Vyvrhel

Noční krajinu ozařoval svit měsíce. Lesní mýtinou se nesl jen občasný zimní vánek. Mráz byl štiplavý, okolo stálo pouze pár jehličnanů a několik padlých stromů. Ve stínu jednoho z posledních velikánů lesa stál muž. Oděn v černém by byl světem neviděn, kdyby nebylo světla jedné z lun. Výraz jeho tváře byl trpělivý, ustrnulý v okamžiku dávných vzpomínek. Občas se dotkl svého meče, aby si připomněl, proč tu je. Do dlaně ho štípal chlad.

Ve vzpomínkách se vracel k okamžiku, kdy se poprvé ocitl v této chladné zemi. Se svou lodí musel přistát dál od vesnice, možnosti přistání byly minimální. Krajina byla hornatá, pokrytá hustými lesy. Jeho palubní počítač mu doporučil místo přistání na nedalekém palouku, co nejblíže místu pobytu muže, kterého hledal několik měsíců. Skenováním terénu mu navigace zobrazila nejbližší vísku. Podle zdrojů by se vyvrhel měl zdržovat v této oblasti.

Muž v černém přistál, zapnul maskování lodi a vydal se k místu, které mu jeho palubní počítač vyznačil. Do vesnice dorazil pěšky za úsvitu. Vesničané se ho báli, vyhýbali se jeho pohledu, měli ho za démona. Věřili pověrám o zlu, které se snáší z nebes v pekelných vozech. Okolo radnice stála skupinka mužů. Jejich zraky se stočily k němu. Něco si zamumlali a každý z nich odešel opačným směrem.

Muž v černém se zahleděl na nejbližšího z nich a pomalu řekl: „Stůj, neublížím ti.“

Vesničan se zastavil a opatrně se otočil.

„Hledám jednoho z vás. Přišel k vám před několika lety. Myslím, že víš, koho hledám. Vyřiď mu, že na něj večer počkám v lese za vesnicí. Bude vědět, kde mě najde.“

Vesničan se přes snahu zalhat nakonec podvolil tlaku vůle tohoto cizince a se slzami v očích přikývl. Muž v černém se otočil a odešel vstříc mrazivému větru. K lodi se nevrátil; věřil, že se hledaný dostaví. Cítil to.

Došel k místu budoucího shledání, meč u boku byl připraven na nadcházející střet. Zvuk nočního tvora narušil tichou zimní krajinu. V hlavě se mu ozvala slova kodexu. Kvůli tomu tu je. Kodex – to je jediné, na čem záleží. Jeho životní pouť má jen jednu pravdu, a ta je v kodexu. Už od útlého věku ho učili tato slova: „Nikdy nepoznaš radost – radost vede ke ztrátě. Nikdy neprožiješ lásku – láska vede k obavám, obavy vedou ke vzteku, vztek vede ke zlu.“ To byly myšlenky, které mu vštípili jeho učitelé a rádci. On se jimi řídil. Byli pro něj vším.

Večerní klid náhle narušily zvuky lámavého sněhu. ,,Barzacku '' oslovil nově příchozího.

„Znáš mé jméno? Čekal jsem, že někdo přijde,“ řekl Barzack.

Muž v černém se otočil ke svému sokovi. Porušil si kodex, musel jsi vědět, co bude následovat.“

Na tváři Barzacka se objevil odevzdaný úšklebek. „Ano, vím, čím jsem se provinil. Snažil jsem se jen ochránit někoho, na kom mi záleželo. Neprosím o smilování, nelituji toho. Neudělal jsem to kvůli moci. Kdybych měl možnost udělat to znovu, udělal bych to zas. Miloval jsem ji a oni mi ji vzali. Bylo správné je potrestat.“

Z boku si vzal svůj meč a odhodil ho ke svému sokovi. Naposled se podíval do jeho modrých očí. „Ochraňoval jsem mír, bojoval jsem za to, co považuji za správné. Můj boj je u konce.“

Muž v černém aktivoval svůj meč; zelená záře čepele ozařovala jeho tvář. „Udělám, co musím,“ řekl klidně.

Barzack se hrdě narovnal a výzvu přijal: „Udělej to.“

Jedním švihem meče muž v černém ukončil život vyvrhela. Švih byl nepatrný, Barzack upadl bez známek života na zem. Studený sníh zmírnil jeho pád.

Muž v černém přikráčel k nehybnému tělu, zasunul čepel svého meče a bez známek lítosti se otočil a odešel směrem ke své lodi. Čerstvě namrzlý sníh křupal pod jeho nohama. Byl to jediný zvuk široko daleko. Splnil svůj úkol. Mohl se vrátit ke svému řádu s hrdostí. Mise byla splněna. Mladý Jedi netrpěl výčitky svědomí, ve své hlavě cítil jen klid.V myšlenkách se opět vracel ke slovu kodexu: „Strach vede k hněvu, hněv k nenávisti, nenávist vede k utrpení.''