Usmívejte se, zítra bude hůř!

Den začal špatně. Sotva jsem přišel do práce, přihnal se šéf jako hurikán a seřval celé oddělení. Pak prásknul dveřmi. Ještě nám hučelo v uších a už tu byl náměstek a dával nám nakládačku znova. Sotva odešel, vstala naše šéfka oddělení – šeredná hubená koza, a když jsem viděl, jak se nadechuje, aby si taky přisadila, měl jsem toho tak akorát dost. Vypnul jsem terminál, vstal a prošel uličkou ke dveřím. Šéfové spadla sanice a ona jen civěla. Dole v přízemí jsem si u automatický kasy vybral prachy a vyrazil ven.
Šel jsem pěšky. Chodníky byly plný, davy lidí se převalovaly sem a tam. Na vozovce byla spousta kol a taky pár aut těch bohatších. Jet hromadnou bylo drahé a navíc si člověk nepomoh, protože tam bylo nařezáno stejně jako na ulicích.
Nechal jsem se unášet davem a v duchu jsem si nadával, že jsem se dokázal vytočit natolik, abych s prací u Automatic Idustrial Corporatin praštil. Už dávno mě to tam štvalo, ale kde teď seženu jinou práci?

II.

Když jsem dorazil k našemu bytu v 18. Patře na 29. Jižní, slyšel jsem už mezi dveřmi známé vzdechy. Škvírou do ložnice jsem viděl, jak si to moje Meggy rozdává s nějakým chlápkem. Jak jsem postřehl, byl minimálně o hlavu větší... a stejně to nemělo cenu.
Tak jsem je tam nechal a šel jsem se vyzvracet do koupelny. Strčil jsem hlavu do vany a pustil si sprchu. Za chvíli jsem toho měl dost. Nutně jsem potřeboval panáka a tak jsem to risknul do ložnice i s tím, že mě ten chlápek seřeže, ale v ložnici nikdo nebyl. Meggy zmizela. Zůstala po ní jen rozházená postel. Šel jsem do ledničky, ale flaška pašovanýho Galaktickýho oka byla pryč. Po chvíli jsem ji našel prázdnou válet se u postele. Dávali si pořádně do nosu, než se do toho dali!
Vyrazil jsem ven z tohohle zatracenýho kvartýru.


III.

O dvě ulice dál jsem vlezl do baru postavenýho ze starýho bijáku. Dal jsem si pivo, ale sotva jsem do něj smočil sosák, vlítlo dovnitř protidrogový komando. Dva černoši a jeden běloch. Jeden z černejch- vysokej a hranatej, jako monolit vítězství, mě hned na úvod praštil pendrekem po zádech. Druhej podobný způsobem zpracovával další dva hosty, zatímco běloch stál ve dveřích a jistil je pistolí. Měla podle mého odhadu ráži muškety.
Černoch u jednoho maníka vyhmátl známý igelitový sáček s bílým práškem, rozthl ho a s řehotem rozsypal po podlaze. Pak chlápka drapsnul za fialovou kštici a rozbil mu nos o pult.
V momentě, kdy to už vypadlo na to, že by mohli zvednout kotvy, barman pohnul rukama pod pult. Běloch od dveří reagoval bleskově. Na barmanových prsou vykvetla velká rudá skvrna a náraz nadzdvihl jeho tělo a mrštil s ním mezi skleničky, zatímco jeho krev se rozstříkla po okolí. Jak padal, zvrhl na sebe konvici s vařící vodou. Černoch se naklonil přes pult a vylovil stařičkou brokovnici. Vycouvali ven a zmizeli jako pára.
Usoudil jsem, že udělám nejlíp, když vypadnu. Hodil jsem na pult drobné a vyšel ven. Neměl jsem žádnej cíl, a tak jsem se vmísil do davu.
Byl jsem po tom, co jsem dneska prožil, tak správně nažhavenej, že když mě dav vyvrhnul před výlohy společnosti Windows Cosmocs, zůstal jsem civět jak uhranutý. Blejskalo se to chromem, hliníkem a titanem. Na obrázcích byly dlouhé písečné pláže omývané azurovým mořem. Po plážích se procházely dlouhonohé blondýnky v bikinkách. Všechno to bylo trojrozměrné. Moře se náramně vlnilo a blondýnky taky. Než jsem se nadál, už jsem seděl vevnitř a korpulentní zrzka mi strkala pod nos dotazník. Teprve později jsem zjistil, že společnost WC byla tak laciná, protože byla téměř na dně.
Měli poslední dvě lodě, které už dávno patřily do sběru. Posádku měli složenou z lidí, který se už nikde jinde nechytli.
Zrzka do mě ani nemusela moc hučet a já podepsal smlouvu na první výpravu.
Po Meggy jsem ani nepátral, byt jsem prodal a do AIC jsem poslal anonymní mail, že maj v budově bombu. Sbalil jsem si svejch pár svršků a o pár dní později vyrazil ke kosmodromu.
Poprvé po dlouhý době jsem jel hromadnou dopravou a můžu vám říct, že jsem si tehdy myslel, že horší zážitek už nemůže být.

