil jen jednou, jako diverzi. Natáhl jsem dlaň a představoval si, že v ní držím tu supermoderní miniaturní atomovou hlavici a cpu ji tomu starému zmetkovi do krku. „Tys měl vždycky chytrý kecy,“ odfrkl jsem si.
Zapomněl jsem, jak byl ten zmetek rychlý, a ve snu byl zase jako za mlada. Prostě mi přistál pohlavek za krkem a já na chvilku viděl jen bílou barvu a cítil jen bolest.
„Ty hajzle!“ otočil jsem se prudce. Místo ruky robotickou ortézu, jejíž jeden prst začal rotovat jako pilka a od obvodu se oddělily čtyři výstupky podobné hadům. Děda klidně stál, rozpřáhl ruce a usmál se: „Vražda je vědomá volba, Alexandře. Absence končetin z nás dělá jen děsivější zvířata. Ztráta nás učí, jak být nebezpečnější.“
Udeřil jsem a pak ještě jednou. Vykosťovátor převzal iniciativu, jako by sám trhal dědu, který se smál, na malé kousky. Do každého úderu jsem vložil co největší vášeň a vztek. Ubližoval jsem a ničil a děda? Ten se jen smál…
Zjistil jsem, že necupuji svého mrtvého dědu, ale noční stolek. Vykosťovátor neměl ani škrábnutí, ale stolek nedají dohromady určitě ani It a Picasso. Zjistil jsem, že ta strašlivost reaguje čistě na mé touhy. S tímhle jsem nemohl do civilizované společnosti. Naštěstí šel snadno odejmout a konektory snadno odpojit. Tak trochu jsem cítil úlevu, protože ve snu jsem viděl, co to dělá, a nebyl jsem na to ještě připraven. Položil jsem svou novou zabijáckou pravačku na postel, natáhl na sebe provizorní oblečení – obnošené tepláky a mikinu, zřejmě původem vězeňské – a zamířil k oknu. Bylo tam požární schodiště, a to vedlo na střechu. Potřeboval jsem chvilku chemický pach a zvuky útlaku, abych nemyslel na dětství. Město jsem sice neměl rád, ale mohli za to ti, co v něm žili. Měšťáci byli zparchantělí zhýčkanci luxusem. Jestli Picasso a jeho dcera byla spodina, průměrný měšťák byl lejno. I když města jako Ostra byla plná takových, které bych řadil mezi spodinu.
V noční Ostře bylo nádherně. Zvuk nabízejících se šlapek, vyhrožování vyhazovačů, sirény, dunění atomových lokomotiv… Kdykoliv jsem přebýval u Picassa, chtěl jsem vidět nádraží. Jediné místo v Ostře, co bych nazval Symbol Svobody. Proplížil jsem se pět pater po zrezivělém schodišti, a když jsem se plížil kolem Michaelina pokoje, musel jsem nakouknout. Viděl jsem ji s Item spát, natisknutí jeden na druhého, a hned jsem si jen potvrdil, že v Ostře pro mě není žádná náruč, jen smrtící injekce. Nebyla sice jediná ucházející žena v okolí, mající všechny ruce, nohy, dvacet prstů, dvě oči, nos i ústa. Ona to měla i správně rozmístěné po těle tak, že se na to dalo koukat. Řev motoru lokomotivy mě vytrhl ze zasnění. Zrovna se jeden z těch masivních strojů táhnoucích stovku vagonů pomalu rozjížděl a chrlil znečištěnou, kyselou páru plnou bordelu z Pustiny a lehce leptající pokožku. Opřel jsem se o zábradlí schodiště a pozoroval pomalu zrychlující, hučící kolos. Bylo to jako sledovat nějaké děsivé zvíře, co pomalu vyráží na lov. Hned jak dojede za tu zatáčku, pojede už šedesátkou, městem pojede pomalu a klidně, kvůli kontrolním stanovištím a přejezdům, ale za městem motor majestátně zařve, vychrlí obrovský mrak a vyrazí dvoustovkou směrem ke svému cíli, noc osvícená linií světlometů na předku mašiny. Pozoroval jsem ji, dokud nezmizela mezi rozcupovanými obydlími slamů a v lese velkých, přeplněných sídlišť. Trochu jsem si povzdechl a pokračoval v cestě na střechu.
