Naděje

Válka trvala dlouho. Tak dlouho že už nikdo nevěděl, kdy začala, proč a kdo jí vlastně rozpoutal. Ti, kdo by to mohli vědět, protože jí začali, už tady nebyli a z generace, která přišla po ní již taky moc lidí nežilo. Současná generace, válku vedla spíše ze setrvačnosti, z důvodu, který nikdo neznal. Nikdo nevěděl, proč začala, aby se dalo přemýšlet o tom, zda je ještě vlastně proč bojovat. Válka se nakonec stala válkou poziční, kdy bojiště neměly žádnou vytýčenou linii fronty, a bojovalo se o to, kdo ovládne ostrůvky území, které byly dobyty jednou a podruhé druhou stranou, aniž někdo věděl, k čemu to dobyté území je dobře držet či dobývat. Válku nevedli už ani lidé, i když ji kdysi začali. Na začátku to byla válka, jak jí znalo lidstvo od nepaměti. Muž proti muži. Jenže tenhle způsob boje znali jen ti, kteří válku rozpoutali. Generace po nich, měla ještě jaké také tušení, o co vlastně šlo, ale současná generace již o tomto způsobu boje neměla ani ponětí. A právě za věků druhé generace došlo ke změně, která přetrvala do dnes. Boj muž s mužem převzaly postupně stroje, které byly nejprve vedeny lidmi, ale časem byly natolik zdokonaleny a naprogramovány tak, že člověka vůbec nepotřebovaly a vedly si svou válku, válku strojů, aniž by věděly nebo tušily, proč vlastně válčí. Program fungoval bezchybně, znovu a znovu počítal ztracené a dobyté pozice a neúnavně, znovu a znovu nechával stroje útočit. A mezi válkou strojů žili lidé. Žili osamoceně, ve skupinách, které o sobě nevěděly, protože vzdálenosti mezi nimi byly velké a bylo nebezpečné se vydávat z míst, kde žili a hledat někoho jiného. Z celkového počtu lidí, kteří kdysi obývali Zemi, byl jejich počet minimální. Některým, kterým se podařilo zabrat dobrá území, kde válka nebyla až tak znatelná, měli podmínky podstatně lepší oproti těm, kteří toto štěstí neměli. Vedlo se zde vcelku dobře zemědělství, obchodu, byly zde dílny, které byly schopny vyrobit ledacos. Lidé zde žili, umírali, milovali, rodili se. Nad životem v komunitě dohlížela Rada, která řešila všechny problémy, které komunita a její obyvatelé měli. Robert se rychle vracel zpátky do Údolí, kde žil. Před několika týdny se vydal spolu s dalšími do Hor, kde měly být kdesi schovány rakety, přepravní stroje. Měly tam být už dlouho. Vrátili se na nich osadníci z Planety, když k nim dorazila zpráva, že na Zemi propukla válka. Jejich vlastenectví je přimělo k tomu, aby se vrátili zpět na Zem a bojovali. Rakety, které je přivezly, byly uschovány a připraveny, aby se kdykoliv mohli vrátit zpět do jejich domovů z jejich, kdysi domovské Země. Válka trvala dlouho, nikdo se zpět nevrátil, na rakety se zapomnělo, jen se o nich občas tiše hovořilo, jako o pohádce, pověsti, ale nikdo v to skutečně nevěřil. Nikomu se nechtělo věřit, že by se měly nacházet blízko místa, kde lidé sídlila, i když každý doufal, že na tom, co se povídá z generace na generaci, by mohlo být něco pravdy. Vedly se o tom dlouhé debaty. Většina lidí nevěřila, že by zrovna oni měli to štěstí a rakety byly v jejich blízkosti, a kdyby už byly, že by byly, po tak dlouhé době, schopny je odnést na Planetu, kde by mohli začít nový život. Přesto, jednoho dne Rada rozhodla, vyslat skupinu, aby