IV.

Na kosmodromu už byla halda cestujících a taky se tu poflakovala část posádky. Když jsem viděl tyhle týpky, tak se ve mě vzedmula první vlna podezření, že něco není v pořádku. Další šok jsem utrpěl, když místo lesklých kosmických lodí, jsem uviděl ty dva rezatý vraky.
Jestliže na ranveji se ta sebranka snažila ještě alespoň o náznak vlídnosti, tak v momentě, kdy jsem se jakž- takž poskládali dovnitř, s tím byl konec, po luxusu a pohodlí, o kterým se zmiňovaly reklamní letáčky, nabyla ani ta nejmenší stopa. Loď čpěla starobou, rezem a plísní. Při startu se nám všem komplet udělalo blbě, zatímco posádka sakrovala, že to po nás nebude uklízet a ať si to po sobě koukáme utřít sami.
V podobném duchu potom uběhla celá cesta. Nevím, jaké to bylo v sousední raketě, ale ta naše se během celýho letu neustále chvěla, pořád v ní něco praskalo, chřestilo a klepalo. Tu a tam s prudkým zasyčením praskla trubka, nebo se zajiskřením začal hořet některý z mnoha kabelů, táhnoucích se celou lodí, jako nekonečný hadi. Příčiny mnoha dalších poplachů nám naštěstí zůstaly utajeny a my jen zaznamenávali, jak posádka, jadrně klejíc, dusá po lodi sem a tam za neznámým cílem.
Jen občas se přišoural náš „průvodce“ – poďobaný feťák s pohledem upřeným kamsi, a utrousil něco o tom, že v páté sekci museli chlapi udělat pořádnou záplatu.
Zatímco na začátku cesty byly havárie jen občasné, tak na konci cesty už to byl jev téměř permanentní a posádka byla neustále zaměstnávána tím, že loď flikovala na nejméně desítce míst najednou. Na opravu nebo výměnu už nebyl čas.
Během cesty jsme se naučili rozeznávat alespoň některé muže z posádky podle jména. Ten s fousem a bílou jizvou byl Rolf. „Náš feťák“ se jmenoval Sam a chlapisko s fousama, co připomínaly kaktus, byl Rodrigo.
Voda byla hnusná – páchla žabincem a ani jídlo nebylo o nic lepší. Já měl sice odolnej žaludek, protože jsem osm let chodil jíst do závodní kantýny, ale stejně jsem si nezvykl, a ostatní na tom byli ještě hůř. Když jsme tedy konečně uviděli cíl naší cesty, koukali jsme na tu planetu, jako na zem zaslíbenou.

V.

