Roj

"To není možné!", třásl se Kurtovi vzrušením hlas, zatímco aktuátory monotónně bzučely. Roky výzkumu, nervů a zničených vztahů. Konečně to přišlo. Provázání.
Hlavou mu projela ostrá bolest. Zdálo se mu, že v rohu Zóny zahlédl jakousi formaci.
Zóna byla speciální oblast v laboratoři institutu pro biohybridní entity, Prováděly se zde převážně tajné kvantové pokusy za vládní granty nebo za peníze gigakorporací.
Přilepil si dlaně ke spánkům.
Bzučení narušil syntetický hlas Adama, profesorova biohybridního asistenta.
"Jsme na šedesáti procentech. Most se začíná stabilizovat."
Formace získala tvar siluety. Jakoby reagovala na Kurtovu bolest.
"Proč tu kape voda, Adame?", procedil mezi zuby Kurt.
"Myslíte-li to cvakání", rychle odvětil asistent, "není to voda. Kvantování se dostává do interference s přepínáním aktuátorů."
Teď.
V rohu Zóny bylo velmi živo. Jakoby se tam rojily miliony těl hymerů, zvláštního hmyzu ze špinavých kaisanských doupat. Pulsující a vibrující tvar. Tvar člověka.
Náhle to vystřelilo ke Kurtovi končetinu.
Hlava mu třeštila. Natáhl ruku naproti.
"Tati!?", řekl polohlasně směrem k Zóně. Po tváři se mu rozkutálela slza.
"Je mi to moc líto!"

---

Oddíl Grruaxhu právě opsal ve vzduchu půlkruh a chystal se zaútočit na oslabené formace královnina vojska. Věřili, že plní svatý úkol samotného Matxhulu, nejvyššího z nejvyšších. Považovali se za poslední šanci lidu Caxlad. Poslední vzedmutí pravé víry a kosmické pravdy.
Mexhragovy krovky se nervózně chvěly. Čtyři z jeho šesti končetin svíraly berlu Xó tak silně, že bylo slyšet drobné praskání chitinu. Byl šamanem Roje již šestnáct generací. Zná zaklínadla, která slouží jako tajné schránky temného dědictví Velké pravdy.
Věděl. Nastávala další transformace. Zprávy přicházely z celé planety. Dokonce už měli jméno - kai sanx gghxi, lid otrávených genů. Ovládali jazyk Caxlad, jejich zemi nazývali hymeria a mutovaly do strašidelných tvarů. Měnili tisícileté zvyky, ztráceli končetiny a své zrůdné potomstvo krmili z výčnělků na tělech zvláštní tekutinou.
Šaman se při těch vizích oklepal hnusem.
"Nesmíte myslet na Chicxulub! Už ne!", kázal oddílu Grruaxhu. Několikrát za den. "Naši předkové, velcí Kethuron, jsou mrtví! Nemyslete na Chicxulub, nevolejte Kethuron. To jsou nebezpečná přání. Končí smrtí. Jako Caxlad! Kaisanci jsou nevyhnutelní, ale nemusí být poslední!"
Jeho mantra nezůstala bez odezvy. Gardy královny Krekkeeppeteh dělaly svou práci precizně. Zanedlouho tedy Mexhrag, vyvolený šaman lidu Caxlad, stanul před její výsostí.

---

Nasadil si brýle. Měly výraznou černou obroučku. Ukazováčkem si je posunul až na kořen nosu. Rozhlédl se po posluchárně… a nadechl se.
"Naše poslední setkání přineslo pár otevřených, provokativních témat. Dnes se s nimi zkusíme popasovat. Měli jste týden na přípravu. Kdo jste připravil které?"
Na poslední větu vložil důraz. Nerad mluvil v minulém i budoucím čase. Čas ho vlastně nezajímal. Nebyl důležitý. Ne pro to, na čem intenzivně roky pracoval. Jeho poslání. Dost šílené na to, aby se stal akademickým vyvrhelem. Nebo nositelem Nobelovky. Se sebevědomím sobě vlastním se klonil k té lepší variantě.
Studenti mlčeli tak intenzivně, že na chvíli zapochyboval, zda vůbec nějaké zadání učinil. Záhy se však nesměle zdvihla paže jednoho z přítomných. Rychle se chytil příležitosti.
"Ano Kurte, co pro nás máš?", vyzval studenta doktor Cerny.
"Já… vzal jsem si… chtěl jsem…". Kurt ztichnul, zrudnul a s prosebným výrazem civěl na doktora.
"Ano?", pobídl Kurta doktor.
"Dobře… ehm. Zkoumal jsem téma, které jste označil jako… jako chuťovku".
Doktor se pousmál a v očích mu zajiskřilo.
"Tedy… hledal jsem… ehm… aplikoval jsem, tedy ověřoval jsem vaši tezi založenou na principu neurčitosti", vyklopil ze sebe nervózně Kurt.
"Jistě, Heisenbergův princip neurčitosti. Moje oblíbené téma", pousmále se doktor a posunul si brýle ukazováčkem.
"Pojďme zapojit i ostatní, tohle téma bude vyžadovat kolektivnější přístup - Elso, jak bys princip popsala ty?", obrátil pozornost na blonďatou dívku ve třetí řadě.
Elsa byla vždy sázka na černou. Kurt ji obdivoval. Rychlost jejích reakcí. Vždy uměla říci správné věci v pravý čas. Trochu jí záviděl.
"Ten princip říká, že v mikroskopickém světě… é… člověk v jednu chvíli nikdy nemůže vědět kde přesně se něco nachází a zároveň jak rychle se to pohybuje. Jakože čím víc přesně chci znát polohu, tím hůř změřím rychlost.", odvětila Elsa.
"Dobře, a k čemu je to dobré?", pokračoval doktor.
"Ve světě kvant bychom bez poznání neurčitosti třeba neměli magnetickou rezonanci", doplnila.
"Můžeš nám objasnit, jak magnetická rezonance souvisí s tématem?", navázal doktor.
"Jo Elso, vysvětli nám to, jako vlezu nevlezu do tunelu magnetický rezonance?", šklebil se Denny. Denny byl klasickým prototypem slabšího studenta se silnými ambicemi. Na semináři se udržel díky bohatým rodičům, štědrým sponzorům univerzity.
"Ššššš", sykl na něj doktor.
"Fungování rezonance je o tom, že jádra vodíku mají v lidském těle "nezřetelnou" energii a tak reagují na magnetické pole přesně tak, jak je třeba", dodala Elsa a postavila se.
"Myslím tím, že jádra vodíku nemají přesně definovanou energii", dokončila Elsa.
"Ano, je to zajímavý paradox", usmál se doktor a zahleděl se do prázdna.
Posmutněl. Pak vzal sklenici vody, kterou měl na svém stole a zvedl ji proti světlu.
"Díky tomu, že na kvantové úrovni nemůžeme být nikdy přesní, můžeme v našem makrosvětě činit přesné lékařské snímky", řekl a napil se.

---

"Jsem tu Eriku", zarezonovalo Velkému S v hlavě. Ucítil zvláštní pocit, že ho někdo pozoruje. Vlk, ten neúnavný šmírák myšlenek.
"Ok, za chvilku jsem tam, přepínáme na krkofon", odpověděl Velký S. Za několik okamžiků už přistával se svým dronem na rohu Trumpova bulváru a ulice Strugackých.
Místo i čas schůzky vybral geniálně. V tuhle dobu se na křižovatce nachází stovky stánkařů a každou minutou tudy proudí tisíce lidí. Ideální krytí.
"Tady to je", řekl Moe a podával Erikovi "Velkému S" Sykesovi malý, skleněný hranolek.
"Schovej to, blbe!", syknul Erik a nervózně se rozhlédl kolem sebe.
Kolem nich proletěl kurýr na dynabiku. Sotva stačili uhnout.
"Potřebuju jenom vědět", dodal a Moe mu poskytl identifikační údaje, které mu budou stačit k rozjetí celé akce. Najít, napíchnout Vlka, získávat data, získat profesora. Jeho výzkum je klíčem. K takové úvaze jej alespoň dovedla síť jeho informátorů.
Přistihl se, že se slabě usmívá. Moe na něj nechápavě koukal.
"A teď se ztrať!", houkl Velký S. Cítil se vzrušený skutečností, že jeho setkání s tím, co kdysi ztratil, začíná nabývat reálné podoby.