prozkoumala místo, kdy by rakety měly být a podat o tom zprávu. Robert, který těmto věcem rozuměl, vybral několik mužů, kteří měli k technice blízko a vyrazili do Hor, prozkoumávat údolí, jeskyně a zákoutí, zda v nich nejsou rakety ukryty. Byla to dlouhá výprava. Nakonec ale měla úspěch. "Má cesta do hor byla úspěšná", řekl Robert, když zasedl v místnosti Rady a všichni přítomní se ho ptali, kde, co a v jakém stavu našli. "Rakety jsou na místech, tam, kde jsme předpokládali. Provedli jsme jejich kontrolu a jsou schopny startu a s největší pravděpodobností i letu. Vše je naprosto zachovalé a schopné provozu", řekl všem radostnou zprávu. Všichni členové Rady začali navzájem přes sebe diskutovat o tom, zda je reálné, aby rakety vůbec vzlétly, opustily Zemi a doletěly až na Planetu. Každý měl svá pro a proti. Všichni věděli, že zůstat zde je do budoucna nemožné, ale obavy, že se výprava povede, byly ještě větší. Vše, svým rázným hlasem ukončil předsedající Rady. "Pánové", zahřímal jeho hlas, "vím, že rozhodnutí, zda výpravu vyslat či nikoliv je velmi závažné." "Všichni víme, že cesta to bude náročná a nebezpečná". Poté, co se všichni utišili a poslouchali, pokračoval: "Nevíme, zda jsou rakety schopny takovou dlouho cestu urazit a vůbec, zda místo, o kterém všichni sníme a doufáme, že se stane naším novým domovem, existuje.“ Ozvalo se souhlasné mručení, a když skončilo, předsedající pokračoval: "Všem, co tady sedíme, je ale jasné, že pokud chceme přežít, musíme se vypravit na jinou planetu dřív, než bude tato zničena.“ Všichni přikyvovali a dávali najevo, že souhlasí. O tom, zda se vyslat, raketu k novému domovu se vedla ještě dlouhá diskuse. Nakonec bylo rozhodnuto, že výprava odletí co možná nejdříve. Při rozhodování, kdo bude výpravě velet, měla Rada vcelku jasno. Bude to Robert. Dlouho se hovořilo o tom, kdo by měl letět, kdo bude potřebný na Planetě, aby připravil vše potřebné pro příchod lidí a kdo je potřebný, aby zůstal zde. Nikdo si nepřipouštěl, že by došlo k nezdaru, že Planeta nebo to, co předci na ní kdysi vybudovali, by nebylo možno použít pro další život na Planetě. Bylo už pozdě v noci, když Rada skončila a Robert našel Lucii. Již spala. Lehl si k ní, objal jí svými pažemi a ona jen tiše zavrněla jako spokojená kočka. Na spánek neměl ani pomyšlení. Přemýšlel, jak to řekne Lucii, že ho Rada vybrala k tomu, aby velel výpravě, ze které se třeba již nevrátí anebo bude vysvobozením pro všechny, kteří zde žijí. Lucie seděla na okraji postele, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. Robert ještě spal. Věděla to už několik dní. Tělo jí to řeklo dřív, než si to připustila mysl. Ale dnes ráno, když se probudila s jistotou, že nový život v ní roste, ji zaplavila směs emocí, kterou nedokázala pojmenovat. Hlavou jí probíhalo spousta otázek, na které si nedokázala odpovědět. „Jsem těhotná… s Robertem. V době, kdy se všechno kolem nás rozpadá, kdy nevíme, co bude zítra. A přesto… je to ten největší zázrak.“ Položila si ruku na břicho. Bylo ještě ploché, nic nenasvědčovalo tomu, že se v ní rodí nový život. Ale cítila to. Nejen fyzicky. Cítila to v srdci. V duši. „Jak mu to řeknu? Co když odletí a už se nikdy nevrátí? Co když naše dítě nikdy nepozná svého otce?