Čekání na jaro

Probudila se jako každé ráno s protivným hučením v uších. Už tady žije tak dlouho a stále si na ten odporný technický hluk nedokázala zvyknout. Ani přesně neví, odkud se ozývá a proč. Jen matně tuší, že bude nějak souviset s přívodem vzduchu do její cely. Už je to tak dávno, kdy po ránu slýchávala otevřeným oknem zpěv ptáků a nebo šumění větru ve větvích stromů v její milované zahradě. Dávno kdy se paprsky skutečného slunce draly do pokoje úzkou škvírou mezi závěsy a nedočkavě ji zvaly do dalšího dne.

Ta vzpomínka ji pokaždé ostře bodne a hruď se jí sevře úzkostí nad tím novým světem, do kterého se den za dnem probouzí s odporem a zoufalstvím. Začalo to tak nenápadně. To ještě žila s Martinem a Mája byla malá holčička. V domě bydleli teprve pár let a postupně jej zabydlovali a upravovali podle svých představ. V zahradě trávila celé dny. Najednou měla tolik místa pro všechny své milované květiny, keře, stromy. Ten pocit nekonečného prostoru, jak zahrada volně přecházela do otevřené krajiny okolo, jí vždycky bral dech. Milovala to místo.

“Mami, kde jsem? Hledej mě.” I teď jí to dětské švitoření vykouzlí úsměv na tváři, když si vzpomene, jak se kolem ní Mája motala jako roztomile nemotorné štěňátko. “A můžu ti pomáhat?” “To víš, že ano, holčičko moje.” Pomyslí si i teď, i když už dávno není pomáhat  s čím.

Jednoho letního podvečera, kdy jedli jako obvykle venku, si uvědomila, že neslyší veselý křik rorýsů, kteří se jim vždy před koncem dne honili v divokém letu nad hlavami. Bylo to zvláštní. Že by už odletěli? Teď, v polovině července? Ale to by přece znamenalo konec léta. Tak brzy? Říkala o tom Martinovi, ale tomu to bylo jedno. Pro všechno měl nějaké racionální vysvětlení a nad nějakými rorýsy dokázal tak maximálně mávnout rukou. Nabízel jí, že se poptá kolegů na univerzitě - prostě vědec. Kdysi jí to na něm  imponovalo - jeho rozum a logika. Časem ale tohle okouzlení vyprchalo a zůstal jen pocit odcizení. Někdy tu jeho racionalitu přímo nesnášela, ale to přišlo až později.

Rorýsi se ten rok už opravdu neukázali. To ještě netušila, že se už neukáží nikdy. Počasí se začalo kazit. Přibývalo chladných, deštivých dní. Bouřky se silnými poryvy  větru byly čím dál častější. Nevyvedené léto - nekonečný zdroj článků, postů na sítích, vtipů. Nikdo ale netušil, že ten zdánlivý rozmar je něco mnohem horšího.

Na konci srpna napadl první sníh a v noci začalo mrznout. Stromy ani nestihly shodit listí a to se spálené mrazen pokroutilo přímo na větvích. Pracovala tenkrát v zahradnictví ve vsi. Svou vědeckou kariéru a doktorát z evoluční biologie už dávno hodila za hlavu. Nebylo to jednoduché rozhodování, ale nakonec nikdy nelitovala toho, že vyměnila laboratoř za čerstvý vzduch a celé dny trávené venku v parcích a zahradách klientů. Nečekané změny počasí ale znamenaly pro jejich obor úplnnaprostou katastrofu. Zoufale se snažili zachránit, co se dalo. Pořád doufali, že ta klimatická anomálie, jak tomu říkali politici, brzy skončí. Neskončila. Sníh už nikdy  neroztál a bylo stále chladněji a chladněji.

Někdy v té době se začaly objevovat první zprávy z observatoří po celém světě popisující nezvyklé trajektorie hvězd  a planet. Jediné dostupné vysvětlení bylo děsivé - Země se vychýlila ze své oběžné dráhy a odchylka stále narůstá. Všude samé predikce, modely, analýzy a bohužel taky konspirace. Někdy v té době se to s Martinem zlomilo. Navzdory své racionalitě odmítal přijmout novou realitu a zatímco se vysmíval všem řešením, jen slepě čekal, že se vše zase vrátí do normálu. Nepoznávala jej.

Zemský Ppovrch planety se stával kvůli stále nižším teplotám neobyvatelný a všechny ekosystémy na něm ppostupně kolabovaly. Měli vlastně štěstí, že žili v zemi, kde se situace navzdory lidem jako Martin začala řešit rychle. Život se začal stěhovat pod zem a s ním i produkce potravin, která na povrchu přestávala být možná. Vzdělání, které kdysi zavrhla, bylo najednou lístkem na záchranu života. Pro ni, pro Máju, i Martina, kdyby chtěl. Experti jako ona se dostali do bezpečí jako první, aby mohli pracovat na fungování nového světa.

