Konečný artefakt.

Konečný artefakt




Prolog.
Již dlouho se ve světě vedou debaty na téma: navštívili mimozemšťané v dávné minulosti naší Zemi?
Důkazy, které přepokládá jedna strana jako průkazné, druhá odmítá, zpochybňuje, nebo přímo označuje za padělané. Základní problém všech těchto indicií je v tom, že i když v mnohých případech zpodobňují velmi podivné bytosti nebo předměty, nelze žádný z nich jednoznačně a nezvratně označit za mimozemský.
Ty možná již byly nalezeny a zničeny. Další nepoznány odpočívají v šeru depozitáře nějakého muzea, zcela zapomenuty. Mohou však ještě dosud ležet v zemi a my chodíme třebas jen kousek od nich. Vždyť archeologicky byla dosud prozkoumána sotva nepatrná část zemského povrchu, o mořích a oceánech, které zabírají 3/4 zemské plochy nemluvě.
Leží TAM hluboko v zemi a čekají...

Kapitola I. Předehra.

Všechno to začalo v roce 19.., kdy jsem zcela náhodou potkal dr. L. Součka. On, tehdy velký a uznávaný spisovatel, a já se svými začátečnickými pokusy. On se svou obrovitou a rozložitou postavou a já hubený střízlík.
Snad právě tento groteskní rozdíl ho zaujal natolik, že se se mnou začal bavit. Spojovala nás oba dva záliba v záhadách, ale znova: Tam, kde on měl encyklopedické znalosti, já věděl jen útržky.
Možná mu dělalo dobře přednášet své hypotézy a domněnky. Snad právě díky tomu, že byly vysloveny, dostávaly ucelený tvar. Jisté je, že mi věnoval víc času, než bych očekával, přestože právě tehdy dokončoval své dílo, na kterém mu velmi záleželo – své třetí Tušení a věděl, že závodí se smrtí. Ta přišla o Vánocích...
V novinách jsem si přečetl o tom, že jeho třetí knížka se těsně před smrtí za velmi podivných okolností ztratila a pak už bylo okolo L. Součka ticho řadu let. Popravdě jsem se i já přestal o záhady zajímat. Oženil jsem se a po roce pronikal do záhad, jak správně přebalit svého potomka a tak pro mě na dlouho vše ostatní přestalo existovat.
Teprve po letech jsem si přečetl celou historii ztraceného rukopisu v knížce Po stopách bludiček. Byla tu zmínka i o podivném kachli, který se po smrti L. Součka za velmi záhadných okolností ztratil, nebo, přesněji řečeno, byl ukraden.
Vzpomněl jsem si na něj docela přesně. Měl lesklou polituru, hnědou barvu a velikost tak 30 x 30 cm. Vím také, že mu L. Souček, tehdy pro mě z neznámých důvodů přikládal velkou důležitost. Jistě o tom tehdy mluvil nejen se mnou, což jistě byl důvod, proč byl kachel ukraden.
Nad knížkou jsem si smutně vzpomněl na svůj velký vzor, posteskl si nad nespravedlností, že si smrt musela vzít právě tohoto všestranného génia, a zase utíkaly dny jeden za druhým a už jsem na vše téměř zapomínal, když jsem jednou šel kolem starožitnictví na Uhelném trhu. Pražáci ho jistě znají: Je to malý krámek se spoustou výloh. Když mám trochu času, rád se podívám, co tam mají zajímavého a hezkého. Nejsem žádný odborník nebo sběratel starožitností, dělám to jen tak, pro potěchu oka.
Tentokrát to však bylo něco zcela jiného, protože v pravém rohu výlohy mě upoutal hnědý kousek. Čím déle jsem se na něj díval, tím jsem byl fascinovanější, protože jsem si byl stále více jist, že je to zcela jistě onen kousek z majetku L. Součka, na kterém si tolik zakládal.
S nosem na skle jsem ho téměř hypnotizoval a zdálo se mi, že poznávám i vlasovou trhlinu v glazuře, vedoucí z levého rohu téměř do středu.
Zcela omámen jsem zašátral v peněžence a prohlédl si hotovost a o několik vteřin později jsem už vstupoval do krámku, abych zaplatil alespoň zálohu. Pokusil jsem se také vyzvědět jméno prodávajícího, ale odpovědí mí byl jen soustrastný úsměv prodavačky, že lituje, ale ze jména prodávajících se jaksi... tedy jestli chápu...
Chápal jsem.
Druhý den jsem vyplenil spořitelní knížku se svými úsporami a odnášel si kachel ze starožitnictví vítězoslavně domů. Vím, že se to může zdát směšné, ale tiskl jsem ten balíček k prsoum jako ztraceného a znovunalezeného syna a doma jsem si ho prohlížel znovu a ujišťoval se, že je to jistojistě ON.