Podle konvence se směli osidlovat jen planety bez známek vyspělejší civilizace. Malé společnosti si ale nemohly vybírat a tak na celou konvenci kašlaly spoléhajíce na to, že pojem „ vyspělá civilizace“ je velmi neurčitý. A tak se za vhodnou považovala každá planeta s příhodnou atmosférou.
Přistání se velice blízce podobalo havárii. Loď se zmítala jako v předsmrtelných křečích a pokoušela se zlomit v půli.
Nedá se říct, že jsme z lodi vyšli – spíš jsme se vypotáceli jako mátohy. Po dlouhém pobytu v lodi a přestálých útrapách, jsme všichni měli pleť šedavě bílou, a ani posádka na tom nebyla o moc lépe. Bylo na nich znát, že jsou všichni rádi, že se loď z posledních sil přece jen dobelhala ke svému cíli a taky byli všichni hned o kus příjemnější.
Kokosové palmy, písečné pláže, ani krásné blondýnky se nekonaly, ale přesto ty první kroky po cizí planetě byly hlubokým zážitkem. Vzduch se nám zařízl do plic jako pila. Ty sebou zaškubaly a já si v záchvatu kašle všiml, že ostatní na tom nejsou líp.
Museli jsme dovnitř a až třetí den jsme se aklimatizovali natolik, že jsme mohli ven bez problémů.
Teprve teď jsme si uvědomovali, jak je vzduch v lodi vydýchaný a nepříjemně zatuchlý. Začali jsme s vykládkou a stavbou provizorních příbytků.

VI.

Dva dny po tom, co jsme dostavěli tábor, přišel první útok v noci. Nejprve zapálili stany. V panice vybíhající lidé se pak stali jejich snadnou kořistí. Do praskotu plamenů a bolestných výkřiků raněných, se ozývalo tlumené „puf- puf“ jejich vzduchových pušek.
Uprostřed tábora stal kapitán a řval jako pominutý, aby zorganizovala obranu. Bylo to marné. Zatímco ONI byli ve tmě a měli nás osvětlené ohněm požárům, my byli týmž ohněm oslněni a neviděli jsme nic. Bylo to jednoduché, prosté a účinné.
Masakr skončil teprve nad ránem, kdy taky přišel milosrdný déšť, který uhasil ohně.
Téměř jedna třetina z nás byla mrtvá a měli jsme mnoho těžce i lehce zraněných. Spousta materiálu a zásob byla zcela zničena.
Pohybovali jsme se potácivě tím přízračným ránem. Někteří z nás uklízeli trosky a třídili použitelné zásoby, další pak ošetřovali raněné. Bylo to horší než ty nejstrašidelnější sny, byla to skutečnost! Pohybovali jsme se jako automaty. Kapitán z částí těch, kteří na tom byli nejlépe, snášeli mrtvé a pak je s pomocí transportéru odváželi do blízké rokle. Tam na ně potom nahrnuli hlínu. Víc už se dělat nedalo.
Tak proběhlo celé dopoledne v truchlivé náladě. Odpoledne přišel další liják. Husté provazce bičovaly zem tak prudce, že jsme se poschovávali, kde se dalo. Nakonec déšť ustal tak náhle, jako začal. Mraky se roztrhly a ukázalo se slunce.
Kapitán rozhodl, že bude vhodné prozatím ustoupit do lodi, která nám může poskytnout maximální možnou ochranu.
S pocitem poražených jsme začali nakládat to, co jsme před pár dny vyložili. Po dešti se zdvihla hustá mlha. U konce psychických i fyzických sil jsme se ploužili tím bílým mlíkem. V té chvíli přišel jejich druhý útok. Byl ještě prudší a ničivější než ten noční.
Jen hrstce se podařili dostat se do bezpečí kosmické lodi. Ven jsme se odvážili až teprve tehdy, když se mlha rozplynula. Z těch, kteří zůstali venku, nepřežil nikdo. Všechny mrtvoly byly barbarsky rozsekány a většinu mrtvých jsme se ani nepokoušeli identifikovat.
U kmene jednoho z vysokých stromů leželo strašlivě rozbité tělo kapitána, kterého jsme poznali jen podle jeho modré uniformy. Vypadal jako hadrová loutka bez kosti, kterou tam někdo pohodil.
Jeho nástupcem se stal modrooký Roger. Uklízet materiál nemělo cenu- všechno bylo zničeno, a tak jsme se vrátili do lodi. Seděli jsme v řídící kabině a padali otázky po příčině. Přitom vyšlo najevo, že z finančních důvodů neměla výprava žádné zabezpečení, které je při vstupu na cizí planety obvyklé. Došlo k prudké hádce. Někteří byli toho názoru, že posádka je zodpovědná za tuhle apokalyptickou katastrofu. Já a několik dalších jsme byli jiného názoru. Byl jsem i proti nápadu vyjít ven a pokusit se pohřbít nebožtíky. O možnosti protiútoku jsme vůbec neuvažovali- vždyť jsme měli jen několik ručních zbraní.
Nakonec nás naši odpůrci zabarikádovali ve velíně, odzbrojili a vyrazili ven.
Už se nevrátili a mohli jsme si lehce domyslet, co se jim stalo.