---

Kurt Lanegan vyšel hlavní chodbou ven a zastavil se pod stříškou vstupních dveří institutu. Experiment v Zóně jím viditelně otřásl. Hustě pršelo a límec jeho kabátu se během dvou sekund zformoval do pohodlné kapuce. Zatímco tančil mezi kapkami na protější stranu ulice, zahlédl u obrubníku malý, nervózně světélkující roj hymerů. Hlavou mu bleskla scéna v Zóně.
"Jaké to asi je, žít mezi obry", zamyslel se při pohledu na ta drobná stvoření. Mávnul na exovizor, který sejmul jeho biometrické údaje. "Identifikován občana Lanegan s oprávněním devět", oznámil stroj a přivolal dron odpovídající postavení budoucího pasažéra.
Než Kurtovi úplně zvlhly boty, dosedl dron luxusní třídy K neslyšně na chodník. Káčko, jak se zjednodušeně této třídě dronů říkalo, se vyznačoval vysokou mírou pohodlí. Iontový pohon zase zajišťoval velmi tichý provoz.
Nastoupil a zmizel i s dronem nad špičkami mrakodrapů Rudého cípu, obchodního a společenského centra Xerxesu. Hlavou se mu honily myšlenky na to, co dnes zažil v Zóně. Příliš zvláštní a příliš nepravděpodobné, až sám chvílemi pochyboval, zda se skutečně staly.
"Vypněte si mentat, profesore a buďte opatrnější. Děkuji za spolupráci", zaznělo mu znenadání v hlavě. Byl to VLCM, kterému se ve městě familiérně říkalo Vlk. Virtuální lokátor citlivých myšlenek, digitální entita rozprostřená v síti mentatu. Jejím úkolem bylo střežit myšlenky lidí, jejichž neurální synapse byly označeny příznakem utajení "citlivé" a výše. Označování a čtení synaptických značek bylo pochybnou výhodou života ve velkých megapolích, jako je Xerxes. Vlk dokázal vyčíst ohrožení nositele myšlenek. Umožňovalo to skenování změn v mozku nositele během vypjaté situace. Vlk mohl údajně rozhodnout o vymazání části vědomí. V krajním případě i o silném elektrošoku. Alespoň se o tom šíří zvěsti. Ve skutečnosti "zásahu" Vlka nikdy nikdo neviděl. A pokud ano, nemluví o tom.
Profesor Lanegan přejel dvěma prsty tam a zpět po pravém zápěstí. Biosenzor zareagoval a kůže na zápěstí modře zasvětélkovala. Cítil uvolnění a mírnou euforii. Mentat byl mimo.
Zbytek cesty přemýšlel nad důsledky provázání. Nad dopady do dalších činností na projektu, do mezilidských vztahů, řádu vesmíru. Čas se při těch úvahách na moment začal chovat bláznivě. "Není před a po", blesklo Kurtovi hlavou. Čas ztrácel svou linearitu. Zóna naznačila, že nejde o pouhý konstrukt v jeho hlavě.
Ale dlužil tátovi. Nechal ho v tom. Tenkrát. Musí to dotáhnout. Myšlenky se rvaly o jeho mysl jako hyeny. Bolely. Sáhl do kapsy a vytáhl malou ampuli. Vložil si ji pod jazyk a čekal, až Vaskomazin zabere.

---

"Kweeeht šššar! Doprdele, vždyť je to vařící!", vyjekla Lena na staříka napůl kaisansky, když se snažila vysrknout klubko kouřících nudlí z bambusové misky. Před několika okamžiky ji vytrhla nervózně z mozolovitých rukou pouličního prodejce ramenu. A teď se jí na jazyku nepříjemně klube puchýř. Věděla, že se musí uklidnit. Jinak se zase něco podělá. Jako tenkrát v Appehah, kdy zařvalo pět kaisanců.
Člověk by do ní neřekl, že umí zformulovat takhle peprné věty. Malá, drobná bruneta s pronikavýma hnědýma očima, oblečená do teknarové kombinézy s dvojitou membránou. Ideální pro zdejší proměnlivé klima. Špatné pro duši. Kéž by se z té nepříjemné slupky mohla vysvléknout!
Srkla si horkého vývaru, tentokrát o poznání opatrněji, než když se rázně pustila do nudlí a užívala si teplo, které se jí pomalu rozlévalo po hrudi. Milovala jídlo z ulice, ale štvali jí přistěhovalci. Kaisanský stařík, který jí prodal ramen, nepřítomně koukal na pánev, kde se smažili hymeři - hmyz, který přišel spolu s kaisanci, jehož smaženou podobu tolik milovali.
"Erkuhus šer", špitl za ní stařík, otočila se na něj, změřila pohledem a téměř řečnicky se zeptala "mám si krýt záda?". Stařík se usmál a obrátil svou pozornost zpět k syčící pánvi.
Užívala si jídlo a nechala myšlenky, ať si chvíli hrají samy se sebou. Než stačila dojíst, oznámil ji Velký S krkofonem všechny potřebné informace. Někdy, a v případě Leny, která se pohybovala v určitém prostředí, byla komunikace mentatem příliš… neintimní. Navíc aktuálně nešlo o žádnou prkotinu, šlo o zaměstnance IBHE. Podobný kšeft už nedostala měsíce a tak to nechtěla pokazit. V duchu se rozčílila na kaisanského staříka. Pocit odpovědnosti a vidina slávy ji ovšem tlačily do úpornosti a překotnosti. "Špína jedna smradlavá!", křičela na starce ve své hlavě. Uvědomila si, že se vlastně žádný obchod s Velkým S neobešel bez spěchu. Takže dělala chyby. A jednu takovou má nejspíš právě před sebou. Věděla, že to bude mít důsledky. Ale dohoda je dohoda. A ona dohody plní. Věděla, že je to naposledy. Dluh bude splacen.
"Uran mizí za obzorem", zazněla poslední informace od Velkého S. I když to byl studený parchant, jak mu často říkala, byla tentokrát jeho hlase patrné drobné zrnko nejistoty. "Proč mu na profesorovi tak záleží?" pomyslela si. Ale vzápětí si tyhle úvahy zakázala. Příliš přemýšlení zabíjí. Alespoň v její branži.
Zahodila misku do B-boxu a namířila si to k nejbližšímu exovizoru.