Musím se přiznat, že mojí ženu, jinak velmi tolerantní, málem chytil amok, když se dozvěděla, kolik jsem za kachel zaplatil.
„Copak je to za krám?“
Vysvětlil jsem jí to.
„Víš docela jistě, že je to on?“ vyptávala se nekompromisně dál moje choť.
Popsal jsem jí, proč se domnívám, že je to právě ten kachel, který zdobil pracovnu L. Součka a navrch i celou jeho pohnutou historii.
„No dobrá,“ souhlasila už mírněji, „ale stejně ti nebude k ničemu. Ti lotrasové, kteří ho ukradli, jistě měli spoustu času na to, aby se mohli dopídit jeho tajemství.“
Jsou chvíle, kdy mi její neprůstřelná logika doslova fascinuje. Měla samozřejmě pravdu a já byl bláznivej pošuk. Když viděla, jak mě to zdrtilo, tak mi ta dobrá duše nejen odpustila, ale ještě mě naopak pobídla: „Třebas se tím ani moc nezabývali, nebo jim něco uniklo, a ty na to přijdeš.“
Byla k pomilování...
Odešla a nechala mě s mými nepříliš radostnými myšlenkami a kachlem coby předmětem doličným. Zas a zas jsem si ho prohlížel. Na líci bylo velké slunce, vlevo nahoře s čárami představující paprsky okolo, které svítilo na jakousi groteskní a neforemnou postavu. Zatímco slunce bylo vyvedeno velice zdařile a věrně, postava byla jen ledabyle odfláknutá.
Na rubu byly jen dva otvory, skrz které byl provlečen mosazný kroužek na pověšení a datum 12. 7. 19.... Zkusil jsem s ním zatřepat, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by uvnitř bylo, i když na poklep nevydával dutý zvuk. Pak jsem si uvědomil, že totéž přede mnou jistě zkoušel i předešlý majitel a pokud by uvnitř něco bylo, jistě by neváhal kachel rozbít. Prohlédl jsem si ho pozorně a kromě nepatrné spojové spáry po obvodě a oné již zmíněné na líci jsem nenašel žádnou známku poškození.
Byla to taková jednoduchá věc, která, když jsem se na ní díval, nemohla přece skrývat žádné tajemství, nebo vlastně jedno: Proč si na tomhle mizerném krámu L. Souček tak zakládal? Že by to byl jeden z jeho oblíbených žertíků a mystifikací? Seděl jsem, díval se na tu zpropadenou věc a potichu začal zuřit. Posléze jsem to vzdal, kachel si pověsil na zeď, coby symbol své blbosti, a rozhodl se, že se tím už dál nebudu zabývat.

Kapitola II. Obrat.

