Subnautica fanfikce, prolog

Sam se potácel rozpálenou prázdnou chodbou vesmírné lodi, kterou otřásaly interní výbuchy, směrem k evakuačním modulům. V boku jej bodalo a dusil se kouřem. K tomu hrála ta praštěná znělka Opustit loď. Nemohl to být jen běžný alarm, ne. Alarm řval sice také, ale na Auroře navíc hrálo techno jako z nějakého zpropadeného akčního filmu. Kdyby radši udělali cestu k modulům o něco kratší. Mohli ušetřit za skládání nového hitu.

Další výbuch hodil Samem o stěnu. Jakmile se vyškrábal na nohy, zjistil, že je chodba před ním zavalená. Skvělé, prostě skvělé. Zakašlal. Chtěl dát ruku před ústa, ale pravačka ho neposlouchala. V návalu adrenalinu si ani nevšiml, že si při nárazu vyhodil pravé rameno. Prostě úterý. Rozhlédl se vpravo, vlevo po alternativním průchodu. Tlusté protipožární dveře do šaten vytrhl kus uvolněné vnitřní konstrukce ven jako víčko konzervy. Vyrazil tím směrem.

Prořízl si neoprén při přelézání výztuhy ve dveřích. Ani se nad tím nepozastavil. Musel co nejrychleji k modulům, snad mu ještě nějaký použitelný nechali. Běžel dál nouzově osvětlenou místností. Pečlivě schovávané osobní věci posádky se nyní váleli po podlaze. Ještě že to nejsou další těla. Neuklouzni! Horší bylo, když při probíhání mezi skřínkami potkal utržený kabel. Dráty stále přenášely proud. Vykřikl a upadl. Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji, měl dojem, že mu vyskočí z namoženého hrudníku. Klepal se a levačka, kterou na poslední chvíli nastavil kabelu do cesty, ho brněla do konečků prstů. Co ještě?

Klopýtal dál, pospíchal opatrněji. Samozřejmě že i východ ze šaten do evakuačního hangáru byl zavalený. Tentokrát, ale nemohl jen tak prolézt. Musel odházet nějaké smetí. Vyšplhal na vrchol nestabilní hromady a znovu se rozkašlal. Tady výš se drželo víc kouře. Musel pracovat o to rychleji. Odhazoval pokroucené kusy zahřátého plechu, vyhýbal se kabeláži a kašlal. Hudba vrcholila. Z toho, co věděl, se každou chvíli mohla loď definitivně rozpadnout. 

Už viděl do hangáru. Pot mu z tváře kapal na už tak kluzkou ruku. Spíš než špatně citlivou levačku, používal k odklízení silnější nohy. Kopal do poslední výztuhy, která mu bránila v tom, aby prolezl. Nechtěla se hnout. 

„No tak. Povol už konečně!“ Zavrčel. Kdyby jí tak mohl nadzvednout na konci, ale byla horká a jedna ruka mu nestačila. Lodí projel další ze smrtelných otřesů. Ne! Jak Sam sjížděl z hromady, zachytila se mu vymknutá pravice do kabelu. Nejen, že izolace fungovala, ale navíc mu rameno skočilo na místo. Jo!

Znovu mohl používat obě ruce. Hnaný novou nadějí a dávkou kvalitnějšího vzduchu se celý potlučený drápal zpátky k výztuze. Zatnul zuby, nadzvedl jeden konec, aby se protočila a kopl do ní. Vyjela z průlezu, který okamžitě využil. 

„Varování, bezprostřední kolaps vnějšího pláště. Posádka musí ihned opustit loď.“ Hlásila paní Aurora z intercomu panovačným tónem. Kdo přišel s tím, že má mít každý dopravní prostředek svůj hlas? Slezl z hromady a našel zeleně blikající modul. Lifepod 13. 

„Jestli to přežiju, ode dneška budeš moje nejšťastnější číslo ve vesmíru.“ Slíbil modulu, když do něj nalézal. Zavřel za sebou prosklený výlez manuální pákou. Jak říkal táta, v jednoduchosti je krása. Žebřík sjel na hasiče a zmáčknutím žlutého tlačítka se nechal připoutat do sedačky jako na horské dráze v nostalgickém zábavním parku. Odklopil chránič evakuačního tlačítka. Trefou do černého se nechal vystřelit k neobydlené planetě, kterou obíhali.

Tah při výstřelu se dal ještě snést. Náraz úlomku lodi vyvolaný bezprostředním kolapsem vnějšího pláště pocítil víc. Spustil se alarm modulu a vytrhl se krycí panel ze stěny. Se zděšením sledoval, jak panel lítá roztočeným modulem sem tam. Odrazil se od vypoukliny úschovného prostoru přímo proti Samovi. Pak už nesledoval nic. Propadl se do tmy.