VII.

Vedle Rogera tu z posádky zůstal ještě Rodrigo a zcela apatický Michael. Mimo mě pak Eva, Maria, Horác a Erik.
Prošli jsme lodí a shromáždili všechny zásoby. Roger mezitím doloval z palubního počítače, jakou máme naději na cestu zpět. Pak přišel s tím, že máme málo paliva a na návrat není ani pomyšlení. Roger navrhnul zkusit dosáhnout blízké hvězdy, která měla podobný planetární systém jako tato a měla mít i planetu s dýchatelnou atmosférou. Všichni jsme souhlasili – horší než tady už to nikde nemůže být. Pryč- jenom pryč z tohohle pekla!
Jestliže první cesta byla pro nás nepříjemná a nepohodlná, tak tato byla ještě mnohem horší. Uzavřeli jsem všechny systémy, které bylo možno postrádat a dohodli jsme se na maximální úspoře vzduchu, vody i potravin. Ty části lodi, ve kterých během letu vznikla porucha, jsme museli oželet a zavřít. Loď se vlekla vesmírem jako raněné zvíře v poslední agónii. Jak ubíhal den za dnem, uzavírali jsme jedno oddělení za druhým a ustupovali před zkázou. Naštěstí hlavní a nejdůležitější části byly zdvojené a nevypověděly službu.
Většině z nás vlivem špatné stravy a vzduchu s malým obsahem kyslíku prožívala cestu v jakémsi blouznivém deliriu s minimem jasných chvilek.
Konečně se cíl naší cesty přiblížil natolik, že jsme mohli vidět naší planetu pouhým okem. Byla studeně zelenomodrá jako oko mořské panny. Bylo už na čase – 3/4 lodi již byly nepoužitelné a náš prostor se zmenšoval každým dnem.

VIII.

Potom se špice naší rakety zařízla do atmosféry jako nůž. Ze všech stran se ozýval strašlivý nářek namáhaných částí pláště a my měli dojem, že se loď pokouší obrátit naruby jako rukavice a vyhřeznout jí obtížný obsah svého vnitřku do okolí.
Připoután ke křeslu padal jsem tmou a chvilkovým milosrdným bezvědomím vstříc planetě. Během kratičkých jiskřiček střízlivého vědomí jsem vnímal bolestí zkřivené tváře ostatních. Náhle mně před očima vybuchl obrovský gejzír světel a gigantický náraz mě vrhl dopředu. Anatomické křeslo, ve kterém jsem byl zakuklen, absorbovalo většinu kinetické energie, ale stejně jsem měl pocit, že mě chtějí popruhy zformovat do vosí fazóny. Přímo bytostně jsem cítil, jak je plášť lodi trhán a rván povrchem planety – stejně jako trhá běsnící pes nevítaného vetřelce. Šíleným řevem a rámusem jsme byli zcela pohlceni, zařezával se nám do každého kousku těla.
Pak to v jediném okamžiku vše ustalo. Bylo ticho, jen od terminálu bezbarvý a nezúčastněný hlas ohlašoval odečtené údaje.
Byl jsem ohlušen tím tichem a zrak mě taky zlobil. Seděl jsem a pokoušel se vstřebat tu skutečnost, že jsem to přežil a že jsme zachráněni.
Loď připomínala spíš hromadu šrotu a byl vůbec zázrak, že s námi dokázala doletět až sem a nerozpadnout se. O dalším letu však nemohl uvažovat ani ten největší optimista...
Všichni jsme vrávoravě vstávali z křesel a dívali se jeden na druhého. Vypadali jsme hrozně - spíš jako oživlé mrtvoly. Nebylo divu.