Protože v životě je většinou všechno jinak, než si to ve svých hlavinkách laskavě sesumírujeme, tak tomu bylo i v historii s kachlem. Myslel jsem, že se mi podaří na celý trapas zapomenout, ale nebyla to pravda. Visel tam nad mým pracovním stolem jako vykřičník a stále mě přitahoval.
Díval jsem se na něj a v duchu se ptal: Proč? Nedalo mi to a znova jsem ho brával do rukou a přemýšlel nad jeho tajemstvím. Stále jsem se zaobíral hříšnou myšlenkou ho rozbít a na druhou stranu si říkal, že je to pitomost, protože uvnitř nemůže nic být.
Díval jsem se na to sluníčko a na tu divnou pomačkanou postavu a uvažoval, CO to vlastně představuje. Mohlo to mít nějakou souvislost s astrologií nebo alchymií. O obojí se L. Souček intenzivně zajímal. V astrologii by slunce představovalo vladařský princip, kdežto pro alchymisty bylo slunce symbol všeho vědění, osvícení adepta.
To by mohlo být ono, protože tady slunce jasně osvěcovalo postavičku. Podivné na tom bylo to, proč byla tak zdeformovaná. Snad pod tíhou nového vědění? Nebo snad slunce představovalo jen nějaké tvrdé záření, které toho člověka zmutovalo?
Ne! To je přece úplná blbost a ty potřebuješ mokrej hadr na hlavu, protože začínáš fantazírovat, řekl jsem si a kachel zase pověsil na své místo, abych ho za čas opět sundal a pokračoval v dumání a vymýšlení podobných šílených teorií. Tak to šlo několik měsíců, skoro až do zimy, kdy se u mě objevil můj dávný kamarád z mládí Petr Langr. Spolu s jeho objevením se události začaly velice podobat lavině. Nejprve se pohybovaly pomalu, ale pak už se na nás řítily naprosto nekontrolovatelně. Ale nepředbíhejme.
Jako kluci jsme spolu jezdívali na čundry pod širák. Později, když už jsme byli starší, se Petrovi podařilo koupit chatu na K... Nebylo to žádné snobské hnízdo, ale pravý trempířský srub na nádherném místě s rozhledem do kraje. Navíc mělo tohle místo tu výhodu, že nebylo přístupné autem, a tak tu jeho chatka zůstala osamocená.
Petrovi to místo učarovalo natolik, že se tam po rozvodu usadil natrvalo. Vybavení tu bylo, pravda, trochu spartánské, ale jemu to nijak nevadilo a trávil tam celé dlouhé týdny nepřetržitě.
Jak už to tak bývá u kamarádů, kteří se delší čas neviděli, i my jsme si uvařili kafíčko, otevřeli lahvinku červeného a navzájem si sdělovali novinky, nadávali na šéfy a na neposlušné a odbojné potomky.
Během řeči zaregistroval i moji novou ozdobu. Zvědavě se zeptal: „Co je to?“
Moc se mi nechtělo vyprávět, jak jsem ze sebe udělal grandiózního pitomce, ale pak jsem si řekl, ale co, je to přítel, ten se ti smát nebude, a celou historii jsem mu vyprávěl.
Petr se nesmál, ale naopak mě pozorně vyslechl, přešel ke kachli, a protože byl silně krátkozraký, zblízka ho dlouho studoval a pak řekl: „Mě to nejspíš připomnělo Mnicha.“