---

Zdál se mu zvláštní sen. Takový, co se rodí z nenápadného přechodu mezi bděním a spánkem. Kdy mysl neumí rozeznat, co je skutečné a co už výplod způsobený přívalovou vlnou koktejlu adenosinu a kyseliny gama-aminomáselné.
Dívka běžela podél jeho kabrioletu. Zpomaleným pohybem střídala nohy a vystřelovala kolena vysoko do vzduchu. Snažil se jí pohlédnout do tváře. Nešlo to, oslňovala ho zlatavá záře zapadajícího Slunce. Oči fascinovaně sklouzly na její průsvitné vlasy. Divoce se zmítaly v proudu vzduchu. Jakoby každý vlas žil vlastním životem. Plochý předek vozu rozrážel další a další kubíky vzduchu před sebou. Ten melodický smích. Zvuk přecházel od zvonivého až po dutý. On však měl po celou dobu silný dojem, že ho hřeje. Je… měkký. Bylo to uvolňující, cítil splynutí.
Znenadání se na něj prudce otočila. Čekal krásnou tvář. Žádná tam. Projela jím zdrcující vlna úzkosti. Zlatavé vlasy ustoupily. Zíral na něj velký hmyzí obličej. Nafukoval se, až zabíral skoro celý zorný úhel. Hýbal rty a něco mumlal. Byly to rty? Zněl dutě. Kurt neslyšel, ale v jeho mysli vznikal samovolně význam.
"Ššššakssssi…", zadunělo mu hlavou.
Pak se ozvala překvapivá rána a Slunce vmžiku zapadlo.
"Profesore Lanegane, během jedné minuty budeme přistávat ve vaší rezidenci".
Škubl sebou tak, až ho píchlo u srdce.
Dron měkce nehlučně dosedl na čtyřdenní trávník a dveře se automaticky otevřely.
"Děkujeme vám za využití služeb exotaxi".
Vystoupil a nadechl se chladivého vzduchu. Pohladil rukou trávu vlhkou večerní rosou a na chvíli se zadíval na poslední paprsky mizející za siluetou mrakodrapů Rudého cípu. Otřel si orosené čelo a úlevně vydechl.
Dron zmizel mezi stromy a Kurtovi blesklo hlavou, proč Vlk nereagoval na jeho snění.
Došel k zadním dveřím domu, které se automaticky otevřely. Vstoupil dovnitř a interiér ožil příjemnými tóny plazmového osvětlení, zatímco malý kompaktní roj hymerů odšuměl do temnějších zákoutí domu.
"Vítej doma Kurte, steak a portské?".

---

"Elsin příklad s magnetickou rezonancí, i ten, řekněme poněkud neobratný popis Heisenbergova principu, jsou v pořádku. A teď, Kurte, pokračuj", navázal doktor na studentův výklad.
"Děkuji. Takže… aplikoval jsem princip neurčitosti, hypoteticky samozřejmě, mimo doposud zkoumaný rámec neživých předmětů. Zajímalo mně, jestli se tímto principem může řídit třeba podvědomí nebo dokonce vědomí. Jestli dokážeme vlastní vůlí ovlivnit to, kde se právě teď nachází nějaká věc. Možná nejen věc, ale i myšlenka."
Else spadla na stůl sponka. Podívali se na sebe s Kurtem a usmáli. Kurt si odkašlal.
"Pohrával jsem si také s představou, jestli tím principem může vznikat interakce mezi dvěma nebo více různými lidmi. Jestli jeden člověk může ovlivňovat stav mysli někoho jiného.", konstatoval Kurt.
Jeho projev, když se uklidnil a opadla z něj nejistota, byl velmi pragmatický a zapálený. Svoje domněnky začal potvrzovat složitými rovnicemi, kterými popsal celou hlavní obrazovku.
"Dospěl jsem k závěru, který mi přijde…", pak se odmlčel a s mírně nepřítomným pohledem architekta, který právě navrhl obří gotickou katedrálu, přelétl skromné publikum v místnosti.
"Vemte si čas Kurte, ale pak bychom rádi slyšeli tvůj závěr", zareagoval na Kurtovu krátkou odmlku doktor.
Kurt se nadechl a opatrně pokračoval.
"Přijde mi, že… začnu z jiného konce.", nervózně škubl ramenem.
"Lidský mozek skládá informace z minulosti, z budoucnosti a také z přítomnosti do konstrukcí, které vytváří iluzi vědomí a času. Výsledkem je, že o sobě "víme" tady a teď.", Kurt se pousmál a rychle dodal, "že platí cogito ergo sum… přemýšlím tedy jsem."
"Hej Kurte, tohle je fyzikální seminář, ne filozofickej!", vykřikl Denny, o kterém si učitelský sbor i mnozí studenti mysleli své, nicméně štědrost Dennyho otce vůči univerzitě udržela emoce osazenstva učebny na uzdě.
"Denny… to, že nedokážeš najít spojnici mezi různými disciplínami neznamená, že neexistují", udusil doktor vlídným tónem případný další pokus o sabotáž Kurtovy úvahy. "Kurte, dál prosím", navázal.
"Ano. Zároveň je lidská mysl pozitivistické zařízení - nezná negativní reakce. Je to takové to klišé, rodiče vám řeknou 'nespadni', ale mozek vnímá jen 'spadni'… a tak sebou praštíte". Posluchárnou zašveholilo krátké hihňání.
"To ovšem znamená, jak jsem odvodil na obrazovku, že naše mysl může využitím principu neurčitosti, pozitivismu, narušovat časoprostorové kontinuum. A nejen to."
"Jak myslíš to narušování?", zeptal se doktor.
"Když dokážeme vytvořit neurčitost pozorované věci, můžeme stejně tak zpochybnit čas. Protože čas bez prostoru nemůže existovat. A naopak".
"Bla bla bla, to jsou strašný blbosti Lanegane", roztrhl Denny Kurtův výklad. "A jak to dokážeš?", vyzval ho.
"Buď zticha Denny McEllistere!", okřikla ho Elsa.
"Ty buď zticha socko!", odpálil zpět Denny.
Elsa se na Dennyho pohlédla tak, jak hleděl Caesar na Bruta a spolek jeho kumpánů. Před očima se jí promítly všechny ty chvíle, kdy Dennymu u McEllisterů pomáhala se základním učivem. Kdy jí jeho otec soukromě prosil, ať nenechá Dennyho rupnout z astrofyziky. Věděla, že jeho rodiče bojují o víc, než pouhou prestiž studia na nejlepší univerzitě ve státě.
"Tvůj brácha je tím příkladem, který snad pochopíš", přeťal jí tok myšlenek Kurt, jako by byl na ten moment telepat.
Denny okamžitě ztichl a podíval se na něj s otevřenou pusou. Jeho obličej pochmuřel a oči zčervenaly.
"Někdy si přejeme strašné věci, protože si myslíme, že se nemohou stát", doplnil Kurt.
Denny se rozplakal a překotně vyběhl z posluchárny.
Elsa s Kurtem se na sebe podívali. Dalších slov již nebylo zapotřebí.

---

"Kurte! Jídlo!"
Z okna se linula vůně nedělního oběda.
"Ještě chvíli mami!", ozvalo se z garáže.
"Synku, podrž ještě tohle", požádal vlídně otec a podal mu ovladač.
Rozměrná krabička s velkým červeným tlačítkem působila v jeho drobné ruce nepatřičně. Byl vzrušený a vystrašený zároveň.
"Neboj se Kurte, jen počkej, až ti řeknu", pohladil ho po hlavě.
Vzduch kolem nich provoněl ozon.
"A teď to zmáčkni"
Kurt zvedl oči od tlačítka a zpozoroval, že se tátovi za zády něco děje. Jakoby maminka neuklidila prach a pustilo se do něj tornádo.
"Tati!", vykřiknul.
Z tátových přístrojů vycházel zvláštní kolísavý hluk, který neustále zesiloval.
"Kurte, zmáčkni to!", volal otec na Kurta.
"Tati!", Kurt byl paralizovaný pohledem na vlnící se vzduch plný malých černých kuliček. Jak zvuk zesiloval, jakoby se temné mračno se zvětšovalo a zmenšovalo v jeho rytmu.
"Kurteee!", křičel otec.
Kurt upustil ovladač a zakryl si oči.

