Damoklův meč

„Takový hrdina a tak se bojí,“ deklamoval Haarg. Seděl se Settem, dali si pohár kvasu v krčmě a probírali drby.
„Je to divné,“ usmál se Sett, „odkud vlastně přišel? Neřekne to a neřekne.“
„Pořád mi připadá, že má něco společného s těmi útočníky. Objevil se až potom,“ přisadil si Haarg.
„Divní útočníci,“ odvětil Sett, „takové krabice, z nich zářila světýlka: a po jednom úderu pěstí se rozpadly. Nějaká kouzla a čáry, ale my jsme je hnali.“
„Tak až příště Ygga potkáš, udeř na něj, ohledně strachu a útočníků.“ uzavřel rozhovor Haarg.

***

Peter Harrison se opravdu bál. Měl strach, že ho ti obři odhalí. V hlavě mu zněl polekaný monolog:
„Jak jsme mohli vědět, že kolonizační flotila narazí tak tvrdě? Tyhle potvory se vyvíjely v podmínkách vysokých teplot a tlaků: prostě rozbily naše lodě pěstmi. Lasery ani rakety nefungovaly. Pokud bychom použili jaderné zbraně, zamořili bychom planetu. Jediný jsem přežil, loď už nedokázala doletět domů, tak jsem zadal počítači, ať ji přestaví na repliku těla obyvatel planety. Ale oni mají silnou intuici a tak cítí, že někde uvnitř toho hrdinského obra přežívá malý človíček a bojí se. Nedokáží to přesně definovat, ale cítí to. Jsem zvědavý, jak dlouho přežiju.“