Ještě jsem se stavil u okna Picassova pokoje. Opět na něčem pracoval, nakloněný nad stolem, překrytým plachtou, pod kterou se rýsovala silueta člověka. Chvilku jsem přemýšlel, že se ho zajdu zeptat, ale pak jsem si prohlédl jen trofeje z doby, kdy byl zákopový lékař. Zasněně jsem si prohlédl „paži mediků“, což bylo něco jako moje nová ruka, jen to v prstech mělo zabudované drobné, lékařské předměty, jako skalpel a pinzeta a další, plus to mělo hned za zápěstím výsuvnou pilu schopnou rozřezat ocel. S představami o jejím využití jsem dokončil cestu a oddal se výhledu, který mě příjemně tížil u srdce. Ostra byla průmyslové město, plné sídlišť, slumů, chemiček, kombinátů a nádraží. Vysoké komíny chrlily mastný smog a pokrývaly vše lepkavým maskem. Naštěstí jsme byli dost daleko, aby spad byl minimální, přesto jsem mohl ochutnat mastnou chuť, kdybych vyplázl jazyk.
Prošel jsem pomalu kolem střechy z pravé strany a dole jsem zahlédl chrčivého hervestra. Malý tančík pohybující se jako šváb. Ze zad mu trčelo spousty hydraulických paží, které ohmatávaly okolí a hledaly mrtvé a ty, co nestihli utéct. Následnou kořist si pak narval do prostoru v zádech. Už teď jsem zahlédl pár těl. Úklidová služba v okolí byla příšerná.
„Nech si zajít chuť, zmetku,“ plivnul jsem na něj, když se oči na dlouhých stopkách podívaly mým směrem.
Kousek odsud jich projela celá armáda. Asi sbírali uprchlíky a bezdomovce. Prostě „ty na odpis“. Děda jednoho z nich kdysi rozstřelil raketometem, když zabloudil k naší farmě. A to jsme měli farmu dvacet dní odsud. Chvíli jsem se za nimi díval, jak míří k nejbližšímu kombinátu. Jejich bude rozdrcen na kaši, která se vylisuje. Dřeň, výlisky a krev se pak rozdělily. Dřeň šla na potravu pro nás, výlisky pro ty lepší a krev na palivo. Jednou jsem v kombinátu byl a ani mě to tam netěšilo. Ne, že bych pro to místo nenašel osobní využití, ale ten smrad a automatizace mi braly pracovní nadšení.
Na chvilku jsem se zastavil a opřel se o betonový okraj. Jednou rukou to bylo divné a nevyvážené. Dole pode mnou zatím začal zuřivý boj mezi pomalým hervesterem a jedním bezdomovcem, který očividně byl ještě naživu. Urputně se bránil a křičel. Mlátil holými pěstmi do ocelových ramen. Stroj to asi rozzuřilo, protože najednou muže přelomil v pase, až vystříkla krev, a nacpal ho do nákladového prostoru.
„To už je dneska pátý.“ Medvěd se objevil jako stín. Když neměl tu svou zbroj a neměl vražednou náladu, byl ten tlustý obr tichý jako myška. Brunátný obličej měl oteklý a kolem nosu měl bílý prášek.
„Kostní dřeň?“ otřel jsem si v náznaku nos. Okamžitě jeho obličej zmizel za rukávem a brutálně si ho třel.
„No dovol? S těma prachama jsem chtěl zkusit mozkový výměšek. Je to síla,“ zazubil se, sáhl do kapsy mikiny a vytáhl malou lahvičku.
„Myslel jsem, že to je tekutý…“ díval jsem se, jak z lahvičky vysypává úhlednou čáru na okraj střechy.
„To sice je, ale tohle je vysušený. Krystalický. Má to rychlejší náběh.“ odstoupil a uklonil se jako sluha s pobaveným výrazem „Vaše krmě, sýre.“
Projel jsem to jednou a šňupl i trochu betonu. Byla to vážně síla. Svět na chvilku zmizel v divných barvách a světlech. Ostra byla plná barev. Kombinát měl krásnou červenou barvu. Křik a ruch okolí ustal a vystřídal ho uklidňující klid.
„Už chápu, proč gram stojí mega…“ otřel jsem si nos a dotkl se pruhu modré barvy, který plul přede mnou a pískal si klidnou melodii.
„Půl. Ale než jsem si pro něj došel, bylo to o hubu. Jezdí všude jako splašení,“ ukázal na hervestery. „Policajti mají co dělat v sídlištích. Víš, že lidi slaví?“
„Divíš se?“ ukázal jsem směrem k výškovým, dobře udržovaným budovám ve středu města, svítícím modrou barvou. Cítil jsem ovoce.