“ Zavřela oči a snažila se představit si budoucnost. Ne tu, kterou jim slibovala Rada, ale tu, kde zůstane sama. S dítětem. V komunitě, která se bude pomalu rozpadat, pokud se výprava nezdaří. „Ale co když se to povede? Co když najdou nový domov? Co když naše dítě bude první, kdo se narodí na nové Planetě?“ Usmála se. Poprvé po dlouhé době. V tom úsměvu byla bolest, ale i naděje. Věděla, že to musí Robertovi říct. Ale ještě ne teď. Ne dřív, než bude připraven slyšet, že jeho odchod nebude jen odchodem od ní, ale i od jejich dítěte. Podívala se na spícího Roberta, vstala a odešla z místnosti. Slunce bylo již vysoko nad obzorem, když se Robert probudil. Lucie již vedle něho nebyla. Vstal, vyšel ven z chatrče a uvědomoval si, co ho dnes a v nebližších dnech čeká. Ten nejtěžší úkol, byl říct Lucii, že musí odletět, protože tak Rada rozhodla. Našel jí na poli, kde s ostatními pracovala. Přivítali ho s nadšením. Po ránu, když ještě spal, se už mezi lidmi rozkřiklo, že výprava na Planetu se uskuteční a velet jí bude Robert. Lucie si mezitím sedla na kraj pole a Robert si přisedl k ní. „Všechno už vím,“ řekla, „nemusíš mi nic vysvětlovat. Vím, že to bylo rozhodnutí Rady a ty se mu musíš podřídit. Vím, že ty jsi jediný, kdo může na Planetu letět a být nám všem užitečný.“ „Pokud tam ale doletíme a pokud tam bude vše ještě fungovat, nebo pokud tam něco ještě vůbec bude,“ odvětil jí na to Robert. „Neříkej to, všichni ti věří, že to dokážeš, že nám najdeš nový domov,“ skoro vykřikla Lucie, „stejně nám nic jiného nezbývá, stejně, když bys neodletěl, tady všichni časem zemřeme.“ Měla pravdu. Robert přemýšlel, jak to udělat, aby mohla letět s ním, aby mohla být u toho, když najdou nový domov, nebo aby byli spolu, když se výprava nepodaří a mohli tak být spolu v posledních chvílích. Ale nešlo to. Potřeboval sebou jiné lidi, které na Planetě čeká tvrdá a složitá práce, aby vše připravili pro ostatní. „Chtěl bych tě vzít s sebou,“ řekl, „ale nejde to.“ „Já vím“ odpověděla mu na to Lucie a objala ho. „Já vím, že to nejde, já ani nemůžu.“ Robert se na ní podíval nechápavým pohledem. Proč? Bylo vidět v jeho očích, že nechápe, proč Lucie nechce být s ním. Částečně jí ale chápal. Je to velmi riskantní a nejisté, jak to vše dopadne. „Nemůžu s tebou letět“ pokračovala, když viděla jeho nechápavé pohledy, „protože jsem těhotná, čekám s tebou dítě.“ Stál u rampy, odkud za pár hodin odstartují. Všechno bylo připravené. Technika fungovala, posádka byla na místě. A přesto měl pocit, že něco – někdo chybí. Nebo spíš – že něco zůstává. Tam dole. V Údolí. „Lucie…“ Její jméno mu znělo v hlavě jako ozvěna. Viděl její oči, když mu řekla, že čeká dítě. Jeho dítě. Jejich dítě. A on teď odlétá. Možná navždy. Zavřel oči. Věděl, že to není zbabělost. Že to není útěk. Ale stejně ho to bolelo. Každý krok směrem k raketě byl jako trn v srdci. Představoval si, jak Lucie drží jejich dítě v náručí. Jak mu vypráví o otci, který odešel, aby jim našel nový domov. Aby jim dal šanci, aby, aby jim dal… naději. „Bojím se. Ne o sebe. Ale o toho, že zklamu. Že selžu. Že se nevrátím.“ Ale pak si vzpomněl na její slova. „Všichni ti věří.