Dodnes si pamatuje Martinův vystrašený pohled, když s Májou odjížděly a on s rádoby hrdostí a výsměchem odmítal opustit jejich dům. Kam se poděly ty chytré pronikavé oči smělého kluka, který ji tenkrát za letní noci před klubem na kolejích oslovil uprostřed skupinky kamarádek a ustál jejich pobavené pohledy i chichotání? Bylo jí ho líto, ale už neměla sílu dál jej přesvědčovat. Aspoň, že Máju se jí podařilo zachránit. “Maminko a kam se to budeme stěhovat?” Tenkrát jí to připadalo jako výhra v loterii. Až mnohem později jí došlo, jak krutě se mýlila. Ano, obě přežily. Ale byl to ještě život? A nebo jen uměle natahoprodlužovaná agónie.

Žádné slunce, čerstvý vzduch, vítr, nebo déšť. Jen klaustrofobie ze stísněných betonových prostor kdesi hluboko pod zemí, umělé světlo a nepřestávající hučení vzduchotechniky. A pilulky, které měly za úkol přesvědčit její tělo, že to ani v tak neobyvatelném prostředí ještě nemá vzdávat a žít dál. Občas ve sprše pozorovala kapky vody na své kůži a přemýšlela, jestli je ještě vůbec živá. Jestli jí v těle zůstaly vůbec nějaké buňky a nebo se postupně proměnila v umělého androida, který žije z pilulek a nechutné umělé potravy.

Práce v laboratoři ji zpočátku bavila. Najednou všechno dávalo smysl. S takovou chutí jako tenkrát snad nikdy nepracovala. Zachraňovala přece lidstvo. Některé věci se opravdu podařily. Byla až překvapená, že i díky jejich úsilí nakonec neumírali hlady a mohli dál přežívat v tom nehostinném světě pod zemí.

Mája se na rozdíl od ní adaptovala dobře a s novou realitou se jí nějak podařilo vyrovnat. Možná proto že ji zažila ještě jako malá a postupně v ní vyrůstala? Občas přicházela na návštěvu. Naposledy jí nadšeně líčila svou dovolenou v “Lagoon Paradise”, kde podle ní “umělé slunce svítilo úplně k nerozeznání od skutečného”.  Jejich světy se míjely čím dál víc. Ano, mrzelo jí to, ale nakonec jí to aspoň usnadnilo rozhodování.

Tu cestu plánovala už dlouho. V laboratoři si vymínila expedici na povrch. Jako záminku uvedla sběr vzorků nezbytných pro experimenty, na kterých zrovna pracovala. Dokonce se to podařilo navléknout tak, že sběr bude provádět v oblasti, kde kdysi žili. Samotnou ji překvapilo, jak snadné to nakonec bylo a plán dobře zafungoval.

Když pak speciální vozidlo konečně vyjelo na povrchu z výtahové věže, dychtivě vyhlížela z malinkých oken ven a snažila se rozeznat dříve tak důvěrně známou krajinu. Nebylo to vůbec jednoduché. Vše bylo pokryté ledem, občas někde trčely poslední pahýly mrtvých stromů. Jen tvary okolních kopců si s trochou fantazie byla schopná vybavit. Nechala se odvézt až na začátek údolí, dál už chtěla jít sama.

Šlo se jí těžko. Najednou jí to celé připadalo jako ten nejhloupější nápad, jaký kdy mohla mít. Co tu vlastně hledá? Vždyť už tady stejně nic nepoznává. Ostrý vítr fičel nad zamrzlou planinou, těžké šedé mraky se hnaly kamsi nad její hlavou. Jen občas mezi nimi problesklo bledé slunce. Nezvykle malé a chladné.

Pak uviděla ty ruiny. To už je tady? Ani to místo nepoznávala. Tohle tedy zbylo z toho všeho?! Zaplavil ji pocit marnosti. V zamyšlení jí najednou uklouzla noha. Zavrávorala a spadla dozadu na záda. Hlava jí prudce narazila o zmrzlou zem a na chvilku ztratila vědomí.

Když se probrala, viděla, jak se sklem průzoru ochrané přilby rozbíhá jemná pavučina prasklin. Také cítila jak se ve skafandru citelně ochlazuje. Asi při pádu poškodila termoregulaci? Zvláštní, bylo jí to úplně jedno. Cítila, že si pravděpodobně při pádu nějak ublížila. Nedokázala se vůbec pohnout. Jen ležela na zádech a popraskaným průzorem pozorovala šedé mraky na sebou, které v nekonečném proudu spěchaly bůhví kam. Měla divný mátožný pocit, jako by unavená usínala.

Najednou ale zpozorněla. Zdálo se jí, jako by mraků náhle ubývalo a dokonce se jí podařilo za nimi zahlédnout modré nebe. Ano, je to tak. Modré oblohy stále přibývalo a pak se objevily první sluneční paprsky. Jak je to jen dlouho, co neviděla skutečné slunce. Cítila úlevu, přivřela oči a těšila se tím teplem na tvářích, po kterém tak dlouho marně toužila.

Pak to uslyšela. “Krii-krííí…” znělo nad její hlavou a za zavřenýma očima tušila ve výšce nad sebou divoký radostný let rorýsů. Ulevilo se jí. Nakonec se přece jen vrátili. Tak jako ona. Už tady zůstane.