„Nikdo si na ně nikdy netroufl, a pak jsme nastoupili my. Aspoň tak mi to říkala Michaela.“ vysvětlil jsem. Medvěd se zasmál a poplácal mě drtivě po rameni. Vyplašil tím barvy poletující kolem mě a škemrající o pohlazení.
„Za padesát mega bych odpráskl vlastní matku, vlastně celou famílii.“ Vytáhl krabičku cigaret ze staré doby. Byly ve voskovém, barevném obalu, takže cigarety neztratily ani vůni, ani chuť.
„Ty ses rozjel.“ Vzal jsem si jednu a počkal, až mi zapálí.
„A…“ Na chvilku zmizel na druhé straně střechy, a když se vrátil, postavil přede mě láhev. Co na ní bylo divné, že byla zdobená a krásně zpracovaná. Slyšel jsem o alkoholu ze staré éry, ale nikdy jsem žádný neochutnal.
„Co to je? Nějaký starý špiritus?“ Vzal jsem láhev do ruky a podíval se proti světlu pouliční lampy.
„To je, kamaráde, absinth. Pití, které zabíjelo.“ Otevřel láhev a zhluboka se napil a podal mi ji. Obličej měl ještě brunátnější. Pokrčil jsem rameny a dal si stejný doušek. Připomnělo mi to dědův dryák. A mělo to i stejné smrtící účinky pro můj žaludek.
„S tebou to nic nedělá?“ Medvěd si odkašlal a odplivl přes okraj střechy, následně si zapálil cigaretu.
„Pro mě je to mateřské mléko.“ Napil jsem se znovu. „Podobnou věc pálil děda. Neublížila ti pak už ani radiace, když jsi zvládl litr toho jeho lektvaru.“
Při zvuku lokomotivy jsem ji začal vyhledávat. Projížděl pár metrů od nás a přijížděl z Pustin. Bylo vidět, že zpomaluje, protože od kol odletovaly do okolí jiskry a skřípání brzd znělo křiklavě zoufale. Vlak sám se trochu kymácel.
„Hele… To jsou dobytčáky.“ Ukázal Medvěd na vagony. Prohlédl jsem si je se zamyšlením. Vlak zastavoval až příliš rychle, jako by jeho cíl nebylo nádraží, ale přesně tahle lokalita. Halucinace zmizely, zvíře ve mně se probudilo k životu a bylo plné obav. I Medvědův výraz trochu potemněl, jako by střízlivěl. Naklonil se přes okraj a z kapsy vytáhl okulár, skrze který, co jsem věděl, byl schopen vidět všechno. Od tepla po rentgenové záření.
„Co tam vidíš?“ drcnul jsem mu do ramene. Sykl na mě a zamračil se. Dál zkoumal vlak, který zastavil a začal syčet a chrlit mraky páry, které kolem vytvořily neprostupnou clonu.
„Do hajzlu…“ zavrčel Medvěd.
„Co je?!“ dožadoval jsem se odpovědi a sápal se po okuláru. Ale ani se dvěma rukama jsem nebyl schopen Medvěda složit, vždy jsem na to potřeboval kladivo nebo balistickou střelu. Syčení vlaku přešlo v mechanický lomoz. Mrak mlhy se rozšířil do okolí a zahalil vše v okruhu několika metrů.
„To je Juggernaut!“ zařval Medvěd.
„Jugger… co? Odkud to víš?“ Konečně jsem získal okulár a podíval se. V mlze se na kolejích stavěla automatická pevnost. Vagony se rozkládaly a vytvářely skoro dvoukilometrovou zeď přes trať. Na jejich střechách se objevovaly děla, z vnitřností mašiny vystupovali po zuby ozbrojení vojáci, ovládající roboti a bojové roboty.
„A tamhle je další!“ zařval Medvěd a ukázal na druhou stranu, odkud se po kolejích řítil další takový kolos. Skřípění brzd mě upozornilo na další dva.
Ocitli jsme se v pasti. Postavili kolem nás jatka. Investoři premiéra! Nebo o nás věděli! Podíval jsem se na Medvěda, který vypadal, že v hlavě už dělá výpočty munice a zbraní, co bude potřebovat. Bylo snadné mu vzít láhev a zhluboka se napít.
„Dal bych si ještě lajnu.“ Podíval jsem se na naši novou dobytčí ohradu.