---

Dorazila na adresu, kterou jí předal Velký S. Byla ráda, že mohla konečně vyskočit z hrčícího dronu, který vypadal, že se s každým otočením listů vrtulí zřítí do ulic Oblouku na hlavy nic netušícím místním. Její přílet mohl způsobit výjimečný humbuk, drony téhle kategorie tu místní neviděli mnoho let. Všude ale vládl klid.
Kdysi býval Oblouk periférií, ve které se zdržovala nešťastnější část střední třídy. Nebývalo tu příliš bezpečno, přestřelky na denním pořádku. A bylo jedno, jestli šlo o pašeráky s Vergem, pouliční verzí Vaskomazinu, nebo dětské gangy soupeřící o každou píď tohohle prokletého místa.
Lena mrkla. Víčka o sebe neslyšně klapla. Na ten kraťoučký moment se všechno zachvělo. Mihotavé já na okraji rozervaného útesu vědomí. Minulost. Víčka se od sebe odlepila.
A současnost? Mnohem fádnější, téměř nudná. Ulici už téměř pokryla modř soumraku. Neexistující stará výstavba padla již dávno za oběť realitním makléřům a jejich hladovým klientům. Vybudovali zde unavená, věčná sídla, ve kterých trávili zbytky času, které zůstaly po odečtení nekonečných hodin přesčasů utopených zbytečnou, rytmicky se opakující činností pro gargantuovské státní korporace. I zde však existovaly výjimky. Jednu takovou představoval zvláštní život Kurta Lanegana, profesora astrofyziky a psychologie, toho času hostujícího poradce neurčitého projektu v Rudém cípu.
Měl by tu být, měl dorazit před půl hodinou. Lena chtěla dát vědět Velkému S mentatem, že je na místě. Souběh jiných událostí byl však rychlejší, a tak se stalo, že v ten samý okamžik zaznělo pištění z namodralého šera nedalekého pozemku. Cosi odhodilo Lenu pár metrů vzad. Ucítila pach škvařícího se teknaru. Ležela na zemi a otřesená pozorovala, jak jí odpadávají kusy kombinézy, které již podlehly vysokému žáru, způsobeného kombinací kinetické energie projektilu z gaussovy pušky a absorpčních vlastností teknaru.
Lena vyděšeně vyskočila, vrhla se za plot nejbližší zahrady a začala se sebe freneticky strhávat oděv, jehož doutnající uhlíky začaly bolestivě olizovat její tělo. V duchu byla překvapená sama sebou reakcí na nastalou situaci - zatímco se neslyšně ironicky usmívala, projelo jí hlavou, že takhle si to svlékání kombinézy, o které již pár desítek minut stála, nepředstavovala.
"Kurva eS!, co je to za kreténa, co do mě šije galuskou?", zářila Lena do mentatu. "Říkals, že to bude čistý, že profesor je podle dohody náš a zatím si tu se mnou někdo hraje na kočku a myš", stěžovala si.
"Drž se plánu, o ten písek v soukolí se postarám", odvětil až příliš klidně Velký S. a odmlčel se.
Uslyšela rytmus kroků, které se rychle přibližovaly k plotu. Tep se jí zrychlil a srovnal tempo s nezvaným příchozím. Od teď už ani nehlesla. Postava, které patřily kroky, se zastavila. Něco cvaklo a Lena zachytila na zlomek vteřiny siluetu roje. V šeru zahrady toho moc neviděla, ale to se mělo brzy změnit. "Jak se o ní dozvěděli?", mihlo se jí hlavou, než ji pohltila adrenalinová tsunami.
Fluorodrony uposlechly příkaz svého pána a v houfu se přehouply do zahrady. V rychlém sledu se postupně rozzářily a osvítily velký prostor zeleně kolem. Pár paprsků spočinulo i na oné tajemné postavě.
"Policajt?!", špitla.
Zahlédla jeho krk. Pulsoval. Byl tmavý.
Lena ležela přikrčená za keřem u zdi domu. Snažila se nedýchat. Věděla, že z viditelného záření drony brzo přepnou na infračervené, zatímco budou skenovat prostor ultrazvukem. Flurodrony se pomalu přibližovaly k její utajené poloze. Lena už málem ohluchla z divokého bubnování tepu v uších. Cítila studený pot po celém těle. V břiše nepříjemné šimrání. "Je tohle je konec?"
Náhle jí bylo do breku. Co ještě nestihla? Už nikdy nebude mít děti! Píchlo jí u srdce. Jak se to kurva stalo, že se válí jako starý pes ve směsi hlíny a štěrku, kdesi v Oblouku? Takhle si smrt rozhodně nepředstavovala. Tohle si nepřála.
Slídící roj se přiblížil a Lena se chystala k poslednímu skoku. Buď a nebo. Raději mizivá šance na útěk, než jistá smrt. Připravila se. Snažila se zhluboka nadechnout. Kortizol jí teď koloval po celém těle a příliš věci neusnadňoval. Připravila si pozici, aby se co nejlépe odrazila od země, když vzduch náhle naplnila měkká vůně ozónu. Odnikud se začalo z nebe snášet "káčko". Luxusní cestovní dron pro ty, co měli při narození více štěstí. Fluorodrony vmžiku zhasly a doslova se vypařily. A s nimi i tajemný protivník za plotem.
"Profesor", špitla úlevně Lena a zmizela opět v houští.

---

Sundal si boty a odložil kabát do skříně. Dix rozpoznala promočenou tkaninu a nastavila ve skříni odpovídající podmínky, aby byl profesorův kabát co nejdříve suchý. Věděla, že se profesor po návratu z Rudého cípu často vydává na procházku po okolí Oblouku. Chtěla zajistit, aby byl kabát co nejdříve po ruce.
Kurt sice dával přednost soustředění a klidu před dynamickými vztahy se ženami, ale čas od času mu ženský element chyběl. Proto si vyprofiloval Dix - domovní AI entitu. Dávala mu pocit spřízněnosti a zároveň svobodu nepodstupovat zbytečné řeči o tom, co mají nebo dělají jiní a jaké pocity dnes kdo zažíval. Byl pragmatik a v podobných debatách se necítil vůbec silný.
Zatímco se z kuchyně linula plná vůně smaženého masa, dopíjel druhou sklenku portského. Očima brousil po místnosti. Přelétl knihovnu. Jedna kniha byla mírně vysunutá ven. "Hinnagami…", pousmál se a zatlačil knihu zpět mezi ostatní. Po náročném dni nebylo těžké podlehnout mámení alkoholu. "Profesore, další skleničku už byste neměl", ozval se mu v hlavě známý hlas. Vlk. "Vlku…", chtěl začít kázání, ale jeho pozornost zaujal zvláštní zvuk, který se ozval kdesi v zadní části domu.
"Dix, co se děje?", nařídil úsečným hlasem do prostoru před sebou.
Dix se neozvala a světlo zhasnulo.
"Profesore, cítím zvýšenou hladinu kortizolu, posílám k vám…", náhle se odmlčel i Vlk. Tahle přerušení už párkrát zažil. Ale co by tu dělaly hymeři? Přikrčil se a schoval se za pohovku, oči zabodnuté do vstupních dveří. Jeho oči ještě zcela nepřivykly temnotě. Dokázal však rozpoznat nejasnou siluetu postavy.
Byla drobná a neslyšně vplula do místnosti. Vzduch prostoupila štiplavá vůně potu.
Něco ho kouslo do zátylku.
Instinktivně mu vystřelila ruka.
Mezi prsty mu uvízl zářící hmyz.
Rozmáčkl ho, dohasínal. Hymer.
Kde se tu vzal? Musel se nějak dostat do dronu, když jsem nastupoval. Blesklo mu hlavou.
Najednou tma ještě více zčernala, ozvalo se těžké žuchnutí a rozhostilo se hrobové ticho.