„To jako myslíš nějakého svatého muže, učence nebo zasvěcence tajemství, alchymistu?“ Zaujalo mě to. Vstal jsem stoupl si vedle něj a začal rajtovat své oblíbené teorie..
„Ale ne, nevyšiluj!“ zarazil mě Petr, „Já myslel úplně něco jinýho. Mnich je velký menhir, který je kousek, pár kilásků, od mé chaty. Ono i u nás je spousta menhirů, ale většinou se o nich málo ví. Neděláme jim takovou reklamu, jako například v Bretani. Víš, co je to menhir?“
Jen jsem pokýval a vybídl ho, aby pokračoval.
„Říkají mu Mnich, protože připomíná vyzáblou, nahrbenou postavu v kutně a je taky takovým otazníkem. Víš, že u nás je v okolí vápencové podloží, však se tu v minulosti vápenec těžil ve spoustě malých, dnes již zapomenutých lomů a je tu i nespočet větších i menších jeskyň. No a Mnich je z čediče. Nejbližší výskyt čediče je odsud dobrých 20 km. Ten kámen byl nepochybně přepraven ve starověku, ale nikomu není jasné, jak ho přetáhli tak daleko, a potom ještě navíc do kopce.“
Visel jsem na něm pohledem: No a...?“
„ No nic, to je všechno."
Ale mně myšlenky už letěly novým možnostem. Zakousl jsem se do toho a obracel to jako rukavici. Ze všeho nejradši bych se k Mnichovi vypravil hned, ale v tomhle počasí to bylo nesmyslné, a tak jsem zatím mohl rozvíjet jen své úvahy.
Prvním otazníkem bylo, jak se L Souček k tomuhle kachli dostal- S tím souvisela otázka, zda nejprve našel Mnicha a pak teprve objevil kachel, který mu cosi připomněl, a nebo to bylo naopak. Byla tu i třetí možnost, že nechal tu věcičku vyrobit. Teď, když jsem byl přesvědčen, že jsem chytil stopu za správný konec, šly moje úvahy vpřed mílovými kroky.
Datum na rubu určitě znamenalo den, kdy L Souček Mnicha navštívil. Podíval jsem se do životopisné tabulky, kterou jsem si pro tuto příležitost vyrobil a zjistil jsem, že to muselo být někdy v době jeho studií.
Dalším předpokladem bylo, že L. Souček v blízkosti něco objevil. To něco bylo tak zajímavé, že o tom nikdy nikomu přímo neřekl a možná teprve o mnoho let později nechal vyrobit kachel, který k jeho tehdejšímu nálezu ukazoval cestu. Důvod, proč zvolil právě tento způsob, mohl být různý: třeba mohl být žertík toho milovníka záhad, rébusů a hlavolamů. Skoro ho vidím, jak se usmívá a říká si: „Jen si s tím lamte hlavu!“
Co se týkalo možnosti opět najít místo, kde leží to, co tam tehdy L. Souček nalezl, bylo okolí, jak říkal můj přítel Petr, doslova prošpikováno jeskyněmi a starými lomy. Mohli bychom to místo hledat v členitém terénu celou věčnost. Jedinou nadějí bylo právě to datum na rubu. Byl jsem stoprocentně jist, že kachel je mapkou k „pokladu“ a na každé správné mapce přece musí být nějaký výchozí bod. Tím je zde Mnich a jeho stín nám v den, který je na rubu ukáže cestu k ... k čemu? Nevěděl jsem, ale jedno bylo jisté: bude to zajímavé!