„Já taky,“ odpověděl Medvěd s nadšením v hlase a připravil pro mě i pro sebe.

„A určitě víš, že jsou armádní?“ Picasso se třásl, jako by mu byla zima, přitom mně bylo horko. Až k nesnesení. A It do toho všeho pracoval na Vykosťovátoru, který jsem měl přidělaný k rameni. Tak nějak jsem tušil, že dneska tu hrozivost vyzkouším.
Medvěd si dal s odpovědí na čas. Nejdříve si připravil lajnu na stole, mocně nasál a pak si dal mohutný hlt absinthu. Ještě ani nepolkl a už si zapaloval dvě cigarety. Ruce se mu podivně chvěly, jako by měl potřebu něco dělat. Ne jako Picasso, který vypadal jako vycukaná opice z televize.
„Juggernaut verze Titan. Pohyblivá pevnost používaná k potlačení neo-gangů při stavbě kolejiště. Délka dva kilometry, váha třicet tisíc tun. Vybavení: čtyřicet protitankových věží s ráží dvěstě deseti milimetrů, stejný počet protiletadlových věží s ráží šedesát. Dvojnásobně tolik protipěchotních kulometů s ráží pět a půl a pár plamenometů v podvozku.“ Znovu se napil a šňupl si další lajnu, zatímco všichni přemýšleli, jak moc v prdeli jsou. „Obvykle jsou naloženy dvěma tisíci bojovými roboty ARK…“
„Stačí,“ ušklíbl jsem se a podíval se na všechny přítomné, kteří měli otevřená ústa a nevěřícné pohledy.
„Mám dvě jednoduché otázky.“ Ukázal jsem Vykosťovátorem a It sebou trhnul, protože musel ucuknout před zdivočelou paží. Nijak mě to nerozhodilo a pokračoval jsem. „Teď když víme, jak moc jsme v prdeli, mě zajímá, kolik máme času a jak se odsud dostat.“
Medvěd znovu pil, takže vyprskl smíchy. „No bráško… Nejsme v prdeli, jsme po uši ve sračkách. Totální politický průjem. Máme ještě tak…“ zamyslel se a pohlédl ke stropu.
Světla najednou zablikala a zhasla. Celá dílna utichla a spustil se nouzový generátor, takže se rozsvítila lampička nad stolem a mrazák s lednicí začal znovu hučet.
„Právě převzali kontrolu nad elektrickou sítí a zmapovali oblast. Během chvíle nastoupí důstojníci s ARK v patách a prohledají každý kout, každou skulinku. A kdo bude odporovat,“ Medvěd praštil pěstí o dlaň.
„Naše ksichty určitě znají, nebo podle DNA otisku,“ poznamenal It. „Musí nás mít i na kamerách, nebo určitě mají náš minimální popis, případně únikového vozidla.“
„Takže jsme v prdeli všichni?!“ Michaela zněla skoro hystericky. Ušklíbl jsem se na ni, málem po mně hodila vrtačku. Vlastně ji hodila. Vykosťovátor reagoval sám. Chytil hrozbu a rozdrtil ji.
„Smiř se s tím, bobku,“ usmál jsem se a odhodil kus zmačkaného šrotu na zem. „Vedlejší defekt popularity, v nejvyšší lize. Užíváš si svých deset mega?“
„Já tě příště nechám zdechnout, ty zmetku!“ plivl mým směrem Picasso „It mi říkal, co vás zdrželo!“
„Jo? Tak to ať ti příště sjede ruka! Budu ti vděčný, ty mongoloide!“
„Komu říkáš mongoloid, čoklí ksichte?!“ zařval Picasso.
Ušklíbl jsem se ještě víc: „Tobě mutante! Na farmě by tě babi servírovala k večeři!“
Začali jsme se hlasitě překřikovat, kdo je větší kretén. Dokud to neutnul It úderem dlaní do stolu.
„A dost! Hádat se můžeme míle odsud. Teď chci každého z vás vidět minimálně s granátem v ruce. Medvěd, ty se obleč. Michaelo, Picasso – spusťte zabezpečení. Alexandre, ty připrav ty svoje pasti na slabých místech!“
Naklonil se nad stůl. Jeho národ byl šlechtěn k připravování plánů v zoufalých situacích. Všichni jsme se souhlasným mručením vydali po své práci.
„Jo a Medvěde, už nám musíš vysvětlit svůj původ,“ zařval jsem ještě za odcházejícím kolegou.