---

Denny se vrátil na své místo. Kurt se napil a snažil se na Dennyho nedívat.
"Jenže, čas i prostor jsou výplodem lidské mysli. Když začneme pozorovat menší a menší věci, prvky v nejmenší možné velikost, zjistíme, že… mezi nic není.
Na chvilku se odmlčel.
"A navíc, jednotlivé částice nemůžeme dostatečně pozorovat. Platí princip jejich neurčitosti".
Doktor Cerny viditelně zneklidněl a skočil Kurtovi opatrně do řeči: "takže neexistuje ani minulost, ani budoucnost, ani přítomnost", oznámil tiše do vzduchu před sebou.
To je ono, pomyslel si, ten kluk na to kápnul. Sám se nad tím roky trápí a snaží se chytat vítr do síťky na motýly. A pak přijde student a prostě o tom začne mluvit nahlas. Jakoby si krájel kus salámu.
"Ano doktore", vzdychl odevzdaně Kurt. Všechno se vlastně děje najednou, ale z pohledu běžného uvažování ne. Náš mozek drží oddělené "bylo", "je" a "bude". Naše biologická schránka prostě nestíhá. Nedokáže pojmout tuhle celistvost. Proto se nám zdá, že za život něco nestihneme nebo že jsme něco prošvihli, udělali špatně. Že bychom si přáli vidět, co nás čeká. Ono to tu ale všechno existuje. Limitem je pouze fantazie - stačí sundat klapky z očí. Být otevřený vůči fungování všehomíra. Teď to vypadá, že není žádné přání nemožné. Že jde jen o to, umět propojit správně věci mezi sebou. Najít vazbu mezi tím, co je pro mě teď a co chci, aby bylo teď. Chtění je forma energie a energie hýbe všehomírem. Vše je zajímavě neurčité".
"Najít vazbu a vybrat si správnou verzi reality", doplnil polohlasně doktor Cerny.
"A proč, když seš tak chytrej, to teda mozek takhle šmodrchá a vytváří falešnou iluzi času?", probudil se Denny.
Než stačil Kurt zareagovat, slova se chytla Elsa.
"Protože by se, ty hlavo skopová, zastavila veškerá dynamika, veškerá iluze života a pohybu. A pak by tahle statická podstata všehomíra byla katarzí existence vlastních stavebních kamenů. Od subprostorových strun, přes hvězdy, kameny, lidi až po tvoje pitomý kecy. Vesmír by prostě ztratil smysl. Co by to dál znamenalo?", Elsa se na chvíli sklíčeně zamyslela, "nevím, nikdo to neví. Možná to ví Bůh? Pokud taky není součástí tohohle surrealistickýho plánu všehomíra.", burácela a do očí se jí vehnaly slzy.

---

"Profesore".
"Profesore, no tak! Leštekrí!".
Stěží pozvedl víčka. Nad ním se skláněla jakási postava.
"Kurte, už jsi se zase honil. Říkal jsem ti, ať to neděláš, že zase upadneš", promluvila na něj hlasem tak důvěrně známým, že okamžitě zjihnul. Sklonila se nad ním. Místo očí černý pulsující hmyz.
"Tati, ne, to jsem nechtěl, tati!", chtěl odpovědět, ale připadalo mu, že se slova mění v horké hučící těsto, které mu vytéká z úst.
"Šššššakssssi", vydechla postava.
"Profesore!!", křičela Lena a držela mu hlavu v dlaních. Prudké světlo ho bodlo do očí, až vyhekl.
"Co je! Kde je táta?", vyjekl zmateně Kurt.
"Co to blábolíte?", opáčila Lena. "Poslouchejte mě. Slyšíte? Haló!", pokračovala.
"Co.. kdo jste? Proč jste tady? Co se stalo?". Kurt se třásl a jeho hlas byl nejistý.
Lena mu zpětně vylíčila krátkou historii, která předcházela jejich setkání. To už Kurt seděl na pohovce, když před ním přistála sklenice vody.
"A teď se napijte, řeknu vám to nejdůležitější", pokusila se Lena o dramatický tón.
Kurt se napil a opřel se. Cítil tíhu nad očima. Důsledek prodělaného šoku. Seděl, hleděl nepřítomně na sklenici a poslouchal Lenin příběh.
"Existuje organizace, která má zájem na tom, abyste zmizel. Teď vám nemohu říci více, už tak jsem tím, co jsem vám dosud řekla, daleko za bezpečnou linií", vyložila mu a nervózně hodila hlavou.
"Mým úkolem bylo infiltrovat se do vašeho domu a provést vaší extrakci na … no dejme tomu, neveřejné místo. Nevím, proč jste pro Velkého S tak důležitý, ale…", Kurt ji přerušil: "Velkého S?"
A Lena pokračovala, "v tuto chvíli není důležité, kdo je Velký S". Při těchto slovech se jí zastřel hlas a na pár vteřin se odmlčela. "Důležité je, že můj kontrakt s ním se dneškem ruší". Pak se opět odmlčela, tentokrát na delší dobu, protože sama zpracovávala to, že vůbec vyslovila takovou věc. Nečekala to. Nečekala to od sebe. Musela to prodýchat a nakonec to vůbec nebyl špatný pocit. Na moment ucítila sladký závan volnosti.
Kurt se ani nehnul. Zíral na ni a čekal, co bude dál.
"Něco je špatně", hlesl, když viděl, že se Lena nemá k dalšímu monologu. Dnešní den se, na jeho vkus, děje příliš mnoho anomálií. "Vlk mě dnes překvapil, protože na mě promluvil, aniž bych použil mentat", dodal a dál ji sledoval. Tvářila se nechápavě. Možná jí pomalu docházely důsledky svého rozhodnutí. "Co je Vlk?", zeptala se ostře do pauzy v jejich nesourodém dialogu. A Kurt začal mít silný pocit, že se dívá na nového spojence. Jen ještě neví, proti komu nebo čemu.

---

Kurt prohrabal skříně. Zatrhl si u toho třísku, ale našel, co hledal a podal Leně kombinézu. Mezitím Dix zavolala dron. "Cesta do Lesa by neměla zabrat více, než dvě hodiny. Tohle si vezmi, bude ti to velké, ale nic lepšího nemám", snažil se chovat mile. Lena se oblékla a přešla do kuchyně dát dohromady nějaké zásoby na cestu.
"To nemusíš", houkl na ní. "Mám v chatě vše potřebné. Budoval jsem jí jako útočiště, kdyby se ve městech … kdybych prostě musel pryč."
"No ale dron může jít k zemi a my nemůžeme být uprostřed divočiny bez kapky vody", oponovala Lena a přibalila i zbytky teknarové kombinézy. Teknar stojí mailant a i za zbytky shrábne celkem slušnou sumu, pokud se rozhodne je prodat.
Rozhodl se jí dále nepřesvědčovat, rychle si odskočil na toaletu. Tlumený hlas Dix mu uprostřed akce oznámil, že dron přistál.
Když Lena vkročila do zahrady, zmocnila se jí úzkost. Až teď si naplno uvědomila, jak moc jí to drama před příletem profesora rozhodilo. Nadechla se a vyrazila pravidelným krokem k dronu. Když nastoupila, ohlédla se. Kurta ale neviděla. Na zahradě bylo zvláštní ticho.
"Zapomnělas něco", jakoby to spíše oznámil, než se zeptal.
Škubla sebou tak, že málem vykřikla. "Vůbec jsem tě neslyšela přicházet, jak dlouho tu takhle stojíš?"
"Stejně dlouho jako ty", zašeptal Kurt.
Měl zvláštní pohled.
Nasedli do dronu.
Káčko se nehlučně odlepilo od země a zanedlouho se před nimi rozlila neurčitost temné krajiny za městem. Kdesi v dáli na ně čekala hradba mohutného Lesa. Příslib bezpečí a naděje.