Kapitola III. Pátrání

Muselo však uběhnout ještě hodně času, během kterého jsem hořel netrpělivostí a také jsem se zas a znova probíral svými úvahami a vývody a ujišťoval se, že jsou správné. Konečně sešel sníh, rozkvetly sněženky a bledule, aby bylo všem jasné, že jaro je tu. Přesto jsme s Petrem moudře usoudili, že bude lépe, když naší výpravu ještě nějaký čas odložíme, až bude počasí stálejší a terén způsobilejší.
Konečně jsem jedno páteční odpoledne s batohem, do kterého mi moje milovaná choť nacpala spoustu lahůdek, aniž byť jen připustila možnost oporu, opouštěl Prahu.
Petr vlastnil malého, ale čiperného renoltíka, a tak netrvalo dlouho a vymotali jsme se z blázince pražských ulic a namířili si to ven. Posléze jsme zastavili u malého domečku pí Mrázkové. Stará důchodkyně tu žila na samotě jen s kozou Lízou, několika králíky a nezjistitelným počtem koček, pro které byla výše zmíněná Líza dvorní dodavatelkou mléka. Petr měl s babkou dohodnuto, že tu může garážovat svého miláčka, aby mu nebylo ublíženo.
Zaparkoval ho tedy ve staré stodole, vyndali jsme svoje zavazadla a vydali se tak jako za starých časů pěšky do Petrova srubu. Zpočátku cesta mírně klesala a šlo se mi lehce, ale už asi po kilometru se mi začaly popruhy zařezávat do ramene a zezadu mě do žeber tlačila krabička nějakých obzvláště pomstychtivých sardinek.
Petr, ačkoliv nesl mnohem větší zátěž, se nezdál být vůbec unaven, ale já toho měl brzy dost a funěl jak lokomotiva. Znechuceně jsem shodil batoh a klesnul vedle něj. Petr se mi smál: "„To víš, já tuhle cestu s bagáží absolvuji skoro každý den, tak jsem v kondici, kdežto ty jsi zpaďourovatěl.“
„Ale kdepak, „ bránil jsem se já, „ já jsem přiotrávenej těma výfukovejma plynama a podobným svinstvem, a tak mě tenhle čerstvej luft trochu položil. Jen počkej, až chytnu druhej dech.“
„Jen abych nečekal do tmy.“
Ještě chvilku jsme takhle laškovali, ale pak jsem si hodil ten nesmyslně těžký batoh zase na záda, konzerva se mi opět zapíchla mezi žebra, ale statečně jsem stoupal vzhůru a říkal si, že asi takové pocity zažívá šerpa vlekoucí náklad po Himalájích.
Náklad v batohu těžknul a těžknul, a tak jsem do Petrova srubu dorazil s jazykem vyplazeným jako bernardýn, už s posledních sil.
„Nechceš se podívat ještě dnes na Mnicha?“ dráždil mě Petr.
„Jak je to daleko?“ odpověděl jsem s ledovým klidem. Hrál jsem tu hru s ním, ačkoliv jsem věděl, že bych neušel už ani krok a stejně se stmívalo a na průzkum nemohlo být ani pomyšlení.
„Slabé dva kilásky,“ dělal i Petr jakoby nic.
„Tak jdem!“ já na to a pak jsme se oba začali řechtat. Zas jsme byli dva mladí blázni, kteří tahali telata s celtou a pár konzervama a spali pod širákem.
Uklohnili jsme si večeři, která mi mimochodem chutnala líp než v nějakém restaurantu, a vzpomínali na staré časy. Pak Petr hrábnul kytaře do strun a já najednou zjistil, že si všechny ty písničky našeho mládí pamatuji.
Byl to bohatýrský večer!
Zato ráno bylo kalné a pošmourné a my zjistili, že jsme zaspali. Budík, který se nás už před dvěma hodinami marně pokoušel vzbudit, se na nás vyčítavě díval. Zatímco se vařila káva, připravili jsme si vše, co budem na své výpravě potřebovat. Petr odněkud vylovil záhadné mosazné monstrum a tváře se záhadně, pravil: Zdalipak víš, co toto je?“
Jen mlhavě jsem tušil.