IX.

Nejdřív jsme sedali trochu do pořádku a pak se sešli v řídící kabině. Přístroje ukázaly, že na téhle planetě je přímo ideální atmosféra, ale rozhodli jsme se, že nebudeme opakovat stejnou chybu a naší základnou bude loď.
Venkovní kamery byly rozbité. Opatrně jsme tedy otevřeli dveře přetlakové komory. Naše loď ležela uprostřed háje vzrostlých kokosových palem jako ryba na talíři. Za lodí se táhla dlouhá brázda zkázy, ale tak tři sta metrů před přídí se blyštělo azurové moře čeřené nepatrným vánkem. Na obzoru přecházelo téměř bez známky přerušení do oblohy téže barvy. Vzduch byl čistý, svěží a byl prosycen vůni moře.
Zcela uchváceni tou nevídanou krásou, která se nabízela naším pohledům, vystoupili jsme ven. Naše nohy se zabořily do jemného písku. Všichni se jako omámení rozběhli na břeh. Vrátil jsem se pro jednu z posledních pistolí a zajistil vchod dovnitř. Přidal jsem do kroku, ale ostatní už byli dost vepředu. Na pláži byli lidé! Sotva si nás všimli, začali něco křičet a rozběhli se směrem k nám.
Když přiběhli blíž, viděl jsem, že to jsou všechno krásné opálené blondýnky . Můj sen se splnil! Konečně jsem se po prožitém pekle dostal do ráje!
Dívky už byli u nás, stále se smály a já v jejich ústech uviděl dlouhé bílé trojhranné zuby. Vytasil jsem pistoli, ale už bylo pozdě. Jedna z blondýnek se zakousla Evě do krku. O kousek dál bojoval Rodrigo proti několikanásobné přesile a ostatní na tom v jediném okamžiku byli obdobně. Nemohl jsem se přinutit vystřelit, abych přitom nezranil někoho z našich i když v téhle situaci, už to bylo jedno. Vypálil jsem tedy do vzduchu, ale jediný efekt, který to mělo, byl ten, že jsem upoutal pozornost i na sebe. Další se rozběhla ke mně. Zařval jsem, otočil se a dal se na útěk. Nikdy jsem nevěřil, že dokážu tak rychle utíkat. Tělo, nezvyklé na námahu, už po stovce metrů bolelo a v plících mi chrčelo. Několik posledních metrů už jsem se pohyboval z posledních sil, mátožně jako stroj.
Zastavil jsem se až u lodi. Musel jsem se nutit ke klidu, abych dokázal chvějící se rukou vyťukat kód. Zdálo se mi, že se ústí přechodové komory otevírá s děsivou pomalostí. Teprve, když jsem byl uvnitř, tak jsem se ohlédl. Nikdo z našich za mnou neběžel, pronásledovaly mě jen dvě blondýny. Vystřelil jsem a jejich štíhlá těla pohltila velká žhavá koule.
Ještě dlouho jsem čekal, zda se někdo z našich neobjeví, ale nedělo se nic. Zavřel jsem vchod a šel si sednout do řídící kabiny. Moje mysl už dávno vyčerpala zásobu normálních lidských reakcí a tak jsem tam jen seděl a civěl před sebe...

X.

Na odlet není ani pomyšlení. I kdyby loď byla schopná odletu, stejně bych jí nedokázal pilotovat. Mám tu sice zásobu potravin, ale co potom?
Nakonec jsem se rozhodl, že až to toto dopíšu, vydám se ven seznámit se s krásnými dlouhonohými blondýnkami…..

Poznámka: Pouzdro s dopisem bylo nalezeno v malé záchranné kapsli starobylého typu, která byla zachycena na okraji našeho planetárního systému. Podle palubních přístrojů k nám putovalo 2583 let.