---

Cesta ubíhala v monotónním duchu. Leně se v tom náhlém klidu rozeběhly myšlenky a tak se po chvíli zeptala: "Kurte, míváš tyhle stavy často?".
"Co myslíš?", odvětil Kurt.
"Tyhle výpadky, že o sobě nevíš", pokračovala.
"Jo, mám to od mala. Od té záležitosti s mým otcem. A stejně dlouhou dobu se doktoři snaží přijít na to, čím to je. Závěr je vždycky stejný. Zdráv.", povzdechl si Kurt. "Začal jsem si všímat souvislostí. Mívám sny, vize. A ty se dost často prolínají s těmi výpadky. Do toho můj výzkum. Kvůli němu po mě jdeš… ne?", obrátil se na Lenu.
"Sny… jako když jsi dneska viděl svýho tátu? Takže to nebylo poprvé? A co se s ním vlastně stalo?", zeptala se.
"Jak víš o…", zarazil se Kurt.
"Když jsi byl v rauši, mumlal jsi", doplnila Lena a aniž by jej nechala pokračovat, navázala: "Vlastně, důvod, proč tě chtějí, mi nikdy neřekli. A já se neptala. Dostala jsem zálohu, cíl, místo a čas a tak jsem šla. Dělám to takhle vždycky. Je to můj džob.", vysvětlila mu.
Oba si vzali krátký čas na zpracování situace, která byla evidentně výsledkem zájmů někoho ve vyšších místech.
"Jmenuje se Velký S…", prořízla ticho Lena.
"Táta umřel když mi bylo osm…", spustil v ten samý moment Kurt.
Podívali se na sebe a lehce se usmáli. Kurt si vzal slovo.
"Co prosím? Kdo?".
"Ten, co mě poslal. Řekl mi jen, co jsem potřebovala k tomu, abych tě našla. A ještě dodal, že je na téhle misi eminentní zájem. Vůbec netuším, o co jde", řekla.
"Já možná tuším", odpověděl překvapivě pro Lenu Kurt. A pokračoval. "Víš něco o provázání?", zeptal se.
"Co myslíš tím provázáním?", chtěla více detailů Lena.
"Je to něco, na čem roky pracuji. Vlastně se tomu věnuji již od univerzitních studií. A když o tom teď takhle přemýšlím, myšlenky na provázání mě fascinovaly už od dětství", zasnil se.
Sáhl do kapsy a podal Leně dvě mince. "Představ si, že tyhle mince umí jednu zvláštní věc. Kdykoliv jednu z nich otočíš, aby ukázala třeba pannu, ta druhá okamžitě bez zpoždění ukáže orla. A je jedno, jak daleko jsou od sebe. I kdyby byly každá na opačné straně vesmíru. Prostě to zafunguje. A tomu se říká provázání", vysvětil Kurt.
"Aha. A k čemu je to dobrý?", odvětila Lena.
Kurt si vzal pár vteřin na srovnání myšlenek a řekl: "A teď si představ, že místo mince můžeš mít úplně cokoliv. Židli, strom,… člověka. Mám za to, že ty moje výpadky souvisí právě s provázáním. Vídám tátu, snaží se mi něco říct, cítím, že se mě snaží varovat."
"Varovat před čím?", vyzvídala Lena.
"Před… hymery.", odpověděl trochu rozpačitě.
Na pár sekund úplně oněměla, aby v té následující vyprskla smíchy.
"Cože?", civěla na něj s pusou od ucha k uchu.
Pod nimi se rozlila temná zeleň Lesa. Vycházející slunce odhalovalo mohutné větve, které jako peřina skrývaly svět uvnitř. Jedno z mála míst bez geneticky upravených rostlin, starobylé a tajemné, poskytující útočiště všem, kteří se v něm umí neztratit.

---

Seděli v zimní zahradě jeho chaty. Velké prosklené tabule nabízely uklidňující pohled do nekonečné zeleně. Kurt v kuchyni ohřál vodu a zalil jí dva velké hrnky s bylinkovým čajem.
"Jdou po mně, protože jsem přišel na něco, co naprosto změní vše, čemu jsme doposud věřili", zničehonic řekl. Lena se lehce ušklíbla nad patetičností jeho slov, ale neřekla nic, jen usrkla horkého nápoje.
"Ale, než to rozvedu, chtěl jsem se zeptat. Když jsem byl mimo, doma, zaslechl jsem z tvých úst kaisanštinu", poslední slova nechal v tichu doznít.
"Jo, no. Já… moje máma. Bydleli jsme v Rotorroah. Jako holka jsem lítala po ulici s kaisanskými děcky. Bylo nutné se naučit jazyk, kterým se ti posmívají.", odpověděla Lena.
"Dobře. Slyšel jsem ještě jedno slovo. Je jedno kde. Přeložíte mi ho? To slovo je 'šaksi', doufám, že to říkám správně", opatrně prohodil Kurt.
"Až na ten strašný přízvuk to není špatné", usmála se a pokračovala, "znamená to 'už brzy'", dokončila.
"Hmmm", zadumal se Kurt. Pak se napil a vyprsknul. "Promiň, zapomněl jsem, že je ještě horký".
Lena se rozesmála. Její smích příjemně zvonil v uších. Podíval se na ní a rozesmál se také. Venku začalo pršet.
Popíjeli čaj a zatímco se za okny se ženili všichni čerti, Kurt navázal.
"Na mincích jsem ti vysvětlil, jak je to s provázáním. Co kdybych ti řekl, že provázání můžeš sama ovládat?", Kurt na ni blesk pohledem, aby se ujistil, že se neztratila v jeho myšlenkách.
"A to myslíš jak, ovládat? Jakože můžeme na dálku hýbat věcmi? Něco jako telekineze?", zeptala se s tím svým lehce skeptickým výrazem v očích.
"Něco ti teď ukážu", navázal a dodal, "tvoje teknarová kombinéza… nebo alespoň to, co z ní zbylo. Vytáhni ji a polož na podlahu", požádal ji. Když Lena položila kombinézu na silný koberec, Kurt pokračoval. Ze skříňky pod dřezem vytáhl skleněnou dózu. Byla plná světélkujících hymerů. Podal ji Leně.
"Podrž ji a přej si, aby byla kombinéze celá", řekl vážným tónem.
O Lenu se opět pokoušel smích, ale kousla se do rtu a snažila se zformulovat přání. Podívala se na Kurta. Měl kamenný výraz a propichoval ji pohledem.
Soustředila se. Zavřela oči a představila si, jak jí kombinéza obepíná, hřeje, jak cítí její stah a zvláštní vůni.
"To je přece blbost, to nemůže…", otevřela oči a zadívala se na podlahu. "Kurva šššar! Jak je to…?", vykřikla.
"Tvoje vědomí ovlivňuje realitu. Kombinéza ve skutečnosti existuje v nekonečných variantách. Je spálená i celá zároveň. Vše se děje najednou a ty jen vybíráš, jaká verze to bude. Kterou verzi si… přeješ"
Zírala na něj s pootevřenými ústy a Kurt pokračoval.
"Nevím přesně, jakou roli v celém procesu hrají hymeři. Je však jisté, že jejich kolonie tu nejsou jen proto, abychom si vylepšili kuchyni. Podařilo se mi podobnou, řekněme, experimentální manifestaci, dosáhnout i v laboratoři. Bez hymerů. Ale výsledek nikdy nebyl čistý, jasný a trvalý. I když…", vzpomněl si na hmotu, která vytvořila siluetu v Zóně.
Vzal si od ní dózu zpět a postavil ji na malý stolek vedle křesla, na kterém sedával jeho otec.
"A teď se můžeš převléct, teknar ti bude slušet víc".

---

Na verandě věkovitého dřevěného domku seděl starý muž. Byl ponořený do svého křesla, přes kolena položenou kostkovanou dečku. Podřimoval. Nedokázal rozpoznat, jestli sní anebo je stále vzhůru. Ta věc. Její tvář. Nebyla z tohoto světa.
"Dědo! Dědo", vyběhl z domu malý Erik a křičel.
Škubl sebou a přimhouřil na Erika svoje unavené oči. Pozdní slunce halilo celou scénu do zlatého rouna.
"Eriku, kloučku", zašeptal děda. "Pojď blíž".
Erik mu vyskočil na koleno a děda ho dlouze pohladil po hlavě.
Dnes to bylo jiné. Erik pozoroval dědu. Jeho pohled směřoval kamsi do dáli, za slunce.
"Jako lístky ve větru…", špitnul děda. Opřel se a zavřel oči. Erik cítil, jak se dědovy nohy zvláštně uvolnily. Erik málem spadnul.
"Dědo! Dědečku! Dědo co je ti?", křičel malý Erik a hladil starce po tvářích.
Probudila ho infrazvuková vibrace mentatu. Utřel si rychle slzu z koutku oka.
"Ano pane," poslal do mentatu Erik Sykes zvaný "Velký S" a skoro cítil, jak Vlk razítkuje jeho myšlenky. Svíral sklenici tak silně, že mu zbělely klouby.
"Netrávil jsem poslední roky šťouráním v Laneganově hlavě jenom proto, abych nemohl kvůli nějakému podřadnému byrokratovi, který nic nechápe vrátit dědu zpátky!", vysoukal ze sebe vztekle.
Pozoroval profesora roky. Nechal dokonce hacknout Vlka, aby sledoval profesorovy synapse. Kamínek za kamínkem trpělivě skládal mozaiku jeho mysli, aby dokázal rozpoznat ten správný okamžik.
A ten nastal právě dnes.
"Sandro, ukaž mi ještě jednou tu poslední sekvenci, ten podezřelý vzorec", rozkázal do vzduchu.
"Jistě. Našla jsem podezřelou kombinaci produkce enzymů, která naznačuje, že se v profesorově chování vysokou měrou projevil pocit satisfakce, bolesti a ohromení.", odrecitovala Sandra.
Pomáhala mu poslední dva roky s analýzou dat sesbíraných z Vlka. A i když neměla fyzické tělo, její umělá mysl byla téměř dokonalá.
"Kde je profesor teď?", nervózně křikl Sykes.
"Profesor Lanegan právě vyšel z IBHE. Je rozrušen", zaznělo prostorem.
"Zavolej mi Lenu, začíná rodeo", ušklíbl se a nalil si dvojitou dávku whisky.