Pyšně pokračoval: „Tak to je, chlapče nevzdělaný, pravý a nefalšovaný sextant hrozného piráta Černovouse! Je to naše základní pomůcka, která nám, když pánbůh dá, pomůže najít ten tvůj hledaný a vytoužený poklad.“
Byl naprosto nepřerušitelný, a tak i když jsem samozřejmě věděl, kam míří, nechal jsem ho mluvit.
„Jak jistě víš, naše matička Země se pohybuje okolo Slunce, a proto nevrhají předměty během dne a v průběhu roku stín na stále stejné místo, neboť jak jsme jasnozřivě a geniálně usoudili, pokud si pamatuješ, jde nám o stín Mnicha a nebudem tu sedět a čekat na červenec. Doufám, že nebudeme muset moc běhat.“
Mrkl na zamračenou a dodal: „No zatím to vypadá, že ani nebude za čím se honit.“
Přesto jsme se vydali na cestu. V odhadu vzdálenosti Petr silně prohádal, alespoň já měl ten dojem. Cesta klesala. Pak zase stoupala a klikatila se tak, že by si na ní i žížala zlomila páteř ( tedy pokud by nějakou měla). Ale když jsme se tam dotrmáceli, stálo to zato. Na svahu na velké louce stál vysoký čedičový balvan jako hrozivě vztyčený prst proti nebi. To se milostivě umoudřilo, mraky se roztrhaly a mezi nimi občas vykouklo sluníčko a tak jsme měli naději. Shodil jsem batoh a fascinovaně si menhir prohlížel. Opravdu vypadal přesně jako postava na kachli a připomínal mírně shrbeného mnicha v kutně.
Petr, který tu podívanou již znal, mě nechal kochat se a věnoval se mezitím mnohem prozaičtější činnosti. Nařezal asi deset kolíků, které nám měly pomoci při sledování stínu.
Na místě, kde jsme stáli, jsme zarazili první a pak asi v půlhodinových intervalech další a další. Jak den postupoval, byl jsem stále zoufalejší. Sextant nám sice pomohl překlenout rozdíl mezi dnešním dnem a 12. červencem, kdy tu podle našich úvah byl na návštěvě L. Souček, ale i když jsem si byl jist, že je to správné místo, vějíř byl příliš velký.
Slunce už pěkně postupovalo, ale my seděli a zachmuřeně pozorovali neradostné výsledky naší práce.
„ Poslyš,“ navrhl jsem nepřesvědčivě, „ v poledne byl stín nejkratší a byl na palouku, kde určitě nic není, takže bychom se měli spíš zaměřit na ranní a večerní úseky. Možná taky stín ukazuje jen směr nebo nějaký bod, který by nám měl pomoci v orientaci.“
„Tak jó,“ přikývl Petr trochu poraženecky a coural se nepříliš nadšeně ke kolíkům, které představovaly ranní pohyb, ale už za necelých deset minut na mě nadšeně halekal z jakéhosi chroští. Přilít jsem k němu ozlomkrk. Už mě očekával, nadšeně se pásl na mém rozdychtěném kukuči a pak pyšně vkráčel do roští. Stál tam takový trochu přerostlý vápencový kvádr a o nějakých deset metrů další. U něj bylo něco, co kdysi dávno muselo být cestou.
„Bílý muž jít se mnou, Vinnetou znát cestu!“ vtipkoval a oči se mu leskly nadšením. Únava a malomyslnost byly tatam. Batohy s jídlem jsme nechali na místě a vzali si jen baterky a to nejnutnější. O pár minut později popohánění zvědavostí už jsme byli na cestě. Ta nás vedla do malého údolíčka obklopeného skalami. Nebylo pochyb, tady se kdysi těžilo, ale teď už byl lom zarostlý docela slušně vzrostlými stromy. Rozhlíželi jsme se kolem, ale neviděli nic světoborného. Lom neměl kulatý tvar a připomínal spíš bumerang. Prohlídly jsme oba zákruty a už jsme se skoro vraceli, když se mi náhle sevřelo hrdlo a tak jsem beze slova ukázal na to, co jsme napoprvé přehlédli. Za jedním křovím zel velký černý otvor do skály. Štola!