“ A on věřil jí. Věřil, že ho bude čekat. Že bude silná. Že jejich dítě bude žít i když on třeba ne. „Musím jít. Ne kvůli sobě. Ale kvůli nim.“ Naposledy se podíval na obzor. Tam někde byla Lucie. A v ní nový život. Jeho důvod. Jeho směr. Jeho Naděje. Byl nádherný letní den. Slunce svítilo a příroda žila svým životem. Včela, kterou přilákaly květy rostlin, které rostly hlouběji v lese, si neuvědomovala, jak je daleko od svého hnízda a jaké nebezpečí jí vlastně hrozí. Sršeň, který se za ní z ničeho nic objevil, byl pro ni velkým překvapením. Zaútočil na ní z boku, když se chystala na květ, který jí tak lákal. V ten okamžik začal boj o život. Včela se snažila uletět z dosahu sršně, co jen mohla. Její výhoda, malého těla a mrštnosti, převyšovala sršní velikost, rychlost a neohrabanost. Několikrát měla včela na mále, ale pokaždé se jí podařilo uniknout. Už to vypadalo, že se jí to nepodaří, ta však náhle změnila směr a sršeň skončil v síti pavouka, který zde čekal na svou kořist. Včela, vědoma si toho, že nebezpečí pominulo, pomalým letem letěla z lesa ven, přes louku, kde uprostřed ní stál vysoký, košatý, strom a v něm měly včely své hnízdo. Strom stál osamocen a okolo byly samé louky a lesy. Jenže nad nimi nebylo nebe, byla to jen iluze, kterou tvořila velká kopule z čehosi průhledného, co zakrývalo plochu, tvořící přírodu na nehostinné planetě, které byly spojeny navzájem s jinými, takto zavřenými plochami, které připomínaly Zemi, kdysi dávno. A někde v dálce, přesto pouhým okem postřehnutelná, byla vidět jasně zářící hvězda. V minulosti tam však nebyla. Hvězda zvláštní tím, že se pomalu ale jistě, přibližovala k Planetě. Posel utíkal, co mohl, aby donesl zprávu, na kterou čekala celá komunita dlouhou řadu měsíců. Na zprávu od expedice, která pro ně měla najít nový domov. Nevěděl, co je v ní napsáno, ale tušil, že je to dobrá zpráva. Rada na něj již čekala. Předal papír nejstaršímu členu Rady, ten ho rozevřel, přečetl a s viditelným uspokojením a úlevou jí předal dalšímu členu Rady. Všichni byli zprávou potěšeni. Poté nejstarší člen Rady vstal a vyšel ven, kde se již shromáždili lidé, kteří očekávali zprávu se stejným napětím. Všichni zmkli. „Přátele“, řekl nejstarší člen rady, „dnes, jsme dostali zprávu z naší kosmické lodi, která nás před dlouhými měsíci opustila, aby pro nás našla nový domov. Celá expedice dorazila do místa, které, kdysi dávno založili naši předci a které pak opustili, aby se vrátili bránit naši Zemi. Jsou na místě. Město je nepoškozené, vše pracuje, jak má, místo je vhodné k životu.“ Dav propukl ve veselý jásot. Všichni na nějakou zprávu, ať již špatnou či dobrou, čekali. Tato zpráva byla ta nejlepší. Když se dav uklidnil, nejstarší člen rady pokračoval: „jděte a řekněte tu zprávu všem svým známým a rodinám. Blíží se čas, kdy opustíme Zemi a začneme nový život na Planetě.“ Lucii zastihla tahle zpráva před porodem. Při bolestech, myslela na Roberta, na sebe, na jejich dítě. Byla šťastná, že je vše v pořádku, že se Robertovi nic nestalo, že vše dopadlo, tak, jak mělo. Za nějaký čas opustí tuto Zemi a začnou žít nový život na Planetě. Všichni tři. Teď už bude jen dobře. Porod proběhl hladce. Bylo to poslední dítě, které se narodilo na Zemi. Narodila se jí krásná holčička. Dala jí jméno Naděje.