---

Lena otevřela oči. Sítnice se probuzením aktivovala a ukázala přesný čas. Venku se začalo stmívat. Zaslechla hluk v přízemí. Dva lidé se hádali, poznala profesorův hlas.
A poznala i ten druhý, ale radost jí to nepřineslo.
Seběhla ve spodním prádle dolů ze schodů.
Kurt seděl svázaný na židli a naproti němu Velký S. Dveře domu byly dokořán.
"Ššššar! Es!"
Velký S držel mezi zuby sirku a s lehkým úsměvem ji převaloval z levého koutku do pravého a zpět. Střelil po ní pohledem.
"Máme tady s profesorem něco, co je potřeba dokončit", procedil. "A spolu dáme řeč hned co skončím", dodal.
"Nech - ho-být!!!", zařvala a odrazila se ke skoku na Velkého S. Ten nadpozemsky rychle opustil stoličku a udeřil Lenu v letu alespoň čtyřikrát do různých částí těla.
Profesor nikdy neviděl takhle zblízka, jak naživo fungují empy, nanoposilovače svalových vláken. Lena chrčela a odskočila ke kuchyni.
"Uteč Kurte!", stačila ještě vystřelit z úst, než ji Velký S zasypal druhou sprchou rychlých úderů.
Kurt měl v hlavě divočinu. Co má dělat? Co udělat! Kéž by se tohle nestalo! Dostal nápad. Ale co když už nikdy neuvidí otce?
Vzduch propíchl ostrý zápach krve a přerušil jeho myšlenky.
Lenin výraz značil bolest a beznaděj.
"Kurte…", chroptěla. Velký S ji zvedl nad hlavu a prohodil okenní tabulí zimní zahrady. Závan studeného vzduchu Kurta probral ze šoku.
Rozhlédl se po místnosti.
Velký S kráčel k rozbitému oknu, aby zkontroloval, jestli je Lena ještě problém.
"Chcíplá feťačka. Válela ses ve špíně. Nemělas kde bydlet. Tohle je tvůj vděk?", blížil se k Leně.
"Já… už… splatila jsem… stokrát víc!", pokoušela se křičet a z úst jí létaly krupičky krve. Snažila se udržet hlavu zvednutou. S posledním slovem však bezvládně dopadla na zem.
Kurt zahlédl na stolku u křesla dózu s hymery. Vší silou se odrazil a poposkočil s židlí ke stolku. Ještě jednou. A ještě jednou.
Poté se převrátil i s židlí proti stolku.
Skleněná dóza se zakymácela, spadla na bok. Začala se kutálet k okraji stolku.
Velký S se naklonil nad Lenu a přiložil prst na krční tepnu. Cosi zamručel. Pak se narovnal a obrátil se směrem k profesorovi.
Dóza se dokutálela až na okraj stolku. Pak se na chvíli zastavila, aby se v dalších dvou vteřinách převážila a spadla na zem.
Roztříštila se o zem přesně ve stejný moment, kdy Velký S udělal poslední krok ke Kurtovi, který ležel na zemi, přivázaný k židli, bez možnosti se bránit.
"Je to absurdní profesore, takhle jste si konec asi nepředstavoval. Takový talent", rozjímal nad ním Velký S. Ani si nevšiml, že hymeři, kteří se vyhrnuli z rozbité dózy, světélkují čím dál silněji.
"Nějaká poslední slova, Kurte?", blížil se k finále Velký S.
Jejich pohledy se setkaly.
"Kéž by se tohle nikdy nestalo", Kurt zavřel oči a přitiskl víčka vší silou k sobě.
Pak se svět zatočil.

---

Kurt seděl v křesle. Díval se na Lenu, která usnula na pohovce vedle něj. Přikryl jí dekou a šel postavit vodu na čaj.
"Co, co se děje? Asi jsem usnula", zaševelila Lena.
"Všechno je v pořádku, nic se neděje. Usnula si. Dáš si čaj?", odpověděl klidně a smutně Kurt.
"Rááááda", zívla a potvrdila.
Lena měla pocit déjavu. Jakoby tohle už proběhlo, jen… jinak.
Po podlaze lezli hymeři a u stolku se válel malý skleněný střep.
"Pozor Kurte, je tu rozbité sklo", varovala ho.
"Vážně se nic nestalo?", zeptala se znovu s patřičnou dávkou nejistoty v hlase.
"Vážně. Nic. Jen jsem nám vybral… lepší variantu", odpověděl, když se vracel s konvicí čaje.
Lena už nic neříkala. Jen tušila, že to má něco společného s tím, co se stalo na koberci s její teknarovou uniformou.
Zadívala se skrz prosklenou stěnu zimní zahrady a její pohled spočinul na květině s velkým žlutým květem. Něco se na něm hýbalo.
"Zvětšit osminásobně", pomyslela si a obraz květu před ní se rozprostřel přes většinu jejího zorného pole.
Čmelák. Trhaně se posouval po květu. Drobným jazykem olizovat nektar. Posun. Pauza. Posun. Pauza. Pohyboval se nepřímo, chaoticky. Alespoň to tak vypadalo. Ale byl to chaos? Kroky čmeláka přece řídí hustota a výskyt nektaru medníku, který produkuje lákavou dobrotu. A medníky jsou rozprostřené chaoticky? Nebo dodržují nějaký vzor? A co rostliny? Podle jakého klíče zde vyrostly?
Cítila, že se její mysl propadá. Křehká matice osobnosti. Podívala se na Kurta se zoufalým výrazem.
A Kurt její pohled zachytil a pochopil, že každé přání si vybírá svou daň.
"Omlouvám se…", zašeptal.