Kapitola IV. Finále.

Neváhali jsme ani vteřinu a vydali se k otvoru. Byla to ražená štola s primitivní výdřevou. Rozsvítili jsme baterky, ale pak jsme raděj jednu zhasli, kdoví jak dlouho budeme uvnitř!
Postupovali jsme opatrně vpřed, ale zatím to nevypadalo na to, že by nám hrozilo nějaké nebezpečí. Chodba zvolna klesala a stáčela se trochu doleva. Čím níž klesla, tím v horším stavu byla výdřeva. Pak za jednou zákrutou chodba končila a rozestupovala se do velkého prostoru. Okamžitě jsem si uvědomil, že to není přírodní jeskyně, protože stěny byly příliš hladké. Teprve pak jsem si uvědomil, na co se to vlastně dívám. Vápencové podloží tu končilo a k němu bylo těsně přilepeno obrovské, patrně kruhovité těleso, částečně zasypané hlínou. O jeho velikosti a tvaru jsme si mohli dělat jen neurčitou představu, protože z něj byla vidět jen část. Staří barabové, kteří se sem prokopali, nemohli dál, a tak TO zkoušeli obkopat. Tím vznikl tento prostor. Teprve, když narazili na okraj, mohli pokračovat dál.
Těleso mělo jedno okruží široké asi 4 m a až na vlasové spáry téměř hladké. Bylo matné a světle šedivé. Další okruží, též hladké, bylo o několik odstínů tmavší. Poslední viditelná část byla již téměř černá a nad zemí tu byl k vidění jakýsi svorník, něco co by mohlo být kloubem a snad začátkem teleskopické nohy... a nebo taky ne, těžko říct. Ve světle baterky jsme toho mnoho neviděli, ale jedno bylo jisté: Ať to bylo cokoliv, zcela určitě to tu pod vrstvou zeminy leželo mnohem dřív, než sem přivandroval praotec Čech a spol.
Trvalo hezky dlouho, než jsme se ze šoku nad tím nálezem trochu vzpamatovali a vydali se prozkoumat chodbu dál. Nedošli jsme daleko. Provizorní výdřeva ve vlhké půdě zpuchřela a chodba byla zavalená. Petr na to posvítil baterkou a lakonicky pravil: „Konečná!“
Vrátili jsme se zpět a znovu TO zkoumali. Petra napadlo: „Poslyš, co kdyby jsme zkusili odebrat vzorek?“ A aniž čekal, co já na to, majznul do toho cepínem. Ihned začal sakrovat, protože cepín se od toho odrazil a na povrchu TOHO nebylo ani škrábnutí. Musel jsem se smát: „Tohleto je materiál, kterej je asi dělanej na to, aby vydržel onačejší nárazy. Taková rána je pro něj jako komáří polechtání.“
Stál jsem tam a nadšeně hulákal: „Četl jsem toho létajících talířích a ufouňácích tolik, že jsem tomu nevěřil. Teď už chápu, co to muselo udělat s panem Součkem...“ Vpředu v chodbě před námi něco zapraskalo a zachrastili pár spadlých kamenů. Petr mě drapsnul za rameno a naléhavě mi syčel do ucha: „Buď zticha a padáme!“
„Proč, vždyť tu nikdo není, tak proč mi...“
Neurvale mi přikryl pusu a táhl mě pryč. Škrundání před námi i za námi se stávalo aktuálnějším, tu i onde se sypala zemina a padaly kamínky. Teprve tehdy ke mě dorazilo poznání a natáhl jsem krok.
V každém správném filmu zával spadne vždycinky přesně na místo, které hrdinové před momentem opustili, ale já vás musím, zklamat, spadlo to teprve tehdy, až když jsme byli venku dobrých dvacet metrů daleko. Taky jsme nebyli žádní hrdinové. Oba jsme se třásli strachem, já měl srdce v krku a byl jsem rád, že jsem si nenadělal do kalhot.
Když si na to vzpomenu, řeknu vám: Byl to tenkrát fofr!
Pořádnou chvíli to dunělo a z ústí štoly se valil mrak prachu. Ještě dlouho jsme tam stáli a nebyli schopni pohybu, ale nakonec jsme se zmátořili a vydali se na zpáteční cestu. Dorazili jsme na mýtinu, sebrali batohy a klopýtali do srubu. Nikomu z nás nebylo zrovna do řeči. Styděl jsem se. Svým hulákáním jsem způsobil sesuv a nebýt Petra, tak jsme už teď zpívali s adělíčkama na kůru, nebo, což je v mém případě pravděpodobnější, hráli v pekle mariáš s bezohledně blufujícími ďábli.
Když jsme dorazili do srubu, zdrceně jsem hodil bágl a sesul se do křesla. Petr odněkud vylovil láhev a nalil nám vrchovaté decky. Podal mi jednu: „ Na! Zasloužíme si to!“
Zvrhnul tu svoji do sebe a šel dát na kafe. Napodobil jsem ho a skutečně mi to udělalo dobře. Jak se mi alkohol rozléval po těle, třes ustupoval. Petr přinesl dva kouřící šálky, sedl si ke mně a relaxoval.
„Díky, že jsi mi zachránil život, připadám si jako dokonalej vůl!“ konečně jsem byl schopen souvisle přemýšlet.
„Když bys prolez tolik děr jako já, tak bys to zaznamenal taky. Byli jsme oba z toho nálezu tak trochu mimo. Bylo to tam už v takovém stavu, že stačilo málo a...“
Nedokončil. Hlas se mu zlomil vzpomínkou na prožitou hrůzu.
„Pro dnešek toho máme dost, tak to sezení rozpustíme a jde se na kutě.“
Ještě několikrát jsme si mlčky nalili, ale pak už se šlo doopravdy spát.