---

"Královno Krekkeeppeteh, oddíl Grruahxu nelze normalizovat. Velitelé čtvrkruhových setnin jsou připraveni obětovat Matxhulu. Naše poslání nebude zastaveno", pronesla Kaxhev.
Cítila naprostou oddanost roji a roj zase jí. Dala slib matce, který dala její matka svojí matce, už deset tisíc generací. Od doby, kdy se velcí Kethuron snesli na hvězdě Chicxulub, aby šířili kmeny Matxhulu.
"Nebude zastaveno… nebude zastaveno…", hučel roj dvouset miliónů hymerských bojovníků a bojovnic kolem paláce.
Královna mlčela. Kaxhev věděla, že je to jen tancem na částicích času. Pak Krekkeeppeteh otočila své mohutné tělo k roji a pronesla slavnou řeč.
"Ó velcí potomci Kethuron, Mí drazí, mé já, Grruahxu je hereze. Grruaxhu je nákaza. Tvrdí nám, že už nebudeme Caxlad, plemeno vesmírných. Tvrdí nám, že se staneme slizkými, křehkými a vystrašenými giganty. A že se tak stane … šššakssssi, už brzy!".
Roj bojovně zaduněl.
"Mí drazí, mé já", pokračovala královna, "hleďte, jakou budoucnost nám Grruaxhu předpovídají!", vykřikla.
"Přiveďte Mexhraga!"
Čtyři členové královniny ochranky přivedli šamana potřeného paralyzační šťávou ze stromů Uurxa.
"My vidíme, procházíme souběžně s Nimi, co uděláš, slavný Mexhrago!", spustila královna hromobití na šamana.
Šaman byl vyděšený. Věděl, že jediné nesprávné slovo bude stát život nejen jeho, ale i jeho početné rodiny.
"Oni nejsou dobří", řekl šaman.
Roj souhlasně zahučel.
"Oni jsou nevyhnutelní", dodal.
Roj začal běsnit.
Šaman spustil zaříkávání a celé Caxlad to vidělo. Vidělo, jak Oni využili Caxlad, aby utekli ze svatého kmene všehomíra. Oni využili spojení s Caxlad, aby vybrali jiný kmen bytí. Aby nebojovali. Aby … neskončili.
"Oni si říkají lidé. A neváží si plánu kmenů nejvyššího Matxhulu!", křičel šaman.
"A proč tvrdí Grruaxhu, že tohle jsme my, teď a potom?", hřímala královna.
Šaman se zarazil.
Roj hrůzostrašně pulsoval a duněl.
"Mluv neexistující!!", pobídl jeden z členů ochranky šamana a ostruhou končetiny mu propíchl jedno z očí.
Šaman vykřikl bolestí a začal ze sebe soukat odpověď.
"Protože…", odmlčel se, aby si uvědomil konečnost své existence, "protože takový je plán Matxhulu", vydal ze sebe neochotně.
"Kacíři!", okamžitě zaječela Krekkeppeteh.
"Kacíř… kacíř… kacíř…", pulsoval roj.
"Vyhlaďte Grruaxhu!", rozkázala a roj se v okamžiku rozletěl vykonat královninu vůli.

---

"Pomoz mi je sesbírat Leno", požádal Kurt.
Přinesl prázdnou nádobku od pracího gelu. Nic lepšího, co by mělo šroubovací víčko, nebylo k mání.
Hymeři byli zvláštně klidní, nechali se vzít a vhodit do nádobky.
Kurt najednou ucuknul.
"Co je ti?", reagovala Lena.
"Měl jsem dojem, že se rozpadá", řekl Kurt.
"Nerozumím ti, co se rozpadá?"
"Jakobych byl zpátky v Zóně, to hučení, dunění. To nebyly aktuátory. Byly to… Caxlad", poslední slovo sotva vydechl.
"Co je Caxlad?", Lenina nervozita začínala stoupat.
"Leno! Oni tu jsou s námi. Pořád! Jak dlouho? Celý náš život? Celé generace? Jsou tu s námi odjakživa. Pozorují nás!", překotně ze sebe plival Kurt.
"Kdo???", to už Lena skoro ječela.
"Hymeři. Došlo mi to. Provázání. To je způsob, jakým se s námi snaží navázat komunikaci. Když jim to nejde vědomě, zkoušejí to podvědomě. To jsou ty moje sny a výpadky. Kolik lidí to takhle má? Kolik lidí jde radši za cvokařem, protože nemají jak přijít na to, že to není jejich hlava?", zoufal si profesor.
"Leno, oni jen čekali. Až na to přijdeme. A až na to přijdeme, nebude cesta zpět. Ten most mezi námi už zůstane na věky. On tu byl na věky, jen jsme přes něj nikdy nepřešli. Já ano, můj táta taky".
Lena na něj zírala a snažila se dát do kupy smysluplné vysvětlení pro svůj mozek.
"Oni jsou tady, oni jsou skrz nás. My jsme oni!", ztichnul najednou Kurt.
Podíval se s fatálním výrazem na Lenu.
"Musíme do Zóny, musíme zničit Zónu!".
Překotně vstal, vzal si kabát a hnal se k dronu. Vyšel z chaty a uviděl před sebou obrovský roj hymerů.
"A doprdele!".

---

"Je cyklus Matxhulu, jdeme se s matkou připojit k roji. Oběd bude později", oznamoval otec dětem.
Krokkox a Mhalete seděly zavrtané v pohodlné pohovce a hráli s kamarády Puxpux.
"Nesnáším to, to jejich vysedávání nad Puxpuxem", postěžovala si matka, když nasedli do vznášedla.
Otec je souhlasně vydechl, dal jí druhou levou ruku na stehno a vlídně se na ní usmál.
"Dnešní kázání má být něco", těšil se otec. "Prý něco o tom, že éra hmyzu skončila a začíná zlaté období prosperity savců". Láskyplně se při tom podíval na matčino břicho. Něco se uvnitř něj pohnulo.
Vznášedlo dorazilo k obrovskému amfiteátru. Zaparkovali v desáté řadě, takže to měli ke vstupu docela kus cesty.
"Zlato, volal jsi Rethxovým?", rozpomněla se.
"Ano, Fxungred i Esmexxetek večer přijdou. Podíváme se s Fxungem na Lopxkog, dnes je finále. S Esme zatím můžete probrat, jak se daří malé Kikiheh na univerzitě. Mhalete by tam ráda za ní. A podle mého názoru, prospěch má na to dost slušný", plánoval si zbytek dne.
"Pojď, tady je zkratka!", špitla na něj a protáhla ho kolem sloupu s reklamou na Kuxunuw, proteinovou bombu nové generace.
Zanedlouho už seděli na svých místech a sledovali zpěv mladých novicek.
Sotva dozpívaly, tribuny bouřlivě zatleskaly.
Na pódiu se objevil šaman Mexkugun.
"Ó potomci slavných Kethuron! Potomci velkých Caxlad! Vy, jejichž otcové a matky bojovali o místo na tomto světě! Vy, kteří jste nás zbavili břímě propojení, protože již nebylo třeba!"
Amfiteátr švitořil, všude se mávalo praporky s barvami symbolizující pokrok civilizace. Přístupové uličky byly přecpané stánkaři a vzduch nakysle čpěl smaženým rrukotomi.
"Letošní rok je to právě padesát tisíc generací od doby, kdy jsme byli pouhým hmyzem. Ano, dokázali jsme nepředstavitelné věci. Staly jsme se pány světů. Ale teď, potom co se naše hmyzí těla proměnila a nosíme a kojíme své děti svatým mlékem matek, nás čeká zlatá éra prosperity!"
Šaman se odmlčel a napil se. Pak si odkašlal a pokračoval.
"Velký Matxhulu na nás upřel své laskavé oko a dal nám znamení své lásky! Pohleďte!", zahalasil šaman a vystřelil horní končetiny směrem k nebi.
Obecenstvo pozvedlo zrak k nafialovělé, polední obloze.
"Cože?", rozchichotala se matka, "hvězda za bílého dne?"
"Podívej, a hýbe se!", žasl otec.

---

Největší přání. Rezonují mezi srdcem a mozkem. Věříme, že se mohou vyplnit. Jednou.
Bojíme se vyslovovat je nahlas, aby se to křehké kouzlo nerozplynulo. Abychom neudusili navěky ten slabý plamínek naděje. Od našeho prvního výkřiku, do posledního dechu na smrtelné posteli. Berou na sebe dokonalé mimikry. Zjeví se znenadání. Jako maskovaná chobotnice, která se chystá zaútočit z temného útesu v mělkém moři.
Přání… jsou snad nástrojem? Mají sílu přivést zpět mrtvé, měnit živé? Způsobují války?
Jsou jako neklidní trubci ve zlověstném roji. Roji, jenž se chystá hodovat na našich myslích. Změnit nás a přepsat realitu tak, aby vyhovovala tomu, co má přijít. Těm, co přicházejí. Těm, kteří tu vždycky byli.