Kapitola V. Ústup.

Ráno jsem se probudil a měl jsem pocit, že mám hlavu jak pátrací balon a v něm buší snad celé spojené ocelárny. Vstal jsem a obstaral snídani, jejíž součástí byl i parádní „smrťák“. Petr, probuzen vůní kávy, se vyhrabal ze svého pelechu, a když si vzal můj dryák, jen vyvalil oči, ale pochvaloval si: „To je ono! To jsem potřeboval!“
Naše nálada byla stále ještě pod bodem mrazu, ale už to bylo za námi a my přeci jen byli schopni o tom povídat.
Celá historie se zdála být skoro jasná. Mladý student L. Souček asi zkoušel, tak jako všichni, slasti trempířského života. Je pravděpodobné ( i když mně se o tom nikdy nezmínil), že jeho koníčkem bylo prolézání všemožných děr a jeskyň. Dá se to soudit i z toho, že mnoho hrdinů jeho knížek prolézá všelijaké podzemní prostory. Je vcelku logické, že si vybral právě zdejší krasový kraj a udělal náhodný objev. V tehdejší době o UFO nebyla ještě ani zmínka, ale jistě velice dobře tušil, že je to něco velmi neobvyklého. Určitě se chtěl vrátit a tak, když hledal nějaký orientační bod, všiml si, že stín Mnicha ukazuje místo, kde začíná cesta k lomu.
Je možné, že to byl právě tento nález, který mu byl impulsem, aby se začal zajímat nejen o UFO, ale o vše tajemné a záhadné.
Brzy taky pochopil, že to co objevil, je asi nějaké mimozemské kosmické plavidlo, a věděl, že kdyby o tom informoval úřady, zakrátko by okolí bylo oploceno, přišli by „sovětští odborníci“ a vše by bylo taj. dův a L. Souček- spisovatel, by nemohl vydat ani řádku.
Později, když už věděl, že se tam sám nebude moci vrátit, nechal udělat kachel jako vodítko svým následovníkům („Kteří to tak grandiózně zpackali,“ dodávám já)
„Dobře, to je minulost, a zapadá to víceméně do sebe, ale co my teď v jiných časech?“ položil Petr otázku, která musela padnout. A sám si odpovídal: „Sami dva se do závalu nemůžeme pustit. I kdyby jsme měli štěstí a nezbuchlo nám to znova, trvalo by nám to celou věčnost. A jít za někým? Co bychom mu mohli nabídnout? Pohádku o zasypaném talíři? Každý nás bude mít za blázny nebo podvodníky. Nikdo do tak pochybného podniku nepůjde.“
„Co kdybychom se pokusili najít místo, kde leží,“ navrhl jsem.
„A jak?“
„Možná by šlo zkusit to minohledačkou, ale čert ví, z jakého to je materiálu. Mohl by to být titan, křemík, tahle prvky jsou teď v kosmonautice děsně v módě, nebo taky něco úplně jinýho. Já nevím, nejsem metalurg. Ten krám tam odpočívá už léta a nebylo vidět, že by mu to vadilo. Vsadím se, že zezhora není vůbec vidět a roste na něm hezky vzrostlej les.“
„Takže nic. Zabalíme se, cestou si dáme gáblík, já tě vrátím do lůna matičky Prahy a talířek necháme odpočívat tam, kde je. Zdá se, že je mu fajn a nic mu tam neschází.“
Jeli jsme do Prahy a oba jsme měli mizernou náladu. V jídle jsme se jen nimrali a pivo chutnalo spíš jako břečka. Doma nás moje choť sjela všeznalým pohledem a vyhodnotila to: „Nic nenašli, milánkové, co?“
Co jsem jí měl vykládat?! Přikývl jsem a poraženecky se odplížil do pokoje. I když mě Petr celou cestu domů přesvědčoval o tom, že za nic nemůžu, stále jsem si to vyčítal a nemohl strávit to zklamání. Moje manželka brzy poznala, že jsem nabit novinkami a nedalo jí to ani trochu námahy to ze mě vypáčit. Jak jsme to vyprávěl, zdálo se mi, že je to už dávno.
„...A tak jsme teď v koncích a UFO tam leží někde hluboko pod zemí,“ končil jsem své vyprávění.
„Ten talíř určitě nelítal na dobrý slovo a třeba by se to i po těch letech dalo zjistit, zaměřit, nebo tak?“
V rozpacích zmlkla a dívala se jak valím oči. Je fakt, že jedna ženská někdy vidí dál, než dva chlapi s dalekohledem.
„No jasně!“ jásal jsem. „ Jsi génius! Atomovej pohon, zbytkový záření, dozimetr nebo gigr. To je ono!“
Dívala se na mě poněkud vyděšeně. Vlepil jsem jí pusu, až to mlasklo, a letěl k telefonu shánět Petra. Volal jsem agenturu, pro kterou pracoval, ale nebyl k mání. Slyšel jsem lhostejný hlas sekretářky: „Pan Lang je pryč, pan Langr je v terénu, pan Langr...“
Tak to šlo skoro týden, než se mi ve sluchátku ozval jeho sytý bas: „No co je? Copak hoří?“
Ztlumil jsem hlas do konspirativního šepotu a sděloval: „Mám nový směr pátrání v akci kachel.“
„Tady orel, tady orel, rozumím, přepínám!“ šaškoval Petr. Pak ale dodal:“ Měl by si čas dnes odpoledne?“
„Jo.“
„Tak v tý naší...“ a zavěsil.
Sešli jsme se v hospodě na rohu, kde jsme se scházívali už dávno, a motali se kolem biliáru stejně jako parta kluků, která tam byla i dnes. Petr seděl u rohového stolku, cucal pivo a vše, co jsme nedávno zažili, jakoby nebyla pravda. Vypověděl jsem mu novinky, a když jsem skončil, jen se ušklíbnul: „No dejme tomu, že někde schrastím Giegrův počítač částic a to místo najdem. A co pak? Krumpáče a lopaty?“
„Ne, samozřejmě, že ne, ale budem vědět, kde leží a odkud je k němu nejblíž, kdyby něco...“
„No dobrá. Popřemejšlím, poohlédnu se.“
Považoval to za uzavřené dál už jsme se věnovali vzpomínkám na mládí.

Kapitola VI. Epilog

Listí žloutlo, přicházel podzim a my jsme stáli v hájku podivně pokroucených stromů. Giegerův přístroj před námi ležel jako oltář, tichounce pípal a my věděli: Leží tam, hluboko v zemi a čeká...